04.10.2010 [23:45], Bye, ze série Má je noc, komentováno 38×, zobrazeno 6720×

XVII. Není úniku (by Bye & Karolka)

Lisa Germano - Cry Wolf

Bylo toho na mě prostě moc.

Během necelého čtvrt roku se můj život doslova převrátil naruby.  Kromě toho, že se konečně našel někdo, kdo ukončil to zvláštní životní intermezzo - období, na které snad ani nebudu mít žádné konkrétní vzpomínky – jsem se musela vyrovnat s věcmi, které běžný smrtelník řeší maximálně v kině. Pokud se dobře vžije do děje.

Za prvé - milovala jsem upíra. Tvora, jehož existence se vymykala zdravému rozumu.

Za druhé - jeho společnost pro mě vždycky bude znamenat určitý - a ani jeden z nás nedokázal předem odhadnout, jak moc velký - stupeň nebezpečí.

Za třetí - zdálo se, že naše přítomnost ve Forks nezvratně spustí nějakou lavinu událostí, které nejspíš od základu změní můj vztah s lidmi, jež bych mohla klidně zahrnout do užší rodiny.

V okamžiku, kdy jsem se konečně smířila sama se sebou, mi život hodil pod nohy další klacek. Vydržela jsem si nalhávat, že se nic neděje celou cestu z La Push. Potom i zbytek dne, kdy se mnou Edward většinou svorně mlčel. Nejspíš proto, že tušil, co se mi asi honí hlavou.

Stalo se to až po večeři. Ve sprše, samozřejmě. Tekoucí voda dokáže s neuspořádanými myšlenkami divy. Myslím, že jsem tam neklečela moc dlouho. Edward mě nejspíš poslouchal celou dobu. Mohl tam přijít hned, jakmile jsem se v slzách svezla na dno vaničky, ale zřejmě se mi pokusil dát čas, abych to zvládla sama.

Jenže to nešlo.

„Bello, lásko.“ Slyšela jsem ho otevírat prosklené dveře sprchy. Voda mi přestala stékat po zádech.

„Už je dobře.“ Cítila jsem ruce, které mě zvedly do jeho náruče. Zimu jsem nevnímala.

„Jsem s tebou.“ Uložil mě do postele a přikryl. Pod dekou jsem se stočila do klubíčka.

„Neboj.“ Lehnul si za mě a přitisknul se k mým zádům. Přála jsem si, abych už nikdy nemusela promluvit.

Pevně jsem zavřela oči, jako bych tím mohla zabránit, aby má slova byla slyšet.

„Měli bychom odejít,“ vzlykla jsem. „Dřív, než to spustíme.“

„Já vím,“ vydechl do mých vlasů.

Otočila jsem se čelem k němu. Potřebovala jsem ho. Aby mě miloval. Víc, než doteď. Víc, než se dalo unést. Aby to přebilo ten žal, který mě uvnitř svíral.

Dokázal to. Miloval mě tak naléhavě, že kromě nás dvou v tu chvíli nic neexistovalo.

xxx

Jake zabrzdil smykem a sesedl. Kopnul do stojanu a motorku postavil vedle verandy. Skoro každý den, když se vracel z práce, jezdil nejdřív sem. Domů by to měl sice blíž, ale prostě ji potřeboval vidět. A nejen to, napadlo ho vzápětí a usmál se.

To už vyběhl schody a zabušil na dveře. Šel rovnou dál. Na pozvání už dávno čekat nemusel. Leah našel v jejím pokoji v prvním patře. Ležela na posteli, kolem sebe rozevřené knihy a sešity. Učila se na zkoušky. Jeho příchod jí poskytl příjemný důvod, proč se na to na chvíli vykašlat.

Nestihla ho ani pozdravit a už ji zalehl a líbal. Několik učebnic hlasitě žuchlo na zem. Vždycky se choval divoce. Milovala to. Milovala na něm všechno. Ale dnes se naprosto neovládal. Dokázal svlékat ji i sebe a přitom svými rty útočil na každé místo její kůže, kam jen dosáhl.

„Jaku!“ vydechla překvapeně.

Jen zabručel, chytil ji za boky a rychlým pohybem ji přesunul doprostřed postele, aby se k ní lépe vešel.

Byla sice překvapená, ale všechno, co právě teď dělal s jejím tělem, účinně zablokovalo schopnost jasně uvažovat. Za pár vteřin přestala řešit, že sem každou chvíli může vtrhnout máma nebo třeba Seth.

Slyšela a cítila jeho horký dech a polibky mu vracela se stejnou vášní. Pomohla mu sundat triko. Pak ho roztouženě chytila za ramena.

„Ty hoříš,“ zašeptala.

„To si piš,“ odpověděl chraplavě.

Přejela dlaněmi po jeho zádech a pak mu je položila na tváře. Teď už měla jistotu.

„Počkej!“ vyhrkla poplašeně. Stále ještě nemohla popadnout dech.

„Co?“ zeptal se zmámeně, ale dál ji něžně kousal do krku.

„Jaku!“ Teď už to skoro vykřikla a pokoušela se ho odtlačit, aby si získala jeho pozornost.

Neochotně se vzepřel na rukou a zadíval se na ni. Na sotva postřehnutelný moment měl pocit, že se svět kolem zakymácel.

„Já si nedělám legraci, lásko. Ty úplně hoříš! Tvoje kůže… Myslím, že máš horečku. Pěkně vysokou!“

Zarazil se. Už od včerejšího večera se cítil trochu divně, ale nemocný byl naposledy v dětství a tak tomu nevěnoval pozornost.

„Jak je ti?“ zeptala se ho starostlivě, ruce ještě položené na jeho ramenou.

„Nemůžeme to řešit až potom?“ zafuněl a pokusil se ji políbit.

Když se sklonil, najednou se mu zatočila hlava. Moc nechybělo a padl na ni celou vahou.

„Jaku!“ vykřikla poplašeně a uhnula se, aby si mohl lehnout.

„Je mi nějak…“ Nedořekl, protože si uvědomil, že na ni nedokáže zaostřit. Pálily ho oči. Asi z té horečky.

„Úplně se třeseš!“ vzdychla a bezradně nad ním klečela.

A opravdu. Jeho ruce se tak chvěly, že je při nejlepší vůli nedokázal zklidnit.

„Vydrž, miláčku! Někoho zavolám!“ Políbila ho na čelo. Bylo snad ještě rozpálenější než před chvílí. Tiše vzlykla a vyrazila ke dveřím.

„To bude dobrý, Leah, jenom dnes nějak nejsem ve svý kůži,“ zamumlal. Pak mu celé tělo ztuhlo v bolestivé křeči.

Seběhla do přízemí a skoro vrazila do svého otce.

„Táto!“ Dvakrát se zhluboka nadechla, aby se trochu uklidnila, a dokázala mluvit.

„S Jakem něco je! Asi potřebuje doktora!“

Harryho nejdřív napadlo, že na něco takového bude nejspíš stačit i Sue. V léčení se dobře vyznala. Jenže pak se zadíval Leah do tváře a uviděl hloubku jejího zděšení.

S bušícím srdcem utíkal nahoru do jejího pokoje. Už na chodbě slyšel bolestivé sténání, postupně se měnící ve výkřiky. Rozrazil dveře.

Jacob Black, vnuk posledního vlčího Alfy, se v křečích svíjel na podlaze.

„Vyjeď autem z garáže, Leah. Hned!“ přikázal, když jeho dcera naprosto paralyzovaná zděšením, nereagovala.

Přikývla a běžela co nejrychleji splnit úkol. Utírala si proudem tekoucí slzy, aby viděla na cestu.

Billy popadl Jaka v podpaží a táhl ho ven z pokoje. Zdálo se, že ten už ho vůbec nevnímá. Dole pod schody se objevila Sue.

„Neptej se!“ zarazil ji okamžitě její manžel a spěšně se svým živým břemenem překonal

posledních pár metrů ke dveřím. Venku už slyšel motor nastartovaného auta. Sue si zakryla ústa, aby nevykřikla.

Harry s pomocí Leah naložil Jacoba do auta – k jejímu zděšení na korbu - a pak jí zakázal jet s nimi. To už brečela nahlas.

„Zavolej starším! Řekni jim, že už je to tady! Oni budou vědět,“ houkl na ni z okna, než odjel. „A nebreč, holčičko, bude to dobrý,“ dodal, když viděl, jak na tom je.

Pak vyrazil. Jeho auto nezamířilo směrem do Forks, jak by se dalo očekávat. Ale na druhou stranu. Hlouběji do lesa.

xxx

Celý den strávili v Seattlu. Hned ráno naložil Edward Bellu do auta a za chvíli už jim Forks zmizelo za zády. A spolu s ním aspoň ty největší starosti. Přesně tak to měl v plánu – odvést její pozornost jinam. Strávit jeden bezstarostný den, jako dva obyčejní lidé.

Nemluvili o ničem, co se týkalo minulosti. Neřešili budoucnost. Jen si užívali přítomnost. Ten nekonečný sled neuchopitelných okamžiků.

Vrátili se až k večeru. Bella příjemně unavená – v noci toho moc nenaspala - a Edward o něco klidnější. Už měl plán.

Povědomí o tom, že se Carlislova rodina rozrostla a znalost jmen jejích nových členů, zvyšovala šance, že je přeci jen vypátrá. Napadlo ho, že se třeba Carlisle v rámci zachování nenápadnosti rozhodl měnit i příjmení. Na začátku minulého století, kdy žil společně s ním a Esmé, ještě takové opatření nebylo nutné. Stačilo přijet do jiného města a člověk byl pro všechny jeho obyvatele totálním cizincem. Dnes už si zřejmě takový luxus, jakým bylo vlastní příjmení, nemohl dovolit. Vždyť i on sám byl kvůli úřadům a bankám vlastníkem několika identit. Třeba bude stačit do vyhledavače zadat správnou kombinaci jmen a příjmení...

Až je najde, a on o tom byl skálopevně přesvědčen, odjedou společně s Bellou za nimi. Doufal, že noví členové rodiny budou vyznávat stejnou životní filozofii, jako Carlisle a Esmé. Bella tam, díky tomu, bude chráněna mnohem lépe, než pouze v jeho přítomnosti. Do Forks a za svými přáteli v La Push se bude moci vracet, kdykoliv bude chtít.

Zdálo se, že i Belle se jeho plán zamlouvá. Nebyl si ale jistý, jestli si v tu chvíli plně uvědomila jednu zásadní skutečnost. A to, že návraty domů budou možné, jen pokud ona bude člověkem. Věděl, že jejímu nátlaku nejspíš dříve, či později podlehne, že si Bella domyslí další důvody, proč ho o vlastní přeměnu žádat. Ale zatím na to nebyl připraven. Ještě se nesmířil s myšlenkou, že by měla přijít o své lidství. A tato situace mu nahrávala do karet.

„Než se mi podaří Carlisla vypátrat, zůstaneme tady. Doufám, že když omezím svůj pohyb na oblasti mimo indiánskou rezervaci, bude to stačit k tomu, aby se naše přítomnost tvých přátel nijak nedotkla,“ pokračoval polohlasem v plánování.

Venku byla dávno tma. Bella v posledních dnech, kdy nemusela chodit do práce, využívala ke spánku především noční hodiny. Konečně se úplně zbavila svého prokletí. Taky teď, na pohovce v obýváku, přitulená k jeho boku, začala zvolna klimbat.

„Bello…?“ Nadzdvihnul hlavu, aby jí viděl do obličeje. Počínající spánek jí vykreslil do tváře klid a uvolnění.

„Mmm…,“ zavrněla, aniž by otevřela oči.

„Chceš odnést nahoru? Já budu muset na chvíli ven,“ zašeptal.

„Ne, počkám tu na tebe,“ zamumlala.

S nespokojeným zakňouráním mu dovolila, aby své rameno vyměnil za polštář. To, že přes ni přehodil lehkou deku už nevnímala.

Celodenní pobyt v přecpaném velkoměstě s ním udělal své. A Bellina přítomnost mu dávala jasně pocítit, co je teď jeho nejvyšší prioritou. Musel se nasytit.

Hned za domem začínal hustý les. Jakmile se do něj zanořil, rozběhl se. Bylo to něco úplně jiného, než se plížit stíny velkoměsta a skákat po střechách výškových budov. Tohle byla naprostá volnost a nespoutanost. Věděl, že je i mezi svými rychlý, ještě si to pamatoval. Ale po takové době mu jeho vlastní rychlost připadala až neskutečná.

Musel být už dávno pryč z města - běžel směrem do hor. Proto ho překvapilo, když se před ním mezi stromy náhle vynořila zeď. K té zdi patřil dům. Ne, vila bylo rozhodně přesnější označení. Styl, ve kterém byla postavena, se nedal úplně přesně zařadit. Ze všeho nejvíc připomínala funkcionalismus, možná art deco. Rozhodně ale nebyla typickým představitelem ani jednoho. Kdysi to bývala nepochybně výstavní osobitá stavba. Teď, pravděpodobně už dlouhá léta opuštěná, byla zvolna pohlcována okolní bujnou zelení. Ještě se dala rozeznat příjezdová cesta, lemovaná jakousi alejí cedrů, jejichž těžké mohutné větve se stářím sklonily tak, že z cesty zbyla sotva patrná pěšina. Celé dohromady to působilo jako dekorace k nějakému hollywoodskému hororovému trháku.

Ze stavu zvláštní fascinace, který v něm to místo vyvolalo ho vytrhly zvuky lesa. Mezi převalováním vody ve vzdálené řece a šuměním listí, rozeznal pohyb zvěře. Už teď mohl s jistotou tvrdit, že Olympijský národní park oplývá velmi bohatou faunou. A to byl teprve na jeho okraji. O tom se mu v příměstských lesích Chicaga ani nesnilo. Rozhodl se, že si tentokrát lov vychutná. Aspoň se Bella v klidu vyspí.

Dlouho sledoval stezku jelení zvěře, přičemž ignoroval mnohé nabídky k ulovení menších kopytníků. Věděl, že se tu pasou stáda velkých jelenů Roosweltových. Pak ale narazil na stopu medvěda. To pomyšlení, že by se mohl po tolika letech znovu utkat s téměř rovnocenným soupeřem, navíc s krví masožravce, v něm vyvolalo úplnou loveckou vášeň. Šplhal ostrým svahem vzhůru ke skalnatým vrcholkům pohoří. Zpomalil. Už ho slyšel. Medvědův klidný dech ale svědčil o jediném. Spal. Edwardovo lovecké nadšení rychle vychladlo. Skolit spícího medvěda by bylo jako krotit cirkusového koně.

Zklamaně se otočil k návratu na jelení stezku, když k němu vítr přinesl nový pach. S něčím tak lákavým se v případě zvěře dosud nesetkal. Začal se zvolna pohybovat proti větru. Brzy uslyšel tiché došlapování měkkých tlap. Určitě to bylo velké zvíře. Jeho tep byl téměř identický s tlukotem lidského srdce.

Spatřil ho zhruba sto metrů před sebou. Velký samec pumy. Jeho hnědý kožich se lehce zalesknul v měsíčním svitu. Taky lovil. Stál přikrčený za padlým kmenem stromu a chystal se ke skoku.

Edward schválně šlápnul na suchou větev. Srna se s vypísknutím vymrštila a hbitě zmizela v houštině. Puma otočila hlavu po zvuku praskající větve a nespokojeně zaprskala. Edward k ní zvolna kráčel lidským tempem. Když zahlédla dvounohého tvora, vztekle zasyčela a dala se na ústup. V tom okamžiku Edward zaútočil.

Vracel se spokojený. Zjistil, že krev toho zvířete byla tou nejlahodnější, kterou zatím (kromě lidské) okusil. Na několika místech byl jeho oděv roztrhaný na cáry. Jeho protivník nedal svůj život lacino.

xxx

Jacob slyšel všechno, co se kolem něj děje, ale nedokázal na to reagovat. Jeho tělo se nezvladatelně třáslo a svaly se ve stále kratších intervalech zatínaly v bolestivých křečích. Takhle zle mu nikdy v životě nebylo. Jako by všechny kosti v jeho těle měnily objem. Kůže ho pálila a podivně se napínala. Měl pocit, že se mu rozskočí hlava.

„Chlapče, musím tě tu nechat. Nevím, jak moc mě vnímáš. Bude z tebe vlk. Nejspíš se to stane každou chvíli. Asi máš strach, ale dopadne to dobře, slibuju. Pak už tě to bolet nebude.“

Nedokázal to pobrat. Ze všeho nejvíc se mu chtělo na Harryho křičet, že se z těch legend a kouření dýmky dočista zbláznil. Přece ho měl vzít do nemocnice! Pro nějakou injekci nebo co se to dává lidem, když mají epileptický záchvat…

Nová vlna křečí ho přiměla vykřiknout. Promluvit nedokázal. Teď mu připadalo, že se každá část jeho těla rozpíná. Zavalila ho vlna hrůzy, že snad nezůstane v pevném skupenství a rozprskne se na všechny strany.

„Musím pryč, Jaku. Nejspíš budeš ze začátku trochu řádit.“

Slyšel ho, jak odchází. Chtěl ho zastavit. Bál se tu zůstat sám. Přetočil se na bok, ale vzápětí ho další křeč povalila zpátky na záda.

Auto odjelo.

Řval. Řval z plných plic, jako by to nesnesitelné napětí a bolest ze sebe mohl vykřičet.

A pak puknul.

xxx

Edward byl asi v půli cesty domů, když na místě zkameněl. Jeho nedávným lovem zbystřené smysly zaznamenaly něco, co s vůní, kterou vydával les, nemělo nic společného. Ten pach znal. Poznal by ho mezi miliony. Čpavá vůně nomádky, která před několika dny stála na prahu jeho dveří. Nezkoumal odkud kam vedla její stopa, ani po ní nepátral. Radši nepřemýšlel, proč tudy prošla bez svého druha. Dřív, než začal vůbec o něčem přemýšlet, byl o půl míle blíž domovu. A běžel, jako o život.

xxx

Něco mě probudilo. Ale nebyl to zvuk. Spíš pocit, že už nejsem doma sama. V první chvíli mě napadlo, že se vrátil Edward. Když se ale dlouho nic nedělo, usoudila jsem, že se mi to zdálo. Pak jsem z předsíně něco zaslechla. Zvláštní zvuk. Jako když zvíře natáhne vzduch do nozder.

Povídky od Bye

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

38)  TeenStar (24.08.2016 21:43)

Snažia sa utekať, ale nejako ich to vždy všetko dobehne
Pri Jacobovi mi puklo srdce
A môj mozog odmieta pripustiť, že posledný odsek je písaný česky a tvári sa, že mu nerozumie. Netuším, dokedy sa bude snažiť zapierať Pre dobro mojej maličkosti dúfam, že čo najdlhšie Aspoň do kliknutia, ktoré ma privedie k ďalšej kapitole
Opäť dokonalosť, dámy!

34)  Nebraska (14.10.2010 08:09)

Jake ji jde očuchávat?
Nebo ji jde očuchat Victoria?
Jakea mi bylo líto, ovšem první proměna nicnetušícího vlkodlaka byla popsaná dokonale
A teď pardon, jdu se podívat po tom čmuchalovi

33)  Yasmini (13.10.2010 20:17)

Nééé, že né? Prosím já nechci, aby se jí něco stalo. Holky jedny. Ty, ty, ty!!!
Úplně se klepu. moji mistři dramatu.
S Y.

32)  SarkaS (11.10.2010 19:21)

A do hajzlu... Ona je fakt magnet na nebezpečí, ne?

31)  Quappa (10.10.2010 18:16)

James! Vypadni ty ...
Prosím , toto nie...Edward utekaj! Stihni to! Musíš!
I BajKa

30)  Karolka (06.10.2010 23:43)

Milé naše dámy!
Jménem BajKy Vám moc děkuji za Vaši milou návštěvu a také za to, že jste tuto kapitolu srdnatě rozdýchaly. Panika ale udělala své a po Vašem odchodu tu zůstal pěkný napořádek...
Já jsem to teda uklidila. Zde předkládám k rozebrání. Vytrousily jste:
22x (Nevěřily byste, jakej ti chlapíci dělaj na našich shrnutích rámus) a 35x !!!
Doufám, že si každá poznáte ty svoje!

P.S. Srdíčka a "worshipáky" si nechápe, páč nám dělají nesmírně dobře.
P.P.S. Milujeme Vás!

29)  Popoles (06.10.2010 19:12)

Buch, buch, buch...v rychlém téměř frenetické rytmu buší do mého ubohého hrudního koše srdíčko, které tahle písmenka dohnala skoro k infarktu!
Ono nestačí, že jsem se spolu s Bellou trápila, v duši zmatek, ne on do toho ještě zasáhne Jake. (moc jsem ocenila, že je s Leah )

Chudák, jeho proměnu jste vzaly od podlahy a o dost bolestivěji, než jsme zvyklé. Jak jsem si to četla, doslova na mne dopadla ta hrůza a nesnesitelná zmatenost chudáka kluka, kterého jeho vlastní kmen zavřel někam do lesa a místo aby ho dovezli k doktorovi, nechali ho samotného a trpícího.
Asi je ze začátku, dokud si nezvykne na kožich, nebude mít moc rád, že? A to už vůbec nemluvím o Edovi, který nechtíc celou situaci zavinil.
No a ten konec? Krucinál holky! Chcete mě zabít? Oni jsou u Belly a ona je sama, Ed to nestihne, že ne?
Nádech, výdech...ne, nepomáhá to - nutně musím dostat pokračování a to nejlépe nitrožilně!

28)  Gassie (05.10.2010 21:40)

Nádhera!
Skvěle popsaná přeměna ve vlka.
Victoria se vrátila, to pro Bellu nevypadá dobře.

27)  Wendy (05.10.2010 21:21)

Neměla jsem dobrý pocit už když musel na chvíli ven, ale takový, takový konec
Doufala jsem, že stihnou najít Cullenovic rodinku

Vážně jste geniální mozky

26)  Abera (05.10.2010 20:55)

No tak to je velkej mazec

25)  julie (05.10.2010 20:30)

No, konečně jednou se Jacob projevil jako chlap - tedy aspoň do doby, než se začal měnit. Ale jinak - v knížce se na Bellu měl VRHNOUT a zuřivě ji líbat, ale ve filmu spíš vypadal jako, že se mu nechce... A teď to vypadá, že po přeměně jde navštívit Bellu? no, snad ji aspoň ochrání před tou nomádkou, tedy pokud Bella přežije infakt, až ho uvidí..

23)  nikolka (05.10.2010 19:00)

čo mi to robíte???? oni sa vrátili, zlí, škaredí nomádi????
Edward to musí stihnúť, musí,...

a Jacob ach áno nesmelo sa zabudnúť na horúčku

nádherné, neskutočné,,
Ďakujem dievčatá za vaše krásne dielo

22)  DeSs (05.10.2010 17:14)

Stihne to, že jo?
A ta Jakova přeměna... nikde jinde jsem nečetla, jak by mohla probíhat první přeměna. A uchvátila mě... i když mě mrzelo, že tak trpí. Docela jsem si oddechla, že se nepřeměnil rovnou na Leah...
Krásné!

21)  Evelyn (05.10.2010 16:53)

Wau! Tak tahle kapitola byla úplně do posledního slova nabitá událostmi, zvraty a pro mě takovým zvláštně plíživým pocitem, že se něco musí stát.

20)  sfinga (05.10.2010 16:26)

Bye, kaju se a opravuju:
Miluju VAŠE geniální mozky.

19)  Lipi4 (05.10.2010 16:16)

Holčiny , konečně jsem se dostala ke čtení, tak jsem přečetla obě kapitolky najednou. .. . .. Stvořily jste úžasné dílo, které ani nejde popsat slovy . . .. . . .. . .. .. . .. . Nevím, co říct či kde začít, takže jen skvělé, úžasné, geniální, dokonalé, dechberoucí a krásné

1 2   »