01.09.2010 [21:30], Bye, ze série Má je noc, komentováno 46×, zobrazeno 8250×

IX. Hranice (by Bye)

The Cardigans - You´re the Storm

Kdyby mi před týdnem někdo tvrdil, že v podzemních garážích přijmu pozvání cizího muže… cizího upíra… na snídani, považovala bych ho za blázna.

„Řídit budu já,“ oznámil mi Edward u auta a nastavil dlaň v očekávání, že mu odevzdám klíčky.

…a že se na tu snídani nechám odvézt vlastním autem!

K rázné odpovědi jsem se stihla jenom nadechnout.

„Znám cestu,“ umlčel mě rychle. „A navíc… už nikdy nechci být svědkem toho, jak se potmě řítíš po zledovatělé dálnici sto dvacet.“

Nejspíš jsem v údivu otevřela pusu.

„Tys mě sledoval?! Včera ráno. Tak ses dozvěděl, kde bydlím?“

Pokrčil rameny a omluvně se usmál.

„Počkej!“ Něco mi tu nesedělo. „Jsem si jistá, že za mnou nikdo nejel.“

„Na to, abych ti stačil, nepotřebuji auto,“ opáčil pobaveně.

Nevěděla jsem přesně, co tím myslí, a nebyla si jistá, jestli to chci zjistit, nebo ne.

„Jednou ti to ukážu.“ Naklonil se blíž. „Ty klíčky, prosím!“

Nevím, jak to dokázal – dala jsem mu je.

Uvnitř auta se pravidelně míhala světla pouličních lamp. Stěrače jely na plný výkon, už zase pršelo. Jakmile se motor zahřál, zaplnila celou kabinu vůně jeho kožené bundy… a ta druhá, která mě teď donutila hlasitě polknout. Jel mnohem rychleji, než bych se byla odvážila já. Přesto se zdálo, že řídí jakoby mimochodem. Ruku z řadící páky vůbec nesundal, stačilo aby natáhl prsty, a dotkl by se mě. Radši jsem upřeně sledovala silnici. I tak jsem na sobě každou chvíli cítila jeho pohled.

Neměla jsem nejmenší tušení, kam mě veze. Předpokládala jsem, že se najíme někde v centru. To jsme ale záhy opustili. Chvíli se zdálo, že míříme ke mně domů. Když ale z Clark Street odbočil do obytné čtvrti Lakeview, nevydržela jsem to, a zeptala se ho, kam jedeme.

V náznaku úsměvu povytáhl pravý koutek úst, a zatvářil se tajemně.

„Máš ráda překvapení?“

Uvědomila jsem si, že se na mě dívá mnohem déle, než by jako řidič jedoucího vozu, v zájmu zachování zdraví jeho posádky, měl.

„Neměl bys sledovat cestu?“ vydechla jsem zmámeně, aniž bych přerušila náš oční kontakt.

„Ne nutně,“ zabručel. Teprve pak se znovu podíval před sebe. „Zvlášť, když jsou v mé blízkosti mnohem zajímavější věci,“ dodal potichu.

Rychle jsem zamrkala a zapíchla pohled do palubní desky.

„Mám.“

„Co… máš?“ zeptal se udiveně a znovu na mě vrhnul tentokrát frustrovaný pohled.

„Ráda překvapení.“

Zvolna jsme projížděli ulicí plnou honosných domů. Zpomalil, a mně došlo, že jsme nejspíš na místě. Nenápadně jsem se rozhlížela, ale neviděla žádnou restauraci, ani rychlé občerstvení. A pak jsem zahlédla jeho auto. To černé Volvo, kterým minulý týden ujížděl z parkoviště, jako by mu za patami hořelo.

Stálo před… hradem?! Ne, hrad to jenom vzdáleně připomínalo. Byl to dům stejně velký, jako většina okolních staveb. Ale zároveň úplně jiný. Dvě patra z hrubě otesaného neomítnutého kamene, s architektonickými prvky, které měly opravdu nejspíš evokovat zámek, nebo hrad. Nepřehlédnutelné bylo mohutné arkýřové okno, vystupující z průčelí v prvním patře.

Edward zaparkoval na krátké příjezdové cestě, hned za svým autem.Vypnul motor, a pomalu vysunul klíčky ze zapalování. Mlčel. Čekal až mi to dojde a pravděpodobně taky na moji reakci.

Svírala mě zvláštní kombinace vzrušení a hrůzy. Nechala jsem se pozvat na snídani někým, o kom jsem, kromě jedné absurdní skutečnosti, nevěděla vůbec nic. A ta snídaně se měla konat u něj doma. Na hradě. V mysli se mi nečekaně vybavil nejslavnější představitel Edwardova druhu.

„Budeme snídat u tebe,“ konstatovala jsem přiškrceně.

„Myslel jsem, že by bylo správné taky ti ukázat kde bydlím,“ řekl klidným konejšivým tónem.

xxx

Netušil, kde se v něm vzala ta vůle od ní ustoupit, když se v garážích nechal unést natolik, že přiblížil své rty k jejímu krku. Na takovou míru pokušení nebyl ani zdaleka připraven.

Pocit štěstí, že - ač evidentně nesvá - přijala jeho pozvání na snídani, mu pak umožnil zvládnout ty pekelné plameny, které spalovaly jeho nitro, když seděla ve vytopeném autě sotva čtvrt metru od něj. Jen doufal, že ji příliš nevyděsí, až zjistí, kam ji veze. Prostě si nedokázal představit, že s ní sedí v nějakém tuctovém bistru, a vykládá jí, kolik lidí už zabil. Navíc si nákupem surovin v nonstop hypermarketu a přípravou jídla příjemně zkrátil tu dobu, než skončilo její vysílání.

Nepotřeboval číst myšlenky k tomu, aby viděl, že je v šoku, když zastavil před jeho domem. Skoro čekal, že na své první schůzce dostane košem. Proto ho překvapilo, s jakým odhodláním nakonec vystoupala po těch pěti schodech k domovním dveřím a vkročila do prostorné vstupní haly.

xxx

„Ty nebudeš?“ zeptala jsem se, když jsem polkla poslední sousto vafle s javorovým sirupem, a zapila ho černým čajem s příchutí jasmínu.

Předtím už jsem spořádala šunkový sendvič a misku cherry rajčátek s mozzarelou. Nebylo divu – samou nervozitou jsem od včerejšího odpoledne nebyla schopná pozřít ani sousto. Přesto na dubovém stole uprostřed kuchyně z tmavého dřeva zbylo dost pro dalších pět osob.

Seděl naproti a já si teprve v tu chvíli uvědomila, že mě celou dobu jen fascinovaně sledoval. Pomalu zavrtěl hlavou.

Bože!

„Ty jíš… ty opravdu piješ jenom…“ vyrážela jsem ze sebe mezi záchvaty kašle, když mi zaskočil poslední lok čaje.

Vylítnul od stolu, jako když ho píchne vosa. Zády ke mně se jednou rukou opřel o futra dveří do haly, jako kdyby chtěl odejít. Druhou si zajel prsty do hustých vlasů.

„Jsem pošetilý blázen! Jak jsem tě do toho mohl takhle zatáhnout?!“ cedil trpce mezi zuby.

„Do ničeho jsi mě nezatáhnul. Dals mi na vybranou, vzpomínáš?“ opáčila jsem dotčeně.

„Vždyť o mně nic nevíš.“ Otočil se a probodl mě tvrdým pohledem. Tentokrát se mi rozbušilo srdce strachy. „Nejspíš si vůbec neuvědomuješ, jak moc jsem nebezpečný!“ odfrknul si.

„Tak mi to řekni,“ vyzvala jsem ho odhodlaně. „Chci o tobě vědět všechno.“

Zdálo se, že trochu uvolnil ten napjatý postoj, než došel zpátky ke stolu a znovu se posadil. A pak začal vyprávět. Mluvil plynule, skoro monotónně. Nejspíš záměrně do toho nevnášel žádné emoce. Nepřerušovala jsem ho, stejně bych ze sebe nedostala ani slovo.

Nevím, jak dlouho jsme jenom seděli a poslouchali zvuky deště na okenním parapetu. On pravděpodobně slyšel mnohem víc. Tlukot mého srdce, můj dech, proudění krve. Té krve, která mu po celou dobu, kdy mluvil a musel dýchat, způsobovala hotová muka. Slyšel všechno, kromě mých myšlenek.

„Teprve teď se můžeš vědomě rozhodnout,“ porušil naše mlčení jako první. „A nešetři mě, vím co si zasloužím.“

Vlastně jsem měla být v šoku. Seděla jsem v jedné místnosti s tvorem, který vůbec neměl existovat. S tvorem, který zabíjel lidi. S tvorem, který toužil i po mé krvi. Mnohem víc, než po jakékoliv jiné, kterou za posledních osmdesát let cítil. To vědomí, že i přesto stále žiju, protože mnohem víc, než po mé krvi touží po tom být se mnou, mě ale naplnilo bohorovným klidem. Zrovna tak ujištění, že od nynějška už se žádné násilí na lidech konat nebude.

Naklonila jsem se blíž k němu, abych dala svým slovům důraz.

„Možná by ses neměl soudit tak příkře. Jsi dravec, lovíš kořist. Vybíral sis nemocné zkažené kusy. Nic proti přírodě.“

Ušklíbnul se a zavrtěl hlavou.

„Jistě. Ale to vše s vědomím, že nemusím nutně zabíjet lidi,“ utrousil hořce.

„…kteří by pravděpodobně zabíjeli další lidi. Proboha, Edwarde, jsi upír! Lva taky nikdo nenutí jíst banány.“

Váhavě se natáhnul přes stůl pro moji ruku.

„Bojím se, že ti ublížím,“ řekl tiše a sklopil pohled.

„To se nestane,“ přesvědčovala jsem nás oba. Znovu se na mě podíval.

„Děsím se sám sebe, svých reakcí – víc, než kdy předtím.“ Z jeho výrazu i hlasu teď bylo patrné  zoufalství.

„Ale já ti věřím.“ Bůhví proč se mi zachvěl hlas. Ve snaze se zklidnit jsem zavřela oči a pevněji stiskla jeho ruce. „Jenom už mě, prosím, od sebe neodháněj!“

Ucítila jsem, jak mi jeho prsty vyklouzly z dlaní.

„Bello…“ ozval se těsně u mého ucha.

xxx

Pohled na Bellu, jak se s chutí krmí jídlem, které pro ni vlastnoručně připravil, ho doslova fascinoval. Od začátku se obával toho okamžiku, kdy Bella zjistí, že snídá sama. Věděla už sice, s kým má tu čest; do důsledku si to ale neuvědomovala – tím si byl jistý. Ta hrůza v jejích očích, když jí potvrdil, že on se jejího jídla nedotkne, ho z toho vzrušujícího vytržení probrala okamžitě.

Málem ztratil nervy. Přemýšlel, jestli je možné, aby se zbláznil. Jedna, teď už převládající, část jeho mysli zoufale toužila být s ní,  poddat se tomu, protože prostě cítil předurčení. Druhá část jeho podvědomí ho ale ve větší, či menší míře neustále sužovala výčitkami, že to neměl nechat dojít tak daleko.

Věděl, že po něm Bella jednou tu zpověď bude chtít. Přesto, kdyby to bylo možné, potily by se mu při líčení jeho života a skutků dlaně. Záměrně se snažil nic nepřibarvovat, prostě podával skutečnosti. Tak, aby si mohla udělat vlastní názor.

Jeho příběh se mu odvíjel před očima. Všechny ty tváře a události viděl úplně jasně. Takhle zhuštěné to i na něj působilo opravdu děsivě. Vlastně už ve chvíli, kdy dovyprávěl, čekal, že se Bella sebere a odjede. Možná to měla udělat, protože on si teď víc, než kdy jindy uvědomil, jaká zrůda se z něj stala. A křehká Bella se svým neodolatelným buketem, pro něj bude vždycky pokušením!

Její poslední věta, vlastně prosba, ale způsobila, že se všechny ty pochybnosti a důvody, proč s ní nebýt, zase rozplynuly jako pára nad hrncem.

"Jenom už mě, prosím, od sebe neodháněj!"

Najednou byla příliš daleko a dotýkat se jenom jejích rukou bylo tak zoufale málo.

„Bello…“ vydechl přiškrceně, když se skláněl, aby ji opatrně zvednul ze židle.

„Říkáš mi Bello,“ zašeptala sotva slyšitelně, když se k němu vší lidskou silou přitiskla.

„Máš překrásné jméno,“ zamumlal jí do vlasů.

„Strašně dlouho jsem nikomu nedovolila, aby mi tak říkal.“

Vzpomněl si, jak jí oslovovali kolegové z rádia. Jméno Izzie se mu zprotivilo v okamžiku, kdy ho poprvé v jeho přítomnosti použil Steve. Malinko se od ní odtáhnul tak, aby mohl vsunout prst pod její bradu. Jemným tlakem ji vyzval, aby na něj pohlédla.

„Nemám ti tak říkat?“

Pousmála se. „Nedovedu si představit, že bys mě oslovoval jinak.“

Úlevně vydechnul.

„Je to ta věc, kvůli které nemůžeš spát, viď? Souvisí to s tím,“ odtušil. Stále jí podpíral bradu, takže ji nenechal znovu sklonit hlavu. Viděl tak smutek, který se jí mihnul ve tváři.

„Hm,“ potvrdila prostě a sklopila oči.

„Chceš mi o tom povědět?“

Lehce zavrtěla hlavou. „Později.“

Přesunul svou ruku zpod její brady do vlasů a políbil ji na obě přivřená víčka. Pak na spánek… na tvář. Zachvěla se, a se sotva slyšitelným vzdechem pootevřela rty. Takže když je našel svými ústy, ucítil její chuť. Nepopsatelně nádhernou. Nemohl se jí nabažit.

Tentokrát byl pevně odhodlaný ani na okamžik neztratit kontrolu. Když ale rozeznal Belliny horké dlaně na svých zádech pod košilí… Zasténal jí do rozevřených úst. Jeho sebeovládání se scvrklo na dva alarmující příkazy: Nepokousat! Neumačkat!

Všemu ostatnímu dal průchod.

xxx

Už nevím, co přesně tu bouři rozpoutalo. Pamatuji si ale každičkou horkou vlnu, která se přes nás přelila. To, jak naše vášnivé polibky a doteky stupňovaly touhu dát si mnohem víc. Až k samé hranici, kdy jsme to pokušení společně krotili. V těch chvílích také vyvléknul ruce zpod mé halenky a - s čelem opřeným o moje - ji bezmyšlenkovitě uhlazoval zpátky dolů. Vydrželi jsme tak jen do okamžiku, kdy se ta vášeň zklidnila natolik, že jsme se mohli nechat znovu unést.

Postupně mě to zbavovalo soudnosti. Nakonec jsem se trochu neohrabaně pokusila rozepnout mu knoflíček od košile.

V tu ránu byla moje zápěstí uvězněna v jeho sevření.

„Bello,“ těžce oddychoval s očima pevně zavřenýma, „já už jsem dávno překročil hranici rozumného chování.“

Znovu se na mě podíval. V životě bych nevěřila, že může temnota zářit. Jeho oči doslova hořely.

„Když jsem s tebou… takhle… je pro mě skoro nemožné se soustředit na to, abych… aby se ti nic nestalo.“

„Promiň, bylo to… nechala jsem se unést.“ Ani já jsem stále nemohla popadnout dech. „Už budu rozumná, slibuji.“

Usmál se, a já cítila, jak jeho sevření postupně slábne.

„Líbilo se mi, když ses nechala unést.“

Moje tváře měly v tu chvíli určitě sytější barvu, než byla ta, která začala opět převládat v jeho očích.

„Měla by ses vyspat, večer jdeš do práce,“ prohlásil rezolutně dřív, než jsem se stihla víc zamyslet nad jeho předchozími slovy a znovu se kvůli nim chovat nerozumně.

Až teď mi došlo, že jsem úplně ztratila pojem o čase. A že jsem unavená – příjemně unavená.

Stála jsem u svého auta, zaparkovaného na příjezdové cestě, a něco hledala po kapsách. Podivně rozechvělá a ještě o něco víc příjemně unavená, protože naše loučení v hale zabralo určitě několik desítek minut.

„Hledáš tohle?“ Edwardův příjemný melodický hlas bych si už s žádným jiným nespletla. Přesto jsem sebou trhla, když za mnou nečekaně promluvil. Nebyla jsem si jistá, jestli je možné, abych si kdy zvykla na to, jak rychle a tiše se pohybuje.

Stál těsně za mnou, takže když jsem se otočila, musela jsem se opřít zády o auto, jinak bych měla obličej zabořený přímo do jeho kožené bundy. Z kapsy vytáhl klíčky od mého auta. Vůbec jsem si neuvědomila, že mi je vlastně nevrátil.

To je ono! Hledám klíčky.

Chvíli jsem ho podezírala, že dokáže číst i moje myšlenky, protože mu v pobavení cukaly koutky.

Hmátla jsem po klíčcích v jeho dlani, ale on ji mezitím pevně sevřel.

„Myslíš, že bych tě mohl večer odvézt do práce?“ Najednou jeho potměšilý výraz zmizel.

Kdybych se ho chystala odmítnout, pravděpodobně bych to nedokázala. Místo odpovědi jsem ho pomalu a dlouze políbila.

Můžete se těšit! Příští kapitolu napíše Karolka.

Povídky od Karolky

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

26)  Iwka (02.09.2010 14:19)

Uááááááááááááááááá! Jsou spolu, jsou spolu! U něj! JO!
Bylo to nádherné a když se k ní konečně přiblížil...
Romantika

25)  DeSs (02.09.2010 13:18)

Promiň, na víc se nezmůžu. Prostě nádhera!

23)  Bye (02.09.2010 11:08)

Lidi, já se začínám podezírat, že ze sebe to maximum mačkám hlavně proto, abych si pak mohla pročítat ty Vaše nádherný komentáře!

Hanetko, díky, od Tebe je pochvala jako vyznamenání Já se taky na tu návaznost strašně těším
sfingo, aspoň vidíš, jak se cítím po dočtení Tristana
elie_darrem,
gucci, díky, no, já vlastně nevím, kolik dílečků bude
WendY,
hellokitty, to víš, musela jsem to navlíknout tak, aby se to vyvíjelo tím správným směrem...
Mystery, na Tvůj koment se vždycky ták těším! Neblázni, já sama bych potřebovala přivázat múzu k noze stolu, aby mě neopouštěla v nejméně vhodných chvílích!
Linfe, tak co? Jaký to bylo?
Alrobell, vítej v Klubu! Jejda, tys mi vyfoukla prvenství! Chtěla jsem to být já, kdo se jako první vrhne (až se uvolní kapacita ) na Londýnskou romanci, která mě v době svého vzniku strašně zaujala, jenže tehdy jsem si prostě nedokázala přibrat další kapitolovku
Gassie, na pohádky jsi tu expert Ty
ambro, no, mě prostě chlapi, co uměj dobře řídit, tak nějak vzr... ehm... fascinujou Vidíš, tak já kvůli Tobě Edwarda brzdím, a Ty... na to myslíš ve dne v noci
Leni, já taky
Ewik, doufám, žes nakonec usnula. Poruchy spánku jsou hrozně nepříjemný
krista81, to víš, edward si musí dávat pozor, má ostrý zuby a velkou sílu
sakraprace, doufám, že Ti to u zubaře opravdu pomohlo
Hani, poblázněný úsměv mám na tváři v posledním půl roce permanentně
Nebrasko, noha v nohávě! Tak udělala jsem pro to maximum
Amisho, díky To by mě zajímalo, co jsi Karolce naslibovala...
Carlie, díky! Karolko, jedééém
belko, děkuju, když to napíšeš takhle, rozplývám se blahem, fakt!!!

20)  ambra (02.09.2010 10:07)

Bye, od časného rána mě pronásleduje utkvělá myšlenka. Co se mnou udělá to OSTATNÍ, co bude následovat, když jejich první rande se mnou udělalo TOHLE?!?!?! A ještě - zhýrale a zvrhle se na to těším...

19)  Carlie (02.09.2010 09:41)

Příběh nádherně graduje, opět jsem jásala jak nad dějem, tak nad úžasným stylem Jedním slovem krááása a honem jedeme dál, dámy

18)  Amisha (02.09.2010 08:46)

Asi příště poslechnu Nebrasku, když říkala, že nečte předchozí komentíky. Člověk má nemá co napsat. Nicméně kapitola je úžasná. Moc se ti to povedlo!
Vzkaz pro Karolí: odvolávám co jsem odvolal a slibuji co jsem slíbil.
Bye

17)  Nebraska (02.09.2010 07:08)

Teda Bye, shrnout mnoho odstavců až stránek Edwardova strachu z toho, že Belle ublíží do Nepokousat, neumčkat, to mě rozsekalo V dobrém, samozřejmě! Jen v tom nejlepším!
No, tak už je definitivně noha v nohávě, to mám radost! A já mám hlad... Já měla jen rohlík se sýrem.To je trapný, proč jsem to četla po nedokonalé snídani?
Jsi úžasná!

16)  Evelyn (02.09.2010 06:54)

Lev taky nejí banány
Nádherná kapitola, rozplývala jsem se (opět) a áchala snad za každým druhým slovem.
Hned se mi půjde do práce lépe a asi se celý den nezbavím poblázněného úsměvu

15)  sakraprace (02.09.2010 06:11)

Jo, tak na tohle teď budu myslet, až budu za chvíli sedět u zubaře Bude mě muset nakonec z toho křesla vykopnout
Bye,toto byla naproto nádherná kapitolka, Nejdříve to napětí v autě a pak ta touha

14)  krista81 (02.09.2010 00:20)

Nádhera, zase tak překrásná kapitolka
Nepokousat! Neumačkat! to zase budu rozdýchávat
a moc se mi líbila ta Bellina reakce na to, že je upír
Neskutečně se těším na další díl

13)  Ewik (01.09.2010 23:52)

Nádherné, něžné, překrásné.

Nepokousat! Neumačkat! - teď rozhodně nemůžu jít spát, to nejde.

Strašně se těším na pokračování.

11)  ambra (01.09.2010 22:59)

Bye, víš o tom, že mám taky hranice? Tohle už bylo skoro za hranicí toho, co zvládnu . V TW je scéna E+B spolu v autě (ta cesta z PA) jedna z mých nej. Husto, dusno, napjato, jiskřivo... A dnes se tu kuckám, páč ZASE musím připomenout Chudák Steph .
Jinak ale vážně musím upřímně přiznat, že už mi z tý Edwardovy opatrnosti a cudnosti trochu hrabe. A tos přinutila napsat osobu, která na uvedeném ve ff velmi lpí . Ale Karolka už ví, že za to může AB a ty její frky o Edíkových kalhotách... No nic, chtěla jsem říct, žes to zachytila tak dokonale, že jsem si pořád musela polohlasem připomínat, že na prvním rande je fakt dobrý vydržet ten emocionálně hormonální příval...
Ale jak už jsem řekla - otázka je, kolik ještě vydržím já.
Bye, dnes jsi vyrobila víc jiskření, než celej Temelín...

10)  Gassie (01.09.2010 22:42)

Áááách Krásná pohádka na dobrou noc.
Nádherné. Něžné. Romantické.

9)  Alrobell (01.09.2010 22:40)

Člověk se konečně dokope a udělá si čas, aby si přečetl dílko, o kterém všichni tak mluví!!!

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA


Tak tohle jediné mi jede v hlavě... Karolky, Bye jste úžasné... Slova, která došla, alespoň nahrazují smailíci... Jste k pronajmutí, já jen, že bych si Vás objednala, lehla si do postele a vy byste mi vyprávěly příběhy, které se rosí v naprosto geniálních hlavinkách - Ve vašich hlavinkách!!!

Zase jsem propadla povídce, u které budu neustálne a nedočkavě očekávat další díleček! Já doufám, že bude brzy... Omlouvá se, že jsem u předšlých kapitol nenechala koment, ale přiznejme si to, byla jsem potvoras lenivá, setsakramencky nedočkavá, abych četla dál a dál... Ono, co kdyby by mi na barák spadl meteorit a přibil mě ve sklepě v podlaze a já nevěděla, co bude dál... Byrák vzal čert, ale z tohdle by mě asi hráblo... No možná, že už hrabe...

Takže holky, skvělá práce! Jste jedničky!


Vaše nově zavislá Al
PS: Teď se mě nezbyvíte... BUBUBUBUBUBUBUBU

8)  Linfe (01.09.2010 22:31)

Nadhera nadhera jdu si o to nechat zdat. Pujde to uplne samo

7)  Mystery (01.09.2010 22:26)

Potřebuju led! Spoustu ledu! Nebo aspoň kyblík s ledovou vodou, abych si měla kam ponořit přehřátou hlavu! HONEM!!!

Nebo aspoň zklidním hormon takhle...
Bye, Karolko, já vás chci doma! Když se konečně odhodlám zasednout k wordu, vy budete vedle mě a tiše budete našeptávat, co mám napsat. Jo?
Takový dvě krásný múzacký víly. Ach...
Tohle byla ale normální zbraň hromadnýho ničení chudinek FF čtenářek! Samozřejmě myšleno v tom nejlepším smyslu slova...
Srdeční kolaps mi při té odvázané "neumačkat! nepokousat!" scéně hrozil! Ale já chci ještě, protože to bylo tak... TAK!!!
Bye,
Karolko, těším se!

«   1 2 3   »