28.09.2010 [17:30], Bye, ze série Má je noc, komentováno 36×, zobrazeno 6449×

Lifehouse - Everything

 

---

 

 

Ráda si o sobě myslím, že jsem praktická. Vlastně – donedávna jsem nebyla nic jiného. Všechno, co jsem dělala a na co jsem si dovolila myslet, se týkalo běžných věcí, práce, povinností. Protože cokoli jiného vyžadovalo pocity.

Teď jsem seděla na své posteli, v domě, který velmi potřeboval ruku s prachovkou a druhou s kbelíkem a horkou vodou a já nedokázala nic jiného než okouzleně zírat na špinavé okno omývané z vnější strany prudkým deštěm.

„Máš hlad,“ ozvalo se vedle mě. Ten hlas patřil k té vůni. Té nejkrásnější. Jediné, která pro mě znamenala doma. Patřila přesně sem. A tak už to zůstane.

„Mám?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Myslím, že tvůj žaludek slyšeli až v Port Angeles,“ dobíral si mě. „Nevstávej, přinesu ti to.“ Políbil mě na čelo.

 

xxx

 

Seběhl dolů a zjistil, že ta páchnoucí věc v papírové krabici je úplně studená. Odnesl ji do kuchyně. Našel mikrovlnku, předpotopní, ale funkční, a pizzu ohřál. Jenže už cestou po schodech nahoru slyšel, že Bellin dech a srdeční tep přešly do bluesového rytmu. Usnula.

Ležela na boku, vlasy rozhozené na nepovlečené posteli, nohy ještě spuštěné na zem, jak předtím seděla.

Dřepl si k ní a zblízka pozoroval její tvář. Chvějící se víčka a pootevřené rty, tu nepojmenovatelnou svůdnou barvu ve tvářích. Pohled na ni vyvolával vnitřní boje - už od prvního setkání. Jenže to pokušení teď mělo úplně jinou podobu. Netoužil po její krvi. Dokonce ho to ani nenapadlo. Věci, které mu teď procházely myslí, ho usvědčovaly z chamtivosti. Nechtěl jen krev. Chtěl ji celou. A nevěřil, že někdy pochopí, jak je možné, že někdo jako on, ji opravdu dostal.

 

xxx

 

Prší.

Prší a já jsem doma. Usmála jsem se ještě dřív, než jsem otevřela oči.

„Nádherné ráno,“ zašeptal, a když jsem se na něj podívala, z jeho pohledu jsem pochopila, že to není ani tak přání, jako spíš pojmenování toho, co právě teď cítí.

„Ano,“ zašeptala jsem a otočila se na bok, abych se k němu mohla víc přitisknout.

Objal mě a držel v náručí. Ale jen do chvíle, než mu moje srdce oznámilo, že tohle rozhodně nestačí.

„Myslel jsem, že až se vzbudíš, budeš se chtít hlavně najíst,“ zasmál se.

Přetočila jsem se nad něj a zjistila, že není zdaleka tak nad věcí, jak se snaží předstírat. Jeho oči byly černé jako noc.

„Myslím, že to ještě půl hodiny klidně vydržím,“ špitla jsem a s tvářemi horkými touhou a rozpaky jsem se sklonila, abych ho políbila na krku. „I hodinu…“

 

xxx

 

Byla krásná, tehdy v záblescích bouře. Krásná a neodolatelná. Způsobila, že i on sám cítil, jak ho prostupují elektrické výboje. Ale teď, v měkkém světle deštivého rána, mu pohled na její tělo málem způsobil smrt. Nikdy neprožil nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo této chvíli. Tohle milování nevzniklo z náhlého popudu a nezvladatelné touhy. Ta ostatně nikdy nezmizela. Jen od té bouřlivé noci získala jasnější podobu.

Dnes ráno se dávali jeden druhému, jako by tohle bylo poprvé. Zvolna a něžně. Rozechvěle, ale trpělivě. Svlékal ji. Pomalu. A každé nově odhalené místo zkoumal očima, rty i rukama. A přerušit se nechal jen tím, když chtěla ona jemu udělat totéž. Jeho oči plné černého ohně co chvíli našly ty její, aby se ujistily. Aby to, co v nich našel, přivádělo jeho vlastní vzrušení na samou hranici únosnosti.

Křičel by a holýma rukama lámal stromy jako sirky, ale místo toho tu zkrocenou touhu vkládal do dalších doteků a polibků. Dokud neslyšel své jméno, dokud pod ním celá neshořela. Až potom i jeho pohltil ten oheň a na těch několik závratných vteřin mu vrátil pocit tlukoucího srdce a teplé kůže.

 

xxx

 

Ležela jsem zachumlaná v dece a přitulená k Edwardovu boku. S hlavou položenou na jeho rameni a zavřenýma očima jsem vdechovala jeho vůni. Byl jí prosycený celý můj pokoj. Ještě stále zrychleně oddechoval. Líbilo se mi pomyšlení, že kvůli mně musí dýchat. Byla bych v tu chvíli dokonale šťastná. Kdyby se mi do podvědomí neustále netlačily ty myšlenky.

„Edwarde?“ začala jsem opatrně.

„Hmm…“ zapředl ještě tím hlubokým hrdelním hlasem, kterým na mě mluvil poslední hodinu.

„Co s námi teď bude?“

Přitisknul si mě víc k sobě a povzdechl si.

„Začneme od začátku. Tady, nebo někde jinde. Kdybys chtěla, můžeme to zkusit ve větším městě.“ Odmlčel se a zlehka mi přejel tváří a rty po čele.

„Kdekoliv, kromě Chicaga,“ dodal. „Zatím.“

Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. „Ty víš, že chci žít tady.“

„Dobře, tak tu zůstanem,“ usmál se.

Znovu jsem si mu lehla na rameno a pár sekund si dodávala odvahu k dalšímu kroku.

„Ale to nebylo přesně to, na co jsem se tě ptala,“ řekla jsem nakonec.

Cítila jsem, jak pode mnou strnul.

„Spíš jsem myslela…“ pokračovala jsem zvolna, „může se to stát zas. Co když na nás znovu někdo natrefí? To pokaždé utečem? Za chvíli by sis připadal jako štvaná zvěř. Vždycky si budeš klást za vinu, že s tebou nejsem dost v bezpečí. Nakonec mi řekneš, že jsi pro mě moc velká hrozba a odejdeš,“ neplánovaně jsem vyklopila všechno, co se mi právě neodbytně honilo hlavou.

„To bych nikdy…“

Nadzdvihla jsem se na lokti a zpříma se mu podívala do očí. „Ale ano, Edwarde, už jsi o tom mluvil,“ přerušila jsem ho. Z mého hlasu zazněla výčitka.

Přivinul si mě zpátky k sobě a s povzdechem mi zašeptal do ucha: „Ne, Bello, je to mnohem horší. Už vím, že bych to nedokázal.“

Ulevilo se mi, to ano, ale věděla jsem, že mě tyhle myšlenky stejně budou pronásledovat. Dokud.

„Já… přemýšlela jsem…“ Tohle se mi vážně neříkalo snadno, protože jsem tušila, jaká bude Edwardova reakce. Bála jsem se, že ho tím návrhem příliš vyděsím. To, jak se stavěl k tomu, čím byl, mi ale stejně nedávalo moc nadějí, že by někdy byl na takový hovor skutečně připraven. „Chtěla bych, abychom se nemuseli pořád strachovat, kdo mi co udělá a napadla mě jedna možnost, jak…“

Vymrštil se tak rychle, že jsem skoro spadla z postele. Najednou stál téměř u dveří.

„Tak to teda ne!“ zahřměl ještě zády ke mně. Ruce v pěst a prudce oddechoval. Pochopil. A zareagoval přesně, jak jsem čekala. Vztekle.

Věděla jsem, že mám nejspíš jenom jeden pokus. Víckrát se o tom se mnou bavit nebude. Posadila jsem se na to, zhluboka se nadechla a znovu promluvila.

 

xxx

 

„Proč?“ zeptala se tvrdě.

Zvolna se otočil. Na těle mu hrály všechy svaly, jak je zatínal. Z očí by mu sršely blesky, kdyby to bylo možné. Musel vypadat jako bůh pomsty. Rozhodně se tak tvářil. Nezlobil se na ni. Měl vztek na sebe. Tušil, že ji to dřív nebo později napadne. Věděl, co to s ním udělá, přesto nebyl schopen tu reakci nijak ovlivnit. Neměl odvahu promluvit. Nebyl si jistý, jestli by z něj nevyšlo jenom výhružné vrčení. Zároveň se snažil uklidnit. Bál se, že pohled na něj by teď mohl Bellu opravdu děsit. Ale ona vypadala úplně vyrovnaně.

„A neargumentuj, prosím, všemi těmi démony a monstry, které v sobě nosíš. Když je dokážeš zkrotit ty, dokážu to i já,“ prohlásila pevně když se nadechoval k odpovědi.

Uvědomil si, že tahle drobná křehká bytost s ním právě bojuje o právo být jako on. A vypadala velmi odhodlaně. To z ní teď šel strach. Byla jako studená sprcha na jeho vztek.

„Bello, to nejde,“ zachraptěl, když došel zpátky a kleknul si na kraj postele. Konečně našel ztracený hlas, i když mu zatím nezněl vůbec povědomě.

To, že o té možnosti už uvažoval, teď odmítal přiznat i sám sobě, natož jí.

„Ale jde, a ty to víš.“ Vymotala se z deky, klekla si naproti němu a uchopila jeho ruce do svých teplých dlaní. Nešťastně sklonil hlavu a zavrtěl s ní.

„Edwarde, prosím!“ vydechla naléhavě. „Nemám co ztratit.“ Nechal ji, aby mu ukazováčkem zvedla hlavu. „Jenom tebe.“

Jejich bolestné pohledy se teď vzájemně zrcadlily.

„Mohl bys o tom aspoň přemýšlet?“ zašeptala už se slzami v očích. „Prosím!“

Jeho čelisti se zatly automaticky a skoro bolestivě. Kdyby tak věděla, že je o krok před ní, protože si jeho podvědomí dělá co chce a spřádá plány, jak najít Carlisla.

 

xxx

 

Naše první kroky vedly do indiánské rezervace v La Push, do domu starého rodinného přítele Harryho Clearwatera. Měl u sebe nějaké dokumenty od mého domu a hlavně jsem toužila ho vidět – teď už jsem se toho nebála – a poděkovat mu. Za ty roky, kdy se staral o mé dědictví.

Projeli jsme vesnicí až k dřevěnému srubu s rozlehlou verandou. Neměla jsem strach. Ale ruce se mi třásly. Uvidím se s nejlepším kamarádem svého táty. S mužem, který mě – stejně jako můj otec – houpával na kolenou a učil navazovat háček na vlasec.

Edward mlčel. Vždycky mi dával dost prostoru, abych se mohla vypořádat s tím, co cítím. Jen mě vzal za ruku a vyšel se mnou ty dva schůdky ke dveřím.

Zaklepala jsem. Věděla jsem, že od loňska už je Harry v důchodu.

„Už běžím!“ ozval se sytý bodrý hlas a následovaly těžké kroky.

Dveře se otevřely.

Prvních pár vteřin jsem nebyla schopná ani pozdravit a zdálo se, že ani strejda mimořádně nemá na jazyku žádnou svou proslulou hlášku.

„No to mě podrž,“ vyheknul na konec a najednou mě svíral v medvědím náručí. Málem jsem se ani nestihla pustit Edwardovy ruky.

„Holčičko!“ zašeptal. Moc mi to neulehčil. Rozbrečel se. A já hned po něm.

Odtáhl se a držel mě na délku natažených paží. Přes slzy se culil a prohlížel si mě.

„Sue! No tak, zlato! Honem se pojď podívat, kdo je tady!“ volal, aniž ze mě spustil oči.

„Snad nehoří…“ ozvalo se vesele. A já pochopila, že ti dva se pořád špičkují, tak jako tenkrát.

„Bells,“ zašeptala Sue, jakmile mě uviděla. A já se rozeštkala a padla jí kolem krku, protože takhle… takhle mi říkal jen táta.

Harry měl najednou volné ruce a taky prostor všimnout si, že jsem nepřišla sama.

„A tohle bude nejspíš Bellina medicína,“ usmál se a napřáhl k Edwardovi svou velkou hnědou ruku.

„Edward. Edward Cullen,“ pronesl ten nádherný sametový hlas.

A v tu chvíli se stalo něco zvláštního. Paže Sue, která mě stále objímala kolem pasu, se náhle tak křečovitě napjala, až mě to zabolelo. Harrymu zmizel úsměv z tváře. Vypadal… vyděšeně. Poulil oči a zrudnul, jako by nemohl dýchat. Zíral na Edwarda. Na něm, navzdory slunečním brýlím, které stále ještě musel nosit, protože jeho oči ještě neměly dostatečně snesitelnou barvu, bylo patrné překvapení.

„Harry? Sue?“ oslovila jsem je vylekaně.

První se vzpamatovala teta. Strojeně se usmála a šťouchla svého muže do zad.

„No tak, co si o nás pan Cullen pomyslí. Měli bychom jít všichni dovnitř.“ Na slova Cullen a všichni dala zvláštní důraz. Pak se obrátila ke mně. „Zrovna budeme obědvat. Zvu vás.“

Harry neuhnul pohledem ani na okamžik. Bedlivě sledoval Edwarda, stejně jako já. Neměla jsem tušení, jak z toho pozvání vybruslit. Navíc, to napětí se dalo krájet.

Ticho první prolomil právě Edward.

„Nezlobte se, paní Clearwaterová. Dnes se mi to zrovna nehodí. Musím zajet do Seattlu vrátit auto a koupit nám nějaké nové. Ale Bella určitě zůstane ráda.“ Usmál se na mě. Byl dokonale zdvořilý. A úplně ztuhlý.

„Jistě,“ reagovala jsem zamyšleně. „To je pravda, to auto.“

„Já ji odpoledne přivezu.“ Harry konečně promluvil. Ale hýbala se jen jeho ústa. Zbytek těla stále vypadal úplně strnule.

Edward se ke mně naklonil a dal mi pusu na tvář. Sue uniklo tiché zasténání. V hlavě se mi rozblikala červená žárovka. Ještě jsem nechápala jak je to možné, ale pro jejich chování existovalo jediné vysvětlení.

 

xxx

 

Jen jeho upíří přirozenost mu umožnila zachovat klidnou tvář. Ve chvíli, kdy vyslovil své jméno, v myslích manželů Clearwaterových vyskočilo zároveň jedno jediné slovo.

Upír.

 

xxx

 

„Páni, Bells, tak ty jsi mediální hvězda!“ jásala Sue nad vrchovatými talíři kouřícího hovězího. Veškerou konverzaci vlastně zajišťovala ona. Harry jen seděl, ve tváři nepřítomný výraz.

„Spíš hvězdička,“ bránila jsem se skromně a snažila se ignorovat ten divný pocit kolem žaludku. „To rádio není moc velké. Navíc, chtěli bychom tu zůstat. Takže…“

„Oba?“ vyhrknul najednou Harry. Sue na něj velmi nápadně vrhla pohoršený výraz.

Od odpovědi mě zachránilo bušení na dveře. Ten, kdo za nimi stál, nečekal na pozvání. Rozrazil dveře a hlaholil:

„Héj, teto Sue! Víš, že jsi málem způsobila bouračku na hlavní silnici? Ta vůně tvýho guláše je cejtit až tam!“

Do místnosti vpochodoval vysoký indián v maskáčích a černém triku. Ve dveřích se musel sehnout a měla jsem pocit, že se i lehce natočil ramenem dopředu, aby neškrtnul o futra. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„Jaku?“

Jeho zářivý úsměv se na malý moment změnil v dokonalé tiskací „O“ a pak už propuknul v čiré veselí.

„Zdá se, že ten guláš voněl až do Chicaga, teto Sue,“ zazubil se a už mě tahal na nohy. „A já si dnes málem koupil burgra u pumpy. Bejval bych se s tebou minul.“

Objal mě a pak zase posadil zpátky na židli.

„Bašti, ať to nemáš studený. Jsi strašně hubená,“ konstatoval a už si do pusy strkal krajíc chleba.

„No tak, Jaku. Kde jsi nechal vychování?“ napomenula ho Sue, ale v očích jí zářila radost.

„A mně se zdálo, že jsem v tý zatáčce u mostu něco ztratil,“ smál se s plnou pusou.

Dívala jsem se na něj, usmívala se až mě bolely tváře a úplně zapomněla na jídlo.

„Tak povídej, světoběžníku. Ať můžu závidět,“ huhňal. „Kde jsi všude byla?“

Rozesmála jsem se.

„Tak mám jíst nebo povídat?“ ptala jsem se.

„Jak vidíš, já zvládám obojí.“ A demonstrativně si strčil do pusy další vrchovatou lžíci guláše.

„Ale Bella ví, co se sluší,“ prohlásila Sue významně. „Všechno nám poví po jídle.“

„To těžko,“ oponoval Jacob. „Po obědě jdeme totiž jezdit. Vsadím se, že už to úplně zapomněla.“

Vlastně ano. I když jsem nechápala, jak jsem mohla. Jake mě tajně učil jezdit na motorce. Věděla to jen máma a pokaždé trnula strachy, že přijdu sedřená nebo že na to táta přijde.

Všechno se mi teď vracelo. Přišlo to s Jakem a s gulášem Sue Clearwaterové. A vůbec to nebolelo.

 

xxx

 

Bleskově vrátil auto v půjčovně a o dvě ulice dál si pořídil poslední model Volva. Stříbrná metalíza se o hodinu později řítila zpátky do Forks. Koupil taky nový notebook, protože svůj starý nechal v Chicagu. A celou dobu to nemohl dostat z hlavy.

Carlisle byl tady.

Dávalo to smysl. Tohle místo mělo dokonalé podnebí, lesy plné zvěře. Otázkou zůstávalo, jak je to dlouho. Ten indián si toho nestihl pomyslet mnoho. Ani se mu v hlavě neobjevily žádné tváře. Jako by znal jen jméno.

Ale to byla další záhada. Jak to, že se prozradil? Možná proto odsud musel odejít.

Edward se rozhodl, že se s těmi indiány musí ještě setkat. Třeba se dozví víc.

 

xxx

 

Seděla jsem na uhánějící motorce, přilepená na Jakova záda a smála se radostí. A měla jsem odřená kolena. Dalo se čekat, že se moje první samostatná jízda neobejde bez karambolu. Užila jsem si spoustu pohody. A nejlepší na tom bylo, že Jacob se na nic neptal. Když pochopil, že se mi o minulosti mluvit nechce, prostě začal povídat o kamarádech z rezervace. Jako by mi bylo zase čtrnáct.

Teď jsem se strašně těšila domů, za Edwardem. Chtěla jsem mu to všechno vyprávět. Stulit se k němu a říct o všem, co jsem dnes dělala. A pak ho třeba zatáhnout do sprchy. Možná ho nejdřív zatáhnout do sprchy a pak teprve vyprávět. Jo, to bude lepší.

Konečně jsme zastavili před domem.

„Tak to zírám! Neřekla jsi, že jsi v balíku,“ pronesl Jake uznale při pohledu na nablýskané auto.

V tu chvíli se ale otevřely dveře. „Ahoj“ i úsměv jsem spolkla ve chvíli, kdy jsem uviděla Edwardův výraz. Díval se na Jaka. A tvářil se úplně stejně jako tenkrát v noci, když jsme se potkali poprvé. Vražedně.

 

 

---

 

 

Povídky od Bye

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!