09.10.2010 [20:30], Bye, ze série Má je noc, komentováno 35×, zobrazeno 6694×

XIX. Třicet ku dvěma (by Bye & Karolka)

A Fine Frenzy - Almost Lover

Ten dům ztratil své kouzlo. Nejspíš to bylo tím, jak se teď v jeho nocí potemnělých zdech odrážely Belliny výkřiky. Jako by se přizpůsobil probíhající tragédii, připomínal spíš hrobku.

Edward věděl, že Bella sotva vnímá své okolí. Přesto měl potřebu udělat maximum pro to, aby alespoň její zubožené, zimnicí a ohněm stravované tělo, leželo v pohodlí. Vila nezůstala úplně prázdná. Snadno našel malou místnost v patře s opuštěným divanem a mnoha prachem orámovanými obdélníky na stěnách. Kdysi tu nejspíš visela spousta obrazů.

Rychlostí větrné smršti prolétl celý dům a snesl na hromadu několik zašlých přehozů na nábytek.

Jeho mozek měl obrovskou kapacitu. V dávno nevětraném prostoru samozřejmě zachytil snadno rozpoznatelnou vůni. Ale právě v tuto chvíli nebyl schopen prožít radost ani na miliontinu vteřiny. Nezáleželo mu na tom, že tu kdysi žila jeho rodina nebo kde jsou právě teď. Jediný důvod jeho existence se právě nacházel na hraně bytí a nebytí. Všechno ostatní bylo podružné.

Když ji balil do bavlněné látky, všiml si, že její rány se zavírají zoufale pomalu. Jediná věc, ve které jí mohl pomoct. Jemně ji položil na zem a ještě opatrněji se všech rozšklebených zranění dotýkal jazykem. Bolest, kterou mu magická chuť její krve způsobovala, vděčně podstoupil. Konečně mohl aspoň trochu zaplatit.

Tělo v jeho náručí jevilo jen nepatrné známky života. Tak mělký dech a pomalý tep svědčily spíš o konci, než o zlepšení. Bolest přeměny přesto dokázala čas od času vyvolat výkřik a otevření očí. V těch kratičkých chvílích v nich zoufale hledal jakýkoli záblesk její duše, ale pokaždé uviděl pouze bezednou prázdnotu.

Mohl ji jen držet. Přestože nevěřil, že někomu jako on by tam nahoře popřáli sluchu, zavřel oči a modlil se. Doufal, že tu andělskou bytost Bůh dokáže postrádat. Že se jí vzdá. Pro něj. Pro zatraceného. Ta myšlenka ho ale téměř ochromila. Na okamžik zaváhal. Opravdu si má přát právě tohle? Pak ale vykřikla a on se znovu cele upnul k touze, aby ji neztratil.

Nic nevnímal. Viděl a slyšel jen ji.

Proto ho postřehl až díky myšlenkám. Přiletěly zuřivě a podobaly se hořícímu šípu.

Zabiju tě!!!

Hněv obsažený v té prosté neustále opakované větě byl tak silný, až měl pocit, že se ho fyzicky dotýká. Asi jako buchar v ocelárně. Kdyby myšlenka dokázala zabít, zemřel by.

Za tou nenávistnou větou pak běžely obrazy nedávné minulosti. Dost na to, aby Edward pochopil, kdo je ten posel smrti. Zbývaly vteřiny.

Udělal bleskovou úvahu. Jestlipak Carlisle nezměnil své zvyky? Popadl Bellu a seběhl s ní do kuchyně. Jestli se mýlí, oba zemřou. Z haly se ozval zvuk tříštěného skla a vrčení. Upír s úlevou zaznamenal čtvercový obrys uprostřed podlahy i rýhu se zasunovacím madlem. Ne, otcovy zvyky se nezměnily. Rychle otevřel poklop a se sténající Bellou v náručí proskočil dolů. V okamžiku, kdy za nimi zavíral a zajišťoval poklop závorou, téměř přiskřípl tlamu bestie, která se je chystala pronásledovat.

Dupot a hlučné údery do podlahy ho neznervózňovaly. Tenhle úkryt měl odolat i jedincům jeho druhu. V dobách před mnoha sty lety, kdy se svět doslova hemžil upíry bojujícími o moc a také lovci z řad církevních exorcistů, nechával si Carlisle v každém svém domě vybudovat nenápadný otvor v podlaze. Edward doufal, že jednou bude mít příležitost mu za to poděkovat.

xxx

Byly chvíle, kdy Alice svůj dar nenáviděla. Tahle se mezi takovými zařadila na jedno z čelních míst. Přestože přes ni Jasper hned po jejím posledním vidění přelil vlnu klidu, cítila, jak se jí drobně chvějí prsty, když vytáčela Carlislovo číslo. Musela mu to říct sama. Jasper se nabízel, že to za ni udělá, ale jen ona dokázala přesně popsat, co právě viděla. Bylo důležité, aby Carlisle znal každý detail té kruté budoucnosti. Závisel na tom další osud jejich bratra a té dívky. Snad ještě není pozdě. I když... z toho, jak se její vize v poslední době zhušťovaly, poznala, že se nachází na samém rozhraní mezi budoucností a přítomností. I to bude muset Carlislovi říct!

Mezinárodní lékařská konference, které se Carlisle účastnil, a na kterou ho jako vždy doprovázela Esmé, se tento rok konala v Londýně. Alice stiskla zelené tlačítko na svém mobilu a v duchu se pomodlila, aby Carlisle neměl ten jeho kvůli nějakému jednání vypnutý.

Vzal to po druhém zazvonění. Alice mu ani nemusela říkat, že měla vizi. Domyslel si, proč mu volá. Také si všimnul, že četnost jejích vizí, týkajících se Edwarda se zvyšuje geometrickou řadou. A jako by i jemu bylo jasné, co to znamená, až nepřirozeně klidně ji vyzval, aby mu popsala, co viděla.

Když domluvila, a na několik sekund zavládlo úplné ticho, mohla ze ztuhlých tváří svých sourozenců odtušit, jaký výraz měli na druhém konci světa Carlisle a Esmé.

„Takžes ho neviděla to přímo udělat,“ ozval se z Alicina mobilu Carlislův přiškrcený hlas.

„Ne,“ hlesla Alice. „Viděla jsem, jak se nad ní sklání. Tvářil se opravdu děsivě. A měl... úplně černé oči,“ neubránila se zajíknutí.

Carlisle prostě nemohl uvěřit tomu, že by Edward takový čin spáchal. Něco jiného bylo živit se krví lidských odpadlíků. Ale bezmála rozsápat dívku, kterou miluje? Ne, Edwardovo sebeovládání bylo perfektní, natolik dobře ho znal. To, že tehdy opustil jejich životní styl, spíš souviselo s tím, že se nedokázal smířit sám se sebou, s tím, co se z něj stalo. Jeho odchod byl spíš vzdorem vůči něčemu, co nemůže změnit.

Třeba se jim podaří tu budoucnost ovlivnit. A když ne... snad se pro Alicinu vizi najde nějaké jiné vysvětlení, než to, které se tak okatě nabízelo.

„Alice, už se tím netrap,“ chlácholil ji. Cítil, jak ji to v poslední době vyčerpává. „Pokusíme se s tím něco udělat. Mohli bychom tam s Esmé být do čtyřiadvaceti hodin, možná dřív, snad to bude stačit.“

Emmett do Alice lehce drknul, aby si získal její pozornost. Významně zvednul obočí.

„Jedeme s vámi,“ vyhrkla rozhodně Alice, aniž by spustila z Emmetta oči. Ten povzbudivě kývnul.

„Ale to nemusíte, vždyť...“ snažil se namítat Carlisle.

„...je to náš bratr!“ vyjádřila Alice emoce, které zaplnily obývák jejich vily v Maine. A tentokrát to nebyla Jasperova zásluha.

xxx

Dokázal ho nevnímat. Ty vlny nenávistných myšlenek, které padaly na jeho hlavu seshora od zuřícího návštěvníka, se snadno daly zaměnit s těmi, kterými zahrnoval sám sebe.

Neochránil ji. Mohl za všechno.

Držel ji na klíně a jeho mysl zaplňovaly vzpomínky na jeho vlastní proměnu. Bolest, jakou žádný upír nezapomene. Navěky. Vědomí, že je za Bellin stav zodpovědný a že ji z těch plamenů nemůže vytáhnout, ho stravovalo, jako by sám hořel.

Její srdce zoufale klopýtalo. Stejně jako ona sama, když ji před sebou hnal ten… Další muka, kterých se nikdy nezbaví. Než toho nomáda zabil, viděl jeho poslední vzpomínky. Bella s šíleným pohledem, drápající se do svahu. Špinavá, zraněná, krvácející.

Jeho tělo se napjalo v touze vybít si tu bolest. Toužil mít příležitost znovu se pomstít. Pohlédl vzhůru k poklopu ve stropě. Jestli to jeho láska nepřežije, vpustí ho dovnitř a nebude se namáhat s vysvětlováním. Klidně to monstrum nechá v přesvědčení, že on je vrah. Vždyť jím je.

Z temných myšlenek ho vytrhly podivné zvuky ozývající se z kuchyně nad jeho hlavou. Zvláštní neidentifikovatelný zvuk, po kterém následovala změna způsobu dýchání a tepu srdce nezvaného hosta. Když uslyšel zaklení, pochopil, že indián se vrátil do lidské podoby.

xxx

Jacobovi došlo, že jako vlk nemá šanci dostat se dovnitř. V jeho srdci zuřila bouře, která se podobala záchvatu šílenství. Podle čerstvého pachu v domě rozpoznal, že Bella dosud žije. To vědomí, že je zavřená ve sklepě s upírem, mimo jeho dosah, ho zabíjelo.

Přeměnil se.

Nebyl ale připravený na příliv dosud tlumených lidských emocí, které ho vzápětí zaplavily. Doslova ho to srazilo na kolena. Vytřeštěně zíral na jedno místo a dýchal tak rychle, že mu začalo být na omdlení. Neviděl kuchyni, viděl jen události poslední hodiny. Dodatečně je prožíval. Poslední přišla hrůza.

Naprostá, ochromující.

Jako šílený se snažil nacpat své silné prsty do škvírek kolem poklopu v podlaze. Zkoušel to, dokud se dlažba nepokryla krví z jeho polámaných nehtů. Pak zoufale padl tváří k zemi. Blíž jí být nemohl.

xxx

Nomádka obezřetně sledovala stopu, kterou zanechal ten upír s podivnou barvou očí. Ani k tomu nemusela použít svůj citlivý čich; stopu tvořilo něco, co vzdáleně připomínalo čerstvý průsek. Nevěřícně zírala na zlámané a vyvrácené kmeny stromů, které ho lemovaly. Bylo to, jako kdyby jí tu zanechal vzkaz. Konečně pochopila podstatu pouta, které ho s tou lidskou ženou spojovalo. On ji miloval! Ve stejnou chvíli, kdy si tu možnost připustila, téměř ucítila ostré bodnutí v hrudi. To její dar, neomylná schopnost vycítit hrozící nebezpečí, jí dával pocítit, že tenhle lov nemusí dopadnout dobře. Pro jejího druha, nebo pro ni.

Nejraději by se po té zbrusu nové lesní cestě bezhlavě rozeběhla, ale její instinkt jí velel postupovat zvolna. Čím víc se blížila k obydlené oblasti, tím větší rozpolcenost pociťovala. Jedna její část se zoufale snažila rozletět se na pomoc jejímu druhovi a zachránit, co se dá. Druhá ji nutila otočit se a utéct. Zachránit si holý upíří život.

Skoro to udělala. Ale potom ucítila pach krve té holky. Její vůně byla opravdu... mimořádná! Lákala ji a volala, přebíjela veškerá varování, která na ni už skoro křičela: Pryč!

Namísto toho jen zmámeně postupovala kupředu. A přiblížila se až k tomu místu.

Krev, všude krev! Zaplnila její chřípí a nutila ji zapomenout na to, proč sem přišla.

Změnilo se to v okamžiku, kdy si uvědomila, že pach jejího upíra, kterým bylo to místo přímo nasáklé, byl příliš intenzivní.

Zůstala stát jako přikovaná. Zděšeně sledovala, jak vytrvalý déšť v tenkých stružkách odplavuje drobnou kamennou drť.

xxx

Edward zavřel oči a přitiskl ji blíž k sobě. Tentokrát hledal ochranu on u ní. Zoufalé útržky myšlenek doléhající k němu z kuchyně, už byly víc, než mohl unést.

„Slyšíš mě?“ šeptal zlomený hlas indiána. „Tak slyšíš mě?!“ zařval v zápětí stejnou otázku. Následovalo zadunění, jak praštil pěstí do podlahy.

Upír ztěžka polkl. Rozhodl se, že odpoví.

„Ano.“

Měniče to nejspíš překvapilo, protože na pár vteřin ztichnul.

„Teď mě dobře poslouchej,“ ozvalo se konečně. Edward věděl, co bude následovat. Ty věty zahlédl dřív, než je na něj indián začal vrčet. „Povím ti, co s tebou udělám!“

xxx

Jake věděl, že jeho výhrůžky, byť jejich obsah zněl sebestrašlivěji, ve výsledku jen odhalí jeho zoufalství. Sliboval mučení. Sliboval oheň. Sliboval několikanásobnou smrt. Vyhladovění.

Čekal, že se po jeho litanii, která začala tiše a končila nenávistným křikem, ozve zezdola smích nebo jízlivá odpověď. Místo toho mu odpovědělo jen ticho, následované polohlasným:

„Dobře.“

Nechápavě zíral na poklop pod sebou, jako by jeho oči mohly proniknout skrz něj. Vyčkával.

„Je mi to líto,“ slyšel hned potom. Nevěděl jestli má dát průchod hněvu, který v něm ta nepochopitelná omluva vyvolala, nebo se zabývat tím, proč to ta pijavice řekla.

„Co je ti líto?“ zeptal se nakonec. S nervózním polknutím hleděl na své ruce, které se už zase neovladatelně třásly.

„Nedokázal jsem jí pomoct. Vlastně… je mi líto, že jsem ji tenkrát oslovil. A mrzí mě, že máš strach.“

Jake se chtěl ohradit, že se v žádném případě nebojí, ale upírova slova nezněla ani trochu výsměšně.

„Žije,“ pokračoval upír zlomeným hlasem. „Ale její srdce je slabé. Nevím, jestli zvládne přeměnu.“ Znělo to jako výrok lékaře po složité operaci.

Jakovi se zatmělo před očima. Zatnul zuby. V očích ho podivně pálilo. Smrt nebo přeměna. Zděšeně přemítal, co by si pro dceru Charlieho Swana měl přát víc. Nakonec to vzdal a naprosto nechlapsky se rozbrečel.

xxx

Znovu ho to zasáhlo. A to si myslel, že mu nemůže být hůř. Muž vzlykající nad jeho hlavou se propadal hlouběji a hlouběji do močálu zoufalství.

Pak se Belle zastavilo srdce.

Okamžitě zapomněl na všechno ostatní.

Bože! Ne!

Položil ji na chladnou podlahu sklepení a jako v transu se pokoušel o masáž srdce. Malá část jeho mysli, která se dokázala ubránit šokovému stavu, se děsila, že nedokáže odhadnout sílu a promáčkne jí hrudník.

Její dech utichl.

„Kolikrát?“ zaskřehotal jeho hlas.

„Co se děje?!“ zařval seshora bezmocný hlas.

xxx

Jacob bušil pěstmi do podlahy. „Co kolikrát?!“

„První pomoc… Kolikrát se vdechuje? Kolikrát se má stisknout hrudník?!“ přišla ze sklepa zoufalá otázka.

Jake zůstal konsternovaně sedět. Fakt, že se ho ten upír ptá, jak má poskytnout první pomoc, na celé dvě vteřiny přehlušil i strach.

„Tak kolik?!“ zařval upír.

„Třicet ku dvěma,“ zavolal zpátky. Ta informace se vynořila úplně sama. Před dvěma měsíci mu ji Leah se smíchem šeptala do ucha, když se ji snažil odlákat od učení. Vděčně se k té vzpomínce upnul. „Třicetkrát hrudník. Dva vdechy,“ dodal už pevněji. Dlaní si setřel neustále proudící slzy.

Dlouho, velmi dlouho bylo ticho. Pak se ozvalo upírovo zasténání a pláč.

„Co?! Co je?!“ Indián si uvědomil, že hystericky křičí, ale bylo mu to jedno.

„Naskočilo. Tluče,“ odpověděl upír po několika vteřinách.

xxx

„Tluče,“ zopakoval Edward, tentokrát s tváří zabořenou do jejích blátem slepených vlasů, když ji zase sevřel do náručí.

Povídky od Bye

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

35)  TeenStar (24.08.2016 22:11)

"Nakonec to vzdal a naprosto nechlapsky se rozbrečel." - ani sa nebudem tváriť, že mi v tej chvíli taktiež nevyhŕkli slzy... Také niečo sa mi nestalo ani nepamätám
Máte ma na svedomí, ženy moje!

33)  Bye (11.03.2012 15:19)

Nic ti neuniklo. Jde o to, že Bella nesmí umřít dřív, než proběhne přeměna.
A děkujem!

30)  Nebraska (14.10.2010 08:31)

Hele, já budu trochu šťoura, jo? Jak je na tom ten Jake tady? Myslela jsem, že tenhle Jake je spokojeně a hodně zamilovanej do Leah a Bellu bere jako kamarádku, ale teď se tu hroutil jako původní Jake, tak mi to přišlo trochu přehnaný Pochopila bych to, kdyby byl sám a celou dobu od odjezdu Belly čekal, že se vrátí a padne mu do náruče Ale možná je jen citově nevyrovnaný z první proměny a já jsem ta s chřipajznou, takže mě omluvte
Jinak ovšem miluju Carlislea za nápad s (ú)krytem! A nemám ráda ty Edovy sebevražedný sklony, který často provázejí přeměnu Belly

29)  Yasmini (13.10.2010 21:41)

Opravdu, opravdu mě soustavně ničíte nervovou soustavu! Co vás to popadlo nemáte zrcadlo? V něm obraz jasný vidíte, jak psaním mě ničíte. Vždy když to píšete, dívejte se na kolem sebe. Pokud i kytka padá k zemi, úzko a infaktově je mi. Jsem jak ta kytka v hrnku kamenném, jsem lapena ve vašem světě neměném.

S Y.

28)  SarkaS (11.10.2010 19:43)

Teda holky vy mi dáváte, teď jsem byla ve stavu bezmála infarktovém... Už jsem se vážně bála, že nenaskočí... Nádherná kapitola a ta hudba k tomu, no prostě bájo

27)  Bye (11.10.2010 14:17)

Tvé přání je nám rozkazem, Linfe

26)  Linfe (11.10.2010 12:33)

už uf....to nééé... to by ještě chtělo... holky no ták..... dovyprávět a něco přeslazeného navrch co vy na to?

25)  Karolka (11.10.2010 12:26)

Naše milé čtenářky a komentátorky,
děkujeme Vám z celého za Vaši přízeň a věrnost a taky za to, že nejste skoupé na slovo a vždycky nám pod kapitolku napíšete, jestli a jak se vám příběh líbí.
Jsem teď v trochu nepříjemné situaci. Připadl mi nelehký úkol ohlásit, že následující kapitolka s pořadovým číslem dvacet bude poslední. Naši hrdinové už na své cestě prošli všechny zákruty, které jsme si pro ně připravily, a zbývá už jen dovyprávět, jaký osud je na jejím konci čeká. Život? Smrt? Věčnost?
Těšíme se s Vámi na shledanou!

24)  krista81 (10.10.2010 23:26)

Tak a teď nevím co napsat kapitolka perfektní.

Chudák Edward - nevědět jesli láska jeho života přežije nebo nepřežije, jesli vydrží přeměnu a ještě ty výčitky, že ji neochránil - to musí být hrozné.
A Jacob - myslet si, že jeho nejlepší kamarádka je na pokraji smrti a že to udělal on, jeho nepřítel.....
Alice a její vize + Carlisle a jeho důvěra .........

Prostě zase ani nedýchám a netrpělivě vyhlížím další kapitolku Prostě dokonalé.

23)  Silvaren (10.10.2010 23:18)

Nevím, koho mi má být víc líto, Edwarda, Belly nebo Jaka? Je to strhující, syrové a krvelačné... něžné, láskyplné a srdcervoucí.

22)  Quappa (10.10.2010 18:45)

Wuaaa ...buch buch... ano to su tie správne zvuky.
Dievčatá ja potrebujem smajlíka s kolbúkom, aby som ho mohla "smeknout"

21)  Mystery (10.10.2010 15:22)

Já nevím, co psát!
Zašláply jste mě a špičkou boty ještě rozmázly...
Tohle bylo snad ještě větší emocionální vypětí, než v minulé kapitole! Naprosto jste mě dostaly, vážně!
Jake, Edward, Bella... Panebože, mě je jich tak líto!
Jsem naprosto rozervaná...
Ženy, miluju vás!!!

19)  Popoles (10.10.2010 14:33)

Jedna klička, druhá klička, zámotek...uzlík, zase propletení a další klička... ne, tohle jen tak nerozmotám.

S každým slovem jste mi dělaly na vnitřnostech uzlík, každá věta ho utahovala a znovu přemotávala...

Takže milé dámy, jestli tohle rozmotám do příštího dílu, to opravdu nevím.
Jisté je, že jste naprosto úžasné.
Tolik emocí, tolik zoufalství a tolik doufání...
Nepřátelství, nenávist, vše v jediném okamžiku vymazáno na tu vteřinu, kdy jejich jediným přáním je , aby srdce nasočilo.
Nemám slova na to, abych vyjádřila, jak hlubokou poklonu bych vám chtěla složit.
Mohu jen tleskat a v duchu se sklonit nad vaším uměním.

18)  Wendy (10.10.2010 10:35)

No, a po tomhle má člověk napsat něco souvislého co má hlavua a patu? Ruce se mi budou třást ještě za hodinu a rozhodně za to nemůže alkohol.

Úžasné
senzační
skvostné
báječné
nádherné
famózní

Myslím tím, Vy dvě i Vaše povídka

17)  Ewik (10.10.2010 10:04)

Bylo to úžasné...
Nádherná kapitola

1 2   »