10.12.2010 [15:00], Karolka, ze série Lost In Twilight, komentováno 37×, zobrazeno 6773×

6) Útěk

Za dveřmi stál Charlie. Úplně bledý. Oči vytřeštěné. Lapal po dechu.

„Asi bys měla vědět, Grace, že ten světlík vede až dolů, do kuchyně.“

Nikdy jsem nebyla omdlívací typ. Právě teď jsem toho ale bolestně litovala. Bylo by hezké, prostě se tu svalit jako špalek, a nějakou dobu o sobě nevědět. Nemuset přemýšlet o tom, jak vysvětlit Charliemu, že jsem před několika vteřinami zoufale volala Bellu do světlíku. Nemuset se dívat na hrůzu v jeho očích.

Šel z něj strach. Jeho podezření, že se s Bellou něco stalo, se tím mým výstupem potvrdilo. Otec, který přišel o rodinu a zbyla mu jen jediná dcera. Milující Charlie. Charlie, kterému teď z očí koukala vražda.

Ztěžka jsem polkla a o krok couvla. Nebo možná spíš zavrávorala, protože toho najednou bylo nějak moc. Dívala jsem se do země a snažila se aspoň dýchat. Cítila jsem se tak strašně sama.

„Grace!“ Moje jméno zaznělo jako šlehnutí bičem. Nekřičel na mě. To slovo ale pročíslo vzduch, jako by skrz zaťaté zuby vyplivl kamínek. „Kde je Bella?!“

Zvedla jsem k němu oči. Po tvářích se mi nezadržitelně valily slzy. Tak strašně bych teď potřebovala mít tátu. Nějakého Charlieho, který žije jen pro mě.

„V New Yorku,“ vzlykla jsem a rozetřela si slzy roztřesenýma rukama.

Najednou mě chytil za ramena. Nebylo to objetí. Svíral mě skoro křečovitě a pochopila jsem, že mnou netřese jen zázrakem. Můj pláč a zjevné zoufalství musely prohloubit jeho obavy.

„Co je s ní?!“ Měl trpělivost, to se mu muselo nechat. Kladl otázky. Vyšetřoval. Zastrašoval jen v mezích zákona.

„Je v pořádku,“ hlesla jsem a podívala se mu do očí. „Opravdu.“

Po jeho tváři přelétl náznak naděje, ale smísil se s tou velmi dobře patrnou nedůvěrou.

„Proč jsi na ni volala? Proč jsi ji volala… do šachty?“ Řekl to, jako by to považoval za šílenost. A taky se tak zatvářil, když hlavou naznačil směr ke světlíku. Ano, byla to šílenost. Naprostá.

Třásla jsem se po celém těle a nebyla si jistá, jestli by pode mnou přeci jen nepodklesla kolena, kdyby mě teď pustil. Podívala jsem se na něj. Znala jsem ho tak dobře! Věděla jsem o něm prakticky všechno. Věděla jsem o něm dokonce víc, než o svém vlastním otci.

A najednou se mi strašně chtělo říct mu pravdu. Úplně všechno. Protože by se mi ulevilo. Protože by mi to připadalo lepší, než na to být úplně sama. I kdyby si myslel, že jsem blázen. Navíc – pokud teď budu pokračovat v těch chabých lžích, za jak dlouho se to provalí? Zítra, odpověděla jsem si. Bella se má vrátit zítra…

„Charlie…“ Poprvé jsem ho oslovila křestním jménem. V tu chvíli nad tím ale zřejmě nijak zvlášť nepřemýšlel. Jen se na mě napjatě díval a horečnatě se mi snažil odpovědi vyčíst ze rtů dřív, než budou vysloveny.

„Bella je opravdu v New Yorku.“

Zamračil se. Ale stisk na mých ramenou povolil. Snad za to mohla jeho vytrénovaná schopnost rozpoznat lež. Teď mě z ní nepodezíral.

Na vteřinu jsem zavřela oči a zadržela dech. Řeknu pravdu. Už nebudu lhát.

„Ale v mém New Yorku. Tam.“ Pomalu jsem zvedla ruku a ukázala ke světlíku. Otevřela jsem oči a úpěnlivě našla ty jeho.

Nemrkal. Nehýbal se. Jen jeho čočky se najednou roztáhly do stran, až kolem nich zůstal jen tenký hnědý kroužek.

„Cože?!“ zasyčel.

Přesně jsem poznala okamžik, kdy ho napadlo, že jsem blázen. A co by ten fakt znamenal. Trochu iracionálně jsem přemýšlela, jestli byl někdy Charlie takhle rozčilený. Ano, vzpomněla jsem si vzápětí. Když mu Bella na tři dny zmizela do Itálie…

„Byla jsem doma a četla si knihu, která se jmenuje Stmívání. Její hlavní hrdinkou je dívka Bella Swanová. Přijíždí do Forks za svým otcem Charliem, protože její matka se nedávno znovu provdala.“ Chrlila jsem to ze sebe ve snaze říct, co nejvíc, než mě přeruší. On ale vypadal tak omráčeně, že se k tomu zatím neměl.

„Najednou jsem uslyšela hluk v koupelně. Našla jsem tam vaši Bellu. Vysvětlila mi, že k nám prolezla světlíkem, a že si to neumí nijak vysvětlit. Myslela jsem si, že je blázen.“

Nedalo se nic dělat, potřebovala jsem se nadechnout. Ale on mě ani tentokrát nepřerušil. Jeho tvář vypadala děsivě – úplně bez výrazu, neproniknutelná.

„Jenže pak mi řekla, jak se jmenuje. Charlie, já tu knihu četla snad tisíckrát. Málem mě ranila mrtvice. Pak jsem se s ní podívala do našeho světlíku a uviděla vaši koupelnu. Bellu napadlo, že bychom se na pár dní mohly vyměnit, protože ji lákala představa, vyhnout se ještě na chvíli tomu vlhku a dešti. A já se strašně chtěla podívat do toho příběhu, takže…“

„Dost!!!“ Zařval tak nečekaně a hlasitě, že jsem leknutím vykřikla. Do očí mi vyhrkly slzy a já se rozbrečela jako malé dítě.

Naklonil se tak blízko, že se jeho čelo téměř dotýkalo mého.

„Jestli zjistím, že jsi jí ublížila, nebo v tom jedeš s někým, kdo jí ublížil, zapomenu, že jsem policajt. A bude mi jedno, jaké to pro mě bude mít následky. Takže se ptám naposledy: Kde je Bella?!“

Chvíli jsem vůbec nedokázala promluvit. Ten pláč mi stáhl hrdlo a zaplavila mě tak strašná beznaděj, že jsem měla chuť už nic neřešit a nechat se stáhnout do hlubin milosrdné apatie.

„Ten světlík se ale zavřel. Nevím proč. Nečekaly jsme to. A já teď nevím, jak se vrátit domů. Jak dokázat, aby se mohla vrátit i Bella,“ šeptala jsem.

Bála jsem se, že zase bude křičet, ale už se ovládl. Neměl na to povahu. Nebyl pruďas ani cholerik. Ten hněv živený strachem mu ale z očí nezmizel.

A pak mě pustil. Tak znenadání, až jsem to málem neustála.

„Zítra ráno se mnou pojedeš do New Yorku.“ Mluvil úplně bezbarvě. Tvrdě a rozhodně. „Chci abys mi ukázala, kde bydlíš. A chci, abys mi řekla, kde je.“

Ne, neuvěřil ani na vteřinu. A kdo by tomu taky věřil? Ale ta představa, že mě opravdu bude vláčet do toho jejich New Yorku, úplně zbytečně, mi znovu dodala špetku energie, abych ještě zkusila bojovat.

„Jste Charlie Swan, náčelník forkské policie. Vaší jedinou manželkou byla Renée. Vzali jste se v Las Vegas. Stále ji milujete. Ze své služební zbraně jste nikdy nevystřelil. Bella k vám jezdila až do čtrnácti, ale potom si vymínila, že budete na dva týdny ročně jezdit do Kalifornie.“

Otočil se ke mně zády a odcházel.

„Charlie!“ zvolala jsem zoufale. „Já vás potřebuju! Jsem tu úplně sama! Já vám nelžu! Náklaďáček koupil Billy Black v roce 1984. Ty skříňky v kuchyni natřela na žluto Renée, aby jí to aspoň trochu připomínalo sluneční světlo.“

Zastavil se. Jen na okamžik. Pak ale zavrtěl hlavou a aniž se na mě otočil, odcházel po schodech dolů.

„Charlie!“

Usilovně jsem si mnula čelo, jako by mi to mohlo pomoct vzpomenout si na něco podstatného.

„O víkendu bude vytrvale mrholit. Žádný déšť, jen mrholení. A v pondělí napadne první sníh. A… a… oženíte se Sue Clearwaterovou…“ Poslední větu už jsem ale dodala jen úplně potichu, protože mi došlo, že Harry ještě žije. Předpovídat jeho smrt by mi asi moc neprospělo.

Bylo to k ničemu. Žádné odpovědi jsem se nedočkala. Cestu do New Yorku se mi odvrátit nepodařilo. Celé to mělo jen jednu drobnou výhodu: už jsem se necítila jako podvodnice.

<<<>>>

Nastala noc. Charlie byl hodně dlouho vzhůru. Chodil mě kontrolovat každou půlhodinu. Vždycky zaklepal, nakoukl dovnitř a když zjistil, že tam jsem, zase odešel. Za celou dobu už na mě ani jednou nepromluvil. Asi hodinu po půlnoci jsem ho viděla  z okna, jak něco montuje v Bellině náklaďáčku. Pokud se jeho taktika nějak nezměnila, vyřazoval z provozu startér.

Za těch pár hodin jsem se stihla uklidnit. Tak nějak jsem usoudila, že vlastně nejsem v o mnoho horší situaci, než třeba dnes ráno. Ono to už totiž o moc horší být nemohlo. Napsala jsem si úkoly. Jednak proto, aby mě je Charlie při svých pravidelných kontrolách viděl psát a taky proto, že mě to uklidňovalo. A měla jsem spoustu času myslet na Edwarda. Můj dnešní druhý průšvih.

Nejsem hloupá a mám celkem slušně fungující logické myšlení. Nejspíš to bylo vším tím stresem, že mě ta šílená věc napadla až ve dvě hodiny ráno, když jsem se neklidně převalovala v posteli a poslouchala Charlieho tiché chrápání ve vedlejší ložnici.

Cullenovi teď už vědí, že já vím. A co dělávají v takových případech?

Vyskočila jsem jako bodnutá včelou. Shodila jsem ze sebe pyžamo a rychle se nasoukala do džín, trika a svetru. Vlasy jsem si sepnula do ohonu. Z batohu jsem vyndala veškeré věci do školy a místo nich do něj nacpala pár sušenek ležících na mém stole, nedopitou kolu a ještě jeden rezervní svetr a spodní prádlo.

Jestli jsem se nemýlila (a jak moc jsem doufala, že se pletu!), Cullenovi se právě balí a mizí pryč. A může to být kamkoli. A já ani Bella, pokud se někdy vrátí, už je nikdy neuvidíme. To se nesmělo stát!

Tiše jsem otevřela okno a zamračeně vyhlédla ven. O víkendu sice mělo jen mrholit, ale teď byl pátek a lilo jako z konve. Okno Bellina pokoje bylo asi tři metry vysoko. Když se pověsím za ruce, zbyde ještě asi metr. To půjde.

Měla jsem jen jeden závažnější problém. Moje bunda zůstala dole v chodbě a já si nemohla dovolit pro ni jít. A brát si nějakou z Belliny skříně? To bych z toho okna mohla rovnou skočit po hlavě. Strhla jsem z postele prostěradlo a hodila si ho přes ramena. Nic moc, ale nezmrznu hned.

Vylezla jsem na okno a spustila se za ruce. Pode mnou byla naprostá tma. Hrozně nepříjemný pocit. Klidně jsem mohla viset nad bezednou propastí. Pustila jsem se.

Rozmáčená půda změkčila můj pád, ale ujely mi nohy a já padla koleny do bláta. Ale mohlo to dopadnout hůř.

Věděla jsem, že můj plán je naprosto šílený. Ano, mapu Forks a okolí jsem dokonale znala. Doma jsem do ní civěla hodiny a hodiny. Také jsem tušila, kterým směrem za městem by měla stát rezidence Cullenových. Jenže v knize nebylo nikde přesně popsáno, jak se tam jde. Odbočku, která se někde oddělovala od silnice číslo 101, Bella málem přehlédla i za bílého dne. Skvělé vyhlídky!

Dala jsem se do běhu. V té tmě a příšerném počasí jsem měla před sebou asi dvě hodiny cesty. V případě, že nebudu bloudit. V případě, že je najdu. Dost času přemýšlet, jak je přesvědčit, aby neodcházeli. A jak jsem zjistila – příliš mnoho času na to, abych mohla myslet na Edwarda.

Rozhodně jsem teď netrpěla krizí identity. Nedělala jsem si ani ty nejmenší naděje. Všechno se muselo vrátit do normálních kolejí. Až se Bella vrátí… (Musí!) Až se Bella vrátí, budu se muset vrátit i já. Nemá smysl vrtat se ve svých citech a zkoumat, jak moc jsou skutečné.

<<<>>>

Dostala jsem se na severní okraj městečka a byla na sebe pyšná. (Kromě toho, že jsem byla taky vyčerpaná a prochladlá na kost.) Opustila jsem osvětlené ulice a pokračovala pomalým poklusem a později už jen rychlou chůzí po stojedničce dál. Silnice byla jako černá čára namalovaná na černém papíře. Orientovala jsem se jen podle toho, že mě sem tam šlehla nějaká větev do obličeje a já zjistila, že se vozovka nejspíš stočila jinam a tak jsem se kus vrátila. Mravenčím tempem. Pokud někde byla nějaká odbočka, klidně bych ji minula. Minula bych i Eiffelovku, pokud by tu stála zhasnutá.

Prostěradlo, do kterého jsem se zabalila, totálně prosáklo vodou, ale mít ho na sobě bylo pořád lepší, než ho nemít. Alespoň trochu zadržovalo tělesné teplo a bránilo naprostému podchlazení, které se ale stejně blížilo.

Začala jsem se dostávat do zvláštních psychických stavů. Přemýšlela jsem nad tím, že jsem měla v pátek vrátit knížky do knihovny a jestli mi babička nezapomene nakrmit rybičky. A pak jsem si vybavila těch pár rozmazaných vzpomínek na rodiče. Když se stala ta autonehoda, byly mi tři, takže jsem si pamatovala opravdu málo. Spíš jen ty pocity a pár detailů, jako fascinující ciferník na tátových náramkových hodinkách, který ve tmě svítil. A máma… máma voněla po heřmánku. Prý používala tělové mléko s tou vůní. Proto mám nejraději heřmánkový čaj. Jeho vůně mě uklidňuje.

Klopýtla jsem a upadla do vysoké trávy. Asi jsem zase sešla ze silnice. A najednou se mi nechtělo vstát. Připadalo mi, že v té vysoké trávě je tak nějak tepleji a taky tam tolik nefoukal vítr. Schoulila jsem se do klubíčka a položila si hlavu na vodou nacucaný travnatý drn. Připadalo mi, že hřeje. Zavíraly se mi oči.

A fakt mě nakrklo, že mnou najednou někdo třese a snaží se mě vzbudit. Najednou mi byla tak strašná zima, že mě chytaly křeče do rukou i do nohou. Všude kolem vládla naprostá tma, déšť s rachotem dopadal do korun stromů a já v první chvíli nedokázala pochopit, kde to jsem a co tam dělám.

„Grace?“ Někdo mě objal kolem ramen a chytil pod koleny. Přitisknutá na něčí mokrou bundu jsem se vznesla do vzduchu.

„Grace? Jsi vzhůru? Vnímáš mě? Jak se cítíš?“

Asi mi trochu zamrznul mozek, protože mi docela dlouho trvalo, než jsem dokázala odpovědět.

„Hrozně.“ I můj hlas zněl jako bych v krku měla krystalky ledu.

Unaveně jsem si položila hlavu na cizí rameno. Ruce se mi v křeči zkroutily na hrudi.

„Už je to v pořádku, Grace. Za chvíli se zahřeješ.“

Jen jsem přikývla. Znovu jsem usínala. Moje tělo nejspíš nemělo energii udržet mě v bdělém stavu. A ta krásná vůně tomu ještě napomáhala.

„Grace, nesmíš spát! Slyšíš! Nenechám tě zmrznout!“

„Hmm,“ odpověděla jsem nespokojeně a snažila se na tom tvrdém rameni zaujmout trochu pohodlnější polohu. A taky se nějak skrýt před tím neskutečně silným ledovým větrem, který do nás narážel.

„Grace! Nezlob mě! Vyprávěj mi něco! Nesmíš spát!“

Zase jsem učinila pokus rozhýbat zastydlé myšlenky. Bylo to jako postrkovat ledové kry. Neustále do sebe narážely a nechtěly se pořádně rozjet.

„A co ti mám vyprávět?“ zeptala jsem se unaveně.

„Cokoli. Třeba, kdo jsi a kde ses tady vzala. A nebo…“ Zdálo se mi, že jsem skrz svištění větru zaslechla tichý smích. „Co si myslíš o Edwardu Cullenovi.“

Ledové kry zasyčely a proměnily se v rozbouřené jezero. Jméno se konečně propojilo se správnou vzpomínkou. A ve stejnou chvíli rozmrznul i můj neotesaný smysl pro humor.

„Edward Cullen? Domýšlivý, drzý, zvědavý… Mám pokračovat?“

Tentokrát jsem si tím smíchem byla jistá. Rozehříval mě víc, než roztopená kamna.

„Řekl bych, že jsi už úplně v pořádku a můžeš běžet po svých,“ popichoval mě.

Teď, když už jsem věděla, komu patří ta silná náruč, jsem se cíleně přitiskla nosem do záhybu jeho bundy a slastně se nadechla.

„A když řeknu, že krásně voníš, poneseš mě dál?“ zkusila jsem to. Zase se mi chtělo spát.

„Možná,“ odpověděl rozverně a v tu chvíli jsem ucítila jemný dotek na temeni. „Zkus něco přidat, ještě jsem se nerozhodl.“

„Miluju…“ zajíkla jsem se a jeho krok zakolísal.

„Miluju barvu tvých vlasů,“ řekla jsem honem a navzdory té zimě se mi rozpálily tváře.

„Hm,“ zamručel tiše. „Myslím, že tě ještě kousek ponesu.“

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

17)  Yasmini (10.12.2010 18:05)

Tak dnes jsem si připadala jako maniak. Každou hodinu jsem kontrolovala tenhle prokletý web, jestli tu není další díl. A nebyl.
Jen si odběhnu na nákupy do města se tu objeví.
Je to super. Chápu Charliho. Nevěřila bych. Mě by tím světlíkem musela prokopat na druhou stranu a stejně nevím jestli by to pomohlo.
A miluju Edwarda. Hrozně moc

Y.

16)  Amisha (10.12.2010 18:01)

Achjo...
Já taky miluju...
Napíšeš mi ještě pár stránek?

15)  Janeba (10.12.2010 17:25)

V jednu chvíli jsem si opravdu myslela, že Grace spí a to všechno je jen sen, který se jí zdá! Ale když ji ledový Edward v dešti zachraňoval před mrazem, došlo mi, že to asi sen nebude!Jsem ráda, že se brzy bude moct zahřát u své lásky a Cullenovic krbu! Karolko - až na ten infarktový rozhovor s Charliem, to bylo naprosto strhující! Děkuji! Nedostanu dneska já?

13)  Twilly (10.12.2010 16:38)

MisaBells: nápoveda pre Teba

„A když řeknu, že krásně voníš, poneseš mě dál?“ zkusila jsem to. Zase se mi chtělo spát.

„Možná,“ odpověděl rozverně a v tu chvíli jsem ucítila jemný dotek na temeni. „Zkus ještě něco přidat, ještě jsem se nerozhodl.“

„Miluju…“ zajíkla jsem se a jeho krok zakolísal.

„Miluju barvu tvých vlasů,“ řekla jsem honem a navzdory té zimě se mi rozpálily tváře.

„Hm,“ zamručel tiše. „Myslím, že tě ještě kousek ponesu.“

... podľa mňa by to nehovorila žiadnemu z Cullenovcov okrem...

12)  Baruu (10.12.2010 16:34)

Krásná kapitolka
Grace je fakt zajímavá a taková bojácná
Jinak Edward... Můj boože

11)  blotik (10.12.2010 16:30)

Je to teda Edík nebo ne? Každopádně je to perfektní a já ti gratuluju k tomu, jak krásně píšeš. Málo lidí má tolik talentu, aby stvořili něco, co každého zaujme na první pohled, ale ty jo. Ty máš talent a obrovský.
Navíc tvé povídky, pokud se nedočtou, způsobují stejnou smrtelnou dávku jako čtyřhranky... (Omlouvám se, deformace ze školy.)

9)  MisaBells (10.12.2010 16:12)

Hej! Kdo jí nese????? Karolí tak za tohle chválu nedostaneš ani omylem! Kdo jí nese????? Uááááá
OK, klid a mír v duši. Dýcháme. Nádech, výdech, nádech, výdech... Tohle bylo maximálně podlé a ještě alespoń tak 5x víc než maximálně úžasné!
A teď kápni božskou: Kdo je to????

8)  Linfe (10.12.2010 15:57)

Jsem moc rada ze rekla Charliemu pravdu i kdyz ji neveril. A sikulka, ze se vydala za Cullenovejma. Me by teda asi nedoslo ze zdrhnou i kdyz je to logicke zaver byl uzasny. Moc se tesim na dalsi a klidne na me vyplazuj jazyk jak je libo

6)  plyshovymedvidek (10.12.2010 15:50)

chudák charlie musí být celý bez sebe
jsem zvědavá jak to dpadne

3)  Twilly (10.12.2010 15:23)

... nesklamala si ... akurát o nechty prídem, dúfam, že si si toho vedomá

2)  Gassie (10.12.2010 15:03)

Zachránil ji
Nedivím se Charliemu, jak reagoval. Musí se hrozně bát. Zajímalo by mě, co by našli v tom New Yorku, kdyby tam jeli
A teď jsem napnutá a čekám, co se bude dít u Cullenů.

1)  Twilly (10.12.2010 15:02)

Ako som napísala... som tu a IDEM ČÍTAŤ , za chvíľu máš komentík...

«   1 2