01.02.2012 [10:30], SarkaS, ze série Man´s world, komentováno 36×, zobrazeno 5447×

Útěk a dopis. Nebo snad dopis a útěk?

34.

Hodil poslední dvě trička do tašky a rozhlédl se. Tanyino štrachání se ozývalo po celém domě. Rozhodli se utéct. Byl to spontánní nápad, který kupodivu napadl jeho. Prostě se rozhodli sbalit a zmizet do domu v Seldovii.

„Můžeme vyrazit?“ zavolal do domu. Něco bouchlo.

„Chviličku!“ donesla se k němu tlumená odpověď z patra nad ním. Usmál se a vrátil se do ložnice. Tanya využívala nepřítomnosti Kate k probrání jejího šatníku, což sice úplně nechápal, ale nijak mu to nevadilo. Zastavil se uprostřed místnosti a ohlédl se. Chvilku poslouchal, ale štrachání se pořád ozývalo z patra nad ním. Došel tedy ke skříni a naklonil se k fochu s pracovním oblečením. Natáhl se úplně dozadu a sevřel prsty, kolem sáčku ze železářství. Opatrně ho vytáhl a schoval do postranní kapsy tašky, kterou si bral s sebou. Cítil se jako malý kluk, co si schovává sladkosti, aby mu je mamka nenašla, což bylo směšné, ale prostě to tak bylo. Zatáhl zip a hodil si zavazadlo přes rameno. Byl čas ji trochu popohnat, jestli chtěli odjet, než se ostatní vrátí.

„Blondýnko, pospěš si trochu,“ pobídl ji, když scházel schody. Pak zavrávoral, jak se kolem něj prohnala, dole si sedla na dva kufry, které si přinesla s naprosto nevinným úsměvem.

„Co ti tak trvá?“ zeptala se. Zmohl se jen na zakroucení hlavou a malý úsměv. Došel až dolů a vzal jeden s kufrů s tím, že je naloží do auta. Tanya nesla druhý, když vyjekla.

„Jídlo, já ho nechala v kuchyni. Vydrž,“ vyhrkla a obrátila se na patě. Kufr nechala stát u něj, tak ho vzal spolu s taškou a obtěžkaný jako velbloudice se táhnul s nákladem ke garáži. Nastartoval a zajel před vchod, kde se ještě Tanya probírala došlou poštou. Vytáhla tři zásilky a zbytek strčila zpátky. Všechno to hodila do kufru a sedla si vedle něj na místo spolujezdce. „Můžeme,“ vydechla spokojeně a natáhla se pro polibek. George zařadil a dali se konečně - po třech hodinách - na ten spontánní útěk…

♣♣♣

„Ale no tak, nech toho!“ zamručel skrze zatnuté zuby, aby se nesmál. Tanya se ovšem smíchu vůbec nebránila.

„Kdo by to byl řekl, že jsi lechtivý i na zádech,“ konstatovala a dál prsty přejížděla na levé straně páteře, zatímco druhou rukou zvládala držet George v pevném sevření.

„To je tak nefér, když jsi silnější než tři chlapi dohromady!“ protestoval a trhl sebou, když znovu přejela přes to místo. „Budu si muset zajistit výhodu,“ zafuněl vysíleně, když se znovu pokusil vyprostit. Tanya ztuhla, ale hned se zase opanovala a s úsměvem se na něj podívala.

„Plané výhružky na mě neplatí,“ řekla a políbila ho na spánek. Pak ho ale konečně pustila a on se mohl v klidu nadechnout. Vstala, aby přiložila do krbu. On tak mohl v klidu pozorovat její siluetu na pozadí plamenů. Po chvíli zamyšleně promluvil:

„Co kdyby to nebyla planá výhružka?“ Přes rameno se na něj podívala a zdálo se, že ho zkoumá.

„Pak bych řekla, že je to na tobě, ale…“ zdůraznila, když ji chtěl přerušit. „Nepočítej se mnou, pokud si budeš jistý méně než na sto procent,“ dořekla a zase se otočila ke krbu. Polenem šťouchla do těch částečně ohořelých a do vzduchu se zaprskáním vzlétlo hejno jiskřiček.

„Hm řekl bych, že je to dobrý návrh,“ zamručel spokojeně a natáhl se na pohovku zády dolů. Nehodlal ji ani v nejmenším znovu pokoušet.

„To nebyl návrh. Spíš konstatování. Pokud si nebudeš jistý jako nikdy v životě, udělám cokoliv, abych ti v tom zabránila.“ Překvapeně zamrkal.

„Nebyla bys tak trochu sama proti sobě?“ Smutně se pousmála.

„Neřekla bych. Proti sobě bych byla, kdybych tě nechala stát se něčím, co by tě postupně ničilo.“

„To nemůžeš vědět,“ bránil se.

„Ale ano, můžu!“ utrhla se na něj prudčeji, než chtěla. Zavřela oči a nadechla se, aby se trochu zklidnila. Sledoval ji. Když pak otevřela oči, vypadala vážněji než za celou dobu, co ji znal. „Polož si jednu zásadní otázku. Dokázal bys zabít člověka? Až budeš na to znát odpověď, můžeme se bavit dál.“ Tiše ji pozoroval. Zdálo se, jako by na pozadí toho vážného pohledu probíhala bitva s vnitřními démony, ukrytými uvnitř po mnoho desetiletí. Posadil se a natáhl k ní ruku. Chvilku váhala, ale pak se ho chytila a nechala se přitáhnout do jeho náruče.

„Dost s vážnými rozhovory. Dneska to nebude a ani zítra, takže co bys řekla na procházku k moři? Už jsme ho dlouho neviděli, co říkáš?“ Zvedla hlavu, aby se mu mohla podívat do očí. Chvilku se jen dívala a pak se natáhla, aby ho mohla políbit. Ještě jednou a pak znovu.

„Dobře, procházka se odkládá,“ souhlasil po chvíli zadýchaně a nechal se stáhnout na zem vedle gauče.

♣♣♣

(hudba)

Celí rozesmátí se vrátili dovnitř a George si vytřásl vodu z vlasů. Ještě před třemi hodinami bylo jasno, teď venku lilo jako z konve. Promrzl za tu chvíli, než se vrátili od moře, až na kost.

„Musím si udělat něco teplého k pití,“ řekl Tanye, které šla hned za ním.

„Dobře, pořádně naložím do krbu a skočím dolů.“ Poděkoval kývnutím a došel do kuchyně. Hrnek. Sáček s čajem. Vodu do konvice. Jednoduché úkony, u kterých nemusel myslet. Rozhlížel se, co by si k čaji mohl dát, protože měl docela hlad, když mu padl pohled na poštu, která byla vedle koše, ve kterém přivezli jídlo. Nikdo si na ně ty tři dny nevzpomněl. Usmál se při vzpomínce, proč neměl ani jeden z nich čas myslet. Vzal je do ruky a prohlížel. Velký a těžký se zpáteční adresou Alice Cullenové, nejspíš zase něco životně důležitého, co se týkalo módy. Další byl časopis Domácí lékař, taky pro Tanyu. Tomu se musel zasmát. Byla skoro až paranoidní, co se jeho a nemocí týkalo. Pravděpodobně i teď hledala někde jeho teplé ponožky a svetr, aby nedostal zápal plic. Taky ho odložil. Konvice cvakla. Otočil se a zalil si čaj. Poslední dopis byl pro něj. Byl z Kansasu a byl… úřední? Roztrhl obálku, vyndal dopis a vzal hrnek s čajem, aby si to mohl přečíst na gauči. Ale nevydržel to, četl už ne podestě. Co mu mohl úřední šiml z Kansasu chtít? Něco špatně vyřídil, když odjížděl?

„Vážený pane… S lítostí Vám musíme oznámit, že dne… zemřeli manželé… byl jste určen za opatrovníka… prosím dostavte se co nejdříve…“ Horký čaj se rozstříkl po podlaze, když hrnek po dopadu s hlasitým křach povolil. Opřel se o stěnu, protože nohy pod ním zčistajasna nedokázaly udržet jeho váhu. „Zemřeli… Opatrovník…“ šeptal pořád dokola a snažil se někde mezi řádky najít, že je to celé špatný kanadský žert. Cokoliv, co by ho ujistilo v tom, že se nestalo nic z toho, co tam stojí. Nevnímal Tanyu, která stála u krbu a vytřeštěně ho sledovala. Slyšela všechno, co šeptal, ale nechápala o nic víc než on. Snad jen, že někdo zemřel. Sledovala, jak se svezl po zdi na podlahu a prsty mu od svírání dopisu ztrácely barvu. Konečně se na ni podíval, ale nebyl to pohled dospělého muže. Oči měl zaplněné slzami a vypadal jako ztracený kluk. Otvíral pusu, jako by chtěl něco říct, ale nic neříkal. Prosil o záchranné lano a ona neměla žádné po ruce. Mohla mu nabídnout jen svoje ruce. Klekla si k němu a on se jí zhroutil do náruče. Obrovský chlap, který sebou škubal, jako by mu někdo uštědřoval rány bičem a kousal se do rtů takovou silou, až mu krvácely. Přesto mu neunikl ani jediný zvuk. Papír muchlal v pěsti a třásl se. A ona nevěděla, co dělat. Držela ho, jako by to měly být jeho poslední minuty. Nakonec pustil dopis a oběma pažemi ji pevně stiskl. Byla jeho kotva a on ji potřeboval, aby ho udržela na místě a při smyslech. Nedokázal zaostřit myšlenky téměř na nic, jen jediná věc zůstávala ostrá a o její hrany se řezal stále dokola a dokola. Smrt jakoby se tou krví živila. Rostla s ní a sílila. S každou další bolestí si zabírala větší a větší část jeho samotného. Už jen málo chybělo k tomu, aby si ho zabrala celého, a pak se on sám stane smrtí. Splyne s ní v jedno. A ona vyhraje.

Tanya natáhla ruku po zmačkaném dopisu a podívala se do něj. V podstatě to byla žádost, aby se co nejrychleji vrátil do Kansasu, protože jeho přátelé zemřeli při policejním zásahu proti nějaké skupině a zbyla po nich nedospělá dcera. Její rodiče ho uvedli jako jejího opatrovníka, kdyby se jim cokoliv stalo. Teď byl jediný, kdo se o ni mohl postarat. Nechala dopis spadnout zase na podlahu a zabořila mu prsty do vlasů. První ji napadlo, že se ho nedokáže vzdát. Hned druhá myšlenka byla, že by měla. Měla by se ho vzdát pro ni, pro pěvkyni. Kdyby to byl kdokoliv jiný, dalo by se to nějak zvládnout, ale ne takhle. Nebyla hloupá, dokázala si představit, jak by vypadal její život s nimi. Byl by krátký.

„Je mi to strašně líto,“ zašeptala, ale nemyslela tím jen jeho ztrátu. Bylo v tom všechno, co mělo přijít. Co už stálo za dveřmi a otíralo si boty o rohožku jejich společného štěstí. Kdyby ji nesevřel ještě pevněji, myslela by si, že ani nevnímal, co řekla. Ale na tom stejně nesešlo. Mohla mu třeba popřát veselé Velikonoce a pomohlo by mu to úplně stejně. Chtěla ho zvednout, ale nenechal se. Odtáhl se od ní, zamrkal a dlaněmi si přejel přes obličej.

„Nejsem dítě,“ zavrčel odmítavě do dlaní. Odstoupila od něj a podívala se na dopis na zemi.

„Odvezu tě,“ hlesla. Zvedl hlavu a zaostřil na její obličej. Měla ho bolestně stažený. „Ale nezůstanu s tebou.“ Nikdy ho nenapadlo, jak by to vypadalo, kdyby mu někdo vytrhl srdce a před jeho očima ho převálcoval. Teď si byl zatraceně jistý, že ví, jaký by to byl pocit. Zavřel oči a několikrát se trhaně nadechl. Jasně, jen si kopněte, když už ležím, pomyslel si. Nemám vám nastavit žebra? Nebo třeba něco měkčího? Játra?

„Jasně, chápu,“ hlesl neutrálně.

„Nemyslím si,“ řekla prostě. Útrpně zavřel oči, tak fajn víc kopanců, jen do něj.

„Vlastně jo, máš pravdu, nechápu. Můžeš mi to vysvětlit?“ utrhl se na ni. Byl vzteklý. Vlastně ne, to bylo málo, přímo zuřil. „Můžeš mi, kurva, laskavě vysvětlit jak přesně to podle tebe mám chápat? Tak můžeš?! Očividně jsem zabržděný a nedokážu pochopit, že je ti zatěžko se smířit s někým dalším v tomhle prima životě!“ Řval, ale nevypadala, že ji to nějak vyvádí z míry. Prostě jen stála a zkroušeně poslouchala každou ze řvaných slabik, které jí házel na hlavu.

„Něco jsem ti neřekla,“ hlesla jen, když skončil. Hystericky se zasmál.

„Jo, to jsi neřekla. Ale myslel jsem, že to podstatné už vím. Očividně mi dílek ve skládačce chybí. Neřekla nebo jsi mi v něčem rovnou i lhala? Nějak si teď dokážu snadno představit obě varianty.“ Z nějakého důvodu jí chtěl ublížit, tak jako ona zrovna teď ubližovala jemu. Proč kdy uvěřil, že tohle má budoucnost? Nebyl jí rovný a věděl to už na začátku, proč to jen odsunul někam do pozadí a ignoroval křičící instinkt, že tohle nemůže dopadnout dobře?

„Nikdy jsem ti nelhala!“ Ten výkřik byl ublížený. Vypadalo to, že se mu podařilo ji ranit, ale necítil se ani o drobek líp, spíš mnohem víc jako ztroskotanec. „Já s ní prostě nemůžu být,“ hlesla zase tím provinilým tónem.

„Proč proboha? Musela by ses dělit? To ti vadí?“ nechápal. Rozhodil ruce v naprosto nechápavém gestu.

„Tak to není, já jen… Byla jsem v Kirwinu,“ vyhrkla rychle a otočila se čelem od něj. Zarazil se. V Koreinu? Ona? Proč? „Kdy?“ zeptal se místo toho. Složila si hlavu do dlaní. „Když ses vrátil do práce. Strávila jsem tam většinu té doby.“

„Proč jsi tam jezdila?“ zeptal se nechápavě. Vzlykla. Jeho vztek mezitím trochu opadnul, ale pořád byl naštvaný a chtěl znát odpovědi. „Proč?!“ štěkl.

„Já… já nevím! Nevím, co jsem tam vlastně chtěla. Omluvit se, možná. Přesvědčit se, určitě. Vědět, hlavně. Nemusíš se namáhat, hnusím se za to sama sobě,“ odsekla a udělala tři kroky ke krbu. Než mu došlo, co dělá, dohnal ji a stoupl si mezi ní a plameny. Srdce mu bilo jako zvon, byla to bezděčná reakce a ona ho teď vyplašeně sledovala. Došlo jí to rychleji než jemu, skryla si obličej do dlaní a rozvzlykala se. Stáhnul ruce z jejích ramen, kam je dal, aby jí zabránil pokračovat a překvapeně si je prohlížel. Z nějakého iracionálního důvodu ho napadlo, že se do těch plamenů vrhne. Nějaká spojka v něm zapracovala a on jí v tom chtěl zabránit. Teď si připadal jako blbec. Zatnul ruce do pěstí.

„O čem ses chtěla přesvědčit?“ zeptal se přesně na tu část, ze které měla největší hrůzu. „Že… že… bože já asi, že vůbec mám šanci si tě udržet. Že se zničehonic nerozhodneš vrátit ke starému životu a nenecháš mě někde za sebou jako vytržení ze smutku nebo něco takového,“ mumlala zmateně. Přemýšlela a vymýšlela, jen aby nemusela přiznat, že chtěla vidět ty hroby, které už jí ho nemohly vzít. Vytřeštěně ji pozoroval.

„Proč jsi mi prostě nevěřila?“ Odfrkla si, to se ho dotklo.

„Copak jsi mi někdy dal byť i jediný důkaz, že můžu? Jediné malé gesto by stačilo, ale ani to jsem nikdy neměla. Jak jsem měla vědět, že odchod je přesně to, co prostě jednou neuděláš? Až tě začne nudit to vytržení z normálního života a budeš se k němu chtít zase vrátit? Co bych pak zmohla…“ hlesla a otočila se k němu bokem. Jako by se na něj ani podívat nemohla. A on to nechápal. Celou dobu žila ve strachu, že ji zradí? On?

„To nechápu, pokud by z nás dvou byl někdo, kdo by mohl chtít odejít, mohla bys to být jedině ty. Pořád vidím ty rozdíly mezi námi. Ani jsem nečekal, že tě budu bavit takhle dlouho. Jsem o tolik míň než ty,“ znovu rozhodil ruce, tentokrát to bylo hlavně zoufalé gesto. Přece jen se na něj podívala. Její oči byly ztělesněním žalu.

„Tys to nikdy nepochopil, že ne?“ Nevesele se zasmála. „Nikdy sis neuvědomil, že to jsi jen ty, kdo má na výběr. Já tě můžu jen milovat nebo zemřít. Není nic mezi tím.“ Bouchla se pěstí do prsou, až to zaskřípalo. „Kámen, slyšíš? Kámen, který dokáže změnit jen ten opravdový cit, navždy svázaný s jedinou osobou. Já už nemám na výběr!“ odsekla a dívala se na něj tak silně, jako by se mu snažila tuhle pravdu protlačit pohledem až do mozku. Aby konečně pochopil, o čem je láska u jejího druhu.

„Pokud by to byla pravda, odjela bys se mnou. Zůstala bys se mnou,“ řekl a jeho hlas zněl vyhasle. „Kdybych s tebou jela, nenáviděl bys mě až do poslední minuty svého života,“ řekla s chladnou jistotou. Měl chuť s ní zatřást, místo toho zkřížil ruce na hrudi a prsty si stiskl pod pažemi, aby odolal touze se jí dotknout.

„To je naprostá pitomost.“ Dívala se na něj a v očích jí zuřivě blýskalo.

„Tak pitomost myslíš? Něco ti povím, není nic, po čem bych teď toužila víc, než jet tam. Najít ji, zahnat do temného kouta a poslouchat její vyděšený křik. Odhrnout vlasy z toho hebkého krčku a zabořit do něj zuby. Vysát z jejího mladého těla i tu nejposlednější kapičku té zpívající krve. To bych si přála. A to bys mi nikdy neodpustil!“ dodala tvrdým a hladovým hlasem. Její oči se při tom popisu zbarvily do uhlově černé a jakýkoliv cit z nich zmizel. Celá jakoby ztvrdla a napnula se. Poprvé za svůj život se jí bál natolik, že měl pocit, že pokud hned neuteče, určitě se zblázní. Couval od ní, až narazil do krbové římsy. Nohy a zadek ho pálily od ohně, ale nedokázal se donutit udělat ani jeden malý krok blíž k ní. Chvíli ho ještě pozorovala, než zavřela oči a odstoupila od něj na druhou stranu pokoje. „Jdi od toho ohně,“ řekla mu už normálním hlasem. „A dýchej,“ dodala ještě. Zalapal po dechu. Do teď si neuvědomil, že přestal dýchat. Pod návalem kyslíku se mu zamotala hlava, ale hned to přešlo. Konečně mu došlo i všechno, co řekla.

„Karen je tvá… jak tomu říkáte? Pěvkyně?“ zeptal se a konečně mu všechno začalo zapadat do sebe. Přikývla. Pořád se snažila ovládnout, celou dobu se snažila nemyslet na její sladkou a svěží vůni. Teď po tom, co předvedla, bylo těžší se ovládnout a potlačit lovce v sobě. Neublížila by Georgovi, ale nechtěla ho ani děsit. Pak se na něj podívala. Měla pocit, že je to naposledy, a tak nechala na povrch vyplout všechno to, co k němu cítila a neříkala mu to dost často. Zadrhl se mu dech.

„Nemáš jinou možnost, Georgi. Jedna z nás musí dostat přednost před druhou a já tě znám. Vím, jak se nakonec rozhodneš. Vezmi si auto, Eleazarovi to vysvětlím.“ Došla k němu, a než se vzmohl na slovo, pohladila ho rukou přes ústa. „Bože, občas bych si opravdu přála moct plakat. Dej na sebe pozor, ano?“ požádala ho a s posledním pohlazením jeho rtů se za ní zabouchly dveře. Myslel si snad předtím, že ztratil všechno? Ve skutečnosti to bylo až teď.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

16)  SarkaS (01.02.2012 17:10)

Já vím, ale tak uvidíš no, jestli tě ta kapitola potěší, já zatím tvořím tu poslední. Vyloženě se v ní rochním, ale to bude asi těmi písničkami

15)  Lipi4 (01.02.2012 17:07)

Letím na ní . .. vím, že slaďáky nejsou nic pro Tebe, ale tohle byl vážně šok po tom co bylo minule, tak se mi nediv ... + já nejsem milovník SadEndů

14)  SarkaS (01.02.2012 17:02)

AMO, zabít? Tebe? TO teda nechci, to ne ty jsi moje zlatíčko, ale hele ty psí oči... já to jako nechci něco vnucovat, ale víš bez nich... já ti nevím jestli to půjde ještě nějak zachránit...
KJ, ty jsi o kapitolu napřed máš větší přehled
Lipinko, sestřičko, jak jako nemáš radost? Ty nerada týřáš George? Ne že bych se ti divila, taky ho týrám nerada, ale víš... ty úplně slaďáky, to není nic pro mě. Tobě by se nelíbil takový hezký brzký SadEnd? Další kapitola? Ty myslíš tu, co už je schválená a připravená na zítřejší jedenáctou dopoledne?

13)  Lipi4 (01.02.2012 16:55)

Šáriku , ty asi vážně chceš, aby některá z nás spáchla vraždu a vyšetřoval ji Booth, viď???? . .. . Jak jsi to mohla udělat??? Vždyť to byl tak úžasný začátek spontální úprk, na který se Tanya balila 3 hodiny (tak dlouho se nebalím ani já ) . .. . ale teď?? Mám pocit, že to všechno skončilo, že těch 33 kapitolek předtím byl jen nějaký sen, který nás na tuto situaci vůbec nepřipravil . .. . . Proč jsi jinm to udělala??? Proč???? Copak si oba už nevytrpěli dost???


Sice je to skvěle napsaná kapitolka , ale dneska se nějak nemůžu radovat, že jsem jí přečetla .. . doufám, že máš někde další, jelikož se to musí nějak vyřešit a ty dva musí být spolu, rozumíš?? Musí

12)  KalamityJane (01.02.2012 16:48)

já tak nějak pořád doufám, že se jednou znovu setkají, snad nebude pozdě... Minimálně Tanya srdci neporučí, tak snad najdou řešení. Fandím jim na druhé straně je život krutý a i sad end bych u této povídky snesla, i když by mi bylo strašně moc líto George... A Tanya si taky zaslouží trochu štěstí...

11)  AMO (01.02.2012 16:06)

Chceš mě zabít? Tak já dneska dělám celodenní doprovod své matce po lékařích... pak mi přijde upozornění na novou kapču. Radostí si mále ústa roztrhnu a pak ve chvíli čekání čtu... postupně mizí euforie, smích a zůstává jen depresivní stav, vyvalené oči a spousta nehezkých nadávek na tvou osobu! Próóóóóóč? George je sluníčko a ty ho chceš prostě utrápit a připravit o další lásku? Co když se zase Tanya vzhlédne v Edwardovi... nééééé! Prosím, po kolenou lezu a škemrám(psí oči neumím)...uděláš s tím něco? Šári prosím!

9)  SarkaS (01.02.2012 15:08)

jdu zrovna psát další kapitolu, tak ti nevím jestli ve všech nárocích obstojím

7)  SarkaS (01.02.2012 14:54)

Když si vezmu jako práci mi v osmi letech dalo složit zkoušku z uzlování... Ale zdá se, že snaha vložená do vzdělání v tomhle oboru se vyplatila

6)  miamam (01.02.2012 14:23)

No tak teď jsi to... Hm. Zauzlovala??? To je nejmíň gordickej uzel. Jak z toho ven? Georgovi teda vážně nezávidím... Tohle je fakt na jednu tu flašku, nejmíň. Přijít takhle o úplně všechno? Ale Karen v tom určitě nenechá... No leda přeměnit jeho i Karen, ale to je přitažený za vlasy No, nebo si Tanya bude muset zvykat, jako to udělal Edward s Bellou a to bude hořký... ACH. JO.

5)  SarkaS (01.02.2012 14:09)

Angel, děkuju Další díl už je napsaný, a teď zrovna čeká na opravu, takže zítra tu bude

4)  Angel (01.02.2012 14:06)

páni ...... to bylo tak krásně smutný a dojemný ale prosím slib mi že to skončí happy edn prosím ... a jinak už se těším na další a doufám že to bude rychle

3)  SarkaS (01.02.2012 13:24)

Nezdálo no, taky jsem si ráno říkala jestli jsem to fakt napsala... Zdá se, že jo

1)  KalamityJane (01.02.2012 12:09)

Tak se mi to fakt nezdálo. Je to pravda. A pořád stejně šokující a nepředvídatelná a strašná. Ale jako obvykle skvěle napsaná a nabitá emocemi. Je to skvělá kapitola, i když tak strašná, jestli mě chápeš...

«   1 2