30.10.2010 [22:15], Patt, Povídky na pokračování, komentováno 6×, zobrazeno 2094×

Druhá kapitola náleží prvnímu dnu ke škole. Jakým způsobem se pozná s Jessicou? A jak se k Belle dostane Angela, která se stane její jedinou kamarádkou? Tak hurá na druhou kapitolu. Patt :)

Kapitola 2. – Trapná šprtka

Charlie i Billy již seděli na pohovce, koukali na zápas a každou chvilku něco rozebírali. Nerozuměla jsem jim jedno jediné slovo – off-side, zakázané uvolnění, nájezd, hákování. Kdo tomu měl rozumět? Ano, sice jsem něco z hokeje znala, ale byla jsem v tom stejně levá jako na matematiku. No, bude to legrace, až mě Charlie bude brávat na zápasy a já na to všechno koukat jako úplný pitomec. A všichni se budou zajímat, jak se mi zápas líbil, já jim budu muset lhát a předstírat, že jsem všemu rozuměla. Paráda.

Povzdychla jsem si. Jacob seděl vedle tatínka a Billyho a společně komentovali nějakou bitku. Chvíli jsem tam stála, ale nakonec jsem si sedla taky a koukala na zápas. Snažila jsem se pochytit něco nového, ale všechno bylo tak… rychlé! Nestíhala jsem ani sledovat tu mrňavou věcičku, které se říkalo puk nebo také kotouč. Při jedné ze dvou přestávek jsem si opět povzdychla a zvedla se.

Charlie vzhlédnul. „Jdeš spát, Arielko?“

Zrudla jsem jako rajče. Přezdívku Arielka jsem dostala jako malá, kdy jsem zbožňovala Malou mořskou vílu. Tatínek moc dobře věděl, že jsem ji měla ráda. Jenže já už nejsem malá holčička! Charlie si to zřejmě neuvědomuje a oslovuje mne tak i nadále. Tohle je doslova moje peklo na Zemi.

„Ano,“ odpověděla jsem, snažíc se zakrýt ponížený tón.

Jacobovi zacukaly koutky a Billy také marně skrýval svůj pobavený úsměv. Věnovala jsem jim něco, co vypadalo jako úšklebek.

„Dobrou noc,“ rozloučila jsem se s nimi a co nejrychleji vystřelila nahoru. Hlavně, abych unikla té trapné situaci. Vsadím se, že jim Charlie začne vyprávět nějaké ty „velmi legrační“ historky z mého dětství. Doufala jsem, že tentokrát zvítězí řeč na téma hokej, jako tomu bylo do té chvíle, než mě oslovil tím zakázaným a neskutečně ponižujícím slovem.

Doběhla jsem do koupelny, svlékla se a vlezla do sprchy. Teplá voda uvolňovala mé stažené svaly na zádech, nedala se uspěchat. Bylo to příjemné, považovala jsem ji za každodenní rituál, který jsem vynechala opravdu jen málokdy. Dokázala jsem si urovnat své zmatené myšlenky, dokázala jsem jasně přemýšlet. Uklidnila jsem se. Když už jsem usoudila, že to stačí, vypnula jsem vodu, usušila se, oblékla si staré tričko a tepláky, mé oblečení na spaní, zabalila mokré vlasy, čerstvě umyté a vonící po jahodách, do ručníku. Vyčistila jsem si zuby a šla do pokoje.

Usedla jsem na postel a zahleděla se ven z okna. Stmívalo se, nebe pozvolna přecházelo z denní šedé oblohy na kouzelné, fialové noční nebe. Dokonce jsem zahlédla i pár hvězd. Pak jsem se probrala, vysušila si vlasy ručníkem a ten pak odnesla zpět do koupelny, kde jsem ho pověsila tak, aby uschnul co nejrychleji. Zpět do pokoje jsem to brala sprintem, jen už abych mohla být v posteli a uniknout realitě.

Zhasla jsem světlo, ulehla a zahleděla se na strop. Čekala jsem, až mě přepadne ten pocit. Pocit samoty, pocit ublížení, smutek, tesknění po domově a mé mamince. Čekala jsem, až se dostaví slzy. Čekala jsem, až se projeví mé nehezké já a začne mi našeptávat nepěkné věci. Čekala jsem, až se mě zmocní panika. Čekala jsem, trpělivá jako nikdy jindy. Ale dočkala jsem se až mnohem později.

Zhruba kolem jedné ráno se konečně dostavil osvobozující pláč. Plakala jsem, protože mi bylo smutno po mamince. Plakala jsem, protože mi chyběli spolužáci. Plakala jsem, protože mi scházelo sluníčko. Plakala jsem, protože jsem se cítila ublížená. Plakala jsem, protože jsem měla pocit, že se proti mně všechno spiklo. Plakala jsem velmi dlouho, dokud mi nedošly slzy a já neměla oteklé, červené oči. Potom jsem vyčerpaně usnula.

Druhý den, ráno

Probudila jsem se nevyspalá, rozlámaná a celkově jsem se vůbec necítila dobře. Když jsem se vydala do koupelny se trochu upravit, pohled do zrcadla mě ujistil, že to nebude možné. Rozcuchané vlasy, oteklé, tmavé kruhy pod očima, červené oči, nos stejné barvy, na obličeji obtisky od polštáře a k tomu má pleť vypadala nezdravě bledě. No, to nám to ten den pěkně začíná. Povzdychla jsem si a vyčistila si zuby. Ve snaze se sebou něco provést jsem si učesala vlasy, konečně si nasadila brýle – protože bez nich jsem byla slepá jako patrona – a šla se obléci. Vzala jsem na sebe tmavé, ošoupané džíny, okopané tenisky, pletený hnědý svetr barvy bláta a vydala se dolů.

Charlie už snídal. Rozpačitě se na mě usmál a já mu věnovala něco, co se úsměvu vzdáleně podobalo. Špatná nálada byla dost patrná, Charlie si toho okamžitě všimnul a radši mě nechal. Jen zamručel něco ve smyslu pozdravu. Neodpověděla jsem mu, jen kývla. Vzala jsem si cereálie, nasypala je do misky, zalila je mlíkem a zabořila do nich lžičku. Mlčky jsme jedli a ve vzduchu byla cítit stísněná atmosféra.

„No, budu muset jít,“ prohlásil tatínek. Bylo na něm poznat, že to už moc dlouho doma nevydrží. „Na stadionu mě čekají. Hodně štěstí, dneska jdeš přece do školy poprvé.“

„Díky,“ zamručela jsem, pohled zabodnutý do stolu. Když viděl, že se k ničemu dalšímu nemám, položil mi na stůl klíčky od auta a zmizel.

Když jsem dosnídala, umyla misku a chtě nechtě musela uznat, že už se dál nemůžu vyhýbat novému začátku, vzala jsem klíče, oblékla si bundu, vzala školní batoh a vyrazila ven.

Pršelo. Ani nevím, zda jsem čekala něco jiného. Počasí bylo ponuré, nebe zatažené a tam nahoře si ze mě dělali srandu a schválně spustili déšť. Rychle jsem si nasadila kapuci nepromokavé bundy a sprintem vystartovala k náklaďáčku.

Vklouzla jsem dovnitř a strčila klíčky do zapalování. Následně jsem nastartovala – když náklaďáček s ohlušujícím řevem naskočil, polekaně jsem sebou trhla. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla, ale poté jsem úspěšně vyjela na silnici a rychlostí 30 km/h jsem zamířila ke škole. Cestou jsem dávala bedlivý pozor na to, jak řídím.

Kdybych si nevšimla cedule s nápisem „Střední škola Forks“, zřejmě bych svůj cíl minula bez povšimnutí. Budovy školy vypadaly normálně – nudně jak to bývá, ale přitom byly velmi obyčejné, že se za školní považovat snad ani nedaly. Vjela jsem na parkoviště a zaparkovala co nejblíže k budovám – abych po skončení vyučování mohla rychle vypadnout. Vypnula jsem motor, vzala do ruky batoh a vystoupila na poloprázdné parkoviště.

„Pěkná kára,“ poznamenal někdo posměšně, jen co se moje nohy dotkly mokré země.

Zrudla jsem jako krocan, dala si kapuci na hlavu a s pohledem zabodnutým do země jsem zamířila vyzvednout si potřebné věci. Srdce mi bilo jako splašené.

Jak jsem nedávala pozor, napálila jsem to přímo do malé dívky s divoce kudrnatými vlasy. Přistála na zemi a já hned na ní. Zčervenala jsem ještě víc a neohrabaně se postavila na nohy a natáhla ruku, abych jí pomohla.

„Co si to dovoluješ, ty trapná šprtko?!“ zaječela na mě.

„Promiň, neviděla jsem tě,“ špitla jsem poníženě.

„Koukej dávat bacha, kam koukáš, krávo!“ nadávala mi nepřátelsky.

„Vážně promiň.“ Měla jsem na krajíčku – můj zlozvyk. Kdykoli na mne někdo řval, měla jsem tendenci se rozbrečet. Nenáviděla jsem to, nejradši bych se toho zbavila.

„A dávej si bacha i na mě!“ zasyčela, vstala a odporoučela se.

Zatnula jsem zuby i ruce, snažíc se přemáhat nával pláče. Po půl minutě se mi to povedlo a já se konečně mohla rozhlédnout kolem. Vedle mě stála vysoká, tmavovlasá dívka s bílými obroučkami na nose a inteligentníma hnědýma očima.

„To byla Jessica Stanleyová. Být tebou, nejradši bych se jí vyhýbala. Jsem Angela, mám ti pomoci,“ zašeptala nesměle a mně ihned padla do oka. Zdálo se, že Angela mi bude rozumět.

„Bella Swanová. A díky,“ dodala jsem vděčně. „Pomoc by se mi hodila.“

Jen se na mě usmála a vzala mě za loket. Den se okamžitě vyvíjel maličko příjemněji. Prozatím.

Tak co, jak vám vyhovovala Jessica v podobě mrchy? A co Angela jako zachránkyně? Kritiku i pochvalu vítám s otevřenou náručí.

A co nás čeká ve třetím díle? No přece naši drazí Cullenovi... :)

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Baruu (31.10.2010 16:31)

Honem piš Nemůžu se dočkat nástupu naší upírské smetánky

4)  Mili (31.10.2010 10:57)

Skvělá kapitolka

2)  Lenka (31.10.2010 07:28)

Hezká povídka. Jessica mrcha mi vyhovuje.

1)  julie (30.10.2010 22:49)

Jessica jako mrcha? Beru!A líbí!!!

1