28.11.2010 [16:30], Carlie, ze série Má budoucnost je v mé minulosti, komentováno 20×, zobrazeno 3905×

Kdo z Cullenových bude cestovat časem a co se pokusí změnit?

A nyní již, prosím, pozor na nehty (nekousat!) a do ruky (prosím jen příborový) nůž, pokusila jsem se napětí zahustit tak, aby se dalo krájet… Přeji dobré zažití. Doufám, že jsem si nenabrala příliš velké sousto, prosím přítomné čtenáře o případnou herdu do zad, kdybych se jím sama začala dusit. Mám jen hrubý nástin příběhu, takže budu sama zvědavá, jak se bude dál vyvíjet ;-)

Má budoucnost je v mé minulosti – 1. kapitola - Stroj času

Něco bylo špatně, uvědomil si Edward.

A Alice to udělala zase. Věnovala zvýšenou pozornost Rosalii, brala ji na nákupy, smála se jejím vtipům, jako mimoděk ji pohladila po paži.
Jako by se loučila, sevřelo se Edwardovi bolestivě srdce a zahleděl se do očí své tmavovlasé sestře. Po veselém skřítkovi, který dříve obýval okna do Aliciny duše, však nebylo ani památky a upírka chvatně uhnula pohledem a nuceně se zasmála.
Zahradil jí cestu na chodbě, kam před ním utekla.
Jen mlčky potřásla hlavou a zašeptala: „Ještě to může být jinak.“
A dál úzkostlivě skrývala svou mysl před čím dál více frustrovaným bratrem.

Druhého dne ji Edward přistihl, jak loví cosi z Rosaliiny kabelky.
„Co to má znamenat, Alice?“ opřel se o zárubně dveří a upřel na svou adoptivní sestru naléhavý pohled.
S rezignovaným povzdechem jej fixovala očima, zatímco s čímsi za svými zády chrastila a pak to cosi vložila chvatně zpět do kabelky své sestry: „Radši se neptej, neměla bych to dělat, vlastně to není moc fér, jenže…“ stiskla k sobě oční víčka, aby zaplašila nepříjemné obrazy, které jí užuž vytanuly na mysli, než je však mohl Edward zachytit, jako by Alice otočila vypínačem a v mysli měla tmu.
„Promiň,… no ale lepší tma, než zrnění, ne?“ pokusila se o rozpačitý vtip, proklouzla kolem něj a zmizela v prvním patře domu.

Edward pokrčil rameny a odkráčel do kuchyně, kde stály v družném hovoru Bella s Esmé. S unaveným úsměvem se zezadu přitiskl celým tělem ke své manželce a bradu opřel o její rameno. Bella se usmála, propletla své prsty s prsty Edwardovy dlaně, kterou zvedla, aby do ní vtiskla letmý polibek, a dál se věnovala rozhovoru s Esmé.
Esmé se láskyplně usmála na oba a nenápadně hovor ukončila a vzdálila se.
Když osaměli, otočila se brunetka ke svému muži, zadívala se mu zkoumavě do tváře a písní beze slov a hudby se pokusila povznést jeho chmurnou náladu. Sňala štít a nechala sebe i Edwarda opájet představou jich obou na prohřáté písečné pláži ostrova Esmé.

Po pár minutách byla po idyle veta, současně s Carlislovými slovy: „Rodinko, vedu vám návštěvu!“ se ozvalo Alicino bolestné vzlyknutí a obývací pokoj naplnila kromě členů rodiny a příchozího upířího návštěvníka rovněž atmosféra iracionálních obav.

Předzvěsti ztráty.

Jasper byl z pocitů, které se šířily od jeho ženy, zmatený a obezřetně si měřil upíra, který se s milým úsměvem rozhlížel po obyvatelích domu.

„Rodinko, tohle je můj přítel Alexander Hartdegen, před dvěma dny se ohlásil na návštěvu, ale chtěl jsem vás překvapit,“ pronesl Carlisle (což Alice co nejtišeji „ocenila“ pohrdavým odfrknutím) a po odmlce dodal: „Alexi, tohle je moje nová rodina,“ a postupně všechny představil.
Alexander byl muž kolem 35 let, vysoké, spíše hubené postavy, se srdečným ale trochu roztěkaným výrazem a neuspořádanými myšlenkami (jak zaznamenal Edward) podobně rozevlátými jako jeho tmavohnědé vlasy.
„Alex je vědec,“ řekl Carlisle v pobavené reakci na rozpačité úsměvy členů rodiny nad neuspořádaným zevnějškem příchozího „poznali jsme se při mém krátkém pobytu v New Yorku“.
„Pár maličkostí se od té doby změnilo,“ pousmál se Alex.
Carlisle na něj mrkl: „Vskutku, jen pár detailů.“
Družně, jako staří přátelé, se zasmáli vtipu, kterému mohli porozumět jen oni dva.
Alice si cizího upíra nepřátelsky měřila, ale zvědavost jí nedala a obrátila se na Carlisla: „Poznals ho ještě jako člověka?“
Carlisle si vyměnil pohled s Alexem, který k Alicině nelibosti odpověděl sám: „Ano, bylo to na konci devatenáctého století, Carlisle se pokusil zachránit mou…“ hlas mu přešel v šepot a Alice se přistihla, že zapomněla na nevraživost a s účastí lpí na rtech Alexe, v jehož řeči se skrývala dávná bolest „Emmu“.
Carlisle položil svou dlaň na Alexandrovo rameno: „Dost vážných řečí, pojďte, posadíme se a probereme staré dobré časy.“

Při slově „čas“ Alice strnula, zatvářila se opět nepřátelsky a vzápětí se její pohled stal nepřítomným.
Měla vizi.
Téměř současně se směrem k Alexovi ozvalo trojí zavrčení, od Alice, Jaspera a Edwarda.
Carlisle zmateně vystřelil opět do stoje a Esmé kárala své děti: „Co to má znamenat?“
Edward vyštěkl: „On chce odvést Rose!“ a zaujal bojovnou pozici.
Jako by tím dal povel ostatním členům rodiny, stály najednou proti sobě dvě silově nevyrovnané válečné linie, u gauče Bella, Renesmé a Jacob, Alice, Jasper, Edward a Emmett, kterého museli bratrové držet, a na druhé straně za hranicí tvořenou konferenčním stolkem, symbolicky stejně křehkým jako prozatímní mír, stáli překvapeně Carlisle a Alexander.
Esmé tiskla dlaň Rosalii, která zůstala sedět v křesle s otevřenými ústy.

Carlisle promluvil tichým, ale autoritativním tónem: „Neunáhlujme se!“ a obrátil se na drobnou věštkyni: „O co jde, Alice?“
Alice pronesla obviňujícím tónem: „Alex vynalezl stroj času, nabídne Rose, aby…“
Pohledy všech se stočily k Rosalii, která se trhaně nadechla, nechápavě našla pohledem Alice a hlasem, který jako by ani nepatřil jí, dodala: „Abych se vrátila do své doby? Do doby než… abych zabránila tomu, co Royce… Abych mohla žít normálně, měla muže, dítě. Ale to přece, to…“ Emmett ženu mlčky objal a stiskl v náručí, obličej obou prozrazoval mučivé přemýšlení.

Alexovy oči zmateně spočinuly na Alice, která dodala smířlivě: „Já vím, ještě netušíš, že to uděláš,“ a ve stručnosti nastínila svůj dar vidění budoucnosti a broukla: „neber si to osobně, ale to tě stejně neomlouvá!“
Carlisle pokynul, aby se všichni opět posadili, a tiše pobídl Alexe k hovoru: „Opravdu jsi vynalezl stroj času?“
Alex kývl a začal vyprávět svůj příběh.
„Byl jsem mladý, začínající vědec, když mi do života vstoupila ona… moje Emma, byla láskou mého života, jen díky ní jsem zvládl i praktické věci, jako obléknout si kalhoty na správnou část těla,“ pokusil se odlehčit atmosféru, což se povedlo, Cullenovi a Jacob už smířlivě poslouchali vyprávění, i když se po očku stále dívali na Rosalii a Emmetta, konec jejich příběhu se však snažili odkládat v mysli na co je nejzazší dobu.
„A pak přišla ta nešťastná událost v parku,“ Alexův hlas se zlomil, Carlisle se na něj soucitně usmál „přepadl nás zloděj a Emmu zastřelil, Carlisle se snažil,“ bolestně polkl „ale bylo to nad jeho síly, ztratila příliš mnoho krve…“
V místnosti se rozhostilo ticho, které se bál kdokoliv narušit.
„Přišel jsem pozdě, její srdce už nebilo,“ dodal šeptem Carlisle.
Ve vzpomínkách mu vytanul obraz ženy se skoro dívčí tváří a mučivé vteřiny přemýšlení, zda by jí upíří jed ještě nedokázal zacelit rány, její srdce však už nežilo, nebylo hnacího motoru, který by napumpoval krev s jedem do žil a Carlisle si ani nebyl jistý tím, jestli by toho byl schopen.
To až o mnoho let později, když ho o to úpěnlivě prosila Elizabeth Masenová. Vyměnil si pohled s Edwardem a sklonil hlavu.

Alexander povzdechl a pokračoval ve vyprávění: „Byl jsem úplně bez sebe, celé dny, měsíce jsem jen seděl, nebyl schopen ničeho.“
Všichni posluchači mu věnovali soucitný pohled, dokázali si představit ztrátu milované polovičky. Bella si nevědomky objala pažemi hruď, iluze díry po srdci se opět přihlásila o slovo. Edward si toho povšiml a s čelem svraštěným smutkem si ženu přitiskl k sobě. Usmála se na něj a pohladila ho po tváři.
„A pak se to začalo objevovat, nejdřív to byly jen útržky, ale potom to začínalo dávat smysl, následující léta jsem strávil psaním rovnic a přišel jsem na to! Měl jsem ho, měl jsem stroj času, svou jízdenku na cestu k opravení minulosti.“
Nessie se na gauči předklonila a napětím nedýchala, Jacob ji pohladil po zádech.
Alex se bolestně usmál: „Zkuste si ale s osudem zahrát partii šachu!“ a morbidně dodal: „Moje sladká bílá královna opět padla…“
Nessie vzdychla. Bella skryla tvář v Edwardově rameni.
„Přepadení v parku jsem zabránil, ale… splašila se bryčka a Emma…“ Alexův hlas se zlomil.
Nemusel nic dodávat, přítomní byli pohrouženi do svých myšlenek.
Esmé přešla ke Carlislovi, sedla si k jeho nohám a Carlisle uvěznil manželčiny dlaně ve svých.
„Zkoušel jsem to znovu a znovu, než jsem pochopil, s jakými větrnými mlýny bojuji,“ schoval Alexander tvář do dlaní „nemohl jsem ji zachránit, nemohl, když stroj času jsem vynalezl až po tom, jedině díky tomu, co se jí stalo… Kdyby žila, nikdy bych ho neměl. A kdybych ho neměl, nevydal bych se ji zachránit. Časový paradox. Začarovaný kruh.“

V obývacím pokoji Esmé a Carlisla Cullenových se rozhostilo ticho tu a tam přerušené jen vyjádřením soustrasti, povzbudivým slovem. Co mohlo být horšího než vidět umírat milovanou bytost opakovaně a nemoci tomu zabránit?
Alex se rozhlédl po přítomných: „Chtěl jsem skoncovat se životem, bezcílně jsem bloudil za městem, v lese. A pak jsem ho potkal, později mi bylo vysvětleno, že to byl nomád. Jen dodneška nevím, jestli to, že ho tenkrát Carlisle vyrušil u jídla, bylo mé štěstí nebo smůla...“
Oči všech se upřely na Carlisla, to on byl důvodem, proč Alexovy oči byly zlatavé jako čerstvě stočený med, byl jeden z novorozených, které učil?
Carlisle mávl rukou: „To je na dlouhé povídání, Alex se mnou ale tenkrát dlouho nepobyl, rozhodl se toulat.“
Jmenovaný se rozpačitě zasmál: „Jaká ironie osudu, stvořen nomádem, stal jsem se na chvíli jím.“

Jasper se zamyslel: „A proč ses už jako upír nevrátil pro Emmu a nepřeměnil ji?“
Alice se neudržela: „Jo, jeď za ní a nás nech na pokoji!“
Carlisle zavrtěl hlavou: „Alice!“
Dívka povzdechla: „Promiňte.“
Alex pokrčil rameny: „To jsem jí nemohl udělat…“
Bella se vztekla: „Nemyslíš, že bys rozhodnutí mohl nechat taky na ní?“
Edward se ošil a stiskl manželce ruku.
„Vy myslíte, že bych?“ poposedl Alexander.
„Za pokus to rozhodně stojí, příteli,“ položil mu Carlisle rozvážně dlaň na rameno.

Alexandrovy smutné oči byly najednou plné jiskry.

Po chvilce ticha se Carlisle vrátil k tématu: „Alexi, co je důvodem tvé návštěvy?“
Všichni se napjali.
Dotázaný se na chvíli odmlčel, a pak tiše odpověděl: „Rozhodl jsem se před svou bolestí utéct. Odcestovat. Chtěl jsem do budoucnosti. Doufal jsem, že tam najdu odpověď na své otázky, že najdu cestu, jak změnit minulost, nebo jak se s ní vyrovnat. Chtěl jsem ti poděkovat za pomoc, rozloučit se, a nabídnout ti svůj stroj k využití, než odcestuji…a možná nakonec do minulosti.“ Podíval se na Jaspera.
Carlisle chápavě přikývl, Alicina vize nelhala, bylo jasné, koho z rodiny by všichni „nominovali“ na cestu časem, kdo by z ní mohl mít prospěch. Zoufale si promnul kořen nosu a vpil se pohledem do očí své milované Esmé.

„Ne!“ vykřikla Alice a zhroutila se Jasperovi do náruče.
Rosalie se zatvářila rozhodně a prudce vstala: „Co je to za hloupé nápady, nikam nepojedu, proč bych měla někam jezdit, proč bych chtěla měnit…“ vlastní hlas ji zradil a usvědčil ze statečné lži.
Esmé pohladila blondýnku po paži: „Zlatíčko, neohlížej se na nás, můžeš.“
Emmett vstal a pevně sevřel Rosalii v náručí, ten tam byl rozpustilý kluk, najednou před ní stál léty a zkušenostmi ošlehaný muž a rozhodným hlasem zašeptal: „Smíš…“ a Rosalii něžně políbil. Vzal bundu a odešel z domu, byl slyšet zvuk odjíždějícího auta.
Rosalie chvatně vyskočila a v kabelce zalovila po klíčích od svého vozu, aby se za ním rozjela. Vypadly však klíče jiné, od domu, nepřítomně je zvedla a pak její pohled ulpěl na přívěsku, který u nich zvonivě pocinkával. Byl rozhodně nový, na prostém kovovém štítku ve tvaru domku stálo jednoduchým písmem vyryto: „rodina Cullenových“.
Edward bleskl pohledem po Alice, ta jen smutně pokrčila rameny.
Rosalie stále svírala v prstech přívěšek, pak se svezla na kolena a rozvzlykala se.

Později k večeru seděla Rose s nepřítomným pohledem, pohroužena ve vlastních myšlenkách osamocena v obývacím pokoji. Carlisle požádal šeptem rodinu, aby ji nechali přemýšlet, měla právo rozhodnout se svobodně, vydali se proto na lov.
Do místnosti dopadl kužel světla z otevřených vstupních dveří, kterými mlčky vešel Emmett. Rosalie k němu upřela smutný pohled. Přisedl k ní a pevně ji objal.
Seděli tak mlčky několik minut, než se Rose trochu vzpamatovala a všimla si, že Emmett nepřišel s prázdnou: „Co máš v těch taškách?“
Muž blondýnku pustil a pootevřel jednu z tašek se značkovým logem na boku: „Šaty pro tebe.“
Rosalie upřela zmatený pohled na nákup: „Šaty? Proč, mám jich dost…“ Vzápětí jí v očích problesklo poznání a jala se vytahovat kousky látky, byly ušity v retro stylu, ve stylu odpovídajícímu době před mnoha desítkami let… Rosaliině době.
Blondýnka zalapala po dechu a zuřivě začala manžela mlátit pěstmi: „Ty idiote, já nikam nepojedu, copak nevíš, co by to znamenalo? Zabila bych tě! Kdybych změnila minulost, kdybych nezemřela, kdyby mě Carlisle nepřeměnil, kde by byla upírka Rose, která by tě zachránila před medvědem? Ty… nepřežil bys to,“ svezla se na zem a zabořila ruce do svých vlasů „já bych to nepřežila!“
Emmett poklekl vedle své ženy a jemně jí vyprostil prsty z vlasů a donutil ji pohlédnout do jeho očí: „Lásko, přijdeme na to, přijdeme na způsob, jak být spolu!“
Rosaliino tělo se roztřáslo nekontrolovatelnými vzlyky: „Nemůžeme prostě zapomenout na nějaký pitomý stroj času? Vy jste moje rodina, já nechci, tak proč chci…“
Emmett pohladil ženu chápavě po vlasech a konejšivě ji kolébal v náručí.

V Rose se svářily protichůdné potřeby.

Povídky od Carlie

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

20)  Jalle (28.01.2013 18:07)

veľmi zaujímavý námet

19)  Cathlin (22.12.2011 21:01)

Tedy, tohle vypadá báječně! A navíc taková odvaha - zahrávat si s časem a s již zmíněnými časovými paradoxy! Ještě jsem snad nenarazila na žádné dílo, ve kterém by to dávalo smysl, vždycky se tam nakonec najde nějaké ale... Ale s tím už člověk, když si hraje s časem, tak nějak počítá, takže se moc těším na tvůj nápad! A ta základní myšlenka - nabídnout Rose alternativu k životu bezdětné upírky milované Emmettem! To je prostě úžasné!!! Taková jedna z věcí, o kterých přemýšlíme všichni - co by bylo kdyby, jak by náš život vypadal, kdybychom se v té které chvíli rozhodli jinak nebo kdyby se něco nestalo tak, jak se to stalo!
A jak je to krásně, splavně, uvěřitelně napsané! To tedy můžu!!!

16)  ambra (09.01.2011 23:18)

Ach Carlie...
Znám příběh Alexe a Emmy, dodnes cítím tu jeho hrůzu, když mu to u té bryčky začalo docházet .
Naimplantovat tu MOŽNOST ke Cullenům, k bytostem, pro které je čas tak velmi speciální veličina - .
A je to tu - kdo z nich má zasadní motiv vrátit se? Kolikrát já obrečela Rosaliinu prázdnou náruč... Ale Emm bez ní přece nemůže přežít! A i když se to nějak podaří, co budou Cullenovi bez nich?
Carlie, Carlie, malá vzrůstem, velká myšlenkou
A nemusím psát, jak miluju Tvoje psaní, že ne .
Myslím na ten přívěsek. A nevím, jak to děláš, ale jakmile se Tvoje páry k sobě přiblíží, jiskří mi tu technika .
Nádhera!

14)  Carlie (10.12.2010 09:13)

Karolko, způsobila jsi mi křeč svalu zvaného bránice (ano, ano, vyražení dechu )... Tys to tušila, že jsem si krom závislosti na Tvých povídkách vytvořila i závislost na Tvých komentářích, že?
Jsem moc ráda, že Tě mám i tu , bude to ještě boj, tak jsem moc vděčná za vaše jištění, dámy

13)  Karolka (10.12.2010 08:42)

Tak. Dnes jsem strašně ráda, že jsem u toho nesnídala...
Nejdřív chci - musím říct, že je to naprosto úžasně napsané. Napětí a tajemno, kterým to začíná, se úžasně stupňuje. Ve chvíli, kdy Alice prozradila, o co tomu upírovi jde a Rose vyjmenovala těch pár věcí, které by to ve výsledku (pro ni) znamenalo, jsem se normálně rozbrečela. Protože bylo jasné, že neexistuje síla, která by ji zadržela a neexistuje vhodnější adept. Zbytkem jsem se fakt probrečela a to nahlas.
Asi tušíš, že v poslední době mám k Rose a Emmettovi takový bližší vztah. Přesto mě nejdřív napadlo jen to, že nebudou spolu. (To "jen" bych vlastně měla dát do uvozovek, protože... uf). Jenže až když jsem se dostala dál, mi Rose vysvětlila, že ty důsledky by byly mnohem mnohem horší... Emmetta by nikdo nezachránil.
Neumím si představit, že by se rozhodla do toho nejít. Dokázala by s tím existovat? S vědomím, že všechno mohlo být napravené? Že mohla mít houf krásných dětí? Že mohla mít život? Myslím, že by nemohla být šťastná, kdyby neodcestovala.
Jenže - odejít. Od Emmetta. Od rodiny, se kterou prožila skoro celé století, tedy jeden dlouhý lidský život.
A nesmím zapomenout na další bombu - časový paradox. Emmu nemohl zachránit, protože kdyby ji zachránil, nevynalezl by stroj času. Klaním se!
Jsi geniální vypravěčka! Jsem naprosto nadšená!
P.S. Ještě něco musím, i když vím, že už je to strašně dlouhé. Tvoje vztahologie a pocitologie... To je něco nevídaného. Stačí ti pár gest, pár slov, sem tam nějaká větička a je to úplně jasné, reálné a hmatatelné. Alicino čekání na Ten den a její emoce... To se ani nedá popsat slovy. Vlastně dá. Ty jsi to dokázala.

12)  Carlie (03.12.2010 19:08)

Díky, Ewiku

11)  Ewik (01.12.2010 22:21)

Úžasné, velmi zajímavé.
Jdu na další a strašně se těším.

10)  Carlie (29.11.2010 23:16)

Děkuji vám za reakce
Gassie a Evelyn: i já jsem zvědavá
Hanetko a Bye: já s podobným motýlím začátkem viděla film (Lovci dinosaurů tuším?), zašlápnutím motýla se změnilo podnebí, evoluce, postupně i sami lidé... tak daleko ale nehodlám zajít Sci-fi s touto tematikou zbožňuju , proto jsem se po měsíci odhodlávání rozhodla skočit do téhle řeky po hlavě... Návrat do budoucnosti a další mám nastudované, ale bojím se, neboj, Bye
Yasmini: taky jsem zvědavá, kdo nakonec bude cestovat... když ona je to taková nezvedená rodina, že se obávám, že to nebude jen jediný člen
Jak mi sdělila Alice (ne, opravdu netrpím bludy, myslím to obrazně , s nadsázkou , pšt, Alice, teď dělej, že tu nejsi ), rozhodnutí už padlo , teď musím prodiskutovat s Alexem know-how zejména co do časových paradoxů a paralelních realit a můžeme balit
eMusko a Míšo: no já chci taky happík, ale jeden nikdy neví, co se stane, co když Rose přeci jen šlápne na toho motýla
Bye: s tím Alexem - díky za zakázku , máš pravdu, taky mě ta část filmu moc nebrala, no přiznám se, že původně jsem chtěla Alexe jen nectně "využít" jen pro získání stroje času, ehm použít a zahodit? , ale když on se nějak zabydlel... , tak dobrá, budu mít sociální cítění

9)  Bye (29.11.2010 14:05)

Carlie, musím říct, že taková věc, jako cestování v čase mě vždycky zláká, takže mě tu máš. A obdivuju Tvou odvahu, já bych měla strach, že se zamotám do časových sousledností.
Jo, tu věc, co zmiňuje Hanetka jsem četla taky. A hrozně se mi líbil film Stroj času s absolutně úchvatnými vizualizacemi cety časem! Vidím, že právě v něm jsi našla inspiraci. Jsem zvědavá, jak si pohraješ s Alexovým osudem, protože mě to filmové rozuzlení moc nenadchlo.
Tolik úvodem.

Ta scéna, jak vystartovali po Alexandrovi měla neskutečnej drajv! A hlavně jsi ji zakončila "konferenčním stolkem, křehkým, jako prozatimní mír" Máš cit pro vypravěčský detail a Tvoje neotřelé formulace už pomalu začínají být pověstné
A hned nato jsi nastínila, že by měla Rose odjet, aby změnila svůj život a mě polilo horko, protože jsem tak nějak koutkem oka zahlédla, jak se tváří Emmett. A to bolelo.
„Moje sladká bílá královna opět padla…“
„Smíš…“ Páni, tenhle Emmett...
A ten konec, jak to na něj Rose všechno vysypala, normálně mi šel mráz po zádech.
Tleskám a těším!

7)  eMuska (28.11.2010 20:44)

Dokelu! Tak toto je vážne! Ako sa z toho len dostať? Som zvedavá, čo tu vymyslíš, lebo ty si strašne kvalitná autorka... (moje nervy, to znelo ako VEC ) Dúfam, že to bude mať happy end...

4)  Yasmini (28.11.2010 19:17)

Rozhodně zajímavé. Jsem zvědavá co vymyslíš dál. Je jesné, že někdo odcestuje. Otázkou je kdo.
Krásná kapitolka.
S Y.

3)  Hanetka (28.11.2010 18:20)

Kdysi jsem četla takovou scifi povídku a cestování časem... v pravěku zašlápli motýla... a pak složitým řetězcem událostí na sebe navazujících Kolumbus neobjevil Ameriku, James Watt nevynalezl parní stroj... všechno bylo jinak. Jsem zvědavá, jak jinak dopadne tohle. A pro Rose je to určitě moc těžká volba...

2)  Evelyn (28.11.2010 17:23)

Carlie, úžasné, originální a strhující
Jsem moc zvědavá na pokračování

1)  Gassie (28.11.2010 16:33)

Už jsem Ti to psala, ale musím i tady. Je to skvělý nápad. Stroj času. Pošleš je do minulosti? Jak to tam vymyslí a změní. Budou spolu? Hodně otázek...
Jsem zvědavá, jak to vymyslíš dál
Těším se na pokračování

1