05.08.2010 [11:00], Bye, ze série Má je noc, komentováno 30×, zobrazeno 7276×

II. Neklid (by Karolka)

Damien Rice - Creep

Vlastně nevím, jak jsem se dostala domů. Ale jestli něco umím, tak vytěsňovat znepokojující myšlenky. Projížděla jsem postupně se plnícími ulicemi a soustředila se na řízení. Ani se mi netřásly ruce.

To přišlo až později, doma ve sprše. Najednou jsem seděla na dlaždicích a kvílela v proudech horké vody. Dnes v noci jsem nejspíš mohla být mrtvá.

Zvláštní. Jak často jsem si v uplynulých letech pomyslela, že smrt by byla vysvobozením a plánovala si, že se konečně setkám s... A teď, když se to málem stalo, cítila jsem každou buňkou v těle, jak strašně moc chci žít.

Uvařila jsem si čaj a zabalená do županu zatemnila žaluzie. Nakrmila jsem rybičky a pak se skrčila ve svém oblíbeném křesle. Koleny jsem podepírala hrnek a hřála si o něj strachem studené prsty. Chtělo se mi spát, ale bála jsem se. Spánek se tak moc podobá smrti.

Opřela jsem se do manšestrového potahu a zkusmo zavřela oči. Filtrace v akváriu tiše bublala. Usrkávala jsem přeslazenou horkou tekutinu a nechala únavu, aby si mě podmanila.

Pak se mi za zavřenými víčky mihl obraz muže v černém plášti. A jeho temný pohled. Zmrazil mě a znehybnil, jako by stál přímo přede mnou. Zachvátila mě paralyzující hrůza a zároveň fascinace. Kdybych si mohla vybrat, jestli utéct nebo se mu dál dívat do očí, vybrala bych si to druhé.

S výkřikem jsem otevřela oči a cítila, jak se mi rozlitý studený čaj vsakuje do županu. Zmateně jsem se rozhlédla a pak úlevně vydechla, když jsem se ujistila, že jsem doma. Sama.

xxx

Nervozita. Neklid. Neschopnost se soustředit. Překvapilo ho to. Ale snadno si pro své pocity našel vysvětlení. Bál se prozrazení. Udělal chybu a někde v Chicagu teď chodí dívka, která ho viděla. Sledovala, co udělal. Kolika kamarádkám už stihla zavolat? Nebo dokonce na policii?

Vztekle zaklapl víko klaviatury. Seděl u piána dlouhé minuty, aniž zahrál jediný tón. Jak mohl být tak neopatrný? A jak její oči a vlasy souvisí s jeho problémem?

Prudce vstal a poodhrnutým závěsem se zadíval na životem kypící zasněženou ulici. Auta, chodci, autobusy. A zářící slunce. Miliony fotonů dopadajících na bílý poprašek dosud neznečistěný smogem. Zářil. Rád se na něj díval. Ale pokaždé si víc než dřív bolestně uvědomil, že do toho světa za oknem už nepatří. Směl ho pozorovat. Nic víc.

Znovu si vybavil tvář té dívky. Bylo to nutné. Samozřejmě. Jen si ji dobře vepsat do paměti, aby ji dokázal včas poznat, až ji znovu uvidí. Ale co potom? Zabije ji? Tohle se přece neshodovalo s jeho přesvědčením. On čistil město od těch zlých. Dávalo mu to pocit užitečnosti. Určení.

Tak co tedy? Rozhodně by ji měl najít. Pokusit se zjistit, jestli je pro něj nebezpečná. Ano, to je dobrý důvod.

Posadil se k neustále zapnutému notebooku, jeho jedinému pojítku s okolím za slunečných dnů. Do vyhledavače naťukal ta tři písmena, která viděl na jejím autě. Google mu ve zlomku vteřiny nabídl odkaz na webové stránky lokální radiostanice, včetně mapy. Jedno kliknutí navíc a už poslouchal online vysílání. Na stránkách rádia našel i profily moderátorů. Netrpělivě roloval abecedním seznamem opatřeným fotografiemi. Byla poslední.

Isabella Swanová.

Narozdíl od ostatních ji fotograf zachytil při práci, se sluchátky na uších. Nedívala se do objektivu. Nejspíš ani netušila, že ji fotí. Dlouhé vlasy měla stažené na temeni. Oči upřené na monitor počítače, na tváři tajemný úsměv Mony Lisy. To že si celou stránku trojnásobně zvětšil, aby mohl studovat detaily její tváře, si zdůvodnil stejně jako předtím.

xxx

Tmavé žaluzie nedokázaly úplně zabránit prudkému zimnímu slunci, aby proniklo do mého bytu. Ale mně čtyři hodiny spánku obvykle stačí. Otevřela jsem oči a marně vzpomínala, o čem byl ten sen, který se mi dozdál sotva před dvěma vteřinami. Rozhodně nemohl být děsivý. Cítila jsem se... hezky. Překvapivě. Nedokázala jsem pochopit, čeho jsem se vlastně tolik bála.

Zmateně jsem si sedla a najednou si nebyla jistá, jestli se mi to přepadení jen nezdálo. Za denního světla mi připadalo ještě neuvěřitelnější než dřív. Temná ulice, probuzení ze spánku, které u lidí jako jsem já může přinést všelijaké vize. Už se mi to párkrát stalo. A tohle vypadalo opravdu divně. Muž v černém, který zabil druhého... jak vlastně? A ta tvář? Ta přece nemohla být skutečná... Nejspíš jsem ho zahlédla v nějaké reklamě a pak si ho vybavila v té halucinaci.

Zavrtěla jsem hlavou a vstala. Příliš mě to zneklidňovalo. Pohybovala jsem se trochu zpomaleně. Mívám to tak. Dočasná dezorientace, malátnost. Prostě jsem se prošla bytem a nakonec se ztěžka posadila na židli v kuchyni. Hlavu jsem si položila na stůl a vlastní ruce si složila pod ni jako provizorní polštář.

Jen co zapadlo slunce, cítila jsem se úplně čilá. Dokonce jsem si uvařila večeři o dvou chodech. Zbylo mi ještě dost času na čtení. Tuláka po hvězdách jsem v minulosti přelouskala snad třicetkrát. Nikdy mě to neomrzí. Nalila jsem si slzu červeného vína.

Realita mimo bolest a smrt.

Jiný život, v jiném těle.

Tentokrát se mi ale nedařilo pořádně se začíst. Pořád jsem na něj nedokázala zapomenout. Jestli byl pouhým výplodem mé fantazie, pak jsem v tom lepší, než jsem tušila. Usmála jsem se. Příště si ho vysním trochu méně strašidelného.

Podívala jsem se na hodinky. Tři čtvrtě na deset. Za oknem hustě sněžilo. Zaklapla jsem Marka Twaina, oblékla si kabát a ze stolku v předsíni sebrala klíče od auta. Musela jsem se tam jet podívat.

Chvíli trvalo, než jsem našla správnou odbočku. Ráno jsem byla přeci jen dost mimo. Stěrače pracující na plný výkon mi hledání moc neusnadňovaly. Nakonec jsem ale přeci jen zaparkovala prakticky na stejném místě. Liduprázdná úzká ulice, lampy zářící matným světlem a kromě nich jen strašidelné temné stíny. Váhala jsem. Opravdu chci vylézt ven do té zimy?

S povzdechem jsem si přetáhla přes hlavu kapucu a vystoupila. Všechno kolem zakrývala tenká ale celistvá vrstva sněhu. Netušila jsem, co vlastně hledám. Tělo? Krev? Toho muže? Neviděla jsem ale vůbec nic neobvyklého. Váhavě jsem vykročila vpřed, tím směrem, kde se všechno mělo stát, pokud se mi to nezdálo. V tom šeru a tichu se mi všechno vybavovalo mnohem jasněji.

Najednou jsem došlápla na něco tenkého a tvrdého, ozval  se tupý tichý zvuk. O chvíli později už jsem celá vyjevená držela v ruce železné páčidlo. Na jeho špičce nepřehlédnutelně zářily zbytky modrého laku. Stejného, jakým je nastříkané moje auto.

A v tu chvíli jsem si to vybavila naprosto jasně. Páčidlo přece držel ten mrtvý... Snažil se dostat za mnou do auta... Ztěžka jsem polkla a rozhlédla se, jako by se měl každou chvíli objevit přede mnou.

Co by se stalo, kdyby nepřišel muž v černém plášti? Otřásla jsem se.

xxx

Poslouchal tu stanici celý den, ačkoli z programu věděl, že Isabella Swanová pracuje od půlnoci do pěti do rána.

Netušil proč. Hraný optimismus moderátorů ho dráždil a hudba se nedala poslouchat. Přesto to nedokázal vypnout. Když konečně skončily půlnoční zprávy, cítil se opravdu vyčerpaný.

„Krásný večer všem, kteří jsou se mnou na jedné vlně. Ať už jste vzhůru z jakéhokoli důvodu, těší mě, že jste se rozhodli strávit noc v mé společnosti. Je tu váš Klub osamělých duší. A právě pro vás budou i všechny následující písničky. Na vaše telefonáty se těší Isabella.“

Pak zazněly první tóny nějaké písně. Byla jiná, než ty, které se z reproduktorů valily celý den. Jako by patřila k tomu hlasu, který právě domluvil. Jemná, tajemná, podmanivá. Líbila se mu. Ta melodie i text si ho získaly. Přesto se nemohl dočkat až dozní a on uslyší moderátorku.

xxx

Milovala jsem to. Atmosféru, písničky, tmu za sklem a osamělé hlasy na druhém konci telefonní linky. Ten pocit blízkosti mezi mnou a člověkem, který volá. Moje osamělé duše. Nic jsme o sobě nevěděli. Znali jsme jen své hlasy a těch pár věcí, které člověk za minutu stihne říct. Třeba jen to, že je mu smutno, a že mu Bob Dylan určitě zachrání život. Nebo o desátém výročí svatby, ke které nedošlo, protože ženich nikdy nedorazil.

Ale tentokrát jsem si to neužila tak, jako obvykle. Během písniček jsem ztrácela koncentraci a myslela na corpus delicti, toho času bezpečně zamčený v kufru mého auta. Vlastně ne. Myslela jsem hlavně na toho muže. Na ten kratičký moment, než se do jeho výrazu dostal hněv a odhodlání. Na tu chvilku, kdy se na mě díval tak... užasle?

Za sklem vysílací místnosti se rozblikala zářivka. Steve mi poslal vzdušný polibek a mrknul. Vlhkou bundu přehodil přes opěradlo svého křesla a kouřící kelímek s kávou postavil na mixák. Zamyšleně jsem mu zamávala.

„Díky za vaše telefonáty, díky za to, že jste i dnes v noci zavítali do Klubu osamělých duší Isabelly Swanové. Uslyšíme se v obvyklém čase na vlnách CBS. Krásné ráno!“

Pustila jsem poslední píseň a vypnula mikrofon. Červené světlo zhaslo. Vzápětí se ve dveřích objevila Louisa. Energická pětačtyřicátnice, která vysílala pravidelně každý pátek ráno. Pozdravily jsme se a já s kabátem přes ruku zamířila ven. U Steva jsem se nijak nezdržovala.

Oblékla jsem se ve výtahu a kabát dopínala ještě cestou k autu. Až u něj mi došlo, že jsem si tašku a klíče nechala ve studiu. Tiše jsem zaúpěla.

Nevím, jak jsem to mohla vědět. Vždyť se neozval žádný zvuk. Přesto jsem to cítila tak intenzivně, že se mi úzkostně stáhl žaludek ještě dřív, než jsem se ohlédla. Fakt, že tam opravdu stál, jsem dokázala přijmout bez výkřiku. Odsouzeného v den popravy příchod kata také nešokuje.

A když jsem se mu podívala do očí, pochopila jsem, že neudělám, nic, abych se pokusila zachránit.

Můžete se těšit! Příští kapitolu napíše Bye.

Povídky od Bye

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

10)  Hanetka (05.08.2010 14:40)

Ale no tak. Už zase. Už zase jsem ztracená a zírám na monitor jako u vytržení a klikám myší jako zběsilá v marné snaze posunout tu stránku dál a najít pokračování. Tohle je mučení. To je totiž přesně ten typ příběhu, který, kdybych si ho koupila v tištěné formě, by mě nenechal usnout a musela bych ho dočíst do posledního písmenka.
A takhle musím čekat, okusovat si nehty a trpět!

8)  Alicullen (05.08.2010 13:08)

Krása

5)  ambra (05.08.2010 12:27)

A jsem ztracená. Tohle je zase ten Tvůj nejtěžší kalibr... Bella a Edward. Děláš z nich archetypy - Adam a Eva, dávno vyhnaní ze svých rájů a jen díky TOMU setkání zjistí, že to vlastně ráje nebyly... Ráj je - snad - čeká. I když nebude dokonalý, to je mi jasné. Už proto, že si to svoje hořké jablíčko dávno dojedli.
Naprosto dokonalá atmosféra a zachycení pocitů. Vzduch tak zvláštně vibruje, když se neodvratně schyluje k TOMU...

4)  Linfe (05.08.2010 11:44)

Ježíšmarjá další dávka adrenalinu a zároveň bezbřehé romantiky. Možná sem blázen, ale já jí v té situaci opravdu vidím

Holk naše, co bysme bez vás četly

Nechápu jak jste to zase dokázaly tak rychle vymyslet, ale je to geniální

3)  Evelyn (05.08.2010 11:37)

Nádhera

2)  Raduska97 (05.08.2010 11:20)

Krásné, temné, a ta píseň

1)  Alaska (05.08.2010 11:18)

Já se tak těším. Tak nějak jsem smutnila, že si Bella opravdu bude myslet, že si to vše vysnila, takže to páčidlo mě potěšilo, ani nevím proč. A je holka šikovná, že si uvědomila,kdo že se jí to vkrádal do auta.
A v neposlední řadě, nikdy jsem si neuvědomila, jak je nebezpečné mít reklamu na autě
Opravdu jste to moc krásně a tajemně rozjely.

«   1 2