26.12.2010 [09:15], Carlie, ze série Má budoucnost je v mé minulosti, komentováno 16×, zobrazeno 3279×

Kterého Emmetta pro Rose vybereme? ;-)
Příběh se pomalu chýlí ke konci, toto je pravděpodobně předposlední kapitola :-)

„To je bláznovství!“ rozčílil se Emmett.
Bella si uvědomila, že jejich Emmett, Emmett z roku 2010 by použil úplně jiný, šťavnatější, výraz. V té starodávné mluvě bylo pro ni cosi sladkobolného, vyměnila si pohled s mužem svého života a pokusila se o úsměv. Občasné archaismy byly typické pro Edwardovu angličtinu a jí to připomínalo, že její upíří rodina je z jiné generace než ona, stejně jako jí teď Emmettova řeč vnucovala nepříjemnou myšlenku, že tak jako jeho jazyk, i on patří sem, patří do téhle doby a již mu není souzeno stát se součástí upíří věčnosti.

Emmett rozdrtil vzteky v dlani sklenici s vodou. Carlisle tu byl v mžiku se svým lékařským kufříkem a Emmettovu ránu ovazoval, zatímco ostatní tři upíři se náhle ocitli poblíž otevřených balkonových dveří a jejich oční duhovky získaly barvu uhlu. Naposledy byli na lovu doma, v jejich světě, nechtěli lovit zde, v teritoriu jiných upírů a upozorňovat na sebe víc, než bylo nutné.
Emmett jednu ruku uvězněnou v Carlislových profesionálně rychle pracujících pažích, druhou rukou alespoň šermoval ve snaze dodat svým zoufalým slovům na důrazu: „Opravdu úžasné! To teď budeme rozpočítávat, ententýky, dva špalíky, jé já tu mám dva Emmettíky? Čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, kdo dostane Rose?“
Alice se křečovitě pousmála.

„On,“ zarazil se Emmett, neboť nevěděl, jak pojmenovat své mladší já, a ukázal nepřítomně do prostoru, „vždyť Rosie…“, hlas ho zradil a muž potichu dodal: „vůbec ji nezná, neví, jaká je, co prožila…“
Udeřil volnou pěstí do zdi (a jeho spolubydlící v duchu děkovali, že je jen člověk, protože i tak se příčka zachvěla): „Přeci ji tomu… tomu floutkovi nenechám! Vždyť ho pozvala jen díky mně!“ V jeho žárlivém soptění byl pohled na něj fascinující, jako by získal na mohutnosti, na charismatu, tou hrozivostí tu vyvstanula na prchavý okamžik - jako rychlý pohled červí dírou do budoucnosti, která by mohla být, ale již se nestane - jeho upíří podoba.

Alice si sedla vedle něj a stiskla mu dlaň: „Je to šílené, já vím, ale… přemýšlej, když se dá s Rose dohromady tvé já z téhle doby, pak se tím změní i tvůj život, a když se vrátíš do své doby, měl by ses vrátit do života, v němž jsi…“
„S ní,“ vydechl užasle Emmett.
Alice nadějně přikývla.

Konečně se trochu upokojil, po chvilce ticha však chmurně dodal: „A co když to ten… ten mladej podělá?“ (Bella se zasmála, konečně byl Emmettův žargon trochu „modernější“.)
„Neboj, dáme na něj pozor,“ mrkla Alice na ostatní Cullenovy.
„A krom toho,“ usmál se na Emmetta Edward, „má kvality někoho, koho známe.“
Emmett se zašklebil a pak zašeptal: „Můžu se s ní rozloučit? Smím tu zůstat ještě pár dní?“
Trojice upírů kývla a Carlisle dodal: „Musíme počkat na…“
„Něj, na mě,“ přitakal smířeně Emmett.

Carlisle vzal Emmetta s sebou, když jel zkontrolovat stroj času, aby byl připraven na jejich cestu zpět do roku 1935, na kterou se vydají již brzy a odkud budou směřovat do roku 2010. Láskyplně vyryl do kovového plátku vzkaz pro svou ženu a dopřál Emmettovi tiché rozloučení s Rosalií, kterou němě sledoval z vozu, když ona nakupovala v rušné tržnici a kterou poté sledoval na všech místech, kam vedly její kroky.

Emmett sjel zády po dveřích ložnice, které za sebou chvatně zavřel, a schoval tvář do dlaní.

Dnes byl den plesu.

Trhaně se nadechl a z náprsní kapsy vytáhl ústřižek z novin, očima hladil podobiznu dívky, která mu tolik učarovala a pro kterou cestu sem podnikl. Článek byl dnešní a líčil záchranu dědičky významného rodu patřícího ke zdejší smetánce a její zotavení. Váhavě otevřel šatní skříň, z níž vylovil své staré oblečení. Sako, v němž sem přicestoval, leželo zmuchlané na jeho klíně, ale on mu nevěnoval pozornost, nechápavě v prstech obracel list z novin, které ještě nevyšly, z novin, které si přivezl s sebou z roku 1935, a z úst se mu vydral chraplavý výkřik.
Carlisle taktně zaklepal: „Jsi v pořádku?“
Emmett se rozesmál: „V tom nejlepším!“ a nahlas si předčítal z cáru papíru, který mačkal v dlaních: „Podle předpovědí čeká Tennessee tuhá zima, řekl to…“
Vběhl do obýváku: „Zmizelo to, zmizelo to!“
Cestovatelé v čase se na něj usmívali. Carlisle kývl: „Podařilo se, Rosaliina budoucnost se změnila.“
Alice se usmívala trochu váhavě, před jejíma očima se Rosaliina budoucnost neustále měnila, jako by současně existovalo vždy několik variant a momentálně stáli při patě rozcestníku všech možných budoucností.
Emmett vydechl, dokázal to, navždy vygumoval jméno sladké plavovlásky z řádků černé kroniky, navždy vymazal i jméno Rosalie Lillian Hale Morrisonová, jak doufal, nikdy se za něj nevdá, nikdy víc už se nestane jeho obětí.

Nyní jí již dokázal dát sbohem a v skrytu duše doufat, že až se znovu uvidí, bude vdaná. A jeho troufalé podvědomí si dovolilo i drze dokončit: Bude McCartyová.

***

Esmé ležela ve své a Carlislově ložnici v domě ve Forks a listovala fotoalbem. Jako záložka jí sloužila poslední z řady tabulek od jejího manžela. Zub času drolil z kovového vyznání lásky drobné šupinky rezu na saténové povlečení, ale ženě to nevadilo. Na cedulce stálo: „Vraťte se domů, přijedeme brzy. MT. C.“ Cítila až sem jeho lásku, starostlivou potřebu mít je v bezpečí domova, kterou nemohla nevyslyšet.

Otáčela listy fotoalba proti běhu času, jako by chtěla získat jistotu, kterou však již nějakou dobu cítili všichni obyvatelé vily. Rose a Emmett zmizeli. Zmizeli nejen ze společných fotek, zmizeli jejich věci a z jejich pokoje jako by odedávna byla jen další knihovna, ale jako by zeslábly i vzpomínky členů rodiny, bylo to, jako by si na ně pamatovali i nepamatovali.
Stejně jako cestovatele v čase, napadlo i Alexe, že změna, kterou Carlisle a ostatní způsobili a která rozběhla alternativní budoucnost, v níž Emmett a Rosalie nebyli součástí jejich rodiny, způsobuje fyzickou změnu všeho, tedy i paměťových stop. Nemohou si pamatovat něco, co se nestalo. Jen upíří podstata je vůči takové změně imunní, to, co se navždy vrylo do kamene, teď bylo jen jako by zaváté pískem, překryté jinou, paralelní realitou. A i když bolestivě jasně cítili, který z těch paralelních světů je ten skutečný, nemohli se zbavit stesku.

***

Alicin pohled se rozostřil ve stejnou chvíli, jako Bella vykřikla: „Co se ti stalo?“ a přiskočila k Emmettovi, na jehož pravé tváři se rýsovala malá jizva, o které stoprocentně věděla, že ji muž dříve neměl.
Emmett si nepřítomně sáhl na tvář: „To nic není, to mám z té vlakové nehody.“
Upíři strnuli a Carlisle se opatrně zeptal: „Emmette, kdy k té nehodě došlo?“
Muž si je nechápavě měřil: „Před dvěma lety, proč se…“
Alice byla opět zpátky v realitě a tiše mumlala: „Emmettovi z roku 1933 se porouchalo auto a právě se kousek odtud rozhodl, že na Rosaliin ples dojede...“
„Vlakem,“ dodal chmurně Carlisle.
Edward je přerušil: „Víme, kdy a kde se to stane, pojďme!“
Bella stiskla nechápavě manželovu paži, pro ni i pro Carlislea Alice dovysvětlila: „K nehodě dojde ještě před Rochesterem, Rosalie se nikdy nedozví, proč Emmett na ples nedorazil, a zanevře na něj.“
„A Emmett z roku 1933 zase neví, proč by měl Rose i přesto vyhledat, a tak se jejich osudy minou,“ dopověděla smutně Bella.
Emmett všemu jen zděšeně přihlížel.
Nastoupili do auta a spěchali k místu budoucí srážky vlaku s nákladním vozem.

Události posledních hodin připomínaly film zapomenutý v promítacím přístroji, jenž na plátno kina ke zděšení diváků promítal záběry v šíleně rychlém sletu obrazů a… zvuků.
Dojeli na místo budoucího vlakového neštěstí, vlak již viděli na ohybu trati, stihli jen odstranit z přejezdu nákladní vůz tak, že vlak o něj již jen škrtl. Přesto se rozkolísal a jeden jeho vagón vykolejil.
Kolem vlaku se kupili lidé v šoku volající jména svých příbuzných a přátel, vše se ztrácelo v kouři a pozvolna se snášející mlze.

Našli ho, jeho vůni poznali již neomylně mezi desítkami lidí, kteří cestovali s ním. Byl v pořádku, ležel v bezvědomí zhroucen na sedačce, Carlisle tiše zkonstatoval, že jeho životní funkce jsou v pořádku a opatrně jej vynesli na louku u trati.
„Musíme rychle pryč!“ vykřikl Edward a ukázal rukou ke koloně vozů, která sem přijížděla, mezi sanitkami poznali i vůz, který patřil Carlislovi z této doby.
„Já, chci, dejte mu tohle,“ zachraptěl Emmett a vtiskl Belle do dlaní zmuchlanou podobiznu Rosalie a jednoduše, ale vkusně zdobený, stříbrný prsten. Bella kývla a stiskla mu paži. Přiklekla k Emmettovi z roku 1933 a schovala mu vzkaz od jeho staršího já do náprsní kapsy.
Ve stejnou chvíli se Emmett z roku 1935 zhroutil na kolena a s rukama přitisknutýma na spánky v náhlém návalu bolesti upadl do bezvědomí.
Bella se zděšeně otočila.
„To je v pořádku, to je určitě jen ta změna…“ uklidňoval Carlisle ji, své děti i sám sebe, zatímco brali s Edwardem Emmettovo bezvládné tělo a ukládali ho do Volva.
Alice kývla už sedíc na zadním sedadle s Emmettovou hlavou na klíně: „Budoucnost se změnila a lidské, Emmettovy, vzpomínky se musí změnit s ní.“
Bella se vmáčkla k Alice a Emmettovi a Edward s Carlislem rychle zaujali místa vepředu.
„Takže si nebude pamatovat nás,“ podotkla tiše Bella.
„Ani nic z tohohle výletu,“ dokončila za ni Alice.

„Alice, jakou budoucnost pro ně vidíš?“ zeptala se po chvíli jízdy tiše Bella.
Alice pokrčila rameny a sevřela dlaň své švagrové: „Je to na dobré cestě.“
Bella se rozpačitě usmála: „Já to nechápu, jak…“
Carlisle vytušil, jakým směrem se ubíhají její myšlenky: „Amnézie po nehodě. Tou si Emmett i lékaři vysvětlí, proč si nepamatuje na své setkání s Rosalií, proč si nevzpomíná, že by kdy v Rochesteru vůbec byl…“
„A já nebudu muset vysvětlovat ten Polaroid,“ dodal rozverně Edward.
Všichni se zasmáli. Pohled na Alice dával tušit, že nyní do sebe již všechno zapadá jako kolečka v dobře namazaném orloji, culila se, opřela si hlavu o sklo automobilu.
Bella ji pohladila po hřbetu dlaně: „Stýská se ti po Jazzovi, viď?“
Alice kývla.
„Brzy se uvidíte,“ utěšovala ji Bella.
Drobná věštkyně se na ni zazubila: „Já vím.“

Emmett ležel ve stroji času.
„Podívejte,“ ukázala Bella na mužovu tvář, „tu jizvu už zase nemá a zmizela i zranění po setkání s medvědem…“
„Zato má něco jiného,“ kývla Alice k Emmettově prsteníčku, na kterém se rýsoval stříbrný kroužek.
Spokojeně se na sebe usmáli.

Skoro už zapomněli, jaký je přesun v čase úchvatný, ty měnící se obrazy Belle připomněly Nessiiny barevné sny, které díky ní vídala, ještě než vůbec tušila, že ten malý uzlíček nosí pod srdcem. Zastesklo se jí po dceři, stejně jako po ostatních členech rodiny, už si přála být doma. Museli však nejprve bezpečně dopravit Emmetta do místa, kde bylo jeho doma.

Stroj času se ocitl před Emmettovým domem.
Emmett byl stále v bezvědomí, proto jej prozatím nechali v na slunci se stejně jako oni třpytícím dopravním prostředku a vystoupili. Dům vypadal jinak, než jak si jej pamatovali, byl zpustlý, zanedbaný, jako by… v něm nikdo už dlouho dobu nebydlel.
„My jsme tomu dali,“ zasmála se zvonivě Alice, „tohle je dřevorubecká chata, tohle není dům pro… rodinu.“
Edward se usmál: „No, hádám, že občanský průkaz u sebe mít ten náš ospalec nebude.“
Alice pokrčila rameny a jala se provést Emmettovi osobní prohlídku, našla fotografii, obrázek na kterém při svém prvním setkání s ním viděli Rosalii v kruhu svatebčanů, se teď skvěl výjev jiný, Emmett před domkem jako z cukru, bílá omítka, laťkový plot.
„Hm, teď zbývá maličkost,“ ušklíbla se ironicky Alice, „zjistit v jakém státě tenhle dům je, najít město pak už bude brnkačka.“
Smějící se Edward vzal sestře obrázek z rukou: „Ten dům stojí tady v Gatlinburgu.“ a Carlisle s úsměvem dodal: „A co si já pamatuji, tak se moc líbil naší Rose.“

V té chvíli se začal probouzet Emmett a zachraptěl: „Ann, lásko?“
Čtveřice upírů se překvapeně nadechla a Alice rozhodila ruce.

Povídky od Carlie

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  Cathlin (07.02.2012 22:57)

Carlie! Vaří se mi z toho mozek! Vážně jenom zírám, co jsi dokázala vymyslet a jak pevně držíš otěže! Jejich boj proti osudu je vážně dost houževnatý! A k tomu takových komplikací! Je tam přeemmettováno , a vždycky, když už si myslí, že je to v suchu, přijde další rána. Vlak a teď zase Ann!!! Proč si ten osud dává tak setsakra záležet?
Jenom doufám, že to pápá v poslední kapitole patří do pusinky jejich dítěte! Jo jo!!!

14)  ambra (11.01.2011 23:10)

Carlie, celé se to děje za účelem Rosaliina štěstí. Tak proč u toho tak často slzím? Mizející vzpomínky členů rodiny mě skoro zabily.
Ale jinak - Emmett js prostě úžasný bez ohledu na to, v které době se vyskytuje a kolikrát vedle sebe (skoro ).
Nebudu vypočítávat všechny ty úžasné větičky a vtípky, řeknu zásadní věc - fakt Tě považuju za génia. Nevím o tom, že by se tu někdo pustil do tak spletitého příběhu, ukočíroval ho a ještě to bylo neskutečně poutavé čtení.
Carlie, děkuju!!!

13)  Evelyn (02.01.2011 14:25)

To teď budeme rozpočítávat, ententýky, dva špalíky, jé já tu mám dva Emmettíky? Čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, kdo dostane Rose?“ To jsem si nemohla odpustit
Ono je asi zatraceně těžké změnit minulost k obrazu své budoucnosti, co

12)  eMuska (01.01.2011 21:11)

Dokelu... Takže... koľko je tam tých Emmettov? Jeden miluje Rose, druhý (zatiaľ) Ann, myslím. Jejdanenky, tak to je teda niečo! Si skvelá!

11)  Carlie (27.12.2010 19:59)

Moje milé dámy , Yasminko, Hanetko, Gassie, Nossko, Lenko, Zuzko, Karolko, Ewiku, Bye a ještě jednou Karolko , díky za vaše slůvka
Já se musím culit, jak tuším, že vy tušíte , jak to s Ann dopadne No ale co můžu říct, Emmett si prostě vybral, oženil se, neporadil se se mnou
Moc by mě zajímalo, jaké další teorie spřádáte, že bych nějaký nápad kdyžtak zkonfiskovala , protože já už melu z posledního
A musím si brzy najít čas na psaní pokráčka, protože já kecka jinak všechno prozradím v komentáři

10)  Karolka (27.12.2010 10:44)

Já tady vlastně už vůbec nejsem, ale jak tu tak poletuju a pakuju a částečně šílím, asi mě napadlo, jak je to s Ann... Tak jsem fakt zvědavá... Vidíš, co se mnou děláš!

9)  Bye (27.12.2010 10:36)

Carlie, je mi potěšením, že Ti můžu tak trochu oplatit jednu věc. Vybírat z téhle kapitoly věci, který mě dostaly, je stejně zbytečný, jako hledat tam takový, který mě neoslovily. Prvních je text plnoplný a druhé se jaksi nevyskytují.
Víš co? Na čtení jsem si to vytiskla a ten papír je teď samej vykřičník a srdíčko.
V úvodní scéně mě dojal Emmett, žárlící na toho floutka Emmetta, co to určitě podělá. Jeho mluva i problesky jeho upířího já, který (asi ) nikdy nedostane příležitost se projevit.
Pak ta věc s Esmé - paměť nepaměť a upíří stesk
Mám takový příjemný šimrání v žaludku, když s uspokojením musím konstatovat, že cestuješ časem jako zkušenej harcovník. Časový smyčky ani paradoxy pro Tebe nejsou žádnou překážkou
A ten konec. Hele, já byla ve střehu , takže jsem to tak trochu čekala. A dokonce mě něco napadlo No, uvidíme...

8)  Ewik (27.12.2010 10:01)

Ann...???? Já se picnu, kdo to je?
Těším se na další díl a doufám, že nebude poslední.
Skvělý díl

7)  Karolka (27.12.2010 09:39)

Takže si to spočítáme, ano: Dvakrát pláč, jeden infarkt. Ženská!!! Ale stejně si to nechávám líbit a ráda, protože už dávno vím, že ty máš ty emoce naprosto dokonale vyvážené, takže tam kde rozesmutníš, následuje jedno nebo dvě pohlazení po duši. nejsem si jistá, jak dlouho jsem nezmínila, že miluju tebou vykreslené charaktery a vztahy v rodině Cullenových. To je úžasný. Nejsilnější pro mě byla scéna, kdy Esmé zjišťuje, že zmizely jejich věci, to jsem fakt brečela. No a ten konec!
Strašně se těším na další!

5)  Lenka326 (26.12.2010 19:59)

Prý předposlední kapitolka, už to vypadalo, že se opravdu blíží konec. Udělali možné i nemožné, aby všechno klaplo, až jsem se v tom začala zrácet a musela jsem si některé odstavce přečíst ještě jednou a pak ten konec!!! Šmarjá co to mělo být??? Jaká Ann??? Jak tohle rozpleteš, to fakt nevím, ale těším se na to

4)  Nosska (26.12.2010 16:35)

No, pěkný zase se to zamotalo

3)  Gassie (26.12.2010 11:08)

Carlie, tak jsi mě odrovnala hned na začátku tím rozpočítávadlem Vím, že to je hrozná situace, ale to je ta věc, kterou na tvých povídkách miluju. To odlehčení
Obdivuji Tvůj popis roku 2010. Ty drobné náznaky. Je to jinak a nové skutečnosti se dostávají do jejich světa. Zmizely fotky, vzpomínky... Neměli by si pamatovat, ale stýská se jim... To bolí
A teď trošku poskočím jako ve stroji času...
A kdo je Ann???? I když mám jisté nápady a teorie

2)  Hanetka (26.12.2010 10:38)

Teda, skláním se v hlubokém obdivu. Jak to všechno dokážeš uhlídat? Já bych se v to ztratila jak Jeníček s Mařenkou v lese. Nicméně jsem čím dál napnutější, jak to všecko dopadne. Nějakou teorii mám, ale uvidíme, jestli jsem se trefila...

1)  Yasmini (26.12.2010 10:27)

Ann jaká... cože....áááááááá. Já si říkala jak to krásně zapadá. Jak se to povedlo. A ten tůůůůt si klidně řekne Ann a ještě ke všemu lásko.
No jsem zvědavá jestli se to těm dohazovačům podaří
Super je to Carlie.
Y.

1