25.03.2011 [22:30], Nikol18, ze série Mé oči se nepletou I. + II., komentováno 22×, zobrazeno 5172×

Věci, které Eve o sobě a svém objevení ve Forks nevěděla, nyní ví a je na tom hodně špatně. Jde po ní Aro, vyhrožuje jí a má jenom sedm měsíců na to, aby něco vymyslela.
Může přijít ještě něco horšího?
Epilogem se loučím s první knihou a na konci nějaké info. Děkuji za vaši přízeň, že jste vydrželi až do konce.

Epilog - Temnota

Dlouho jsem se kolem sebe rozhlížela a mrkala, jestli se náhodou někdo zase neobjeví, a když stále naštěstí nikdo nepřišel, začala jsem brečet. Ne jen brečet, ba přímo řvát. Vzlykala jsem až jsem se zalykala a nedokázala jsem přestat. Bolest na pažích jsem se pokoušela ignorovat, protože bolest která zachvacovala moje tělo nebyla jen fyzická. Připadala jsem si jako ve snách, jako by se tohle nikdy nestalo. Jako bych měla opravdu zlý sen, který i na můj chorý mozek byl neuvěřitelný, ale pokaždé když jsem otevřela oči a snažila se vidět přes clonu slz, bolestně jsem narazila na realitu. Byla to téměř rána pěstí do tváře.

Pomalu jsem se pokoušela zvednout, ale nohy se mi příliš klepaly. Neudržela jsem se na nich a padla koleny na podlahu. Tíhu pádu zachytily nejvíce dlaně. Přesto to moc bolelo a já se opět rozvzlykala. Potlačovat to, nemělo stejně smysl. Nabírala jsem ztracenou rovnováhu a postavila se. Vratké nohy se mi klepaly, přesto jsem byla schopná jít, když mi bylo něco oporou.

Přes závoj slz jsem spatřila Emmetta. Ležel malý kousek od židle, na které jsem seděla při “návštěvě“ Volturiových. Nehýbal se. Jen klidně oddychoval a ve tváři měl podivný klid. Chtěla jsem se k němu nějak dostat, ale když jsem spatřila zakrvácené ruce, rychle jsem si to rozmyslela a když jsem se ohlídla na židli a místo kolem ní, žaludek se mi obrátil odporem. Po podlaze bylo spoustu krve a ani moje oblečení toho nebylo ušetřeno. Dlaně jsem měla bez krve, proto jsem se mohla opírat o věci v obývacím pokoji, abych se pomalu dostala do kuchyně.

V kuchyni jsem se postavila ke dřezu a pustila studenou vodu. Pořezané paže jsem strčila pod proud vody a bolestivé sykání zadržovala za zuby. Stačil pláč, který nešel zastavit. Dlaněmi jsem odstraňovala kapičky pomalu se srážející krve. Lhala bych, kdybych řekla, že to nebolelo. Bolelo to a hodně. V téhle situaci jsem opravdu nedokázala dělat hrdinku.

Hledala jsem lékárničku, ale v kuchyni jsem ji nemohla najít. Nějak jsem se dostala do Carlisleho pracovny, kde mi neuvěřitelně vleklou čtvrt hodinu trvalo než jsem ji našla. Jódem jsem rány vyčistila a řvala přitom jako malá holka. Divila jsem se, že ještě mám co brečet, ale stále jsem v slzných kanálcích něco měla.

Vytáhla jsem obvaz, abych rány ovázala, ale ruce se mi příliš klepaly. Po těžkém zápasu jsem to nakonec nějak dokázala. Ale už jsem se klepala po celém těle. Na moment jsem se posadila a pohladila si bříško. Konejšila moje maličké chabými slovy útěchy. V tu chvíli jsem si přála, aby někdo se mnou byl, aby mě někdo utěšil, ale nikdo tu nebyl.

Bylo hodně náročné se opět zvednout a sejít dolů. Emmett stále ležel na svém místě, ale z toho co v obýváků zůstalo po jejich návštěvě, se mi dělalo hodně špatně. Musela jsem to uklidit. Nechtěla jsem, aby někdo z rodiny zjistil, co se tady stalo. Nebo aby jim dělalo problém uklidit tu krev. Rozhodla jsem se, že to raději uklidím sama.

Odšourala jsem se do kuchyně, odkud jsem si vzala roli papírových utěrek a papírovou krabici, která byla uklizená pod dřezem. Přemístila jsem se do pokoje a začala ty kapičky sražené krev utírat, ale moc dobře mi to nešlo. Třeštila mi hlava a v pažích nepříjemně tepalo. Musela jsem dojít pro skleničku studené vody, do které jsem namáčela cípy papírových utěrek, aby krev povolila. Nebylo jí tam moc, ale dostatek, aby se mi dělalo špatně. Nikdy mi pohled na vlastní krev nedělal problém, ale tohle byl úplně jiný případ.

Cítila jsem v krku pachuť zvratků, ale úspěšně jsem odolávala tomu, abych nezačala zvracet. Ironicky jsem děkovala za to, že židle na které jsem seděla, je čistá. Musela jsem ještě vyměnit své oblečení, abych mohla to i kuchyňské utěrky spálit. Dlouho jsem v domě hledala sirky nebo něco na způsob otevřeného plamínku, až jsem našla v kuchyni hluboce zahrabaný zapalovač na sporák. Bála jsem se, že nebude hořet, ale naštěstí ano.

Venku nepršelo. Sušší utěrky chytly hned a od nich i všechno ostatní. Během deseti minut vzplála celá papírová krabice jak s utěrkami, tak i s mým zakrvácený oblečením.

Unaveně jsem se posadila na schody a dívala se do ohně. Teplo, které z něho sálalo, jsem na kůži téměř necítila, ale já v tě chvíli necítila skoro nic. Zavřela jsem oči a ruce položila na bříško a snažila se uklidnit, ale slzy nepřestaly tryskat z mých očí. Tolik jsem si přála, aby tu byli mí rodiče nebo i třeba bratr, aby mě objali, aby mi dali jistotu, že můj život má ještě smysl. Byla bych ráda i za Edwarda, ale ani ten tu nebyl. Nebyl tu nikdy. Od nikoho jsem nemohla čekat utěšení.

„Myslíš si, že jsi z toho vyvázla tak snadno?“ Pokoušela jsem se z hlavy vypudit všechny hlasy, které na mě útočily, ale tento byl až přespříliš živý. Otevřela jsem oči. Zatrnulo mi a krev mi prosakovala obvazem.

„Už jsi při smyslech, svačinko?“ Pro ten den jsem měla až přespříliš červené nebo rudé, ale dívat se do těch karmínových očí, které mě děsily ve snách dva měsíce, nebylo vůbec příjemné. Dělalo se mi z toho špatně a nohy se mi klepaly ještě víc než před tím. Vidět noční můru na vlastní oči, by nepřijal nikdo smířlivě. Natož já, když jsem kvůli ní uspávala Edwarda. Tolik jsem si přála, aby tu byl a ochránil mě.

„Já nejsem tak smířlivá a moci chtivá jako Aro.“ Stála za ohněm, ale jméno toho hnusného upíra mi už pošeptala do ucha. Nebyla jsem schopná slova. Měla jsem chuť na místě umřít. Už jsem neměla sílu bojovat. Odolávat. Prostě jsem chtěla umřít a ničím se netrápit. V hrobě bych měla větší klid než tady. Chtěla jsem zpět svůj minulý život. Avšak to, co jsem nosila pod srdce, za to stálo žít.

Hrdě jsem zvedla hlavu a podívala se jí přímo do očí. Stála jen maličký kousek od mé tváře. Její bledá pokožka odrážela sluneční paprsky, které tento den prorážely příkrov těžkých mraků.

„Co ode mě chceš?“

„Já? Já si chci jen pohrát,“ pošeptala mi do ucha. „Nehodlám čekat jako Aro.“ Můj mozek, kdyby v té chvíli mohl, by sbalil saky paky a normálně by utekl, ale přesnější výraz by byl, že začal domýšlet význam těchto slov. Žádnou pozitivní věc v nich nenašel. Domýšlel jenom ty nejhorší scénáře a jeden z nich se stal.

Victorie mě prudce uhodila pěstí do břicha, takovou silnou, že jsem proletěla skleněnou výplní dveří, kterou před dvěma měsíci vysklil Edward. Bylo po naší menší hádce kvůli zlomené ruce. A to mi slíbil, že již nikdy vysklené nebudou, stejně jako jsem si myslela, že mě ruka už nikdy bolet nebude, ale bolela a po tomhle kousku začala bolet ještě více. To však nebyla jediná bolest.

V tu chvíli mě zachvátila taková bolest, že jsem řvala tak nahlas, až mi zaléhaly bubínky. Takové křeče v břiše jsem v životě necítila a byly daleko horší než po operaci slepého střeva. Tupá bolest mi pulzovala v podbřišku a jediné co jsem dokázala bylo to, že jsem se stěží stočila do klubíčka, ale neustávalo to. Vzlykala jsem a cítila slané slzy až na jazyku.

Moc jsem se bála o svého drobečka. Panická hrůza bolesti ještě zhoršovala. Bolavou ruku a tu zdravu jsem tiskla k bříšku a v duchu se modlila, aby mu nic nebylo. Začala se mi točit šíleně hlava a kousky skla se mi zarývaly do těla. Ležela jsem na nic naprosto bezmocně, cítila jsem mezi nohama nepříjemné teplo, které nevěstilo nic dobrého. Těžko se mi dýchalo a ze závratě se mi dělalo špatně.

„Nechtěla bych být na tvém místě a… sladké sny,“ pošeptala mi ještě Victorie než mě pohltila tma.

Povídka věnována:

Tato povídka je věnována hlavně Lucyl (představitelka Lucky), která jí dala nevědomky vzniknout,  přestože to měla být pouze krátká povídka. Spojila jsem ji s jednorázovkou, kterou jsem chtěla pro ni napsat a díky tomu se rozvinul tento dlouhý příběh. I díky ní vznikly ty nejdůležitější a nejkrásnější momenty.

Dále pro anamor, která je tak horlivý čtenář, jásající nad každým novým pokračováním, že mě donutila, abych upravila časový sled, aby povídka dávala smysl.

Pro Lioness, jejíž nezávislý pohled a přívětivá kritika mi pomáhá v celém psaní.

Pro ZabZu (Fou), jejíž pouhá dvě slova, mě nabudí psát dál a nekončit.

Pro jarusinku, jejíž peprné a nic se nestrachující komentáře potěší a nabudí. Nemluvím o drobných detailech, které příběh ještě vylepšily.

Pro Tery, díky níž jsem měla zpestřené večery, a její komentáře mi vždy vykouzlily na tváři úsměv.

Pro Evu Neumannovou, jmenovkyni hlavní představitelky, jejíž nádherný vzkaz pro mě znamená opravdu hodně.

Pro všechny (čtenáře) kteří věří, že i ten nejnemožnější sen se může stát skutečností.

Ještě menší zprávička, rozhodla jsem se, že povídku převedu do knižní verze. Mám pár zájemců a pokud byste měli zájem i vy, budu ráda, když se ozvete do komentářů, na uvedený mail či icq.

Vaše Nikol18

Zde je náhled obálky

Až na konec jsem si nechávala podoby některých postav:

Eve

Karolína

Darren Hawk

Alex

David Locca

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

22)  Jalle (06.02.2013 22:12)

wow, kniha skvelá práca

21)  DjKasicka (24.10.2011 13:57)

To, že jsem takovýhle konec vůbec nečekala, nebudu ani zmiňovat, protože jsem věřila, že vše půjde tak jak má, skončí to happyendem, ale asi to tak doopravdy skončit nemělo, aby my všichni byly napnutý a pěkně překvapený (což v mém případě se ti povedlo!)
Přečetla jsem to někdy před čtrnácti dny a to pár posledních kapitol na jeden nádech a musím říct, že mi to opravdu vyrazilo dech.
Bylo to takové zvláštní si ze začátku zvykat na to, že není Bella s Edwardem, že tam je Eve s Edwardem, ale čím dál jsem četla, jsem si uvědomila, že vlastně do téhle povídky přímo patří a po pár kapitolách jsem si na ní až moc zvykla.

19)  ada853 (27.03.2011 18:05)

stakovouhle povídkou ještě by to chtělo sfilmovat a bylo by to dokonalé vlastně to už je

18)  Fou (27.03.2011 17:10)

Jistě.

17)  Nikol18 (27.03.2011 16:53)

No páni, to bude čtenářský maraton.

16)  Fou (27.03.2011 16:47)

Zlatí, to já taky. Mám na to připravené speciální běžecké boty a velkou tašku. Pak spoustu jídla a speciální polštář. Už jen chybí ta knížka...

15)  Nikol18 (27.03.2011 16:26)

Má drahá Fou,
opět jsi mě dovedla k slzám, moc ti děkuju a jsem z toho ještě celá paf.
Doufám, že už budeš moct brzo letět na poštu.

14)  Fou (27.03.2011 16:16)

Drahá Niky,
chci ti říct, s čistým svědomím a s vírou, že se tě to nějak nedotkne, že kromě Prologu a částečném projetí pár kapitol, jsem si zakázala číst Moje oči se nepletou. Není to kvůli tomu, že by mne to nebavilo, nebo že prostě nechci. Je to proto, že si na to musím počkat. Čekání je vždy krásná věc... A čím více čekám, tím více se těším, až budu vlastnit celou sérii, počínaje prvním dílem, který chceš vydat.
Omlouvám se, pokud se tě tohle prohlášení nějak dotklo, ale myslím to v tom nejlepším slova smyslu. Třeba si někdo myslí, že jsem blázen, kupovat knihu, u které jsem četla jen prolog a zběžně ji prolistovala, bez rozmýšlení nad tím, zda to má cenu, nebo ne. Ano, možná jsem blázen (víte, co znamená Fou? ), ale prostě... jsem to já. A já ti bezmezně věřím a obdivuju tě, jelikož ty jsi... obrovská osobnost s obrovským talentem. Ty nám všem ještě ukážeš.
Zakázala jsem si číst i epilog. Ne, já si počkám... počkám si a budu se ještě více těšit. A až to přijde, poletím jak šílená na poštu, ve tváří výraz blaženosti a bezmezné radosti a budu nehorázně šťastná. Pak se na spoustu hodin zavřu k sobě do pokoje a celý to přečtu a pak přilezu na ICQ a budu tě ještě více obdivovat. Ty si totiž dokážeš plnit své sny. Ty totiž dokážeš ze všeho vytěžit jen to nejlepší. A i kvůli tomu máš můj obdiv.
A i bez přečtení celé povídky – čekám, čekám, čekám – vím, že ty jsi skvělá pisatelka. Doufám, že to víš i ty.

A jelikož mne ovládá velké pokušení přečíst si alespoň poslední odstavec, budu muset končit. Věř, že vše, co jsem zde řekla, byla zatracená pravda.
A teď rychle piš druhý díl. Rychle, rychle, rychle!

PS: Závěrem ti chci poděkovat za věnování, které jsem si nezasloužila. Díky Ti.

11)  monikola (26.03.2011 12:00)

každá jedna kapitolka sa mi páčila...ja som ťa už i na stmivani.eu chvalila a neskutočne sa teším na pokračovanie (a pripájam sa k tým, ktoré si želajú aby o dieťatko neprišla, ale chápem, že občas to proste nevíde tak ako by sme chceli)

10)  bb119 (26.03.2011 07:33)

poslední dvě kapitolky jsem četla najednou, takže tý hrůzy na mě bylo až moc, jsem zvědavá, co bude dál, sice doufám, že nepřijde o miminko, ale moc naděje teda nemám, už aby tu bylo pokračování

9)  Bosorka (26.03.2011 07:07)

Tak tohle byl hoooodně drsný konec

8)  Nosska (26.03.2011 06:50)

Sakra, sakra, sakra, ten konec se mi vůbec nelíbí. Copak si už neužila krutostí osudu dost?! Asi ne, a teď to navíc má odnést děťátko Doufám, že budou oba v pořátku
Tahle povídka mě dostala, hlavně, že někdo se dostal do světa “příšer“ zjišťuje, co je a není pravda
Přiznávám, že ne vždy jsem přidávala komentáře pod jednotlivé díly. Není to tak, že by se mi nelíbily, spíš jsem měla po přečtení v hlavě trochu zmatek a čekala, co bude dál. Ostatně, to čekám i teď
*

7)  Nikol18 (26.03.2011 00:14)

Moc vám děkuju, holky, za přízeň.
Velice se Vám omlouvám za ten konec, ale bylo to psáno právě kvůli němu, to právě on nám otvírá cestu k dalšímu ději. Vím zní to hrozně, ale nemusíte se ničeho bát. Šťastný konem mám na skladu, jen si na něj budete muset počkat.
Vůbec jsem nečekala, že vás to tak dostane. Já samotná to četla a předělávala tolikrát, že mi to už tak smutné nepřijde a omlouvám se proto za šok, který jsem vám způsobila.
Pokusím se přidat další díl asi brzy, protože dlouho čekat zřejmě nepůjde. Pár kapitol už mám rozepsaných a mohu vám prozradit, že se určitě můžete těšit na dvojí pohled.
Ještě jednou dík.
Během týdne vám dodám ještě info ohledně knížky, kolik to asi tak bude stát, je jasné, že když vás bude víc, bude to levnější.
Moc a moc díky.

6)  ada853 (25.03.2011 22:32)

užásná kapitola jako vždy jenže moc smutná a kdo by nechtěl knížku?? já ji teda rozhodně chci

5)  zuzka88 (25.03.2011 21:13)

To je konec?? Ne? Co je s ní a dítětem. To takhle nemůžeš ukončit? Bože... Takže teď vyvstává otázka, kdy bude druhá série. Doufám, že brzy, jinak to nevydržím. Bylo to nádherné, vidět podobný příběh a přitom tak jiný

4)  lied (25.03.2011 19:37)

ach jo a já celou dobu doufala že se tam objeví zbytek a ona je to nakonec Viktorie i když proč šla vlastně po ní? a jak to vypadá tak mimčo je stracené a pak ještě ten Aro to bych vážně raději zemřela.budu netrpělivě čekat na druhou serii a knížku určitě chci

1 2   »