11.08.2010 [10:00], Bye, ze série Má je noc, komentováno 31×, zobrazeno 7416×

IV. Osamělé duše (by Karolka)

Lifehouse - Near Life Experience

Nemohla jsem spát. Nic nového. Ale já věděla, že tohle může být opravdu zlé. Už jsem to zažila. Neusnula jsem ani přes den. Zkoušela jsem všechno možné. Metody, které dřív občas zabíraly. Teplé mléko s medem, koupel v bylinkách, relaxační hudbu i naprosté ticho. Nic nepomohlo.

Únava mě zpomalila a nedařilo se mi souvisle uvažovat. Sledovala jsem kuchyňské hodiny a snažila se spočítat, jak dlouho už jsem vlastně nespala. Příliš.

Uklízela jsem. Všechno a všude. I lustry a koberce pod nábytkem. Vyčistila jsem akvárko a nově naaranžovala podmořský hrad i sladkovodní řasy. Moc nechybělo a začala bych s rybičkami nacvičovat nějakou sestavu.

Přes to všechno jsem se nedokázala zbavit nebo aspoň přehlušit vnitřní napětí a zmatek. Cítila jsem tlak kolem žaludku, jako kdysi ve škole ve zkouškovém období. Několikrát jsem se přistihla, že jen stojím a zhluboka dýchám.

Ale neunikla jsem mu. Nevím, co mě děsilo víc. Vzpomínka na jeho uhrančivý pohled, nebo fakt, že jsem navzdory vší hrůze, kterou ve mně vyvolával, toužila vidět ho znovu. Že bych přeci jen měla skryté sebevražedné sklony?

Pořád ještě jsem prožívala to rozechvění, ten zvláštní pocit. Mrazivou závrať. Neodbytné tušení, že tohle se mělo stát. Že to je v pořádku.

Když se začalo stmívat, rezignovaně jsem otevřela skříňku v koupelně a vytáhla malou zaprášenou skleněnou lahvičku. Chvíli jsem se na ni nepřátelsky dívala, ale nakonec jsem ji - s pocitem prohry - odvíčkovala a vysypala na dlaň jednu tabletku. Do kelímku stojícího na umyvadle jsem napustila trochu vody. Spolknout a zapít. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. A jako pokaždé přemýšlela, co je ta holka vlastně zač.

xxx

Řítil se ven z města, pedál plynu sešlápnutý až k podlaze. Ujížděl, jako by se už nikdy nechtěl vrátit. Jako by ho někdo pronásledoval a usiloval mu o život. Jeho dokonalá paměť ho zahlcovala vzpomínkami na vjemy, které mu předtím zprostředkovaly smysly. Obraz její tváře, zvuk jejího hlasu, opojná vůně, která ulpívala i na jazyku. I ten letmý dotyk, kterému se nedokázal ubránit, když ji při odchodu míjel. Všechno bylo ostré a čerstvé, připadalo mu, že tam spolu pořád stojí.

Neuměl pojmenovat to, co ho tolik rozčilovalo. Neuměl si vysvětlit, proč se na něj tak dívala. Znovu a znovu ten pohled masochisticky analyzoval. Chtělo se mu řvát. Měla přece křičet, děsit se ho k smrti. Místo toho její pohled vyděsil jeho.

Zdálo se mu, že se udusí. Tenhle pocit byl naprosto iracionální. Nemohl se udusit, nepotřeboval vzduch, aby existoval. Přesto se jeho tělo i mysl chovaly, jako by se ocitl v ohrožení.

Předstírat, že za to může riziko prozrazení, se mu dařilo je chvíli. Nevěděl proč, ale nevěřil, že by ho chtěla nějak ohrozit. Tak proč mu připadalo, že se ocitl v pasti?

S každým ujetým kilometrem musel čelit větší a větší touze vrátit se a stihnout noční vysílání. Ne, to by nestačilo. Nevydržel by jen poslouchat. Musel by ji znovu vidět, aby zjistil, proč ho uvrhla do takového zmatku.

Zatnul zuby a přeřadil na vyšší rychlost. Dnes v noci se nevrátí. Své napětí zažene osvědčeným způsobem.

xxx

Ležela jsem na zádech, ruce podél těla a zírala do stropu. Čekala jsem, až ten prášek konečně zabere a já budu moct spát. Dlouhé minuty šílených představ a fantazií. Vyčerpaná mysl už nedokázala rozlišovat realitu a přeludy…

„Zase nemůžeš spát?" ozvalo se vedle mě. Postel se lehce zhoupla, jak si ke mně přisedla.

Pootočila jsem hlavu a podívala se do její milující starostlivé tváře.

„Měla jsem těžký den, babi," odpověděla jsem. Její přítomnost mi přinesla pocit neskutečné úlevy.

Pohladila mě a začala potichu broukat mojí oblíbenou ukolébavku. Už se mi začaly klížit oči, když najednou přestala a s obavou v hlase se zeptala.

„Bello, napadlo mě... Už je to dva měsíce... Oficiální pátrání skončila..."

Podívala jsem se na ni. Srdce se mi rozbušilo a v očích mě tlačily náhle nahromaděné slzy.

„Nechme je odejít. Měli bychom se důstojně rozloučit,“ dodala.

Rozbrečela jsem se a zakryla si obličej rukama. Věděla jsem to. Několik posledních dní už jsem to věděla. Ale odmítala jsem si to přiznat. Už se nevrátí...

Naklonila se ke mně a objala mě. Taky plakala.

„Jak... Jak se to dělá, když je nenašli?" zašeptala jsem.

„Rakve budou prázdné," odpověděla stejně potichu.

xxx

Tohle město tolik neznal. Chicago bylo dostatečně velké a dostatečně prolezlé zlem, aby nemusel měnit působiště. Vlastně nevěděl úplně přesně, jak se to tady jmenuje. Malé průmyslové městečko někde na severu.

Jako smrtonosný temný stín přeskakoval ze střechy na střechu. Setmělo se už před hodinou. Jeho mysl propátrávala široké okolí.

…Děti by už měly zhasnout a jít spát. Zítra brzy...

…Jak mu to jen řeknu? Nikdy si nezvyknu oznamovat pacientům…

…Ta má ale pěknou prdelku. Jestlipak...

Pokračoval. Pročesával jednu čtvrť za druhou, dokud se nedostal do oblasti, která už na první pohled vypadala velmi slibně. Hlasy, které k němu doléhaly teď, se často zabývaly tématy, která ho zajímala.

Na konci ulice, tam kde stály poslední mrňavé bytovky a začínaly pozemky místní chemičky, se krčila polorozpadlá chata. Obklopovala ji malá parcela zarostlá křovím. Silná vrstva sněhu přikryla haldy odpadků, které se tam povalovaly. On je ale cítil. A taky starou zaschlou krev. Spoustu krve. Nepatřila jen jednomu člověku.

Z pobořeného komína vycházel smrdutý černý kouř. Ten, kdo tam bydlel, nejspíš zatápěl čímkoli, co mu přišlo do ruky.

…kam jsem jen tu zasranou…aha, tady… Mysl, do které právě vstoupil, mu málem způsobila klopýtnutí. Viděl vnitřek domu i právě nalezenou zahnutou dýku. Pak i tvář, která k té mysli patřila, když si před zrcadlem upravoval hučku.

…já ti říkal, že si tě najdu. A můžeš si bejt jistá, že spolu strávíme parádní večer…

Pak zahlédl obrazy, plány, touhy a přání.

Zavrčel.

Seskočil ze střechy, snadno překonal vetchý plot a ocitl se v temné zahradě. Dveře chaty právě vrzly a ozvalo se křupání prošlapávaného sněhu.

Vypnul se, už ho nečetl. Jinak by do něj nedokázal zabořit zuby. Nedopřál by mu tak bezproblémovou smrt.

Viděl ho. Nebyl příliš vysoký. Spíš malý a podsaditý, napadal na jednu nohu. Ruce měl vražené hluboko do kapes umolousaného filcového kabátu. Páchnul potem, močí a spermatem. Nebyl daleko, jen nějakých patnáct metrů. V podstatě nadosah. S hekáním a nadáváním se brodil závějemi. Šel a už se blížil k brance. Otevřel ji, vstoupil na chodník a několikrát zadupal, aby se zbavil rychle tajících nánosů.

Odcházel. A Edward stál. Okamžik, který původně určil jako čas útoku, už minul. Jeho mysl teď bloudila na třech místech najednou. Proč v tak nevhodné chvíli?!

Carlisle ošetřující někomu zranění a uvažující o nenahraditelnosti a vzácnosti lidského života. Jakéhokoli lidského života. Následovaly nekonečné pře a obvykle i Edwardův vzteklý útěk do lesa.

Isabella Swanová, dívka s hlubokýma očima a tajemným úsměvem. Zoufalým pohledem ho prosila, aby nezabíjel.

Zatnul zuby a rozběhl se. Nebyl problém dohnat kulhajícího člověka. Skočil a povalil ho do sněhu. Muž zděšeně vykřikl a v pudu sebezáchovy vytáhl dýku. Bodnul. Jako by chtěl stéblem slámy prorazit díru do žulové sochy.

Edward se na něj posadil a s pocitem odporu sevřel rukama vousy zarostlý krk.

„Sleduju tě, Patricku Benjamine Crowe! Vím o všem, co jsi kdy udělal a také o tom, na co se chystáš. Jsem tvé osobní peklo!“

Patrick Benjamin Crow vypoulil oči a na spánku mu naběhla fialová žilka. Nemohl popadnout dech. Edward se neubránil pocitu uspokojení.

„Tohle je tvá poslední šance. Teď se zvedneš a půjdeš na nejbližší policejní stanici. Řekneš všechno, co víme jen ty, já a Bůh. Nebudeš se mnou diskutovat. Příště bych přišel jako anděl smrti!“

Div sám nad sebou nezvedl oči v sloup. Takový pompézní směšný monolog! Ale zabral.

Pár vteřin po tom, co ho Edward opustil, roztřesený násilník vstal. Jeho kalhoty páchly močí víc, než dřív. Spěšně se vydal pryč. O hodinu později, stále ještě bledý hrůzou, diktoval vyjevenému seržantovi svůj životopis.

xxx

Něco nepříjemného a vlezlého mi pronikalo do sna. Dotěrného a vytrvalého. Nějaký zvuk. Moje snaha ignorovat ho, vyšla naprázdno.

Bzučení…

Ne… zvonění…

Zvonění?!

Prudce jsem se posadila. Chvíli mi trvalo než jsem se zorientovala v čase a v prostoru. Kolem mě vládla naprostá tma. To ty pitomý prášky… vždycky jsem po nich úplně mimo.

Můj mobil zběsile blikal a poskakoval po nočním stolku. Rychle jsem po něm sáhla.

„Ano?“

„Dobré ráno!“ ozval se sarkastický ženský hlas. „Doufám, že jsi uvízla s horníky v zavaleném dole nebo havarovala na opuštěném ostrově! Jinak si nedokážu vysvětlit, proč už hodinu hrajeme jen písničky a džingly!“

Vyděsila jsem se a na moment odtáhla telefon od ucha, abych se podívala na displej.

01:14!!!

„Promiň, Romildo!“ koktala jsem a cítila se hrozně trapně. „Zaspala jsem.“

Nastalo několikavteřinové ticho.

„Hmm… dobře,“ řekla konečně. „Chápu. Ale už se ti to nikdy nestane, že ne?“ V podstatě to nebyla otázka.

„Nestane,“ odpověděla jsem pevně a protentokrát byla vděčná, že moje šéfová je částečně zasvěcená do mého problému.

„Fajn, zlato,“ reagovala už přátelsky. „Už nejezdi. Hodíme tam záznam koncertu Pinkflojdů. Než by ses sem v té chumelenici dostala, stejně by to nemělo cenu. Ale mám to u tebe,“ uzavřela.

„Díky, Rom. Jsi neskutečně hodná!“ Spadl mi kámen ze srdce.

„Tak to jsem neslyšela. Myslet si tohle víc podřízených, vysílala bych dvacet čtyři hodin denně sama a zároveň seděla ve vrátnici.“

Zasmála jsem se a rozloučila se s ní.

Displej telefonu po chvíli zhasnul a moje ložnice se zase ponořila do tmy. Už se mi nechtělo spát. Opřela jsem se do polštářů a nechávala odeznít to leknutí. Na mysl se mi vtírala neodbytná myšlenka.

Kdybych bývala jela do práce, setkala bych se s ním? Věděla jsem jen jedno: strašně moc bych chtěla!

Můžete se těšit! Příští kapitolu napíše Bye.

Povídky od Bye

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

11)  sakraprace (11.08.2010 20:40)

Ježiši, Karolko, jsi úžasná spisovatelka. Tak poutavé, krásné i napínavé. Je za mě zase závislák Moc se těším na další díly

10)  nikolka (11.08.2010 19:35)

Mám tichý pocit, že sa zahrávate s mojím životom. Prestanem dýchať, srdce mi splašene bije a .... zregenerujem sa až po hodine ako dočítam vašu kapitolku.
Dievčatá len tak ďalej

9)  mima19974 (11.08.2010 16:24)

Nádherná kapitolka!!

8)  Popoles (11.08.2010 13:23)

Nádherná kapitola. Prozářila mi tenhle děsnej den.
Ta část, jak Ed zaútočil na toho vraha mi vrátila vzpomínky na jednu z mých prvních kapitol.
Krásné, čtivé, úžasné a já chci ještě!!!

7)  Jana (11.08.2010 11:26)

vždycky mám pocit, že cokoliv napíšeš ty, čtu jedním dechem a teprve po dočtení se pořádně rozdýchám a asi tak po 5 minutách, kdy sedím a jen koukám a vstřebávám vše, co jsi napsala, jsem schopná na něco reagovat, případně napsat komentář... Kdybych to nerozdýchala, byl by komentář jen ze smajlíků, kteří se klaní a slintají

6)  Abera (11.08.2010 10:58)

Krásný

5)  Linfe (11.08.2010 10:42)

Karolko takhle kapitola se ti zase povedla. Dovedla jsem se přesně vcítit do hlavních hrdinů a pochopit to, proč jim jejich osudové setkání navždy změnilo dostavadní pořádky. Díky holky za tak krásný námět a teším se na pokračování.

4)  Hanetka (11.08.2010 10:34)

Já. Nemůžu. Dýchat... Uffff. Tak, je to trošku lepší, ale stejně. Víte, jak těžké je mít tak dlouho zadržený dech? Ale ono to jinak nešlo! Já byla tak napjatá... jestli se ještě uvidí.... pak jestli se Edward udrží... pane na nebi, to je ale jízda! Už zase se nemůžu dočkat dalšího dílu.

3)  ambra (11.08.2010 10:31)

Bye, já jsem zbabělec! Já si tu Vaši vražednou muziku dávám až po!!!

2)  ambra (11.08.2010 10:27)

Teda to zas byla jízda... Takový kyblíček deprese, řekla bych. "Rozhovor" s babičkou mě rozbrečel na druhém řádku, ale celé to bylo tak... Název kapitoly opravdu sedí. Teprve teď mi dochází, jak vážný je ten její nespací problém. Omg, jsem naivní, když se kochám představou, jak se na jeho hrudi znovu naučí klidně spát? A že to nebude trvat extrémně dlouho? Pokud tedy k tomu dojde...
Edward jako temný rytíř je k sež... k pomi... no prostě mňam!
Nádhera!!!

1)  Bye (11.08.2010 10:23)

Karolko, země se zatřásla!
Mám ten vzácný pocit, který čas od času mívám, když odcházím z kina a vím, že jsem právě prožila něco mimořádnýho, co se už navždycky vrylo do mé paměti.
Nádherné obrazy v kombinaci s geniální hudbou způsobují, že na okamžik přesně cítím to místo, kde se ukrývá lidská duše.
Já vím, že to není účel naší spolupráce, ale právě jsi mě (zase ) trumfla!
Tři nejlepší místa:
Nácvik choreografie s rybičkama! (To bys nebyla Ty, abych se aspoň jednou nezbourala.)
Scéna s babičkou. Byly slzy!
Edward na lovu. Atmosféra jak z filmů Sedm, nebo Sběratel kostí!
Ruším kouzlo. Už radši mlčím.

«   1 2