09.10.2010 [20:30], Bye, ze série Má je noc, komentováno 35×, zobrazeno 6695×

XIX. Třicet ku dvěma (by Bye & Karolka)

A Fine Frenzy - Almost Lover

Ten dům ztratil své kouzlo. Nejspíš to bylo tím, jak se teď v jeho nocí potemnělých zdech odrážely Belliny výkřiky. Jako by se přizpůsobil probíhající tragédii, připomínal spíš hrobku.

Edward věděl, že Bella sotva vnímá své okolí. Přesto měl potřebu udělat maximum pro to, aby alespoň její zubožené, zimnicí a ohněm stravované tělo, leželo v pohodlí. Vila nezůstala úplně prázdná. Snadno našel malou místnost v patře s opuštěným divanem a mnoha prachem orámovanými obdélníky na stěnách. Kdysi tu nejspíš visela spousta obrazů.

Rychlostí větrné smršti prolétl celý dům a snesl na hromadu několik zašlých přehozů na nábytek.

Jeho mozek měl obrovskou kapacitu. V dávno nevětraném prostoru samozřejmě zachytil snadno rozpoznatelnou vůni. Ale právě v tuto chvíli nebyl schopen prožít radost ani na miliontinu vteřiny. Nezáleželo mu na tom, že tu kdysi žila jeho rodina nebo kde jsou právě teď. Jediný důvod jeho existence se právě nacházel na hraně bytí a nebytí. Všechno ostatní bylo podružné.

Když ji balil do bavlněné látky, všiml si, že její rány se zavírají zoufale pomalu. Jediná věc, ve které jí mohl pomoct. Jemně ji položil na zem a ještě opatrněji se všech rozšklebených zranění dotýkal jazykem. Bolest, kterou mu magická chuť její krve způsobovala, vděčně podstoupil. Konečně mohl aspoň trochu zaplatit.

Tělo v jeho náručí jevilo jen nepatrné známky života. Tak mělký dech a pomalý tep svědčily spíš o konci, než o zlepšení. Bolest přeměny přesto dokázala čas od času vyvolat výkřik a otevření očí. V těch kratičkých chvílích v nich zoufale hledal jakýkoli záblesk její duše, ale pokaždé uviděl pouze bezednou prázdnotu.

Mohl ji jen držet. Přestože nevěřil, že někomu jako on by tam nahoře popřáli sluchu, zavřel oči a modlil se. Doufal, že tu andělskou bytost Bůh dokáže postrádat. Že se jí vzdá. Pro něj. Pro zatraceného. Ta myšlenka ho ale téměř ochromila. Na okamžik zaváhal. Opravdu si má přát právě tohle? Pak ale vykřikla a on se znovu cele upnul k touze, aby ji neztratil.

Nic nevnímal. Viděl a slyšel jen ji.

Proto ho postřehl až díky myšlenkám. Přiletěly zuřivě a podobaly se hořícímu šípu.

Zabiju tě!!!

Hněv obsažený v té prosté neustále opakované větě byl tak silný, až měl pocit, že se ho fyzicky dotýká. Asi jako buchar v ocelárně. Kdyby myšlenka dokázala zabít, zemřel by.

Za tou nenávistnou větou pak běžely obrazy nedávné minulosti. Dost na to, aby Edward pochopil, kdo je ten posel smrti. Zbývaly vteřiny.

Udělal bleskovou úvahu. Jestlipak Carlisle nezměnil své zvyky? Popadl Bellu a seběhl s ní do kuchyně. Jestli se mýlí, oba zemřou. Z haly se ozval zvuk tříštěného skla a vrčení. Upír s úlevou zaznamenal čtvercový obrys uprostřed podlahy i rýhu se zasunovacím madlem. Ne, otcovy zvyky se nezměnily. Rychle otevřel poklop a se sténající Bellou v náručí proskočil dolů. V okamžiku, kdy za nimi zavíral a zajišťoval poklop závorou, téměř přiskřípl tlamu bestie, která se je chystala pronásledovat.

Dupot a hlučné údery do podlahy ho neznervózňovaly. Tenhle úkryt měl odolat i jedincům jeho druhu. V dobách před mnoha sty lety, kdy se svět doslova hemžil upíry bojujícími o moc a také lovci z řad církevních exorcistů, nechával si Carlisle v každém svém domě vybudovat nenápadný otvor v podlaze. Edward doufal, že jednou bude mít příležitost mu za to poděkovat.

xxx

Byly chvíle, kdy Alice svůj dar nenáviděla. Tahle se mezi takovými zařadila na jedno z čelních míst. Přestože přes ni Jasper hned po jejím posledním vidění přelil vlnu klidu, cítila, jak se jí drobně chvějí prsty, když vytáčela Carlislovo číslo. Musela mu to říct sama. Jasper se nabízel, že to za ni udělá, ale jen ona dokázala přesně popsat, co právě viděla. Bylo důležité, aby Carlisle znal každý detail té kruté budoucnosti. Závisel na tom další osud jejich bratra a té dívky. Snad ještě není pozdě. I když... z toho, jak se její vize v poslední době zhušťovaly, poznala, že se nachází na samém rozhraní mezi budoucností a přítomností. I to bude muset Carlislovi říct!

Mezinárodní lékařská konference, které se Carlisle účastnil, a na kterou ho jako vždy doprovázela Esmé, se tento rok konala v Londýně. Alice stiskla zelené tlačítko na svém mobilu a v duchu se pomodlila, aby Carlisle neměl ten jeho kvůli nějakému jednání vypnutý.

Vzal to po druhém zazvonění. Alice mu ani nemusela říkat, že měla vizi. Domyslel si, proč mu volá. Také si všimnul, že četnost jejích vizí, týkajících se Edwarda se zvyšuje geometrickou řadou. A jako by i jemu bylo jasné, co to znamená, až nepřirozeně klidně ji vyzval, aby mu popsala, co viděla.

Když domluvila, a na několik sekund zavládlo úplné ticho, mohla ze ztuhlých tváří svých sourozenců odtušit, jaký výraz měli na druhém konci světa Carlisle a Esmé.

„Takžes ho neviděla to přímo udělat,“ ozval se z Alicina mobilu Carlislův přiškrcený hlas.

„Ne,“ hlesla Alice. „Viděla jsem, jak se nad ní sklání. Tvářil se opravdu děsivě. A měl... úplně černé oči,“ neubránila se zajíknutí.

Carlisle prostě nemohl uvěřit tomu, že by Edward takový čin spáchal. Něco jiného bylo živit se krví lidských odpadlíků. Ale bezmála rozsápat dívku, kterou miluje? Ne, Edwardovo sebeovládání bylo perfektní, natolik dobře ho znal. To, že tehdy opustil jejich životní styl, spíš souviselo s tím, že se nedokázal smířit sám se sebou, s tím, co se z něj stalo. Jeho odchod byl spíš vzdorem vůči něčemu, co nemůže změnit.

Třeba se jim podaří tu budoucnost ovlivnit. A když ne... snad se pro Alicinu vizi najde nějaké jiné vysvětlení, než to, které se tak okatě nabízelo.

„Alice, už se tím netrap,“ chlácholil ji. Cítil, jak ji to v poslední době vyčerpává. „Pokusíme se s tím něco udělat. Mohli bychom tam s Esmé být do čtyřiadvaceti hodin, možná dřív, snad to bude stačit.“

Emmett do Alice lehce drknul, aby si získal její pozornost. Významně zvednul obočí.

„Jedeme s vámi,“ vyhrkla rozhodně Alice, aniž by spustila z Emmetta oči. Ten povzbudivě kývnul.

„Ale to nemusíte, vždyť...“ snažil se namítat Carlisle.

„...je to náš bratr!“ vyjádřila Alice emoce, které zaplnily obývák jejich vily v Maine. A tentokrát to nebyla Jasperova zásluha.

xxx

Dokázal ho nevnímat. Ty vlny nenávistných myšlenek, které padaly na jeho hlavu seshora od zuřícího návštěvníka, se snadno daly zaměnit s těmi, kterými zahrnoval sám sebe.

Neochránil ji. Mohl za všechno.

Držel ji na klíně a jeho mysl zaplňovaly vzpomínky na jeho vlastní proměnu. Bolest, jakou žádný upír nezapomene. Navěky. Vědomí, že je za Bellin stav zodpovědný a že ji z těch plamenů nemůže vytáhnout, ho stravovalo, jako by sám hořel.

Její srdce zoufale klopýtalo. Stejně jako ona sama, když ji před sebou hnal ten… Další muka, kterých se nikdy nezbaví. Než toho nomáda zabil, viděl jeho poslední vzpomínky. Bella s šíleným pohledem, drápající se do svahu. Špinavá, zraněná, krvácející.

Jeho tělo se napjalo v touze vybít si tu bolest. Toužil mít příležitost znovu se pomstít. Pohlédl vzhůru k poklopu ve stropě. Jestli to jeho láska nepřežije, vpustí ho dovnitř a nebude se namáhat s vysvětlováním. Klidně to monstrum nechá v přesvědčení, že on je vrah. Vždyť jím je.

Z temných myšlenek ho vytrhly podivné zvuky ozývající se z kuchyně nad jeho hlavou. Zvláštní neidentifikovatelný zvuk, po kterém následovala změna způsobu dýchání a tepu srdce nezvaného hosta. Když uslyšel zaklení, pochopil, že indián se vrátil do lidské podoby.

xxx

Jacobovi došlo, že jako vlk nemá šanci dostat se dovnitř. V jeho srdci zuřila bouře, která se podobala záchvatu šílenství. Podle čerstvého pachu v domě rozpoznal, že Bella dosud žije. To vědomí, že je zavřená ve sklepě s upírem, mimo jeho dosah, ho zabíjelo.

Přeměnil se.

Nebyl ale připravený na příliv dosud tlumených lidských emocí, které ho vzápětí zaplavily. Doslova ho to srazilo na kolena. Vytřeštěně zíral na jedno místo a dýchal tak rychle, že mu začalo být na omdlení. Neviděl kuchyni, viděl jen události poslední hodiny. Dodatečně je prožíval. Poslední přišla hrůza.

Naprostá, ochromující.

Jako šílený se snažil nacpat své silné prsty do škvírek kolem poklopu v podlaze. Zkoušel to, dokud se dlažba nepokryla krví z jeho polámaných nehtů. Pak zoufale padl tváří k zemi. Blíž jí být nemohl.

xxx

Nomádka obezřetně sledovala stopu, kterou zanechal ten upír s podivnou barvou očí. Ani k tomu nemusela použít svůj citlivý čich; stopu tvořilo něco, co vzdáleně připomínalo čerstvý průsek. Nevěřícně zírala na zlámané a vyvrácené kmeny stromů, které ho lemovaly. Bylo to, jako kdyby jí tu zanechal vzkaz. Konečně pochopila podstatu pouta, které ho s tou lidskou ženou spojovalo. On ji miloval! Ve stejnou chvíli, kdy si tu možnost připustila, téměř ucítila ostré bodnutí v hrudi. To její dar, neomylná schopnost vycítit hrozící nebezpečí, jí dával pocítit, že tenhle lov nemusí dopadnout dobře. Pro jejího druha, nebo pro ni.

Nejraději by se po té zbrusu nové lesní cestě bezhlavě rozeběhla, ale její instinkt jí velel postupovat zvolna. Čím víc se blížila k obydlené oblasti, tím větší rozpolcenost pociťovala. Jedna její část se zoufale snažila rozletět se na pomoc jejímu druhovi a zachránit, co se dá. Druhá ji nutila otočit se a utéct. Zachránit si holý upíří život.

Skoro to udělala. Ale potom ucítila pach krve té holky. Její vůně byla opravdu... mimořádná! Lákala ji a volala, přebíjela veškerá varování, která na ni už skoro křičela: Pryč!

Namísto toho jen zmámeně postupovala kupředu. A přiblížila se až k tomu místu.

Krev, všude krev! Zaplnila její chřípí a nutila ji zapomenout na to, proč sem přišla.

Změnilo se to v okamžiku, kdy si uvědomila, že pach jejího upíra, kterým bylo to místo přímo nasáklé, byl příliš intenzivní.

Zůstala stát jako přikovaná. Zděšeně sledovala, jak vytrvalý déšť v tenkých stružkách odplavuje drobnou kamennou drť.

xxx

Edward zavřel oči a přitiskl ji blíž k sobě. Tentokrát hledal ochranu on u ní. Zoufalé útržky myšlenek doléhající k němu z kuchyně, už byly víc, než mohl unést.

„Slyšíš mě?“ šeptal zlomený hlas indiána. „Tak slyšíš mě?!“ zařval v zápětí stejnou otázku. Následovalo zadunění, jak praštil pěstí do podlahy.

Upír ztěžka polkl. Rozhodl se, že odpoví.

„Ano.“

Měniče to nejspíš překvapilo, protože na pár vteřin ztichnul.

„Teď mě dobře poslouchej,“ ozvalo se konečně. Edward věděl, co bude následovat. Ty věty zahlédl dřív, než je na něj indián začal vrčet. „Povím ti, co s tebou udělám!“

xxx

Jake věděl, že jeho výhrůžky, byť jejich obsah zněl sebestrašlivěji, ve výsledku jen odhalí jeho zoufalství. Sliboval mučení. Sliboval oheň. Sliboval několikanásobnou smrt. Vyhladovění.

Čekal, že se po jeho litanii, která začala tiše a končila nenávistným křikem, ozve zezdola smích nebo jízlivá odpověď. Místo toho mu odpovědělo jen ticho, následované polohlasným:

„Dobře.“

Nechápavě zíral na poklop pod sebou, jako by jeho oči mohly proniknout skrz něj. Vyčkával.

„Je mi to líto,“ slyšel hned potom. Nevěděl jestli má dát průchod hněvu, který v něm ta nepochopitelná omluva vyvolala, nebo se zabývat tím, proč to ta pijavice řekla.

„Co je ti líto?“ zeptal se nakonec. S nervózním polknutím hleděl na své ruce, které se už zase neovladatelně třásly.

„Nedokázal jsem jí pomoct. Vlastně… je mi líto, že jsem ji tenkrát oslovil. A mrzí mě, že máš strach.“

Jake se chtěl ohradit, že se v žádném případě nebojí, ale upírova slova nezněla ani trochu výsměšně.

„Žije,“ pokračoval upír zlomeným hlasem. „Ale její srdce je slabé. Nevím, jestli zvládne přeměnu.“ Znělo to jako výrok lékaře po složité operaci.

Jakovi se zatmělo před očima. Zatnul zuby. V očích ho podivně pálilo. Smrt nebo přeměna. Zděšeně přemítal, co by si pro dceru Charlieho Swana měl přát víc. Nakonec to vzdal a naprosto nechlapsky se rozbrečel.

xxx

Znovu ho to zasáhlo. A to si myslel, že mu nemůže být hůř. Muž vzlykající nad jeho hlavou se propadal hlouběji a hlouběji do močálu zoufalství.

Pak se Belle zastavilo srdce.

Okamžitě zapomněl na všechno ostatní.

Bože! Ne!

Položil ji na chladnou podlahu sklepení a jako v transu se pokoušel o masáž srdce. Malá část jeho mysli, která se dokázala ubránit šokovému stavu, se děsila, že nedokáže odhadnout sílu a promáčkne jí hrudník.

Její dech utichl.

„Kolikrát?“ zaskřehotal jeho hlas.

„Co se děje?!“ zařval seshora bezmocný hlas.

xxx

Jacob bušil pěstmi do podlahy. „Co kolikrát?!“

„První pomoc… Kolikrát se vdechuje? Kolikrát se má stisknout hrudník?!“ přišla ze sklepa zoufalá otázka.

Jake zůstal konsternovaně sedět. Fakt, že se ho ten upír ptá, jak má poskytnout první pomoc, na celé dvě vteřiny přehlušil i strach.

„Tak kolik?!“ zařval upír.

„Třicet ku dvěma,“ zavolal zpátky. Ta informace se vynořila úplně sama. Před dvěma měsíci mu ji Leah se smíchem šeptala do ucha, když se ji snažil odlákat od učení. Vděčně se k té vzpomínce upnul. „Třicetkrát hrudník. Dva vdechy,“ dodal už pevněji. Dlaní si setřel neustále proudící slzy.

Dlouho, velmi dlouho bylo ticho. Pak se ozvalo upírovo zasténání a pláč.

„Co?! Co je?!“ Indián si uvědomil, že hystericky křičí, ale bylo mu to jedno.

„Naskočilo. Tluče,“ odpověděl upír po několika vteřinách.

xxx

„Tluče,“ zopakoval Edward, tentokrát s tváří zabořenou do jejích blátem slepených vlasů, když ji zase sevřel do náručí.

Povídky od Bye

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

15)  Evelyn (10.10.2010 08:55)

Úžasné... Celou tu scénu jsem měla jako před očima. Všechny jejich emoce jsem cítila na sobě...
Skláním se, dámy, a klaním

14)  Abera (10.10.2010 08:49)

Krásný

13)  Amisha (10.10.2010 07:46)

Holky nemám slov! Bože! Tolik bolesti a tak realný! Nádherná kapitolka ale pořád čekám až už se to konečně zlomí k lepšímu, prosííím.

12)  sakraprace (10.10.2010 07:46)

Tak to moje taky tloče, ale jestli ten rytmus nezpomalí tak mi snad praskne Tohle bylo strhující, chudák Edward, Jake i Bella. Snad to Bella zvládne a doufám, že se ukáží i Cullenovi a hlavně, že nomádka niomu neublíží

11)  ambra (10.10.2010 01:31)

Lapám po dechu...
Ale já to dokážu! Dokážu se prodrat přes tu STRAŠNOU bolest (zvrácená směs fyzické a psychické dohormady), abych mohla říct, že přes tu hrůzu, děs, přetrvávající napětí (z minulé kapitoly) nakonec to nejsilnější, co se na mě z Vašich dokonalých písmenek, slov a vět valí, je láska.
Vlastně LÁSKA. Tohle je čistá esence, kterou byste mohly rozdělit do zlatých lahviček a prodávat za velký prachy...
Blbost, nic nedělte!!! Některý věci nejsou na prodej!
E B mi bylo tak strašně líto asi jen na onom místě v FL. Jenže Vám to nebylo dost, tak jste mi do toho mlýnku na mé ubohé srdce přihodily i Jacoba...
No, děkuju Vám - po dnešku opravdu vím, co všechno opravdová láska dokáže...
Máte mě na furt (je to pozitivní zpráva? )

10)  Gassie (09.10.2010 23:53)

Teda Moje srdce taky tluče, ale místy jsem měla pocit, že budu potřebovat resuscitovat.
Takový vývoj událostí.
Jacob nad Edwardem, který bojuje o život Belly. Jejich rozhovory přes podlahu mě absolutně odrovnávaly. Do toho Victoria a Cullenovi. To vypadá na pěkný mazec.
Doufám, že to nakonec Bella zvládne.

8)  semiska (09.10.2010 22:26)

Krásná kapitolka, firma BajKa nikdy nezklame Copak se nám z Bells stalo? To jsem opravdu zvědavá |těším se na další kapitolku

7)  Hanetka (09.10.2010 22:20)

Ufff. Taky by se mi hodilo umělé dýchání. Málem se mi zastavilo srdce a vydechla jsem až na konci, fakt. A doufám, že to Bella zvládne a Jacob taky, o Edwardovi a jeho rodině nemluvě. Jen tu Viktorku od splavu by mohli ještě sejmout.

6)  Linfe (09.10.2010 21:28)

booože já mám dneska další infark. Nejdřív Noth a Amishou a pak vy. Tohle je hustý týrání. Rychle další prosíííím.

4)  Carlie (09.10.2010 20:53)

No tohle!
Vidím jen obrázky míhající se mi před očima v děsivě rychlém sledu!
Jacob a Edward společně bojující o Bellin život, existenci.
Victoria někde na stopě. (Tu by mohli Jake s Edwardem pěkně společně sejmout a uzavřít přátelství ).
Carlisle, který synovi věří
A Alice a spol., kteří jej neviděli a přesto jej považují za svého bratra
A drobná kamenná drť? To Edward Jamese až tolik sešrotoval! Respekt k němu i k vám, čarodějky Bye a Karolko

3)  DeSs (09.10.2010 20:44)

Ráda bych něco napsala... ale je to těžké. Po TOMHLE mám v hlavě úplně prázdno a jako ozvěna mi v ní zní věty z tohodle dílu...
To všechno... Jake na podlaze v kuchyni, Edward s polomrtvou Bellou kdesi v úkrytu pod zemí, odplavující se zbytky Jamese, Victorie omámená Bellinou vůní krve, Alice se sourozenci v domě a Carlisle s Esmé v Londýně. To všechno pohromadě, naprosto dokonale napsané... Strašně si to beru. A tohle zoufalství a strach je tak strašně skutečně napsané!
Tohle bylo... naprosto úžasné a úchvatné. A strašně doufám, že to Bella zvládne...

1)  sfinga (09.10.2010 20:36)

Uff, vy mi tedy dáváte
Zvládne to Bella? A co Jacob, neublíží Edwardovi?
Měla jsem pocit, že jsem neviditelný divák, přihlížející tomu, jak se Jacob, nejprve jako vlk a potom jako člověk snaží dostat do sklepa, bylo to tak intenzivní, že mi z toho je až zle
Tohle je na mé nervy přímo smrtící koktejl

«   1 2