21.12.2010 [19:15], Carlie, ze série Má budoucnost je v mé minulosti, komentováno 15×, zobrazeno 3504×

Emmett a Rosalie konečně spolu?

„Emmett s tím nebude souhlasit,“ namítla po chvilce rozjařeného povídání zamyšleně Bella.
Alice na ni mrkla: „Nemusí o ničem vědět.“
Bella přimhouřila oči a spiklenecky se na švagrovou zazubila.
„A doufejme, že se to na nás nedozví on ani Rose ani nikdy v budoucnosti,“ pousmál se Carlisle.
„Jinak je po nás,“ dodal se smíchem Edward.
Alice pokrčila rameny: „Pokud se vše povede, už se nikdy nesetkáme. Budou žít šťastně až do…“
Nastalo ticho.

„No,“ usmál se pak nuceně Carlisle a povzbudivě poplácal Edwarda po ramenou, „plán máme, pojďme ho vyzkoušet v praxi.“
„Jdeme na to,“ přitakal Edward a rozvážně vstal.
Bella a Alice povstaly současně.
Bella zašeptala: „Za 30 minut.“
Členové rodiny odpověděli zamyšleným kývnutím.
Za 30 minut se Rosalie setká s Roycem.

„Máme pro tebe překvapení,“ tancovala Alice kolem Emmetta a poskakovala, aby na něj dosáhla a mohla mu zakrýt oči svými dlaněmi.
„To nemyslíte vážně, to je… auto!“ spráskl ruce Emmett, když vyšli před dům a jeho zrak spočinul na černém nablýskaném voze zaparkovaném při krajnici.
Edward pokrčil rameny: „No, říkají to.“ Upřel skeptický pohled na soudobý výkřik techniky, model Volva, jehož prototyp sjel z výrobní linky sotva před pár lety a dopověděl: „Ale moc se mi tomu nechce věřit.“
Bella do manžela nevybíravě drcla a Alice se tiše zachichotala.
Carlisle zachraňoval situaci: „Edward chtěl říct, že ti dá klíčky a přejeme hodně štěstí.“
Edward si neodpustil (naštěstí již jen hlasem tichým tak, že jej mohly zachytit pouze upíří smysly) a dodal: „Klíčky? Spíš kliku.“

Dívali se za Emmettem, který nastoupil do vozu a pomalu se rozjel vstříc svému cíli, Rosaliině a, jak rodina doufala, i svému osudu.

Carlisle se přitočil k Belle a šeptl: „Jen tak na okraj, drahá snacho, Edwardovo první auto bylo přesně takovéhle.“
Edward uraženě trhl rameny a pobaveně zvedl bradu: „No co, byl jsem vždycky věrný značce.“ Objal svou ženu a položil bradu na její rameno: „Stejně jako své osobní značce heroinu.“
Bella se usmála a opřela si hlavu pohodlně o manželovu hruď.

Upíří rychlostí se pak i oni vydali k místu setkání - křižovatce alternativních budoucností Rosalie a Emmetta, dvou lidských bytostí, které v budoucnosti, jež zmizela v propadlišti tajemné neuchopitelné veličiny zvané čas, a která se už nikdy nestane, byly součástí jejich životů.
Zbývalo jim jen několik posledních dnů, které stráví v jejich blízkosti, než se vrátí do své doby, než odcestují domů. A byli připraveni napnout veškeré své síly, aby jim pomohli vybudovat nádherný zámek jejich společného života.
Měla to být jejich splátka za čas, který strávili a už nikdy neprožijí s nimi.
A jak doufali, ten zámek, který společně vystaví, nebude zámkem vzdušným…

Stalo se to.
Seběhlo se všechno tak rychle.
Royce ležel na zemi pozván na rande se zemskou přitažlivostí jedním dobře mířeným Emmettovým pravým hákem a momentálně potřeboval lékařské ošetření (zejména pak péči dentisty) víc než plavovláska svírající hlavu mezi koleny, když Emmett beze slova řídil vozidlo směrem k nemocnici.
Zatímco Royce o chvíli později zamíří do nemocnice vězeňské.

Emmett se snažil soustředit na cestu a přesvědčování automobilu, aby se „heclo“ a zkusilo překonat svůj osobní rychlostní rekord (nemohl tušit, že rychlosti, ke které ho nutil, budou schopni až jeho mladší sourozenci o pár dekád později), a upíři němě je následující museli rovněž dávat pozor, aby vozidlo nepředběhli. Byla to tragikomická situace.

Rosalie upadla do mdlob a nevnímala, kdo je jejím zachráncem a kam ji nese. A Emmett na ten kratičký moment zaváhal a, když předával krásku ze své náruče do péče nadlidsky krásného blonďatého lékaře, jehož jmenovku na klopě pláště nemuseli upíři skrývající se na střeše přilehlé budovy ani číst, udělal vrávoravý krok dozadu a nejistě si prohrábl vlasy.
Edward se na střeše okamžitě napřímil, zachraptěl: „Ne, Emmette!“ a pokynul rodině, aby ho následovala. „Chce to vzdát, chce odejít, aby nikdy nepoznala, kdo ji zachránil!“

Emmett seděl na kraji chodníku s hlavou v dlaních, Alice jej objímala kolem ramen a pořád dokola opakovala jen: „Potřebuje tě!“
Muž se jí zahleděl pevně do očí, váhavě vstal a pomalu kráčel k budově nemocnice. Ještě jednou se zastavil a otočil se. Alicin pohled byl vážný, kývla. Emmett se smutně usmál a zmizel za dveřmi nemocnice.

Co se dělo následující den, se cestovatelé v čase nikdy nedozvěděli. Emmett se téměř nehnul od Rosaliina lůžka a i když nebyl její příbuzný, mladý lékař Carlisle Cullen vycítil, že více než chemické látky skryté v lécích pomůže dívce v uzdravování ta zvláštní chemie, která naplňovala atmosféru, kdykoliv ti dva osaměli.

Večer, když doktor Cullen oznámil panu McCartymu, že slečna Rosalie Lillian Hale bude v pořádku a následujícího dne ji propustí, vyšel Emmett na nemocniční chodbu a schoval se na stinném odpočívadle mezi patry budovy.
Na stejném místě, kam odešel, když Rosalii navštívili její rodiče a pohrdavě s výrazem prozrazujícím jejich úzkoprsost a maloměšťáctví na něj shlíželi. Na stejném místě, kam se utíkal, aby zvládl výbuch myšlenek a pocitů, které jej naplňovaly tak mučivě a přitom tak blaženě.
Toho večera tam odešel, aby s chladnou hlavou učinil rozhodnutí, naposledy vešel do pokoje, kde na nemocničním lůžku tiše oddechovala dívka s tvářemi bledými tak, že soupeřily s bělostnou čistotou povlečení, a vtiskl jí svůj první… a poslední polibek.

„Jedu domů,“ řekl místo pozdravu, když se ocitl zpátky v hotelovém pokoji.
Čtyři upíři k němu zamyšleně vzhlédli.
Nepomohlo přemlouvání, malování vizí růžové budoucnosti, vyhrožování, citové vydírání, podplácení,… Emmett byl již dávno rozhodnut.
Bude to poslední noc, kterou stráví v roce 1933, v Rochesteru, v Rosaliině světě.
Už tak to bude déle, než dokáže snést.

Byla půlnoc a Emmett se převaloval na posteli, zmítán noční můrou, na čele se mu perlil pot.
Rodina seděla u jeho lůžka a mlčela. Zničehonic se začala Alice smát a po chvíli se k ní přidal i Edward. Bella s Carlislem si vyměnili pohled vyorané myši a zmohli se jen na vytlačení smějících se upírů z místnosti, aby tito nevzbudili Emmetta.
V obývacím pokoji pak ze sebe Alice trhaně dostala: „Mám nápad! Zítra se bude Emmett divit, co Volvo s nositelkami chromozomu XX dokáže.“
Bella sklopila zrak a rozpačitě se usmála, potom se však její výraz změnil v užaslý a nadějný, když Alice vylíčila svou vizi.

„Jeď napřed,“ pobízela Alice Emmetta do vozu nepříliš nenápadně, a sice vlastnoručně, „my ještě něco zařídíme a přijdeme za tebou. Setkáme se na hřbitově.“ Vykulila oči nad vlastní morbidní představou a chvatně dodala: „U stroje času, za hodinu.“
Emmett jen pokrčil rameny, jeho mysl byla zastřená mučivými vzpomínkami na spící krásu a vůni růžových poupat, ne těch, která nechal na polštáři, ale patřících tváři, která spala vedle nich a touhle dobou již byla zřejmě na odchodu domů.

Netušil, že odešla krátce po té, co z nemocnice zmizel on. Nechala se propustit dříve, nečekala na svou rodinu, vedena pocity, v nichž se nevyznala, se vydala do ulic Rochesteru v naivní snaze nalézt toho, kterého vídala ve svých snech. Znavena bezcílnými toulkami setmělými ulicemi, které ji po zážitku s Roycem vzbuzovaly husí kůži na zátylku, zamířila konečně domů, kde v pláči usnula. Aby vzpomínku na muže, jehož dechberoucí obraz přičítala již jen svému blouznění z horečky, pohřbila hluboko ve svém podvědomí, ve své třinácté komnatě, od které toužila ztratit klíč.

Druhého dne ráno se vydala na trh, chtěla své myšlenky rozptýlit mezi dohadujícími se lidmi, mezi nimi se proplétajícími bezstarostně pobíhajícími dětmi, chtěla se ztratit v tom babylonu lidských osudů. Odmítla společnost své matky, vrátila zpět služku, kterou za ní rodiče poslali, chtěla utéct před jejich přehnanou péčí, která ji dusila.

Emmett projel sotva pár bloků, když auto škytlo, váhavě ujelo ještě pár metrů, pak zaškobrtlo a rozhodlo se stávkovat.
Emmett zmateně vystoupil z vozu a otevřel kapotu.

Rosalie kráčela rázně po ulici směrem, odkud již hlaholily hlasy trhovců a nakupujících, ale jakmile zabočila za roh, zapomněla, kam vlastně směřovala. Srdce jí poskočilo v hrudním koši jako netrpělivé ptáče těšící se a zároveň se bojící svého prvního letu, a pak jí kolem úst zahrál rozverný úsměv: „Mohu vám pomoci?“
Emmetta před groteskním uhozením do hlavy o otevřenou kapotu zachránil jen pohotový nádech, aby již s hranou nenuceností vykoukl a oslněn víc než vycházejícím sluncem, které měla za zády, Rose samotnou, si zastínil dlaní oči a pousmál se. „To byste mě zachránila,“ šeptl.
Rosalie se na něj zazubila a s pohledem zaklesnutým v mužově, pomalu k němu přistoupila: „Říkejme tomu splátka dluhu.“

Mlčky na sebe hleděli.
Z ustrnutí je vytrhlo až zatroubení klaksonu vozu jedoucího kolem. Rosalie si odkašlala, usmála se a ukázala na vůz: „Asi vás to pohorší, taková kratochvíle se pro dívku nehodí, ale opravování aut je můj koníček.“
Emmett zastřeným hlasem odpověděl: „Máte pravdu, jsem šokován.“ Přitom však nechal svůj pohled laškovně tancovat po blondýnčiných ladných křivkách. Rosalie si nervózně popotáhla rukavičky a po tváři se jí rozlil ruměnec, když se zoufale snažila krotit svůj zrak, který se chtěl nepokrytě popást na linii širokých ramen jejího zachránce.

Po ulici kráčející „náhodní“ kolemjdoucí Edward a Carlisle pomohli vykulenému Emmettovi, po němž v nestřežených okamžicích pomrkávali, odtlačit vůz do dvora rezidence Haleových a diskrétně se vytratili. Alice s Bellou na ně čekaly nedaleko a Alice se culila doufajíc, že její mírné „vylepšení“ automobilu - pradědečka budoucího Edwardova Volva - dvojici hrdliček na nějakou dobu zaměstná.

Celé dopoledne strávili Emmett s Rosalií ležíc na společném lůžku.
Udýchaně si navzájem stírali z čela pot a smáli se.
Co chvíli se jejich oči vpily do sebe a čas i jejich dech se zastavil.

Takový obrázek se naskytl Edwardovi, když se vkradl do Emmettovy mysli a byl zaskočen. Když se ale do Emmettova zorného úhlu dostal konečně i kousek okolní scenérie, oddechl si Edward a rozesmál se nevinnosti toho okamžiku.
Emmett s Rosalií leželi bok po boku, avšak pod Emmettovým vozem a zatímco Rosalie se snažila opravovat, Emmett její snahu sabotoval podáváním nesprávných klíčů, avšak nikoliv vinou vlastní nešikovnosti, ale pouhé nemožnosti soustředění na něco jiného než na krásku po své levici.

Když kolem poledního motor automobilu konečně opět poslušně zapředl, naklonil se Emmett ze sedadla řidiče k plavovlásce a palcem jí z čela setřel šmouhu: „Doufám, že se ještě uvidíme.“
„I já,“ zašeptala Rosalie a s leknutím se otočila k domu, z něhož se ozvaly hlasy jejích rodičů, kteří se vrátili z obchodní schůzky.
Ještě se ohlédla za odjíždějícím vozem, ale zůstala zhrozeně stát, když slyšela cukrující Bellu, která se u něj objevila: „Emmette, drahoušku, kdepak se touláš? Měli jsme jít spolu na oběd!“
Zaskřípala zuby (stejně jako Edward za rohem, který vzápětí k Bellině pobavení a Emmettově zmatení žárlivě sykl: „To by stačilo!“ a Bellu k sobě majetnicky přivinul).

„Půjdu za ní! Musím na ni dávat pozor!“ vstal Emmett od stolu po obědě, na který ho takřka násilím dotáhli Cullenovi. Skoro převrátil židli a upozornil tak na sebe ostatní návštěvníky restaurace.
Alice zacukaly koutky úst.
„Emmette, uklidni se, to ničemu neprospěje, její rodiče by tě pěkně vyprovodili,“ domlouval mu klidným hlasem Carlisle.
Emmett pokrčil rameny: „Já to říkal, nehodím se do jejího světa. Omluvte mě, chtěl bych být chvíli sám.“
Dívali se za jeho odcházející siluetou.

Bella si povzdechla: „Emmett je v tom až po uši.“
Edward zamyšleně přikývl: „Rosalie taky, její myšlenky křičí tak, že je slyším skoro sem. Jenom,… nedokážu odhadnout jejich trvanlivost, teď je středobodem jejího vesmíru Emmett, ale… její myšlenky, její představy jsou tak… romantické, tak… nereálné, tak neživotaschopné.“
Alice kývla: „Dobře, Bella jí nestačila, přitvrdíme, přistoupíme pomalu k plánu B, dnes se setkám a spřátelím s Rosalií a myslím, že mi náhodou vypadne z kabelky fotka mého… snoubence.“ Vytáhla Emmettovu momentku, kterou odcizila u něj v domě.
Carlisle se zhrozil: „Alice, není to trochu moc těžký kalibr? A nebude to působit kontraproduktivně, ehm, na Emmettovu pověst?“
Alice se rozpačitě zazubila: „Není čas, musíme jednat rychle, než jí její rodina najde nějakou vhodnou partii.“ „Vhodnou pro jejich bankovní konto,“ dodala znechuceně.
Na kratičký moment ji přepadla hříšná myšlenka, že se svým upírstvím získala Rosalie konečně i rodinu. Takové pojmenování si skupina osob, s níž žila doposud, nezasloužila. Edward po Alice střelil zmučeným pohledem, rychle své myšlenky zapudila.

Jak řekla, tak drobná upírka udělala, a o pár hodin později se rozzářeně vrátila z bridžového klubu, kam se díky upířímu omamování nenápadně vnutila (její verze však zněla, že portýra u dveří prostě jen slušně poprosila a bylo jí šťastnou shodou okolností uděleno členství). Alice nadšeně poskakovala: „Rosalie je skvělá! Je tak milá!“
Trojice upírů na ni zmateně koukala.
„Kde je Emmett?“ zkontrolovala konečně Alice.
„Ještě se nevrátil z procházky,“ povzdechla Bella.
Alice jen kývla: „Rose je do Emmetta totálně zaháčkovaná! Povedlo se…“
Bella na ni smutně koukla, což její švagrová odbyla slovy: „Neboj, byla jsem hodná, udělala jsem ze sebe fúrii, aby měla pocit, že Emmetta prostě musí přede mnou zachránit!“
Rodina se rozesmála.

„Mno,“ promluvil po chvíli Edward, „myslím, že bychom se mohli postarat i o Emmettovu kariéru, zajistit jeho povýšení, malé stěhování na společenském žebříčku.“
Bella se na něj vykuleně obrátila: „To chceš, aby vyhrál v loterii, nebo co?“
Edward se zasmál: „To zrovna ne, chce to něco, na co by mohl být hrdý, něco, co sám, ehm, s menší výpomocí, vybudoval, co by mu zajistilo obdiv i těch maloměšťáků jako jsou Rosaliini rodiče.“
„Tak nás nenapínej,“ šťouchla do bratra Alice.
„Emmett nosí v hlavě takový nápad… nikdy však nenajde dost odvahy, aby ho zrealizoval, tak mě napadlo trochu tu ideu vylepšit a…“ podíval se slavnostně na členy své rodiny.

Toho dne si Emmett McCarty (aniž by to tušil) patentoval prototyp fotografického filmu a fotoaparátu později známého jako Polaroid a oblíbeného pro svou rychlou expozici, která umožnila, že snímek – jakási instantní fotografie -  byl hotový za pouhou minutu. Předběhl tak o cca 15 let Edwina Herberta Landa, který se už nikdy nedozvěděl, že firma Polaroid (Land) Company měla být jeho společností.

„Máme problém!“ zaúpěla Alice, zatímco se svezla na židli v další z řady svých vizí.
„Rosalie se rozhodla bojovat ženskými zbraněmi,“ soukala ze sebe pomalu, „pozvala Emmetta na ples.“
Rodina se na ni nechápavě podívala.
Do místnosti vkročil Emmett a zůstal stát zaskočen houstnoucí atmosféru v místnosti.
„Pozvala toho Emmetta, na kterého má adresu – od jeho bratrance – poslala pozvánku Emmettovi z roku 1933!“

Povídky od Carlie

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  Cathlin (06.02.2012 22:04)

Jej!!! Ty jo, to je paráda! To se nám to komplikuje!!! Zmatek v Emmettech...
Plán s autem a Emmett jako vynálezce Polaroidu - Carlie, vážně se mi moc líbí, že se ničeho nelekáš! A že tenhle příběh je tak pěkně vymalovaný... Jen si lebedím.

13)  ambra (11.01.2011 22:47)

Carlie, mozek jsi mi provětrala dokonale a teď se ze mě znovu pokoušíš udělat áchající trosku . Taková dávka rozechvělé romantiky by měla být na recept .
Ovšem klíčky a klika plus upíři, co musí házet zpátečku plus asi sto jiných fórků mě vždy udrží aspoň částečně v pevném skupenství.
Co ten závěr!!! Dva Emmettkové na jednom smetišti?

12)  Evelyn (02.01.2011 14:19)

Představuju si nesmělého a zaláskovaného Emmetta a přitlouble se culím Carlie, máš to skvěle promyšlené a úžasně napsané.

11)  eMuska (01.01.2011 20:58)

A do kelu! Tak toto je pekné motanie poviedky, ti poviem... Ešte stále neviem, ako môže tá minulosť vs. budúcnosť fungovať a ty spravíš toto... Ten smajdrlák som, prosímpekne, ja...
Ale je to perfektná story, ľúbi sa mi nápad i prrevedenie. Máš neuveriteľnú fantáziu...

10)  Carlie (23.12.2010 08:25)

Díky, Yasmini .
Můžu slíbit (prásknout ), že Rose bude s Emmettem, otázka je, s kterým, že... nebo s oběma?

9)  Yasmini (23.12.2010 01:01)

Tak je to jízda. Jak již někdo podotknul. To jsem zvědavá co Emmet na to .
Jsem zvědavá, jak s toho vybruslíš.

Y.

8)  Carlie (21.12.2010 23:19)

Jé, díky za nádherné tapetování
Ráda bych poděkovala (ehm, nebojte, rodiče vynechám, i když ) kámošům wikipedii a google, že trpělivě zaplňují mé mezery v dějepisném vzdělání,... že mě poučili, že Volvo už bylo na světě (ale to auto, nezlobte se na mě, to , no nic), že nemůžu nechat hrát Alice kanastu, protože ji Rosalie a její vrstevnice nemůžou ještě znát, a tak jsem už publikovaný článek honem měnila a Alice hraje bridž atd. atp. Omlouvám se, že teď v příběhu chybí okénka s nahlédnutím do roku 2010, protože prostě nevím, bojím, co tam bude
A teď pěkně do řady, dámy moje drahé :
Zuzko: ať Tvůj sbor nebolí packy, díky moc
Karolko: koupím Ti novou klávesu "e", ju? Jsem ráda, že máme podobný hudební vkus, skladba je to první, co vybírám, když přemýšlím nad kapitolou a co průběžně měním, jak se mění moje ladění , za tyhle dvě ale vděčím náhodě, jsou soundtrackem z filmu, na který jsem včera náhodou narazila.
Na tu absenci Rose jako ochránkyně nenarozené Nessie jsem myslela, ale upřímně řečeno, vesele si tu měním minulost a nemám úplně dokoumané, co to provede s budoucností, uvidím, kam se fantazie vydá (a btw. když jsme u těch Cimrmanů), jestli půjde na sever a už jde na jih...
Ewiku: jsi zlatá
Stelletto: jé, díky, vítej do klubu a prosím Tě, to dřevo měj při ruce, klepu se jako ratlík, co bude s příběhem dál, tak kdyžtak budu aportovat, zatímco budeš klepat
Lenčo: uvádíš mě do rozpaků a posílám Tvé věty dál těm talentovaným tady Tahle povídka by nemohla existovat, kdyby nebyl net, tím nemyslím jen publikaci tady, ale tu berličku ve formě google, wikipedie a spol., které používám...
Bye: díky za krásná slova... a k tomu závěru, což takhle výhodné akční balení 2 v 1?
Gassie: neomlouvej se, komentář je skvělej a infarkt jsi mi dnes už způsobila, neboooj , uvažuju, že navštívím předporodní kurz a naučím se dýchat, dostáváte mě Land ostrouhal, právě... nějak se to Cullenovým vymyká z rukou, původně vůbec nechtěli zasahovat do budoucnosti ostatních, třeba by mohl Emmett Landa aspoň zaměstnat v jeho firmě

6)  Bye (21.12.2010 22:45)

Carlie, zase jsi namíchala koktejl z humoru, skvělého děje, dojemných okamžiků a úchvatných větiček.
Asi nejvíc jsem si užila to, jak sis vyhrála s vedlejší postavou Volva. Navdory tomu, že je to kmet, jsi z něj vyžímala maximum.
Za všechny mé smrti smíchy musím zmínit dvě:
„Klíčky? Spíš kliku.“
"a upíři němě je následující museli rovněž dávat pozor, aby vozidlo nepředběhli."
Ovšem to nic neubírá na kouzlu, které na mě dýchlo při prvním, vlastně druhém, setkání Emmetta a Rose pod výše zmíněným předmětem.
Alice s Bellou jsou pěkný kuplířky
Poslední věta mě samozřejmě úplně zabila
Tak jo, co bylo dál? nebo co bude dál? Nějak se nemůžu rozhodnout, jestli bych raději viděla spokojenou rodinku s několika caparty, nebo Rose a Emmetta v kruhu Cullenovic rodiny...

5)  Lenka326 (21.12.2010 22:44)

Nikdy mě nepřestane fascinovat spisovatelská fantazie vás, Bohem obdarovaných a nadaných. Ale když čtu tuhle povídku, tak žasnu dvakrát. Kde na to chodíš? Jak si dokážeš představit, co se stane později, někdy v budoucnosti, když v minulosti se tohle nebo tamto stane nebo naopak nestane? A ještě jak do toho zapadají historická fakta,správný model Volva, vynález Polaroidu a další a další detaily, drobnosti, které dělají tuhle povídku skvělou. A k tomu všichni tihle lidičkové , Emmett, skvělý, skromný, zamilovaný a připravený se stáhnout do pozadí, kdyby nebyl dost dobrý. Rosalie, ležící v roce 1933 pod autem těsně vedle nádherného chlapa. Bella s Edwardem a jejich vzájemná láska, Alice sršící nápady, protože ji nikdy neomrzí dělat svou rodinu šťastnou. Moc krásně se to čte. A jsem napnutá, jak to vlastně dopadne. A když to nějak dopadne, co to znamená pro Cullenovi na začátku 21. století???

4)  Stelletta (21.12.2010 22:10)

Přávě jsem zhltla všechny díly najednou. A je to něco úžasného, nového, vynalézavého. Výborný nápad a zatím(klepu na dřevo) velmi dobře zpracovaný. Super!!!
Perfektní jsou ty střídající se pohledy.
A Emmettík je zlato

3)  Ewik (21.12.2010 21:18)

Carlie, nádherný díl.
Strašně jsem se nasmála - Volvo..., žárlivá scéna, Alice jako fúrie a nakonec ten polaroid.
Jsi úžasná a já se Ti klaním.

2)  Karolka (21.12.2010 20:36)

Ha! Právě jsem se tu rozprskla! A to proto, že se ve mně potkalo několik protichůdných emocí a moje maličkost se neudržela pohromadě.
Carlieeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee! Já jsem úplně blažená Blažena! Namátkou cukrování Edwarda a Belly, Emmett a Rose pod autem, žárlivé scény, Alice. Prostě VŠECHNO!!!
Tak jsem si ti dnes uvědomila, že nás (a potažmo i tebe) čeká ještě několik zamotaných věcí. (Např. kdo ochrání Bellu, až bude těhotná). Ale abych citovaly pány z divadla Járy Cimrmana: "Nevnášejte nám sem další komplikace."
Teď mám oči navrch hlavy, jak se to vyřeší s tím plesem.
Už jsem ti psala, jak se teď cítím? Náááááááááramně!
P.S. Musím ti dodatečně pochválit výběr hudby. Naprosto odpovídá mému vkusu. Jmenuji tě svým osobním dýdžejem. Bereš?

1