23.03.2011 [21:00], Evelyn, ze série Lotr, komentováno 50×, zobrazeno 9638×

Posledně jsem si nemohla pomoct a byla zvědavá na vaše tipy :-) Správná otázka se objevila jednou a já smekám před čtenářkou luckou.

Vím, že tyhle konce jsou na pytel (nebo spíš na ránu), ale text se v nich dělí dobře :-)

Ztěžka jsem polkla a odvážně mu oplácela pohled. O svatbě jsem nikdy moc nepřemýšlela. Maminčina výchova mě ovlivnila víc, než jsem si myslela. V dnešní době nebylo potřeba mít vztah úředně ověřený. Nikdo se na nesezdaný pár, třeba i vychovávající děti, nedíval skrz prsty. Žít na hromádce na psí knížku bylo tak nějak normální. Nebyl důvod brát se a vyměnit status přítelkyně za status manželka. Po svatbě jsem nijak netoužila. Kromě nových dokladů s jiným rodinným stavem a přijetí Edwardova příjmení by se stejně nic nezměnilo.
Ale na druhou stranu by bylo naprosto úžasné a krásné patřit k Edwardovi oficiálně. Být jeho žena. Paní Bella Cullenová, manželka Edwarda Cullena. Líbilo se mi to víc, než by mě kdy napadlo. Jistě, neznali jsme se ani čtvrt roku, ale svůj život bez něj už jsem si neuměla představit. O budoucnosti bez něj jsem vůbec neuvažovala.
Překvapeně jsem si uvědomila, že si ho chci vzít. Opravdu chci. Zatraceně hodně moc chci.

Povzbudivě jsem se na něj usmála a ze všech sil se snažila nepůsobit najednou nijak dychtivě a nedočkavě. Před pár sekundami mi vdavky ani vzdáleně nepřišly na mysl a teď jsem měla chuť vyhrknout odpověď dřív, než se Edward rozhoupe k položení otázky.
Nervózně se pousmál, odkašlal si a upil vína. V duchu jsem ho pobízela, ať neotálí a prostě se zeptá. Okamžitě. Celá jsem se lehce chvěla a vnitřně tetelila. Nepoznávala jsem se. Přímo jsem po jeho otázce prahla a pohledem ho hypnotizovala, aby ji už konečně vyslovil.

,,Bello, vím, že učinit takovéhle rozhodnutí je hrozně těžké, a věř mi, že ani zeptat se tě není pro mě snadné. Nikdy bych ti to nenavrhoval, kdyby existovala nějaká jiná schůdná možnost, jiná varianta, která by byla pro nás oba lepší, ale ona prostě není. Přemýšlím o tom už několik týdnů a i když si nic nepřeju víc, než abys odpověděla kladně, chci, abys věděla, že pochopím tvé odmítnutí a nebudu se na tebe zlobit. Pokud to nebudeš chtít, nic se nestane. Dál budeme spolu a třeba časem přijdeme na nějaké řešení. V žádném případě na tebe netlačím a nenutím tě. Myslím, že nikdy dřív se podobná situace nestala. Je velmi pravděpodobné, že jsi úplně první, kdo se může sám rozhodovat a sám si zvolit,” promlouval ke mně tichým rozechvělým hlasem. Ani na okamžik ze mě nespouštěl oči. Nyní černější než kdykoliv jindy. Asi si to neuvědomoval, ale svíral mé ruce pevněji a pevněji.
Začínala jsem se trochu bát. Pomalu jsem ztrácela přesvědčení, že se mi má v plánu položit tu otázku, kterou já chtěla slyšet. Vlastně jsem si tím byla už docela jistá. Takovýhle úvod se k žádosti o ruku nehodil.
Mlčel a zkoumavě mě pozoroval. Až po chvíli mě napadlo kývnutím hlavy ho vybídnout k pokračování. Zhluboka se nadechl a krátkým semknutím víček k sobě si dodal odvahu.

,,Chtěla bys být jako já?” zašeptal a celý se napjal.

Pár vteřin jsem se na něj dívala a nechápala, na co se mě vlastně ptá. Jak být jako on? Copak by po mně chtěl, abych se vzdala práce, poctivé a slušné práce ve farmaceutickém odvětví, a obrážela s ním po nocích pochybné kluby a bary? Chtěl, abych mu pomáhala s jeho prací, ať už dělal cokoliv? Chtěl, abych místo džínů a obyčejných triček nosila i přes den koktejky, kouřila a jezdila nad povoleným rychlostním limitem? Chtěl, abych se přestala stýkat s rodinou?

To všechno byly hlouposti a já to věděla v okamžiku, kdy mi prolétly hlavou. Smysl jeho otázky mi zůstával utajen a obávala jsem se, že až pochopím, nebude se mi líbit.

,,Jak být jako ty?” Zamrkala jsem a opravdu se snažila uvažovat rozumně a logicky, ale nedařilo se mi to. Mozek mi vypověděl službu.
,,Já se změnit nemůžu, Bello. Ať chci sebevíc, srdce mi už nikdy nebude bít. Věř mi, že kdyby to šlo, jakkoliv, s radostí a bez váhání bych se stal znovu člověkem. Ale je to nemožné. Zpětná přeměna neexistuje.” Zněl smutně a rezignovaně.

Vytřeštila jsem oči a zalapala po dechu, když jsem si jeho slova párkrát v duchu zopakovala a porozuměla jim. Ptal jsem mě, jestli se chci stát upírem. Výraz jeho tváře a napětí celého jeho těla mě nenechávaly na pochybách.

Svět se se mnou zatočil. Měla jsem pocit, že ztrácím pevnou půdu pod nohama. Byla jsem zatraceně pitomá, že jsem na tohle nepomyslela. Vůbec. Nikdy dřív. Fakt, že bych nemusela žít a za pár desítek let zemřít, mi ani na chvíli nepřišel na mysl. Bylo přeci přirozené, běžné a normální, že lidé žijí, stárnou a nakonec zemřou. Samozřejmě jsem věděla, že Edward to tak nemá. Vyprávěl mi, že se narodil v roce 1929 a změnil se někdy ve třiadvaceti. Teď sice vypadal starší, ale ne o moc. Věk se celkově těžko odhaduje. Ale do osmdesátníka měl setsakra hodně daleko. Tipovala bych mu tak dvacet sedm nebo osm. Ale byly chvíle, kdy působil jako čerstvě dvacetiletý. Když mě lochtal, když se smál, když si ze mě dělal legraci, když jsem ho donutila dívat se se mnou na kreslenou alegorickou pohádku. Mně lidé vždycky hádaly alespoň o dva roky méně. Fyzický vzhled věku nemusí odpovídat, takže Edward mohl klidně zamrznout ve svých třiadvaceti a už nikdy nezestárnout ani o den. On nestárl, ale já každým dnem, každou hodinou, minutou i vteřinou ano. Bylo o mi pouhý rok méně než jemu, pokud se nepočítalo těch několik desítek let, které se na něm ani v nejmenším nepodepsaly. Nebudu-li stejná jako on, brzy budu starší. Pár let to jistě nebude znát, ale po čase se ten rozdíl mezi námi bude zvětšovat a zvětšovat, až budu vypadat jako jeho matka a později třeba i babička… Vrásčitá stařenka bláznivě zamilovaná do nádherného mladíka.
Otřásla jsem se.

Téměř okamžitě jsem se rozhodla říct ano. Měl pravdu, jinak to nešlo, pokud chceme zůstat spolu, a to jsem rozhodně chtěla, nemohl on být věčně mladý a já pomalu stárnout.
Nadávala jsem si, že jsem na to nemyslela dřív. Nechápala jsem, jak jsem mohlo něco tak zjevného přehlížet a nevšimnout si toho. Nebo možná chápala. Věděla jsem, že je Edward upír. Zatraceně dobře jsem to věděla, ale dařilo se mi tuhle skutečnost ignorovat a nepřipouštět si ji. Bylo mi lépe, když jsem se nesnažila o tohle tématu uvažovat. Vždycky jsem uměla nepříjemné věci vypustit a dělat, že se nestaly nebo nejsou. Bylo to jednodušší. Nezabývala jsem se otázkami ohledně jeho druhu, jak to sám nazval. Milovala jsem Edwarda Cullena, úžasného sexy chlapa. To jeho upírství bylo vedlejší.
Až do téhle chvíle. Najednou se z rádoby nepodstatné maličkosti stalo něco, co je třeba řešit. A to dost razantně a nevratně. Zpětná přeměna není možná. Pokud se rozhodnu, že chci být jako on, už nikdy nebude cesty zpátky, i kdybych si ji sebevíc přála. Stane se ze mě stvoření z mýtů, bájí a hororů. Krev sající monstrum.

Zadívala jsem se na Edwarda a úspěšně ignorovala jeho prosebný pohled i napětí vyzařující z celého jeho těla. O něm se nedalo říct, že by byl příšera, stvůra, bestie nebo démon noci, jak byli upíři nazýváni. Živil se krví zvířat, protože si zachoval úctu k lidskému životu. Nezatajoval mi ale, že jiní jeho druhu s morálkou problémy nemají. Většina upírů vraždila lidi a byla taková, jak je líčily strašidelné filmy a dávné pověsti. Kdo mi mohl zaručit, že i já se nezměním a nebudu pak Edwardem a jeho životním stylem pohrdat?

Proboha, co když budu toužit po krvi tak moc, že někoho zabiju, i když to třeba nebudu chtít? Edward říkal, že pár let čerstvému upírovi trvá, než se dokáže pohybovat mezi lidmi a nikomu neublížit. Musí si zvyknout na vábení krve a naučit se mu odolávat. Pár let… Pár let, kdy bych nemohla vidět mámu ani tátu, Ann, spolužáky. Pár let, kdy bych pravděpodobně pološílená žízní a vražednou touhou musela žít někde daleko od jakékoliv civilizace. A kdo ví, jestli bych se vůbec někdy mohla vrátit a nebýt hrozbou pro každého člověka v okolí několika mil.
Asi bych nikdy nemohla pracovat. Navíc s krví. Farmacii jsem studovala s ideou, že po škole nastoupím do centra zabývajícího se výzkumem terapie leukémie. Vyhýbat se přímému kontaktu s krví by bylo absolutně nemožné.
Jak bych rodičům vysvětlila, že s nimi na několik let přerušuji kontakt? Jak bych se vyrovnala s tím, že se nemůžeme stýkat a oni si o mě jistě dělají starosti? Jak bych mohla s klidným svědomím Edwardovi kývnout a vzdát se všeho ostatního, co mám ráda?

,,Bello, nemusíš odpovídat hned. To po tobě ani nechci. Jen se nad tím zamysli. Máš času, kolik budeš potřebovat. Dny, týdny, měsíce, roky. Nespěchej. Tohle není něco, co se dá rozmyslet během chvíle,” dolehl ke mně Edwardův tichý, naléhavý hlas.

Přinutila jsem se usmát se na něj. Opět měl pravdu. Jistě svojí otázku nemyslel tak, že po dobrém jídle a pití by se mohl zakousnout i do mě a jen tak mimochodem ze mě udělat nesmrtelnou.
Zahihňala jsem se. Vždy když jsem byla ve stresu, napadaly mě bizardní věci. Teď jsem živě viděla Edwarda, jak mi u sebe v obýváku na pohovce, kde jsme se prvně milovali, odhrnuje vlasy z krku. Na pulzující tepnu nalije pár kapek své oblíbené whisky, kterou pak slízne, ale místo aby pokračoval v erotickém dráždění, zaboří své náhle prodloužené tesáky do mé křehké šíje. Párkrát si vydatně lokne, potom mi krvácející ránu zahojí nějakou svou další super schopností, prokousne si zápěstí na napojí mě několika kapkami své upírské krve. A jeho krásná bílá pohovka bude nenávratně zničená. Ztrátu mého panenství přežila bez úhony, to odnesl jen polštářek, který jsem měla pod sebou, ale tohle by asi vážně nezvládla bez nevyčistitelných rudých skvrn.

,,Bello, právě teď mě ubíjí, že nemám ani ponětí, co se ti honí hlavou,” zašeptal Edward a pohladil mě po ruce.
,,To vážně nechtěj vědět. Pak bys mě už asi přeměňovat nechtěl. Nejspíš bys mě posadil na letadlo mířící někam na Sibiř nebo zapadlou vísku na Aljašce a doufal, že se odtamtud nedostanu.” Sice jsem našla hlas, ale bývala bych byla asi raději, kdyby se tak nestalo. Plácala jsem nesmysly. Bláboly. Nedokázala jsem mluvit souvisle a inteligentně. Připadala jsem si úplně vygumovaná. Je vůbec možné o něčem jako je změnění se na upíra normálně a s chladnou hlavou?
,,Nikdy bych tě neopustil. A myslím to opravdu vážně. Pokud se sama nerozhodneš, že se mnou nechceš být, já od tebe nikdy neodejdu.” Byla jsem si jistá, že říká pravdu.
,,Jak se… co se děje… jak dochází… jak se člověk změní na upíra?” podařilo se mi zeptat se. Něco mi říkalo, že moje představa je poněkud scestná a nepravděpodobná. Měla jsem pocit, že pobodnou scénu jsem někdy na střední viděla v nějakém filmu v kině v Port Angeles, kam mě vytáhly Angela s Jessicou.
,,Bolí to, v tom ti nemíním lhát. Pekelně to bolí. Tři dny nevnímáš svět kolem sebe, ale zato zatraceně dobře víš o každé buňce ve svém těle. Všechny hoří.”
Pozorně mě sledoval. Ani jednou nemrkl. Zachvěla jsem se a on se zatvářil jako kdyby mi ubližoval.
,,To jsem nemyslela,” zamumlala jsem a zamračila se. Tuhle informaci si mohl odpustit. Bolest jsem v žádném případě nevyhledávala a představa tří dní v agónii… Br! Edward ke mně byl upřímný až moc. ,,Ptala jsem se, jak se stane, že k přeměně dojde. Filmům asi věřit nemám, že.”
,,Když upír cítí čerstvou krev, když má žízeň, vytvoří se mu v zubech jed. Pokud svou oběť hodlá zabít, jed ji znehybní. Pokud chce přeměnit, musí se dokázat včas odtrhnout. Jed pak proudí v žilách a mění člověka v upíra.”
Fajn, stačí jedno kousnutí. Žádné pití jeho krve, žádné ponocování ve společném hrobě, žádné lámání vazu. To bych mohla zvládnout. Jednou.

Jakmile jsem dospěla k rozhodnutí, že teď hned do toho nepůjdu, ale někdy v budoucnosti, třeba za rok za dva, ano, ulevilo se mi a dokázala jsem se uvolnit. Vymyslím, jak to udělat s Renné a Charliem. Zkusím si svou vysněnou práci. Budu žít, tak jak chci. A až nastane ten pravý čas, nestavím Edwardovi svůj odhalený krk a nechám se přeměnit.
To byl dobrý plán. Zamlouval se mi, ale stejně jsem ho musela zapít celou sklenkou vína.

,,Dobře. Chci být jako ty, jednou. Nebo možná nechci, ale jinak to asi opravdu nejde. Chci s tebou být už pořád,” dokázala jsem vykouzlit malý, ale upřímný úsměv.

Edward se konečně uvolnil a i on se usmál. Oči mu zářily a najednou to byl zase on. Ta nervozita a nejistota se k němu ani trochu nehodila.

,,Na věky,” zašeptal.
,,Tak dlouho? To jako fakt?”
,,Pokud nezemřeme násilně, jsme nesmrtelní.”
,,Páni,” vydechla jsem a on se rozesmál.

Zbytek večera jsme se bavili už jen o obyčejných věcech. Mých naplánovaných pracovních pohovorech, koncertu, na který jsme se chystali, krásném vybavení restaurace.

Cestou domů se rozezvonil Edwardův telefon. Už jsem věděla, že má dva. Jeden, na který jsem měla číslo asi jen já, a druhý pracovní. A právě ten nyní vesele vyzváněl.
,,Nezvedej to,” zaprosila jsem. ,,Ne dneska. Chtěla bych si s tebou dát vanu, otevřít třeba ještě jednu láhev vína a pak se po celou noc milovat.”
Usmál se na mě, ale když mrknul na displej, zašklebil se.
,,Omlouvám se, ale tohle musím zvednout. Promiň. Ano, Tede?” Poslední věta patřila už někomu jinému. Otočila jsem se k okýnku a dívala se ven. Tohle jsem nesnášela. Stále mi neřekl, co že to vlastně dělá, ale už několikrát se stalo, že mu uprostřed noci někdo zavolal a on odešel. Bylo na něm poznat, že se mu nechce, ale říkal, že to jinak nejde.

,,Do hajzlu! Mělo to být až za týden. Mám všechno připravené, ale…” Rozčilení s ním přímo cloumalo. Drtil volant a každé slovo odsekával.
,,To vím, nemusíš mi to opakovat. Do hodiny tam budu.” Bez rozloučení zavěsil.

,,Moc mě to mrzí, Bello, ale tohle nepočká,” zašeptal a podíval se na mě. ,,Slibuju, že se budu snažit vyřešit tenhle problém co nejrychleji, ano?”
,,Bylo by báječné, kdybys mi třeba důvěřoval natolik, abych věděla kde a co budeš dělat,” zamumlala jsem a dál sledovala krajinu ubíhající za okýnkem.
Povzdychl si.
,,Ráno ti všechno řeknu a vysvětlím. Přísahám.”
Prudce jsem se k němu otočila.
,,Opravdu?”
,,Ano, nelhal bych ti.”
Věřila jsem mu.
,,Nevadilo by ti, kdybych tě odvezl k tobě do bytu? Je to blíž a byl bych pak u tebe rychleji,” navrhl, když už vjížděl do čtvrti, kde jsem po celé studium žila.
,,V pohodě. Alespoň si sbalím zase nějaké další věci.”
S úlevou mi dal spěšnou pusu na hřbet ruky.

Doprovodil mě až ke dveřím a zopakoval, že ho mrzí, že jeho práce nám zkazila krásný večer, na který měl úplně jiné plány. Z okna jsem ho sledovala, jak nasedl do auta a se zaúpěním kol odjel.

Bylo mi bez něj smutno. Nalila jsem si panáka brandy, dárku od Ann, a posadila se do svého malého obýváčku. Pustila jsem si tiše hudbu a dovolila si přemýšlet o budoucnosti. O přeměně, rozloučení s rodiči, náplni věčnosti.
Stále oblečená v těch krásných šatech a obutá jsem se stulila na gauči do klubíčka a usnula.

Probudilo mě zaťukání na dveře. Dezorientovaně jsem vstala a ještě se zavřenýma očima poslepu došmajdala ke dveřím. Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem spala, ale nemohlo to být moc dlouho. Edward se vrátil úžasně rychle. Těšila jsem se, až ho obejmu a on mě políbí. Otevřela jsem dveře a okamžitě strnula a probrala se do plného vědomí.

Za dveřmi nestál Edward ale dva úplně cizí chlápci, z nichž jeden na mě mířil opravdově vypadajícím revolverem.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

9)  Rire (23.03.2011 21:34)

A kurňa! Tahle kapitola přinesla takovou smršť pocitů, že jsem z toho nějaká ztumpachovělá. Nejdříve, pro mě opravdu, nečekaná otázka. Čekala jsem všelicos, ale nabídku přeměny ne. Následovaly Belliiny myšlenkové pochody, u nichž jsem se celkem bavila. V jistou chvíli jsem měla obavy, že to odmítne, pak jsem si tak nějak oddychla a řekla si, že se kapitola překlene v nějakou tu romantiku. A zase jsem se spletla. To, že za dveřmi nestál Edward, ale nějací chlápci, to bylo prostě - wow. Takže bych to viděla, že dneska se mi asi nepodaří usnout a budu dumat, jak se vzniklá situace vyřeší.
Evelyn, opět je to krásně napsané. S jakou lehkostí vše na sebe navazuje a do sebe zapadá (pomalounku, ale jistě). Dokonalé, opravdu!

8)  Lenka326 (23.03.2011 21:25)

O-ou? Co ten konec??? Už je to tady, že?

Věděla jsem hned, že "Marry me, Bella" to nebude, ale netroufala jsem si tipovat, i když tohle mohla být jedna z možností. Napadlo mě jich víc, něco okolo práce atd.
Belliny myšlenkové pochody byly zvláštní, ale nakonec velmi jasné. Ona ví, že s ním chce být navěky a že to asi jinak nepůjde a tak je rozhodnutá, že se kvůli němu přemění, jednou, někdy, pozdějc.
Ale kdoví, co bude dál, jen aby se to nesemlelo všechno úplně jinak a mnohem mnohem dřív, než si Bella představovala
Díky za nový dílek v tak krátkém čase a napnutá čekám, co se to děje.

7)  Kristiana (23.03.2011 21:23)

Jep, přesně tuhle otázku jsem čekala, ale nad Bellinou odpovědí jsem moc nepřemýšlela. Jsem moc ráda, že reagovala, tak jak reagovala .
Asi by mě pekelně štvalo, kdyby mi plány s chlapem skazil nějakej Ted . Doufám, že si Bella Edu srovná a tyhle rychlý odchody mu zatrhne .
Cizí chlápci?! S revolverem?! Ti asi nejdou na přátelskou návštěvu...snad jim Eda nebo někdo z Cullenovic familie nakope zadek
Skvělá kapitolka

Bosorka: Heh, tohle mě nenapadlo ...nečekaně uspěchaná přeměna by byla fajn

6)  Bosorka (23.03.2011 21:20)

Jestli ji oni picnou , tak to vypadá, že ta přeměna bude dřív než čekala!

5)  Abera (23.03.2011 21:19)

1)  sfinga (23.03.2011 21:09)

Páni, tak přiznám, já tu otázku neuhodla. Jo, přiznávám, taky jsem myslela na Bello, vezmeš si mě.
Asi to je tím, že mám Edwarda zafixovaného jako toho, kdo přeměnu u Belly odmítá, jenže tohle jiný Edward, tvůj. A moc se mi líbí.
Ale už se mi tolik nelíbí to, že na Bellu někdo míří revolverem
Edwarde, kde jsi?

«   1 2 3