18.05.2010 [20:30], anamor, ze série Láska překoná i hranice smrti, komentováno 4×, zobrazeno 3333×

Bella se najednou ocitne v cizím domě a neví, co se jí stalo. Jen to, že je bloudící duše - duch. Nic si nepamatuje, jen žije v opuštěné domě v lese. Najednou se přesune do Itálie, kde uvidí krásného kluka s bronzovými vlasy. Bude vědět, že je upír, a nedovolí mu, aby se odhalil a tím pádem odsoudil k jista smrti. Jakmile ho přesvědčí, zase se vrací do toho domu, kam se chvíli na to nastěhují majitelé. Kdo to bude? Uvidí Bella ještě někdy toho chlapce? A dozví se, proč je duch?

1. kapitola – Ztracená duše

Smrt.

Jak vlastně vypadá, co se s vámi děje po smrti? Někdo věři v posmrtný život. Spíš je to ale naděje pro lidi, že je jednoho dne čeká něco jiného, a oni doufají, že je to lepší. Někdo tvrdí, že po smrti se dostanete do nebe, pekla. Podle toho, jak jsme se na zemi chovali. Věří, že je Bůh odmění za to, jak spořádaně žili, a nebo vás potrestá ďábel a vy se budete smažit v pekle za vaše hříchy.

Jiní tvrdí, že po smrti vás čeká reinkarnace, převtělení do někoho jiného, do jiné osoby nebo zvířete. A že všichni už jednou žili, ale třeba jako motýl. Lidé často mívají, víte, ten zvláští pocit, a tvrdí, že už někde byli, že něco zažili, ale v minulém životě. Otázka je, dá se tomu věřit?

Ale nikdo moc nemluví o uvíznutých duších tady na zemi. Myslím, že se tomu přesněji říká duch. Lidé o nich mluví spíše ve spojitosti s magií.

Nikdy jsem neviděla nebeskou bránu nebo jámu pekelnou, protože jsem uvízla tady mezi vámi, na zemi. Ani si nepamatuju svou smrt, jen jsem se probudila jako duch. Vím, zní to divně, probudit se jako duch, ale mně se to stalo. Prostě se ze mě stal duch a já nevím jak ani proč. Netuším, proč jsem uvízla tady na zemi. Asi poslání a nebo žádné nebe nebo reinkarnace není, a člověk je po své smrti duchem a bloudí mezi lidmi.

Mám na sobě normální oblečení, triko, džíny, i když to vlastně oblečení není, a já nejsem z hmoty, spíš jsem vzduch. Možná proto se mi říká duch od slova vzduch. Nevím, kdo to vymyslel.

Problém toho, že tu asi mezi vámi bloudím, je ten, že nevím, jak jsem se sem dostala. Nepamatuju si ani svůj lidský život, nic. Jediné, co vím, je mé jméno – Bella, zkrácenina Isabelly. Ani nevím, jak dlouho tu jako duch bloudím.

Byla jsem smířená s tím, co se mi stalo, a to že bloudím mezi lidmi, koukám se na to, jak jsou šťastní a nebo jak smutní. Nemůžu se jich dotknout, nemůžou mě vidět, nic. Můžu mluvit, či řvát, ale nikdo mě neuslyší. Jsem neviditelná a to doslova. Myslím, že i průhledná, ale nevím, v zrcadle se nevidím.

Ale co to vůbec melu, a proč vše začalo? Jednoho dne, ani nevím, jak se to stalo, prostě mi bylo najednou divně a já se ocitla v úplně jiném městě, než kde jsem celé ty roky, co se ze mě stal duch, byla. Byla jsem smířená s věčným blouděním po zemi a samotě. Jenže já se ocitla na slunném místě, kde jsem to neznala a jako Amerika to nevypadalo. Všude bylo moc lidí v červených pláštích, asi něco slavili. Když jsem se okolo sebe podívala, padl mi zrak na místo, kam se nikdo nedíval - na věž s hodinami. Každou chvíli mělo být poledne. Dívala jsem se na ty velké hodiny a nevěděla proč, když jsem uviděla otevřít se dveře pod hodinami. Stál tam někdo ve stínu. Zmateně jsem se na něj koukala a v klidu šla blíž k němu. Nebyla šance, že by mě někdo viděl, ani on.

Dívala jsem se na toho kluka, jak s mučeným výrazem kouká na dav lidí. Zastavila jsem se kus od něj a pořádně se na něj podívala. Byl krásný, perfektní obličej, který mu mohl kdejaký manekýn závidět. Jeho oči byly černé jako noc bez hvězd a v nich bylo odhodlání, bolest, smutek. Jeho vlasy byly rozcuchané a zbarvené do bronzova. Někoho mi silně připomínal hlavně díky těm vlasům, ale koho? Možná jsem ho už během bloudění potkala, ale vážně jsem nevěděla.

Nepamatuju si každou tvář, i když tuhle bych si asi pamatovala. Byla nezapomenutelná, jak byla krásná. Dívala jsem se na něj a nechápala, co má v plánu dělat. Proč je tam schovaný a zmučeně se dívá do davu? Když najednou udělal ještě něco mnohem víc nepochopitelného, on si začal rozepínat košili. Dívala jsem se na něj a nechápala, co dělá, co tu dělám já.

Když jsem se na něj dlouho dívala, došlo mi, co se tu děje, ale to už měl skoro celou košili sundanou. On byl upír. Už jsem jich pár za ty roky potkala. A věděla jsem, co znamená, když vyjde na přímé slunce. Nechápala jsem ale proč to chce udělat a ukázat se lidem, ukázat jim, že upíři existují.

Díval se stále do davu s tím svým smutným a bolestným výrazem. Něco ve mně ale začalo křičet, a to dost na hlas – nesmíš mu to dovolit, nesmí se ukázat - nechápala jsem, co se se mnou děje a proč by to neměl dělat. Je to přeci jen jeho rozhodnutí. Proč mu mám do něj zrovna já, duch, který neví, proč jím je, zabraňovat udělat něco, co chce on? Proč to má být pro něj nebezpečné, jak mi naznačuje jeho výraz a moje nitro?

I když jsem věděla, že je to zbytečné, udělala jsem to. Byla jsem od něj čtyři metry a stoupla si mu přímo do cesty.

„Stůj, nedělej to!“ zakřičela jsem z plna hrdla, i když to bylo zbytečné, nemohl mě slyšet, nikdo mě neslyšel. Ale on se zastavil. Do široka otevřel své černé oči a díval se okolo sebe. Zmateně se díval a já taky. Nemohl mě slyšet, třeba jen zaslechl něco z davu. Zakroutil hlavou a zavřel oči. Zhluboka se nadechl a chtěl udělat další krok.

„No tak stůj. Neblbi!“ zakřičela jsem ještě jednou jako předtím.

„Kdo jsi?“ zašeptal velice tiše. On mě slyší? Koukala jsem na něj vyvaleně, ale musela jsem jednat rychle.

„Nikdo,“ vyšlo ze mě potichu a já nevěřila, že by to slyšel.

„Tak mě nech dokonat to, proč tu jsem,“ odsekl.

„Nedělej to, smrt není osvobozením. Je to ještě horší než být upír. Věř mi, bloudíš a nemůžeš nic, vůbec nic. Takhle se můžeš alespoň o něco pokusit a trochu žít,“ promlouvala jsem mu do duše. Mluvila jsem tiše a slyšela tu bolest v mém hlase, kterou jsem celou dobu schovávala. Nemohla jsem dovolit, aby se z něj stala další bloudící duše, nebo co vůbec jsem.

„Já nemám duši, nemůžu ti nikde bloudit, jedině jít do pekla,“ vrátil mi útok.

„Ne, prosím, nedělej to. Ani to, že jsi upír nezaručuje, že tu nezůstaneš jako já. Máš tolik možností, jak žít. Využij toho,“ zoufale jsem prosila.

„Vše, co se dalo, jsem prožil. Už není nic, co bych mohl poznat, tak proč tu stále být?“

„Pořád se dá poznávat nové,“ vyhrkla jsem najednou. A pak jsem pociťovala ten zvláštní pocit, vracím se. „Ach ne,“ zašeptala jsem zoufale.

„Co?“ zeptal se překvapeně, zmateně a se strachem.

„Vracím se domů,“ zašeptala jsem zoufale.

„Kam? Odkud jsi?“ ptal se zoufale jako já předtím.

„Ze Severní Ameriky. Slib, že to neuděláš,“ žádala jsem zoufale.

„Slibuju.“ A v tu chvíli jsem se ocitla na tom samém místě. Byla jsem v tom starém domě ve městě, kam se vždy vrátím - Forks.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Jalle (18.01.2013 17:57)

3)  AliceMasen (19.05.2010 15:05)

krásnýpokráčko pls

1)  sakraprace (18.05.2010 20:41)

No tak to jsem nečekala. zajímavé Jsem zvědavá, co bude dál.

1