21.08.2010 [16:30], Bye, ze série Má je noc, komentováno 46×, zobrazeno 8391×

VI. Bezedná jáma (by Karolka)

Lifehouse - Trying

Myslela jsem, že už se tam nikdy nevrátím. Vždyť pouhé vyslovení jména toho města nebo letmý pohled do mapy mi způsobovaly téměř fyzickou bolest. Jenže ve chvíli, kdy jsem po noční směně opouštěla v promrzlém autě podzemní garáže, bez přemýšlení jsem se zařadila na městský okruh a z něj na západní výpadovku. Mohla jsem si lhát a předstírat, že jsem doma v Chicagu. Ale ve skutečnosti bude mým domovem navždycky Forks.

Nedokázala jsem vysvětlit sama sobě, proč tam jedu. Proč se dobrovolně vystavuju těm šíleným pocitům. Dokonce jsem si nahlas nadávala, abych už proboha přestala bláznit a otočila to.

Naprosto mě vykolejil. Můj roky pracně stavěný domeček každodenních stereotypů, které mi umožňovaly aspoň trochu žít, se rozpadl, jako by byl postavený z karet. A to jsem na ty kulisy, co jsem kolem sebe rozestavěla, byla tak hrdá. Všechno zničil.

Teď jsem měla pocit, že mě odjezd na Olympijský poloostrov buď naprosto dodělá a já do konce života budu polykat prášky v takovém množství, že ze mě nakonec bude jen blouznící stín, nebo ve mně konečně praskne ta přepínaná a už roztřepená struna a celá ta noční můra konečně zmizí.

A samozřejmě. Moje pokročilé šílenství způsobilo, že jsem doufala v absurdní zázrak. Zaparkuju na štěrkové cestě, vyběhnu pár schodů, otevřu dveře a v kuchyni najdu mámu a tátu.

Prudce jsem dupla na brzdy. Kolem mě s hlasitým troubením a kvílením pneumatik projelo auto. Ten řidič mě minul jen tak tak. Bez hnutí jsem zírala na černý asfalt pokrytý šedou kaší rozbředlého sněhu. Stěrače se mi míhaly před očima, jako ruka spolujezdce snažícího se mě probrat z transu.

Asi jsem ani nemrkala, protože mě najednou začaly pálit oči a slzné kanálky do nich pumpovaly záplavy slané tekutiny. Až když mi ty hřejivé stružky začaly kreslit čáry na tvářích, procitla jsem.

Otevřela jsem přihrádku v palubní desce a zatápala po kapesnících. Jeden jsem si rozprostřela na oči a přitiskla dlaněmi. Až ho sundám, budu v pořádku.

Vysmrkala jsem se, zmačkaný kapesník hodila za sebe a zhluboka se nadechla. Mrknutí do zpětného zrcátka mi odhalilo šíleně dlouho brzdnou dráhu nadrásanou mým autem. Vyděsilo mě to. Tohle mohlo dopadnout špatně.

Počkala jsem, až se silnice uvolní, a otočila vůz na cestu domů. Ano, domů. Do Chicaga.

xxx

Věděl to už dávno, ale snažil se ten fakt ignorovat. První roky, které přišly po jeho přeměně, si myslel, že se čas stal jeho přítelem. Nemusel přeci už počítat každý den, trápit se s každou vteřinou protékající mu mezi prsty. Ale potom pochopil. Nad časem se nedá vyhrát. Nezastavil se. A on to bude muset sledovat celou věčnost. Jak se lidé rodí a vzápětí z nich zůstane jen prach.

Ranní vysílání skončilo a před Edwardem se zase otevřela bezedná jáma plná vteřin, minut a hodin. A bylo fuk, že do další relace Isabelly Swanové jich zbývalo pouhých devatenáct. Děsilo ho to, jak se skrze ně bude muset proexistovat. Nemohl je zaspat, nemohl sám sebe vypnout. Hrozilo, že se zase nedokáže soustředit ani na čtení nebo hudbu. Zase zůstane nehybně jako socha stát u okna a bude skrz okenní tabuli sledovat, jak venku tepe opravdový život.

Zavřel notebook a zastavil tak nesnesitelnou vřeštící odrhovačku, která měla nejspíš nalít právě vstávajícím posluchačům trochu energie do žil. Konečně ticho. Relativně. Edwardův sluch bez problémů zachytil hluk z ulice, hádku homosexuálního páru o tři domy vedle, i snadno identifikovatelný zvuk z toalety ve vile na druhé straně.

Přitiskl čelo na sklo a přál si, aby ho mohlo chladit. Zničeně se díval ven.

Nevydržel to ani dvě vteřiny. Rychleji, než aby to bylo zachytitelné lidským okem, se posadil ke klavíru. Všechny ty emoce nastřádané za posledních pár dní se najednou smísily v třaskavou směs a jemu se zdálo, že ho roztrhnou. Znal její tvář, znal vůni i hlas. Ale neznal jedinou myšlenku, která jí prošla hlavou. Kromě těch, co sama vyslovila.

„Třeba by byla ochotná to nebezpečí podstoupit...“

Zavřel oči a popaměti sáhl do kláves. Všechno to vnitřní soužení, úzkost i nepřiznaná touha se začaly vlévat do not. Ta píseň, to byla ona.

xxx

Tentokrát žádné prášky. Nedalo se přehlédnout, jak nepříznivý vliv mají na moje myšlení. Prostě mi pěkně cuchaly nervy. Navíc – kdybych ještě jednou přišla pozdě, Romilda by mě už nejspíš vyhodila.

Zatemnila jsem žaluzie a ze sekretáře po babičce vytáhla její starý gramofon. Chvíli jsem váhala, kterou z těch desítek poschovávaných desek vybrat. Některé z nich by s díky přijali v kterémkoli muzeu. Skříňka obsahovala takové skvosty jako hlas Marlene Dietrichové vylisovaný ještě na rozbitné šelakové desce.

Nakonec jsem se rozhodla pro Debussyho Claire de Lune v podání Londýnského královského orchestru. Pomáhal mi dýchat.

xxx

Krásná drobná žena s medovými vlasy nahlédla pootevřenými dveřmi do pracovny svého manžela. Už téměř půlhodinu odtamtud neslyšela žádné zvuky. Teď viděla, že nehybně stojí, ruce založené na prsou a sleduje stěnu s fotografiemi.

„Carlisle?“ oslovila ho tiše.

Usmál se ještě dřív, než se k ní otočil. Místo odpovědi k ní vztáhl ruku. Oplatila mu úsměv a šla k němu. Nechala se přivinout k jeho boku. Tušila, kterou fotografii tak upřeně sleduje. Několik posledních let ho mnohokrát přistihla, jak k tomu portrétu zabloudil očima.

„On se vrátí, lásko,“ řekla pevně. „Určitě.“

Přitiskl své rty na její spánek. Esmé byla jeho poklad. Kdyby si mohl vybrat, jestli chce zpátky své lidství výměnou za její lásku, ani by o tom neuvažoval.

Bolestně se usmál.

„Já vím. Jenže už mu to trvá příliš dlouho.“

xxx

Nastala půlnoc. Věřil někdy aspoň na okamžik, že dokáže neotevřít počítač a nepustit si rádio? Teď věděl, že ne. Začínal si zvykat, že v něm právě teď existují dva různí Edwardové a jeden z nich už dávno vyhrál, ať si to ten druhý přizná nebo ne.

Monitor se rozzářil. Když zaslechl písničku, uvědomil si, že propásl úvodní slova. Mrzelo ho to. Ale ještě měl před sebou téměř pět hodin ve společnosti Isabelly.

xxx

Ještěže už mám za sebou několikaměsíční praxi, napadlo mě. Dokázala jsem mluvit a obsluhovat mixážní pult, i když jsem nebyla v úplně nejlepší formě. Očima jsem hypnotizovala kontrolku telefonů a kdykoli se některý z nich rozblikal, skočila jsem po něm. Několikrát jsem ani nenechala dohrát písničku.

Jak se vysílání přehouplo do druhé poloviny, začala jsem ztrácet naději. Naštěstí dnes nevolal nikdo, kdo by si potřeboval nějak dlouze popovídat. Pořad se stal spíš jakýmsi živým vzkazovníkem. Posluchači věnovali písničky svým blízkým. Ve čtyři ráno jsem rozhovor s psychologem skoro potřebovala já. Napadlo mě, že se Edward přeci jen možná rozhodl zmizet a už se nikdy neozvat. Také jsem na sobě pozorovala první příznaky únavy. Nespala jsem už třicet pět hodin.

„Krásné časné ráno! Dovolali jste se do Klubu osamělých duší Isabelly Swanové. A kdo je na druhé straně linky?“

Ozvalo se ticho.

Rozbušilo se mi srdce. Málem jsem si hlasitě oddechla přímo do mikrofonu.

„Tady je Isabella. Slyšíte mě?“ oslovila jsem volajícího podruhé.

Zvuk, který se ozval vzápětí, rozhodně nevydal Edward, ani žádný jiný muž. Uslyšela jsem ženský pláč. Postupně nabíral na intenzitě a hlasitosti.

„Haló? Tady je Isabella. Můžu vám nějak pomoci?“

Občas se stávalo, že člověk, který volal, byl tak na dně, že se do vysílání rozbrečel. Pak jsem si ho většinou přepojila k sobě a mezitím pustila nějakou hudbu.

„Já chci umřít,“ ozvalo se najednou. Ten hlas byl tak plný zoufalství a odhodlání, že mi přeběhl mráz po zádech.

„Co se vám stalo? Můžu pro vás něco udělat?“ zeptala jsem se trochu vyplašeně, když se mi ve sluchátkách ozvala další vlna nářků.

„Mně už nikdo nepomůže... Nejde to... Všechno je ztracený.“

„Třeba se nám podaří najít nějaké řešení. Jen mi řekněte, co se vám stalo,“ snažila jsem se.

„Je pozdě. Ukončím to,“ řekla najednou a já slyšela zvuk otvíraných dveří nebo okna a zároveň nové ruchy v pozadí. Zvuky ulice.

„Nejste sama. Jsem s vámi. Opravdu mě zajímá, co vás trápí.“

Místo odpovědi se ozvaly další vzlyky a zrychlené dýchání, jako při fyzické námaze.

„Zkoušela jsem s ním o tom mluvit... Chtěla jsem, aby mi to vysvětlil,“ zakvílela, „jenže on se mi vysmál. Po deseti letech manželství jsem mu nestála ani za rozhovor. Já už... nemůžu.“

Všechny ty zvuky a její povídání se mi najednou v mysli začaly skládat. Otvírané okno, zvuky ulice, chce umřít...

„Počkejte!“ vykřikla jsem vyděšeně. „Přece mu tohle nedopřejete! Přece mu neukážete, jak moc vás zranil! Že má nad vámi takovou moc!“

Slyšela jsem, že zadržela dech.

„Já myslela, že na mě kašle. Chtěla jsem, aby si uvědomil, že mě ve skutečnosti miluje. A jak mi ublížil.“ Znovu se rozplakala.

Zaslechla jsem zvláštní zvuk, trochu jako hučení vzdáleného motoru, ale příliš tichý, než abych ho dokázala identifikovat.

„Je to vysoko,“ řekla najednou. „Mám trochu strach.“

Najednou jsem nemohla popadnout dech. Teď mluvila úplně klidně. A apaticky.

„Jméno. Prosím, jak vás mám oslovovat?“ vyhrkla jsem.

Za sklem ve studiu se rozsvítila světla a do Steveova království vtrhla bledá Romilda v patách s uniformovaným policistou. Mával rukama a naznačoval, abych se snažila hovor protahovat. Rozbušilo se mi srdce.

„Gina. Jsem Gina,“ odpověděla.

„Gino, já jsem Isabella. Můžu ti tykat?“

„Jo, asi jo,“ odpověděla. Pořád zněla tak duchem nepřítomně, že jsem se nemohla zbavit pocitu, že hledí do hlubiny pod sebou.

„Gino, kde teď jsi. Je tam s tebou někdo?“

„Jo, je tu se mnou Hancock,“ uchichtla se nešťastně.

Přemýšlela jsem, div se mi nezačalo kouřit z hlavy. Jaký Hancock? Že by ji nechal skákat z okna? Leda by to bylo dítě... Zprudka jsem nabrala vzduch do plic.

„Gino, poslouchej mě!“ Do hlasu se mi teď neplánovaně vloudila přísnost. „Přece neskočíš z toho pitomýho okna, když máš dítě?!“

„Jaký dítě?“ ozvalo se zmateně.

Pár vteřin jsme obě mlčely.

Pak se hystericky rozesmála. Zněl v tom zároveň pláč.

„Já nemám děti, Isabello. Fred tvrdil, že je nechce. Nejspíš je ale nechtěl se mnou, protože jeho sekretářka je v tom.“ Pak už jen brečela.

„To je mi moc líto, Gino. Je to zatracenej parchant, když ti tohle udělal.“ Šlehla jsem pohledem do vedlejší místnosti a sledovala Romildinu reakci. Jen se pousmála a souhlasně přikývla. Policista – u ucha mobil – naopak nesouhlasně zavrtěl hlavou. Ještě ji nelokalizovali.

„A kdo je tedy Hancock, Gino?“ Pořád jsem doufala, že ten někdo by mohl být důvodem, aby si ten skok rozmyslela.

„John Hancock, Isabello,“ povzdychla si ta žena. „Nikdo jiný tu se mnou není. Zůstala jsem úplně sama.“

Pak mi to došlo. Vykulila jsem oči na policistu. Zdálo se, že taky pochopil.

„Máš na mysli Observatoř Johna Hancocka, Gino? Bydlíš někde blízko?“

Slyšela jsem, jak zalapala po dechu.

„Oni mě už hledají, že jo? Ale já nechci, abyste mě zastavili! Chtěla jsem jen někomu říct, co mi Fred udělal.“

xxx

Ještě nikdy neskákal po střechách se sluchátky v uších. Na mobilu si naladil CBS a pročesával okolí O´Harova letiště. V tom telefonátu jasně rozpoznal zvuk přistávajícího letadla. Ale bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Mohl jen doufat, že uslyší ještě něco, co mu pomůže polohu té ženy upřesnit. Pak to přišlo. Observatoř. Gina musela bydlet někde mezi letištěm a přístavem.

„Jo, je to strašně smutný, Isabello. Fred koupil tenhle byt, aby jeho ženuška měla krásný výhled. A navíc máš hned za domem nádhernej park, miláčku, říkal. Věřila bys, Isabello, že tam se mnou nikdy nebyl? Ani na blbý procházce? Místo toho vojížděl svoji sekretářku!“

Běžel najisto. Za ty roky znal město lépe než taxikáři. Když se ocitl u řady luxusních věžáků na hranici Lake Shore Parku, vyndal si sluchátka z uší, aby se mohl lépe soustředit na myšlenky.

xxx

„Gino, prosím, nedělej to!“ To už jsem brečela i já. Podle tónu jejího hlasu začínalo být jasné, že zbývají vteřiny.

„Sbohem, Isabello. A nezlob se. Díky, že jsi mě vyslechla.“ Mluvila tak tiše, že jsem jí sotva rozuměla.

Konsternovaně jsem hleděla do vyděšených tváří za sklem. Už se tam kromě mé šéfové a policisty sešla celá ranní směna. Vůbec mi nedošlo, že dávno minula pátá hodina.

Pak mi v uších zazněl výkřik. Málem mě to složilo. Série podivných lupnutí a vyděšený dech. A nakonec Ginin pláč, ale spíš zpovzdálí.

„Bello. Už je v pořádku, stihl jsem to. Pearsonova ulice 244, osmnácté poschodí. Gina Standhallová.“ Nastalo ticho. Konec hovoru.

Rozklepaly se mi ruce.

Gina neumřela. A na ten hlas, který jsem teď slyšela, jsem čekala celou noc.

Edward.

A řekl mi Bello.

Můžete se těšit! Příští kapitolu napíše Bye.

Povídky od Bye

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

6)  Silvaren (21.08.2010 17:17)

To byl teda nářez. Páni, musím se oklepat, moje nervy. Po takovémhle telefonátu bych se složila. Bella v autě, stejně jako všechno ostatní, byla naprosto úžasná

5)  Mystery (21.08.2010 16:59)

Páni!!!
Ten konec, Karolko!!!
Když jsem četla o Edwarovi, jak se snaží najít Ginu, skroutily se mi v křeči i prsty na noze, aby to stihl. A stihl!!!
A Bella ve studiu, zjišťování informací a všechno... Viděla jsem, VIDĚLA, Ginu, její zoufalství, otevřený okno, plápolající záclony... A on jí řekl Bello!
No nic, musím si jít pro , protože tohle byl teda fakt zážitek...

3)  Abera (21.08.2010 16:51)

Krásnýýýý

2)  sfinga (21.08.2010 16:50)

Přidávám se k Linfe
Co víc k tomu mám napsat, já výřečná a ukecaná osoba, nemám slov.
Snad jen... BRAVO

1)  Linfe (21.08.2010 16:46)

Ó bože holky, já mám husí kůži. Jak tohle může vůbec někdo vyplodit. Já měla takovej strach a takovu radost. Za tu ženu i za Bellu, oběma jim pomohl. Miluju vás

«   1 2 3