04.12.2010 [14:00], Carlie, ze série Má budoucnost je v mé minulosti, komentováno 16×, zobrazeno 3253×

Loučení a odlet... Co se stane v roce 1933?

Alexander se ošil: „Já,… raději bych zůstal tady, pro případ…“ uhnul pohledem.
„Záchranné výpravy,“ dopověděl za něj s vážným výrazem Jasper.
Alex pokrčil rozpačitě rameny: „Rozumějte, věřím, že všechno dobře dopadne, ale když jsem to všechno spískal, tak…“
Carlisle pokýval hlavou: „Díky, příteli.“

„Jak ale zjistíme, že mají potíže?“ ozval se Jacob.
„Potřebujeme poštovní schránku!“ napadlo Nessii.
Esmé vnučku shovívavě pohladila po hlavě, ale Carlislovi se v očích nadšeně zablesklo: „Ano! Najdeme místo, kde by se dala uchovat zpráva, která by odolala času, přežila 77 let, a kde by ji nikdo nenašel!“
„To by bylo snadné, kdybychom cestovali do stejného zeměpisného místa, ale my se musíme přesunout na opačný konec států,“ přemýšlela nahlas Alice.
Esmé si vyměnila pohled s manželem a rozverně prohodila: „No, myslím, že je ideální počasí na dovolenou!“
„Zařídím hotel a letenky,“ vzal Jasper do ruky mobilní telefon.

„Super, jedeme na výlet!“ ozvalo se v Nessie zase malé děvčátko, vlepila Jacobovi pusu na tvář a nadšeně objala své rodiče.
„Ness,“ ozvala se Rosalie „já bych…“
Edward se zarazil a vzápětí se dojatě usmál blondýnčiným myšlenkám a mrkl na dceru: „Jistěže nás pustí, pojedeme.“
Bella se zmateně dívala z manžela na švagrovou a posléze pochopila a vrhla se Rosalii kolem krku: „Už jsem se bála, že se nezeptáš! Pomůžeme ti rádi!“
Rosalie se smutně usmála: „Já jen, že s Edwardovým darem číst myšlenky a s tvým štítem, myslela jsem,… zvýšit šance pro Emmetta…“
Konečně se ozval i Emmett: „Medvěd je to nejmenší! Hlavně mě rychle dostaňte k Rose!“
„No to si piš, že mě nenecháš dlouho čekat!“ založila si Rosalie ruce v bok.

Emmett ženu pevně objal, mlčky se vpíjeli jeden druhému do očí.

Všichni se opatrně rozesmáli, jako by smích byl v této chvíli nepatřičným, jako by se báli, že tím něco zakřiknou.

Carlisle vykročil ke dveřím: „Pojďme domů, uděláme rodinnou poradu.“

Rodinnou poradu… poslední v úplném složení, zaútočily na Edwarda naráz ze všech stran myšlenky rodiny. Vzdychl a vtiskl Belle do vlasů polibek.

Zbytek dne uběhl přípravami na obě cesty, kradmým loučením, vyznáváním citů. Přišel soumrak a po nebi se rozprostřely hvězdy, aby poté letní měsíčná noc pozvolna uvítala na horizontu oranžový úsvit.

Dnes večer odletí strojem času Rosalie, Alice, Carlisle, Edward a Bella. Ostatní odjedou hodinu po nich auty na letiště, a ačkoliv je čekalo několik přestupů a delší cestování, cíl cesty byl totožný.

Rochester ve státě New York.

Dělit je bude od sebe jen čas, přibližně 77 let.

Budou chodit po stejných ulicích, mohou pobývat na stejných místech, a přesto budou tolik vzdáleni.

Hovor se ztišil v šepot, duše za sebe nechala mluvit tělo v zoufalé snaze zpečetit dané sliby a naděje. Alice se loučila s Jasperem, stejně jako Esmé s Carlislem.

První sluneční paprsky přistihly Rosalii s Emmettem v zahradní houpačce za domem v tichém rozhovoru.
„Nezapomenu na tebe, nechci zapomenout,“ přerývaně dýchala Rosalie.
Emmett hladil ženu po zádech a šeptal jí do ucha slova útěchy: „Ať se s námi stane cokoliv, najdu si tě! Najdu tě kdekoliv na světě! A zamiluju se do tebe znovu!“

A Rosalie mu věřila, chtěla věřit, musela doufat…

Poslední slova, poslední gesta. Loučení.

„Buď tady hodná,“ přitiskl k sobě Edward Nessie.
„Už nejsem malá,“ broukla dcera ve snaze zakrýt slzy.
„Právě proto,“ ucedil Edward a blýskl pohledem po Jacobovi, který právě nutně potřeboval přeměřovat výšku stropu.
Bella si skousla pobaveně ret a ukradla si Nessie pro sebe. „Vrátíme se brzy, holčičko,“ šeptala a cuchala jí kadeře s odlesky mědi.
Renesmé se vymanila z matčiny náruče a s tváří již nepokrytě smáčenou slzami se nechala obejmout Jacobem.

Emmett vtiskl poslední dlouhý polibek na Rosaliiny rozechvělé rty.

A byl čas vydat se proti proudu té tajemné veličiny, proti směru událostí, jež navždy změní životy všech.

Ačkoliv Alex na poslední chvíli stroj času upravil tak, aby v něm bylo více místa, chvíli trvalo, než se všichni cestovatelé do minulosti nasoukali do zlatavého dopravního prostředku. Alexander ještě zkontroloval, zda jsou údaje o datu, času a souřadnicích příletu v pořádku a všechno ztichlo.

Poslední němé sbohem a Carlisle zatáhl za páku spouštějící stroj.

Členové rodiny kolem nich se začali pohybovat pozpátku, stejně jako ručičky na hodinách na zdi Alexovy dílny, postupně se vše zrychlovalo a prostor kolem nich se měnil tak, že to nedokázaly zaznamenat ani upírské smysly, současně se totiž pohybovali časem i prostorem. Hučení sílilo, až je donutilo přitisknout si dlaně na uši a zavřít oči.
A najednou bylo ticho. A tma.

***

„Něco se pokazilo?“ ozvala se tiše Alice.
Edward opatrně vstal a ze svého klína zvedl současně Bellu. Nadzdvihl víko časostroje a vykoukl ven.
„Jsme na místě,“ šeptl po chvíli zastřeným hlasem.

Jako „přistávací plochu“ zvolil Alexander pro cestovatele v čase prozíravě místo trochu za městem, původní starobylý hřbitov. Večerní přítmí mu dodávalo na tajemnosti.
Carlisle vytáhl malou kovovou tabulku, kterou měl v kapse, a klíčem do ní vyryl vzkaz. Tabulku pak umístil do vypukliny ve zdi hrobky, která byla trochu stranou od hlavní části hřbitova, méně pompézní a tak daleko lépe odolá nájezdu nenechavých hledačů pokladů a přežije tak téměř netknuta i zubem času 77 let…

***

Esmé přejížděla roztřesenými prsty po zdi historické hrobky a nahmatala drsný plíšek. Vytáhla drahocenný poklad a setřela z něj nánosy rezu. „Na místě. Miluji Tě. C.“ stálo na drobné kovové tabulce.
„Dorazili,“ šeptla směrem ke skupince opodál.
Alex, Jasper, Nessie a Jacob přikývli.

Emmett s nimi nejel, nechtěl, aby byli svědkem jeho… odchodu, náhlého zmizení, jestli,… až se povede Rosalii změnit minulost. Zůstal ve Forks a procházel lidským krokem lesy v jeho okolí, všude ji viděl - svou světlovlasou krásku…

Renesmé se rozhlédla po ostatních: „Mám nápad, chtěla bych zajít do archivu a podívat se ve starých matrikách, jestli…“
Esmé kývla: „Půjdeme s tebou.“
Po hodinách hledání vydala Ness přidušený výkřik, zakryla si ústa dlaní a zabodla prst do řádku, z něhož na ně vyskočilo jméno Rosalie Lillian Hale.
Vyměnili si pohled.

***

„Mám hodinu na to, abych zastavila Royce,“ zopakovala mrazivě Rosalie a zkontrolovala čas na náramkových hodinkách.
„Budu nablízku,“ ozvala se Alice a stiskla sestře paži.
Rose vděčně přikývla.
Carlisle pokýval hlavou: „Já budu hlídat, aby se Rosalie nepotkala s Rose z roku 1933.“
Obrátil se na Bellu a Edwarda: „A vy budete držet hlídku u naší rodiny z téhle doby.“
Edward přitakal a stiskl manželčinu dlaň.
Všech pět členů rodiny se k sobě přitisklo v náhlém popudu loučení a přání hodně štěstí.

„Sbohem,“ vzdychla Rosalie.
„Nashledanou!“ změnil její rozloučení Carlisle rozhodným hlasem.

Chvíli se dívali za Rosalií a Alice, které zmizely za branou hřbitova. Dobové šaty jim slušely. Rose se na moment zastavila, ohlédla za svou rodinou a zhluboka nadechla. Výraz na její tváři říkal: Jsem doma. Smutně se usmála a již bez ohlédnutí vykročila vstříc městu.

I Carlisle a zbytek rodiny byli oblečeni tak, jak velela móda třicátých let dvacátého století, o to se s velkým nadšením postarala Alice. Bella se nemohla vynadívat na Edwarda, stejně jako on byl okouzlen novou podobou své ženy.
Carlisle kývl na pozdrav a chvatně je opustil.

Edward nabídl Belle rámě, tak jak velela soudobá společenská etiketa, a vedl ženu směrem k původnímu domovu jejich rodiny.
Ještě nedošli ani k předmětnému domu a Bella okouzleně vzdychla. Edward stočil pohled směrem, kterým uvízl ten Bellin, a chvatně ženu strhl do tmavého podchodu blízké budovy.

Právě se skoro potkal sám se sebou.

Belle hrály v očích šelmovské ohníčky, když si prohlížela tmavý odstín v manželových očích. „Snad bys nežárlil sám na sebe?“ sňala štít a poslala mu v myšlenkách, neodvažovala se ani dýchat, upíří – Edwardův (toho mladého Edwarda tam venku) – sluch by je mohl odhalit.
Její Edward se ošil a do Bellina ucha zašeptal: „A co když ano?“
Edward z roku 1933 kolem nich prošel nic netušíc, ztracený ve vlastních myšlenkách a s tak smutným výrazem, že Belle pukalo srdce a její noha už už vykračovala směrem k němu,… tolik toužila zaplašit tu beznaděj v jeho výrazu.
Její manžel zavrtěl hlavou a nesouhlasně ji šeptem zarazil: „Bello, ne…“
Bella se rozpačitě usmála.
„Nerad bych svému mladšímu já rozbil ehm úsměv,“ zaskřípal zuby Edward a vtiskl ženě něžný polibek.

Bella chtěla něco podotknout, ale zmohla se na pouhé: „Podívej, to je Carlisle s Esmé!“
Edward kývl: „Podle plánu.“
Nenápadně se vydali za trojicí známých a přece tolik jiných členů jejich budoucí rodiny. Mladší verze Carlisla a Esmé naštěstí dohnaly Edwarda z roku 1933, takže byla sledovací práce páru z roku 2010 ulehčena.
Bella se zvědavě rozhlížela kolem sebe, hltala scenérii Rochesteru třicátých let a prohlížela si tváře kolemjdoucích, pro ně tohle byla skutečnost, netušili, že tohle se už jednou stalo… Edward musel svou ženu doslova táhnout za sebou a hlídat, aby nenarazila do některého sloupu, a pobaveně kroutil hlavou.
Co chvíli se však Bellin pohled stáčel k trojici daleko před nimi a vždycky, když ulpěl na pozadí jednoho z nich, ozvalo se vedle ní přidušené hrdelní zavrčení, které ji vždy probralo ze zasněné nepřítomnosti a zvlnilo ústa v rozmarném úsměvu, ano, štít i nadále zůstával daleko od její mysli. „Potvůrko,“ pohladil její sluch drsný samet.
Nesměli vzbudit podezření, proto se za skupinkou plížili co možná v největším odstupu, co chvíli postáli u některé z výkladních skříní. Hlídali i směr větru. Co kdyby Cullenovi z roku 1933 zacítili ve městě pach jiných upírů? A jak by je asi zmátlo, kdyby pach dvou z nich dokonce znali? Museli si počínat nadmíru opatrně a misi vyřídit co nejrychleji.

Snad bude Rosalie úspěšná, zaletěly jejich myšlenky k blondýnce.

Byla úspěšná.

Počkala si na něj v temné uličce, počkala na chvíli, kdy znaven popíjením s kumpány vyšel v předstihu před nimi z místní putyky, aby si zapálil cigaretu.

Nasadila svůdný úsměv a houpavým krokem kráčela rovnou k němu.
„Rosalie, holubičko!“ ovanul ji odporný alkoholový odér, zhnuseně se otřásla, nevěděla, jestli víc nad zápachem nebo pohledem na bestii před sebou, navenek však zachovala výraz a smyslně šeptla pouze: „Pojď se mnou.“
A tam to provedla, mezi kontejnery na odpad, tiše a s jediným svědkem – Alice. Ani se neušpinila, uklidila Roycovo tělo tam, kam patřilo, mezi odporně zapáchající zbytky jídel ze zdejšího pohostinství. Uklidila po sobě, uklidila ve své minulosti.
Roztřeseně se vrhla do náruče Alice, která ji odváděla pryč od toho místa, došly sotva do přilehlého parku, když se Rosalie v sestřiných pažích zhroutila, šeptajíc: „Emmett… Emmett…“ Pak už její mysl odplula do bezvědomí.

Alice s hrdlem staženým dojetím opatrně uložila sestru na blízkou lavičku a sledovala, jak se jí mění doslova před očima, dříve alabastrová pokožka dostávala pozvolna nachový nádech, výraz se zjemňoval a kolem očí a úst se objevily jemné vrásky smíchu.

To už kolem Alice stáli v tichém rozjímání Carlisle, Edward a Bella. „Povedlo se,“ šeptla Alice. Carlisle kývl.

Rose se jim před očima měnila opět v lidskou bytost, stárla…

Žena - 95letá dáma - v jejíž tváři se i přes pokročilé stáří zračila její bývalá krása, i když vlasy dávno ztratily lesk i zlatavý nádech a oči zmatněly léty i zkušenostmi - se náhle posadila a zmateně rozhlédla kolem sebe: „Co se stalo?“
„Rose, je to v pořádku,“ naklonil se k ní uklidňujícím gestem Carlisle.
Odtáhla se od něj a rázně zabodla prst do jeho hrudi: „Kdo jste a co chcete? Ustupte, mladíku, nebo zavolám policii!“
Rodina si vyměnila pohled a Alice sarkasticky šeptla tak, aby to slyšely jen upíří uši: „Tak B je správně, Alex měl pravdu, zapomněla svou upíří minulost,... Asi je to logické, i vzpomínky jsou jen něco fyzického, nahrávka v mozku, a když se změnila fyzicky, tak i její paměť?“
„Nebo to je jen Alzheimer,“ podotkl přemýšlivě Carlisle a na zděšeně pohoršené pohledy své rodiny se posléze zatvářil kajícně: „Promiňte, profesionální deformace.“
„A jak to, že jsme nezapomněli my na ni? Když ta změna minulosti způsobila změnu v paměti Rose, měla změnit i naše paměťové stopy,... neměli bychom ji znát, nikdy ji nepotkáme, ne?“ uvažovala nahlas Bella.
„Třeba to souvisí s naší upíří podstatou, v nás jsou ty vzpomínky vryty nesmazatelně,“ napadlo Edwarda a s ironickým povzdechem dodal: „jako do kamene.“

V tom kolem parku prošla postava dívky, tu vůni znali, hlavy všech upírů se otočily jejím směrem.
Kolem kráčela osmnáctiletá Rose z roku 1933.

Zachráněna.

Zmizela za rohem. Chvíli se za ní ještě zamyšleně dívali. Loučili se. Zaslechli její radostný hlas, jak se vítala s kamarádkou, a pak už jen zvuk odjíždějícího vozu.

A pak Alice vykřikla a s dlaněmi přitisknutými na spánky se zhroutila na kolena v děsivé vizi, kterou měla před očima.

A žena na lavičce zmizela…

Povídky od Carlie

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  Jalle (29.01.2013 17:55)

Alzheimer

15)  Cathlin (22.12.2011 21:53)

Pořád se mi vtírá myšlenka, že když nemohl Alex zachránit svou Emmu a osud se tvrdošíjně držel svého plánu - proč by to mělo být s Rose jinak? Proč ona by měla mít možnost změnit svůj osud? Nejspíš to zdaleka nebude tak lehké! Nejspíš nejde jen o mechanické změny v událostech, ale ještě i o něco víc - ale ten "původní" osud si přál, aby Rose přežila i nepřežila zároveň, tak co pro ni uchystná nyní?
A moc se mi líbí, jak na to jdeš logicky - to s tou pamětí ostatních, to bylo bravurní...

13)  ambra (10.01.2011 00:01)

Právě jsem si smazala hodně dlouhý a hodně hysterický koment. No nic, omlouvám se, ale musím dál. Dám to zásadní slovo:
GENIÁLNÍ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

12)  Evelyn (02.01.2011 13:49)

Prvně - miluju tvůj humor I když je tohle vlastně docela vážné téma, chvílemi jsem si u některých poznámek musela hrozně smát
Povedlo se... Rose vážně žije, ale není to naše Rose, ale ta původní. Pyšná a sebestředná. Dívka z lepší společnosti 30. let.
Jsem moc zvědavá na pokračování a strašně ráda, že čtu celek

11)  Carlie (13.12.2010 19:11)

Karolko, děkuji, byla bych nerada, kdyby příběh vysával energii přílišným smutkem, jsem ráda, že depka to není Neskutečně si vážím toho, že tu přebýváš
EDIT: teď mi došlo, že to "přebývat" může mít dvojí význam, myslím to samozřejmě v tom dobrém... něco jako "domečku, domečku, kdo v tobě přebývá, já myška hrabalka..."

10)  Karolka (12.12.2010 21:02)

Nejdřív chci uvést na pravou míru svůj srdceryvný komentář z minulé kapitoly. Ani omylem jsem ji nepovažovala za depresivní. Jako člověk trpící depresemi dobře rozpoznám rozdíl mezi smutkem a depresí, takže to ROZHODNĚ depresivní nebylo.
A teď k téhle kapitole. Já si to neodpustím, ale musím začít takhle: Uáááááááááááááááááááááááááááááá!!!!! A to byl prosím výkřik naprostého čtenářského uspokojení. (Všimni si, jak jsem se šikovně vyhnulo slovu orgasmus ). Předem se omlouvám, jestli se budu opakovat, ale já na tvém psaní miluju tu emocionální vyváženost. Byl tam smutek z loučení, něha, tak opravdová láska, až se mi zadrhl dech (a to dokonce u několika párů) a pak tvůj úžasný humor (myslím, že ke scéně, kdy Bella škádlí Edwarda pozorováním pozadí jeho o 70 let mladší kopie, se budu mnohokrát vracet ).
A pak je tu šokující děj - šokující průběhem, nikoli promyšleností, páč už jsem před nějakou dobou pochopila, že autorka disponuje tučným IQ kontem.
Abych to uzavřela - nemůžu se toho nabažit!
A jasně - jsem totálně vyděšená, co že se to Rose stalo.
Tleskám ve stoje a hluboce se klaním!

9)  Carlie (05.12.2010 19:29)

Díky, Ewiku Náročná je ta deformace, kterou z toho už mám, i v normálních filmech už předpokládám časocestující zápletku

8)  Ewik (05.12.2010 17:32)

Moc hezké Carlie, opravdu. Rose je naživu, zachráněna... zatím mi je z toho smutno, ale uklidňuje mě slibovaný happy end. Klaním se, musí být náročné to seskládat dohromady. Těším se na příště.

7)  Carlie (05.12.2010 12:35)

Gassie, díky, že Tě tu mám Je to boj vymotat se z toho, no... ale už to píšu, já na tom dělám, já na tom makám Díky za myšlenku , zapracuju to tam. To cestování v čase je taková makačka , ještěže není opravdu možné Povinně studuju na wikipedii vědecké teorie a doplňuju to filmy, včera jsem koukala na Osudový dotek 1 (vymakané, ale některé scény jsou brr), dnes mám na programu 2 Asi mi z toho brzy hrábne

6)  Gassie (05.12.2010 11:49)

Carlie stydím se, absolutně nechápu, jak jsem to mohla přehlédnout
Tato kapitolka byla něco! Teď vypadám asi tak
Tvůj styl psaní prostě miluju. Ty drobnůskty, které z toho dělají naprostý skvost...
Ale ten závěr... Co se stalo? Kam zmizela? Že by to bylo stejné jako s Alexovou ženou?

5)  Carlie (05.12.2010 11:10)

Díky moc za čtení i ohlasy, eMusko, Yasmini, Bye a Hanetko
Věřte, že i já se v tom motám a tahle kapitola byla boj, už už jsem měla pocit, že to mám vymyšlené a vše do sebe pasuje, ale ty časové paradoxy, chjo, zase se mi to rozsypalo a musela jsem začít přemýšlet znovu, uf, teď snad už mám pevné lešení a vybuduju pod ním příběh (a jo, jo s happyendem )
I na mě je tam moc postav a tak některé věci, které chválíte, jsou znouzectnost... já např. chudáka Emmetta normálně ve Forks zapomněla , ale on je gentleman, tak to nakonec vzal na sebe
Já vím, že je kruté nechat Rose zmizet... ona to Alice v další kapitole vysvětlí , ale já jinak nevěděla, co si s ní počít, kdyby ji měli dopravit do roku 2010 a hledat, kde bydlí, kdo ví, jetli by si babča vzpomněla
Ano, ona prozatím zmizela, protože v roce 2010 neexistuje, něco se zase změnilo...
Díky a příště už se jednotce rychlého nasazení něco i povede (btw. nemohla jsem si odpustit a vzala E+B s sebou, oni by se doma nudili a já mám pro ně slabost, pomáhají mi příběh odlehčovat ).

4)  Hanetka (05.12.2010 10:54)

Cože? Kam zmizela? Jak zmizela? Carlie, budou Vánoce, nemůžu do nemocnice s infarktem!
Kapitola samozřejmě parádní, ty to jinak ani neumíš... Belliny zamilované pohledy na edwardovo pozadí a jeho vrčení, Jake, naléhavě měřící výšku stropu a další vtípky to tak krásně odlehčují... umíš dát na bolavou ránu medovou náplast. Zároven bezvadně hlídáš logiku příběhu a pořád víc si užívám tvůj sloh, přirovnání a metafory! Je to jako hostina. Tleskám a těším se strašně na další!!!

3)  Bye (05.12.2010 10:34)

Carlie, stojím tu v hlubokém předklonu.
Nejen, že máš tenhle dobrodružný příběh promyšlený do nejmenšího detailu a všechny zdánlivé drobnosti mají svůj smysl. Cestování časem je vždycky hrozně ošemetná záležitost, ale já tady celou dobu "spokojeně pomlaskávám", když vidím, že myslíš opravdu na všechno!
Já ještě návdavkem dostala vanu plnou emocí. Holka, všechno to loučení... ještě jsem to ustála... ale když ses pak zmínila o té Carlisleově tabulce... ne, to jsem taky ještě rozdejchala... ale pak jsi zmínila, proč s nimi nejel Emmett ... a Tys ještě přitvrdila, stárnoucí Rose, která si nic nepamatuje a nakonec mizí...
Počkat! Kam mizí? Jak mizí?
Nevím, co máš za lubem, ale mám žaludek jak sušenou švestku!
Ještě, žes ten smutek občas proložila těmi Tvými vtípky, aspoň trochu to naředilo ten svíravý pocit, klterý z toho všeho mám. Hlavně ať nezmizej oba, já je mám docela ráda!

2)  Yasmini (05.12.2010 09:53)

Holka no ty mi dáváš. Kam zmizela. to se dělá to utnout takhle .

Y.
PS: Bella byla sladká.

1)  eMuska (04.12.2010 15:42)

Dokelu, ja som z toho blbá! Teda... rozmumiem tomu, ale je ich tam veľa... Snažím sa. Bella a Edward na misii Esmé s tabuľkou Rose... zachránená... Som zvedavá, ako ich to šte ovplyvní... Prekrásne!

1