Sekce

Galerie

01.01.2011 [12:34], Bye, ze série Láska neumírá, komentováno 83×, zobrazeno 11047×

/gallery/thumbs/Kopie%20-%20edward_and_bella_rock.jpg

XIV. Láska neumírá

Tuhle kapitolu věnuju Karolce. Za to, že už na začátku nadšeně podpořila námět, přestože já mu moc nevěřila. Za to, že jsem ji zasvěcením do příběhu připravila o možnost ho naplno prožívat zároveň s ostatními čtenáři. Za to, že trpělivě četla a hodnotila každou novou kapitolu hned, jak jsem ji dokončila. Díky, sestro!

A mámě. Za to, že má se mnou svatou trpělivost. Díky, mami!

 

Probudilo mě světlo. A ticho.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mi to celé jenom nezdálo, ale skutečnost, že docela určitě nejsem ve svém pokoji, ani ve své posteli, ani ve svém pyžamu… Skutečnost, že na sobě vlastně žádné pyžamo nemám… Skutečnost, že když jsem zavřela oči a nadechla se, ucítila jsem Edwarda, přestože jsem ho zhluboka vdechovala celou noc…

Takže to nebyl sen…

Nejdřív se mě dotknul jeho dech. Potom rty, jenom zlehka přitisknuté na mou krční tepnu.

Pomalu jsem se otočila. Ležel na levém boku, rukou si podpíral hlavu. Nikdy předtím z něj nevyzařovalo tolik… štěstí? Lásky? Pokoje…

„Ahoj.“ Jen jediné slovo. Navíc vyslovené polohlasně. A já musela pevně semknout víčka pod náporem vzpomínek na dnešní noc. Co všechno mi šeptal, jak se na mě díval, způsob, jakým se pohyboval… Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří. Musela jsem se nadechnout ústy.

Pohnul se. Otevřela jsem oči.

„Jsi v pořádku?“ Měl trochu vyplašený výraz. Palcem ruky, kterou mi položil na rameno, mi jemně masíroval kůži.

„V naprostém,“ usmála jsem se.

Jeho dlaň se přesunula na mou tvář, palcem mi přejel po čele.

„Neslyším tvé myšlenky,“ zamyslel se nepřítomně.

„A to bys chtěl?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou, „to bych měl!“

Způsob, jakým dal důraz na poslední slovo, mi nedovolil pochybovat.

„Ty dokážeš slyšet moje…“ zlapala jsem po dechu.

„Ne, tvoje ne…“ Zase ten důraz na jedno slovo.

„Takže ty…“ pobídla jsem ho zdvihnutým obočím.

„Ano, čtu myšlenky. Všem, kromě tebe,“ přiznal.

Nic, čemu bych za normálních okolností uvěřila, jenže okolnosti nebyly normální. Skousla jsem si ret - můj zlozvyk už od dětských let.

„Souvisí to… s tím?“ Zdálo se, jako by mi toho rána nebylo souzeno říct souvislou větu.

Jeho hluboký nádech a výdech mi prozradil, jak moc dobře se mu o tom mluví.

„Je to takový můj bonus k tomu všemu,“ zamračil se.

Musela jsem se ho dotknout. Aspoň tak z něj zkusit sejmout tu tíhu, která na něj dosedla přímo viditelně. Teď pro změnu mé prsty hladily jeho tvář. Účinek se dostavil okamžitě.

Jemně mě chytil za zápěstí. Se zavřenýma očima přejel nosem po vnitřní straně mého předloktí, až spočinul na místě, kde se pletenec žil koncentroval pod nejtenčí kůží. Navlhčil si rty a přitisknul je tam. A znovu… a znovu… jako by to byla má ústa.

Hypnoticky jsem sledovala co dělá, z hrdla se mi vydral neartikulovaný zvuk.

Jako bych tím zavzdycháním spustila nějakou nekontrolovatelnou reakci. S hlubokým zavrněním zároveň přesouval své tělo blíž k mému a rty vzhůru k loketní jamce a dál…

A pak všechny vzpomínky na posledních pár hodin ožily. Dostaly podobu konkrétního prožitku. A to včetně posledního, do té doby podvědomě potlačovaného obrazu.

Zároveň s mým posledním polohlasným výdechem se poprvé zachvěl.

Zaklonil hlavu a zasténal.

Pak se prudce sklonil a stisknul mezi zuby své předloktí jako nějaký roubík. Dál už bylo všechno utlumené. Jeho pohyby i vzdechy.

Zahlédla jsem to, když potom zvedl hlavu. Ještě předtím, než se stihnul svým čelem opřít o mé. V denním světle, odrážejícím se od jeho ruky, jsem spatřila čerstvou stříbřitou půlkruhovou jizvu. A vedle ní několik dalších, zhojených. Když rukou pohnul, téměř zmizely, ale ta nová tam pořád byla. Užasle jsem pozorovala, jak se zaceluje, až po ní nakonec zbyl jen stín, jako po těch ostatních.

Znehybněl. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale nebyla jsem schopná odtrhnout svůj od toho strašidelného výjevu.

„To sis udělal sám,“ vydechla jsem.

„Dnes v noci,“ potvrdil ještě pořád tím zhrublým hlasem.

„Ale to… nemůžeš!“ vyhrkla jsem poplašeně. Asi jsem vypadala zděšeně, rozhodně jsem se tak cítila.

Překulil se na bok a přivinul mě k sobě.

„Neboj, já se hojím rychle,“ uklidňoval mě.

„To vidím,“ odtušila jsem nepřítomně. „Ale co ty jizvy? Vždyť to musí bolet! Nesmíš si takhle ubližovat!“ Chtěla jsem se mu vyvléknout.

„Ššš…“ Objal mě ještě těsněji. „Zatím toho o mně víš strašně málo.“

 

∞∞∞


Nemohla tušit, jak moc jsem se musel ovládat, abych ublížil jenom sobě. Kolik úsilí mě stálo, aby po dnešní noci zůstala… živá. Přišel čas, aby doopravdy zjistila s kým má tu čest. A já směl jen doufat, že ji nevystraším natolik, aby musela svůj vztah ke mně radikálně přehodnotit.

S tichým povzdechem uvolnila napjaté paže a opřela si hlavu o mé rameno. „Teď asi přijde to míň příjemné, viď?“

Navzdory rostoucímu napětí z nevyhnutelného jsem se pokusil znít uvolněně. „Rozhodně by ses na to měla nasnídat.“

Možná jsem věřil, že s plným žaludkem se takové věci přijímají líp. A dost možná jsem se to prostě pokoušel oddálit.

 

∞∞∞


Něco v jeho hlase… najednou jsem tiskla já jeho. Přesto ho nestálo žádné úsilí se vymanit z mé náruče.

Nasoukal se do džín pohozených vprostřed pokoje. Přes hlavu si přetáhl čisté triko.

„Než se oblékneš, udělám ti něco k snědku,“ naznačil úsměv a odešel.

Dostala jsem strach. Bála jsem se toho, co mi bude říkat. Přesto jsem byla dole - osprchovaná a čistě oblečená - do pěti minut.

Seděl u stolu, opřený o předloktí. Snídaně byla hotová. Zdálo se, že tam na mě čekají celou věčnost.

Počkal, až dojím. Nedovolil mi sklidit nádobí – udělal to sám. Asi viděl, jak se mi třesou ruce. Uvědomila jsem si, že mi v hlavě pořád dokola znepokojivě zní: Zatím toho o mně víš strašně málo.

Znovu se posadil naproti mně. Bylo mi, jako kdybych tu měla vyjevit nějaké strašné tajemství já. Ale už jeho první dvě věty mě ujistily o tom, že on to teď bude mít těžší.

„Moji rodiče zemřeli při autonehodě, když mi bylo patnáct. Já tam byl s nima.“

 

∞∞∞


Nepřerušovala mě. Na nic se neptala. Mé vyprávění pro ni zjevně bylo vyčerpávající v obou smyslech toho slova. Občas na chvíli sklonila hlavu. Nechal jsem ji vydechnout. Pak se napila vody ze sklenice, kterou jsem před ni postavil. A já pokračoval.

Nevynechal jsem nic. Nakonec ani můj poněkud komplikovaný vztah s Rose…

…která si pro svůj příchod nemohla vybrat méně vhodný okamžik. Vešla, když jsem já už neměl co říct. Když jsem čekal, jaký rozsudek nade mnou Bella vynese.

Rose by nejspíš poznala, k čemu mezi námi v noci došlo, i kdyby to ze mě nevycítila. Takhle to ale schytala hned ve dveřích. Bella voněla ovocným šampónem a sprchovým gelem. Zato já byl dokonale nasáklý koncentrovanou směsí našich vůní. Takovou, která vznikne jen jediným možným způsobem. Záměrně jsem ji ze sebe nesmyl. Chtěl jsem ji na sobě mít co nejdéle. Neměl jsem vůbec žádnou jistotu, že na mě ještě někdy ulpí.

Celkem třikrát zaznělo rozpačité: „Ahoj.“ Zatímco se Rose svlékala, ponořila se místnost do hustého ticha.

„Ehm,“ odkašlala si rozpačitě a tentokrát v žádném případě nešlo o nějaké předstírání lidství. „Mám dost práce, takže mě omluvte,“ řekla a chystala se zmizet v technické místnosti a tvářit se, že tu není. Kdyby to nevypadalo divně, sebrala by se a odešla tak daleko, aby nás nemusela poslouchat. Jenže to by znamenalo se znovu obléknout a odejít. Zas tak šlechetná nebyla. Vždycky měla svou hrdost.

 

∞∞∞


Bylo mi jasné, že naší intimní konverzaci je konec. Teď už jsem věděla, že by musela Rose poodstoupit aspoň na vzdálenost čtvrt míle, abychom měli soukromí. Vlastně mi to přišlo vhod. Popravdě se mnou to množství informací o Edwardovi dost zamávalo a já to potřebovala nějak vstřebat.

„Ne, Rose, já… zrovna se chystám trochu projít.“ Vstala jsem, abych vykročila ke dveřím.

Edward můj pohyb prakticky okamžitě zkopíroval. „Jdu s tebou.“ Použil oznamovací tón, ale byla v tom otázka. Odpověděla jsem mu omluvným pohledem.

Pochopil. On by měl promluvit s Rose, která očividně vycítila co se děje, a já potřebovala chvíli pro sebe.

 

∞∞∞


„Rose, já…“ začal jsem, když mě nechala, abych ji těsně u dveří jejího pokoje dostihnul.

„Edwarde.“ Otočila se tak rychle, že jsem do ní skoro vrazil. „Nemusíš mi nic vysvětlovat. Ani se mi z něčeho zpovídat. Já to všechno chápu. Vy dva…“ zmlkla.

…patříte k sobě.

Ještě to nedokázala vyslovit nahlas.

Nečekaně mě objala. Krátce ale pevně.

„Neztrácej čas. Běž za ní.“

Pak za ní zaklaply dveře.

Neposlechl jsem ji. Bella si přece přála být sama…

 

∞∞∞


Malá procházka se protáhla téměř na dvě hodiny, během nichž jsem ztratila povědomí o čase i prostoru kolem sebe. Jako obvykle chůze pomohla usměrnit tok mých myšlenek. V podstatě jsem se ale jenom smiřovala s těmi novými… skutečnostmi. Protože doopravdy přemýšlet jsem o ničem nemusela.

Věděla jsem, co ke mně Edward cítí. Vyprávěl mi sice svůj příběh, ale pokaždé, když jsem do něj vstoupila já… změnil tempo vyprávění, intonaci, hloubku hlasu, barvu očí… Ani kdyby to na mě křičel, neznělo by to jasněji.

A já? Bylo mi jedno, jak se jmenuje. Nezajímalo mě, kolik zákonů jeho světa porušíme. Nestarala jsem se, jakému nebezpečí budu díky tomu vystavena. Co mi záleželo na tom, že on je téměř nesmrtelný, zatímco já na té lesní pěšině stárnu. Bylo mi fuk, co budu muset podstoupit pro to, abych byla s ním…

Miluju ho!

Uvědomila jsem si, že stojím.

Nikdy jsem mu to neřekla…

Otočila jsem se a vykročila.

Za mými zády vyštěkl výstřel.

 

∞∞∞


Žádná z činností, kterými jsem se v posledních dvou hodinách pokoušel zaměstnat, už nezabírala. Když se mi ani napotřetí nepodařilo na laboratorní sklíčko kápnout dostatečně malý vzorek krevní plazmy jelence ušatého, protože se mi klepaly ruce, vztekle jsem mrsknul pipetu do kouta.

Zvuk, který se při jejím dopadu na stěnu ozval, ale přehlušila burácivá ozvěna výstřelu, odrážející se od okolních kopců.

Dřív, než všechny střepy dopadly na zem, proběhl jsem dveřmi a přeskočil zábradlí verandy ve směru, odkud ještě ta rána doznívala. Ke své hrůze jsem zjistil, že nemusím řešit dilema, jestli poběžím po Bellině stopě, nebo budu pátrat, kdo a proč tu střílí. Obojí mě vedlo stejným směrem.

 

∞∞∞


Ten zvuk mohl znamenat jediné. Člověk v nesnázích. Tady se z jiných důvodů nestřílelo.

O ničem jsem nepřemýšlela. Otočila jsem se a rozeběhla vzhůru po Medvědí stezce. Tenká sněhová krusta mi praskala pod nohama a ty mi klouzaly po ztvrdlé namrzlé půdě.

Únavu a pálení na plicích jsem přestala vnímat v okamžiku, kdy se proti mně vyřítil kůň s prázdným sedlem.  Byl tak rychlý, že jsem málem nestihla uskočit. Přesto jsem na jeho plecích zřetelně zahlédla čtyři hluboké krvavé rýhy. A cáry masa a kůže, které za nimi vlály.

Váhala jsem jen několik sekund. Když jsem zaslechla ten… křik… už jsem zase běžela.

Už je to blízko…

Pěšina se náhle prudce stočila vpravo kolem skalního výběžku. Ten výjev mi doslova zmrazil všechny životní funkce. Neviděla jsem v životě zblízka moc medvědů, ale tenhle byl… obrovský! Z pravého ramene mu crčela tmavá krev, to mu ale nebránilo v zuřivém útoku na …

Zalapala jsem po dechu.

Pod rozzuřeným medvědem se zoufale a zbytečně snažilo zaujmout obrannou prenatální polohu lidské tělo pokryté cáry zkrvaveného oblečení. Neměla jsem být schopná od toho výjevu odtrhnout pohled. Ale v tu chvíli převzaly nad mým tělem vládu pravěké instinkty a reflexy.

Nezalitovala jsem, že můj batoh s pepřovým sprejem proti medvědům visí na věšáku ve srubu, spíš jsem to zaznamenala. Stejně jako fakt, že v půli cesty mezi mnou a medvědem leží zbraň. Služební pistole strážců parku. Stejná, s jakou mě učil zacházet Joe.

„Kdyby nás napadl medvěd, neváhej ji použít!“

Medvěd si mě nevšiml. Nebo mě nevnímal. Teď už jsem stála pouhých dvacet yardů od něj, odjištěnou zbraň v napřažených rukách.

„Hej, hej, hej!“ zařvala jsem, co to šlo.

Otočil se. Nasál vzduch a zafuněl. Z pysků mu odkapávala krev.

Těkala jsem pohledem mezi ním a mužem na zemi. Žil. Nejistě odkryl jednu paži, kterou si chránil zátylek a hlavu. Mohl být stejně starý jako já. A dvakrát tak velký. Z černých vlasů slepených krví mu stékala krev do oka. Zamžoural.

„Ne, ta je…“ zachraptěl, když zaostřil na svou pistoli v mých rukách.

Dál se nedostal. Zvíře zařvalo a jedním prudkým máchnutím obrovské tlapy ho zbavilo vědomí.

Vykřikla jsem.

Medvěd se otočil ke mně. Postavil se na zadní. Široce rozevřel tlamu a hrozivě zamručel. Pak prudce hodil hlavou. Krvavé sliny dolétly až ke mně.

Mé podvědomé couvnutí ho vyprovokovalo k pohybu mým směrem. Konečně jsem stiskla spoušť.

 

∞∞∞


Letěl jsem po její stopě jak smyslů zbavený. Za sebou jsem slyšel Rose, která vyskočila přímo z okna svého pokoje a teď se marně snažila držet moje tempo.

Zraněný kůň, který postával nedaleko srubu, přede mnou tak tak uskočil. Belliny stopy ve sněhu odteď překrývala jeho krev.

Zrychlil jsem.

 

∞∞∞


Nic se nestalo. Pochopila jsem, co se mi ten muž na zemi snažil naznačit. Nábojnice se vzpříčila v hlavni. Zbraň byla k ničemu - proto ji zahodil.

Kdybych v ruce držela klacek, byla bych na útok zuřivé zraněné šelmy připravená líp. Takhle jsem jen odevzdaně spustila ruce podél těla.

Revolver mi vyklouzl z prstů a s tupým žuchnutím dopadl na zem.

Medvěd už byl u mě. Věděla jsem, že bych se mu neměla dívat do očí, že bych měla padnout na zem a stočit se do klubíčka, věděla jsem…

…věděla jsem, že na to už je pozdě.

V jeho očích jsem zahlédla svou smrt.

 

∞∞∞


Slyšel jsem to už zdálky. Medvěd vztekle řval, Bella křičela. A pak bylo ticho.

Nestihnu to!

Když jsem prolétl kolem skalního ostrohu, stal jsem se součástí nějakého apokalyptického výjevu.

Sníh potřísněný krví, jejíž molekuly okamžitě zamořily mé plíce. Bylo mi to jedno. Dvě bezvládná těla, z nichž jedno byla Bella. Grizzly ji právě překrýval větví.

To dělají s mrtvolami…

Jedním skokem jsem byl u ní. Medvěd stál mezi námi. Nestihnul se ani otočit. Se zlomeným vazem odlétl za má záda přesně k nohám Rose. Právě jeho krev, jak jsem si později uvědomil, jí pomohla zvládnout tu situaci.

Zhroutil jsem se k Belle. Ještě žila. Její krev byla všude. Příliš mnoho její krve. Zkoušel jsem to zastavit. Vlastníma rukama, tlakovými obvazy, které jsem vyráběl z mého oblečení.

Zavrčel jsem na Rose, která se odvážila přiblížit.

Muž zasténal a upoutal její pozornost. Byl na tom podobně jako Bella. Nemohl jsem pro něj nic udělat. Myslel jsem, že Rose se o něj postará.

„Neodcházej, prosím, neopouštěj mě!“ Třásl jsem s Belliným bezvládným tělem, ze kterého s každým úderem srdce vyprchával život.

Nechci, aby zemřel.

To nebyla má slova, ani mé myšlenky. Vzhlédl jsem. Rose se chvěla nad tělem toho druhého.

Zíral jsem na ni jako na boží zjevení. To ona mi vnukla tu myšlenku.

„Tak mu to nedovol…“ zašeptal jsem.

Pohlédla na mě. Její oči jako dvě artézské studny. Černé a bezedné.

Carlisle?!

Kývl jsem na souhlas. „Je to jejich jediná šance.“

A zase jsme běželi. Já nesl Bellu, Rose toho muže. Poznal jsem ho, byl to jeden ze strážců parku. Chlap jako hora. Vydržel hodně. Víc, než Bella...

U srubu jsme se museli rozloučit. Rose doufala, že tu cestu zvládnou. On i ona. Já věděl, že Bella tolik času nemá.

Uložil jsem ji do své postele. Tam, kam teď patřila.

Sklonil jsem se nad ní. Její pleť začala popelavět.

Musím to udělat hned…

Já měl na své velké rozhodnutí několik let. Jí byla odepřena i možnost se rozhodnout. Udělal jsem to za ni já. A jen jsem doufal, že mě za to nebude po zbytek věčnosti nenávidět. Pokud se to povede. Pokud to přežije.

Odhrnul jsem jí vlasy z tváře, dotknul se jejích pootevřených úst rty. Těmi jsem pak našel to místo na jejím krku, které mělo pravidelně pulsovat.

Když jsem na jazyku ucítil její krev, poprvé za ty čtyři roky jsem se pomodlil.

Modlil jsem se, abych měl sílu se odtrhnout.

Vzýval jsem Boha, aby jí pak dovolil zvládnout přeměnu.

Zapřísahal jsem ho, aby mi dal znamení, jestli mě teď Bella miluje.

Protože mi to nestihla říct.

Protože jestli to, co ke mně cítila, byla láska, měl jsem šanci, že mi mou sobeckou volbu

udržet si ji za každou cenu odpustí.

Protože i když její duše přeměnou zemře, láska přetrvá.

Protože láska neumírá.

 

KONEC

Píseň pro Vás a pro poslední kapitolu:


Nick Cave - Into my Arms

 

Nevěřím v boha, který zasahuje.
Lásko, vím, že ty ano.
Ale kdybych věřil, poklekl bych před ním a žádal,
aby do tvého života nezasahoval.
Aby ti nezkřivil ani vlásek,
nechal tě takovou, jaká jsi,
a kdyby cítil, že tě musí vést,
aby tě vedl do mé náruče.

Do mé náruče, ó Pane…

Nevěřím, že existují andělé.
Když se na tebe dívám, přemýšlím, jestli je to pravda.
Kdyby tu byli, všechny bych je shromáždil,
a požádal je, aby na tebe dohlédli.
Aby za tebe každý z nich zapálil svíci,
která by osvětlovala tvou cestu,
a jako Kristus tě vedli s láskou
přímo do mé náruče.

Do mé náruče, ó Pane…

Ale věřím v lásku.
A vím, že ty také.
A věřím v osud,
který nás svede dohromady.
Nechť vaše svíce hoří,
a svítí na její cestu.
Aby se mohla vracet
znovu a znovu…
…do mé náruče, ó Pane…

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

23)  AMO (02.01.2011 06:34)

WOW!!! Po minulé kapitolce, kde to přetékalo láskou přišlo vystřízlivění, v podobě akce, a jaké!! Najednou vše zapadlo jako kousky skládačky. Rose už nemusí jen smutnš koukat a vlastně tiše závidět. Má svou zachráněnou "hračku".
A Edward? Zase ten jeho strach ze svého sobectví, copak se nic nenaučil? Copak mu neříkala nic řeč jejího těla...??
Já se jen můžu tetelit malou radostí, že jsou spolu.
Smekám a klaním se Ti, bylo to nádherný

Bye

22)  Bye (02.01.2011 00:53)

Takže. Máme tu poslední děkovačku. Děkuju všem, který to se mnou v komentech táhli až do konce. Mně to psaní nejde tak úplně samo, jako některým zde přítomným grafomanům ;) , takže i malé povzbuzení pro mě bylo vždycky velkou vzpruhou!

eElis, snad Ti pomůže, že v mé hlavě to pokračuje jasným hepáčem, jen nějak nebyla síla ho tvořit ;) Děkuju. A tobě taky jen to nej!
Carlie, ano! Tak přesně jsem to myslela. Aby to i přesto, že to doslova nenapíšu, spokojeně cvaklo!!! A po dvou dílech Minulosti, co jsem právě slupla, na mě s řečma o formulacích moc nechoď
Alasko!!! Vydrž, trochu se rozdejchám... Hele a víš, co mě dostává úplně nejvíc? Když tam pravidelně najdeš něco, co jsem tam dostala skoro podvědomě! Děkuju, Tvý nádherný komentáře podléhaly mým mikroskopickým rozborům.
ambro, já už jsem Ti to někde psala, že mě mrzí, jak Ti nedokážu napsat TAK krásný komenty, jako Ty mně. A to jsi prosím pěkně v mojí...Top two?! Tohle bych Ti chtěla nějak vrátit! Řekni, jak? Ad druhý koment: já byla v takovým rauši z prvního, že jsem si žádný takový věci nevšimla
Nossko, děkuju! Konec. Sice trochu otevřený, ale konec...
Karolko!!! Může se tu citovat koment? "To byl jediný okamžik, kdy jsem na tom byla hůř než ostatní, protože jsem neměla naději. Edward umíral." Jako celá ta Tvoje retrospektiva mě oddělala, ale tohle bylo drtivý. Zdá se, žes to měla ještě těžší, než jsem si myslela. Děkuju! Ech, tak já si to s tím uchem ještě rozmyslím
semisko, díky epilog nechávám plně na Vaší fantazii. Každý si ho může domyslet třeba podle momentální nálady
Hanetko, jak jsem viděla Tvoje verše, zaplesalo mi Když Ty básníš, je to vždycky: za prvé krása!, za druhé důkaz, že to s Tebou fakt pohnulo!
sakruško, díky! To, že jsi tu se mnou byla je dokonalé!
Bos, nojo, konec a zároveň začátek Epilog nee, zavři oči a domysli si ho ;)
Tru, děkuju a děkuju a děkuju.
Hani, jsem šťastná, jestli na Tebe moje povídka působí tak, jako ty Tvoje na mě. Věř, že i já se jimi nechávám umést z reality. K tomu konci... chtěla jsem zkusit otevřený. A jo! Myslím, že to takhle úplně stačilo
Lenko, děkuju! Jsem ráda, že líbilo No, uvidím, co ten nový rok přinese...
Astrid, je zvláštní, jak se protiklady přitahujou. My dvě opravdu píšem strašně rozdílně. Přesto se já nemůžu nabažit Tvýho psaní. A nedokážu pochopit, co Tě tak táhne na tom mým.
Ps: dík za video. Rozklikla jsem i ty okolo a měla jsem dost
Ps2: bronzové áááááááááááááá
belko, děkuju! Tak nějak doufám, že to nakonec dopadlo dobře. Snad... Určitě!
tigrisko, díky Nene, zatím nepokračuju. Teď bude odpočinek a vychutnávání čtení jiných povídek
Scri! Konečně! Čekala jsem, kdo první napíše to jméno. Emmett. Ano, je to on! Uch, takovou chválu jsi na mě vysypala, že jsem se pod ní celá ztratila! Děkuju...
sfingo, ano, byl to Emmett, zlatíčko. Rose to určitě zvládne Musí! A jinak? Neblázni, o lehkosti si můžu nechat jenom zdát A nezkoušej tu vymejšlet, že nepíšeš dobře!
lady, děkuju! Ty značky řekly všechno!
wik, dík!!

21)  wik (01.01.2011 23:58)

celá povídka byla dokonalá

20)  lady sadness (01.01.2011 23:04)

raz som ti písala, že nie vždy viem nájsť tie správne slová a to teraz nastalo, nevládzem dýchať-rozmýšľať-hýbať sa, som ochromená, tak len značky

sfinga

19)  sfinga (01.01.2011 21:23)

Bye, obávám se,že můj mozek je ve stavu naprostého vymazání veškerého IQ, které vlastním(není ho moc) takže asi nedokážu napsat duchaplný komentář, ale nenechat ti žádný - to prostě nejde. Víš, že jsem ženská, která miluje šťastné konce, pod heslem - špatných konců nám život nabízí dost. Ten tvůj byl te nejšťastnější. Co na tom, že Edward neví, jak Bella přijme své upírství. Ostatně myslím si to, co ty - Láska nikdy neumírá. Ještě k tomu dodávám - Láska přemůže všechna protivenství.
Miluji tvé psaní a závidím ti. Jo závidím ti tvou lehkost, jakou nám předkládáš příběh, zápletku, emoce, pocity. Holt, mě nebylo shůry dáno. Ale neber to, že si stěžuju, právě naopak. Když si přečtu tvou kapitolku, nutí mě to, abych se co nejvíc snažila sama
Ale vrátím se k tvé Belle a tvému Edwardovi. Touto kapitolou jsi mi vyrazila dech. Když Bella narazila na medvěda trhajícího Emmetta(byl to Emm, že?), předpokládala jsem, že to k ní Edward stihne včas, zachrání ji a jedeme dál, kočárem černým podél šedých skal. A ono ouha. Edward ji zachránil, ale poněkud jinak. A bum, je konec
Nu což, jdu si to přečíst celé znovu, vychutnat si to a těšit na něco dalšího od tebe.

ScRiBbLe

18)  ScRiBbLe (01.01.2011 21:02)

Bye, Tebe jsem si dnes nechávala až na konec, jelikož jsem se nedokázala smířit s faktem, že tohle je poslední kapitola, že už dál žádná nebude.
Nedokázala jsem si to přečíst dřív, nechtěla jsem se s nimi loučit.:(
Jsem smutná, protože jsem tuhle povídku milovala a on je konec, už se nemůžu těšit na další...:'-(
Zamilovala jsem se do stylu, jakým píšeš. Je originální a tak dokonalý, že se zdá, jako bys byla ostřílená spisovatelka!
Shodou okolností jsem měla u čtení zapnutou písničku od Joela a Luka - Love´s to blame a spolu s tímhle dílkem, s poslední kapitolou, utvořily vražednou kombinaci, takže tu teď sedím a z očí se mi valí slzy jako krev z otevřené rány.


Zamilovala jsem se do jejich příběhu.
Zamilovala jsem se do Belly, v hodně věcech mi připomínala samu sebe.
Zamilovala jsem se do Edwarda, jehož láska k ní byla nekonečně hluboká a trvající už navždycky!

Když jsem přečetla, že uslyšela výstřel, tak ve mně hrklo. Bála jsem se pokračovat, bála jsem se toho, že to dopadne špatně, ale nevzdala jsem to a četla dál.

V momentě, kdy se Bella ocitla u medvěda, pod nímž ležel nějaký muž, mi bylo jasné, že je to Emmett a v tom okamžiku jsem Tě milovala ještě víc, než kdy jindy.

Tys ho tam dostala, tys zařídila, že Rose nezůstane sama!

A Edward, když běžel, tak jsem ho pobízela, aby spěchal, aby zrychlil, myslela jsem, že umřu napětím!

A pak byl u ní. Medvěd přikrýval její tělo a já jsem najednou byla úplně mimo. Ale! Ona byla ještě živá a Edward udělal věc, kterou musel, aby o ni nepřišel, aby už byla navěky s ním!

Bye, nevím, zda dokážu vyjádřit své pocity, které se mnou teď cloumají. Nevím, zda dokážu napsat, co pro mě tenhle příběh znamenal a nevím, zda Ti dokážu dostatečně poděkovat za něco TAKOVÉHO... ale pokusím se.

Cítím se šťastná, jsem šťastná za oba dva, že jejich láska překonala všechna úskalí, která jim přišla do cesty a oni zůstali spolu.
Jsem smutná, protože to všechno najednou skončilo.

Tenhle příběh mi přirostl k srdci a já se k němu vrátím. Několikrát se k němu vrátím!

Bye, dokázala jsi mě rozplakat, překvapit tak, že jsem zírala s otevřenou pusou a očima vytřeštěnýma na monitor, dokázala jsi rozbušit mé srdce tak silně, že jsem opravdu mívala pocit, že mi vystřelí z hrudi. Dokázala jsi mě připravit o dech. Dokázala jsi u mě probudit všechny tyhle pocity a já Ti za to děkuji!

Děkuji, žes napsala něco tak krásného a úžasného od čeho jsem se nedokázala odtrhnout a musela jsem hltat každé slůvko. Děkuji za to, že Láska neumírá!!!

tigriska

17)  tigriska (01.01.2011 19:26)

Je to úžasný doufám že napíšeš pokráčko, takle to ukončit všichni víme jak to bude, ale já nemam ráda otevřené konce:D :D :D :D :D :D takže po.. pokra... pokračuj... Prosím prosím smmutně koukám

16)  belko (01.01.2011 18:55)

Bye, nádherný závěr! Nádherná celá povídka!!!
Jednoznačný konec, všichni víme, že Bella bude s Edwardem šťastná...ale...ALE já bych to tak chtěla slyšet od tebe, vlastně číst tuto povídku dál a dál.
Opravdu máš skvělý "psací" dar, a tak se teda těším na něco nového. Ale k této povídce se buder vracet, a ráda!!!
Děkuji!!!!

Astrid

15)  Astrid (01.01.2011 17:01)

Ach Bye, Jingu. Bála som sa, dokonca som verila na malú chvíľu, že mu ju vezmeš a mne pukne z toho srdce.
Ja som to vedela, že sa v tom lese niečo stane, ty!
Bye, chcem Ti povedať, že toto bola moja najkrajšia poviedka. Mohla by som sa to snažiť nejako vysvetliť, ale ani sama to neviem presne povedať prečo tomu tak je. V tomto príbehu bolo čosi... tvoje slová, tvoja duša, ich duša. To niečo ma vždy prinútilo jasať radosťou a srdce sa mi láskou zväčšilo – bola som vždy šťastná.
Samotný príbeh - Ich stretnutie, vlastne to bolo len o stretnutí - o dvoch stretnutiach a obe boli veľmi silné. Ich ľudské stretnutie – krása romanca. A to druhé – láska bolesť chtíč, tak silný chtíč – ja som to z Edwarda cítila ako on ju miluje a omráčene som to vždy vstrebávala.
A teraz im ostáva to posledné stretnutie, tretie. V novom svete, ale stále na tom istom mieste.
Bye, ďakujem za zážitok, za všetko. A píš, lebo to vieš – to ako sa dotknúť ľudskej duše.

PS: Dik za Nika
PS2:
http://www.youtube.com/watch?v=kSipgM9dIK4&feature=related
A posielam Ti jednu z mojích najoblúbenejších milostných scén, lebo takto som si predstavovala Eda v Tvojej poviedke(no jasne že nemal dlhé vlasy, Jingu :p A aké ich mal? no predsa "bronzové" :p )


Lenka326

14)  Lenka326 (01.01.2011 16:25)

Bye,
tohle byl nádherný a vyjímečný příběh s nádherným a vyjímečným koncem . Klaním se tvému psaní, to jak dokážeš popsat pocity svých hrdinů, jejich bolesti, naděje, lásku, pochyby nebo vášeň, je dokonalé.
Děkuju za tuto povídku a těším se na nějaký tvůj další nápad. Ať tě Múzáci neopouští ani v roce 2011.

Evelyn

13)  Evelyn (01.01.2011 16:11)

Bye... víš, já tak nějak celou dobu čekala úplně klasický happy end. Prostě Bellu, která se sama rozhodne, že chce být s Edwardem napořád. Edwarda, který jí to bude rozmlouvat, ale věčnost bez ní si už ani neumí představit. klidný konec plný lásky a pohody, která potrvá a nikdy neskončí.
Vyrazila jsi mi touhle kapitolou dech! Rozhodně ale ne ve špatném smyslu. Právě naopak. Snad nikdy mě ještě žádný konec povídky tak nepřekvapil a nestrhl. Upřímně už bych epilog ani nechtěla (říkam teď, že ). Takle to totiž bylo naprosto dokonalé. Tolik emocí a pocitů, že na Láska neimírá se prostě nedá zapomenout. Rozhodně to není jedna z těch hezkých povídek, které jsou sice jistě skvělé, ale stačí si je přečíst jednou. K LN se budu určitě vracet, protože to, cos stvořila, se mi zavrtalo hodně hluboko do srdíčka. Děkuju
Normlně nemám moc ráda střídání pohledů. zvláště když je časté, ale ty to umíš podat tak, že by mi to asi nevadilo po jediné větě... Celkově na mě koncepce povídky působila až filmově. Byla jsem tak s nimi celou dobu a cítila to, co oni. Vtáhla jsi mě do děje tak, že jsem se občas na konci kapitoly divila, jak jsem se ocitla zpět na pohovce u nás doma
A statný správce parku, kterého Rose nechce nechat umřít...
Vím, že jsem se nevyjádřila zrovna souvisle a logicky, ale po takhle silném zážitku to jinak prostě nejde.

12)  Tru (01.01.2011 15:42)

Od začátku do konce skvělé, jak kapitola, tak celá povídka. Nic jiného nezbývá, jen tleskat a tleskat a ve stoje opět tleskat

Bosorka

11)  Bosorka (01.01.2011 15:33)

A je tu konec.....a nebo je to začátek?
Doufám v epilog a chválím autorku

sakraprace

10)  sakraprace (01.01.2011 15:29)

Dokonalé, prostě dokonalé
Dokonalé ráno, ohromující reakce Rose. Strhující závěr. Prostě dokonalé

Hanetka

9)  Hanetka (01.01.2011 14:40)

Tak dlouho byl jsem ztracený,
a život můj byl bezcenný,
a nevěděl jsem, jestli doufat smím,
že jednou, jednou možná snad
mi můžeš ještě lásku dát
a teď už věřím, teď už dobře vím.

Chci denně vídat tvoji tvář,
svou duši kladu na oltář
a pro tvůj úsměv zabíjel bych snad,
a ve tvé sladké náruči
se znovu dýchat naučím
co mé je, všechno chci ti dát.


Bájuško, nemám lepší slova, abych vyjádřila, jak moc se mi ta tvoje povídka líbila. Jsem dojatá a usmátá a ubrečená a blažená. Díky!!!

semiska

8)  semiska (01.01.2011 14:29)

Milá Bye, ty si mistr na všechny možné silné emoce, které si všechny umístila do této povídky. Jejich okouzlující ráno po krásné noci, jejich snídaně a rozhovor. Rose byla skvělá, pochopila Edwarda a spojila si s tím všechno jeho chování k ní. Taky mu tím odpustila.
Výstřel a Medvědí stezka... Čekala jsem něco se smrtí, nevím proč, ale měla jsem ten pocit. Jsem ráda, že to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo.I když u medvěda s Bellou jsem trnula hrůzou a se slzami v očích, že už není šance. Snad šťastně a dobře pro Edwarda s Bellou i pro Rose s mladíkem ;)
Moc bych si přála, kdybys napsala epilog, ať víme, jak to na konec žili všichni. Děkuju Ti za tuhle krásnou povídku

Karolka

7)  Karolka (01.01.2011 14:14)

Tak tentokrát jsem si TO neprožila dvakrát, ale hned třikrát. Než jsem šla vařit a znovu číst, nakoukla jsem do perexu. Nevěřila bys, kam se moje myšlenky a pocity zatoulaly během vaření rýže a restování kuřecího masa. Celou dobu jsem přemýšlela, co ti na to napsat a teď tu sedím a pořád nevím. Mám jen takový pocit, že i když na to nepřijdu, ty to třeba přeci jen nějak vycítíš. Ano, jsem na tom tak špatně, že slzím už u perexu...
Láska neumírá. (Hele, v tomhle odstavci budu strašně sentimentální, tak ho když tak přeskoč nebo si k tomu pusť na odlehčení Maxim Turbulenc). Živě si pamatuju všechny své emoce, od počátečního nadšení z námětu, který mě totálně rozsekal a potom i každé další kapitoly od první až po tu poslední. Došla jsem k závěru, že to nebyl handicap znát základní zápletku dopředu. Ty pocity se tím jen znásobily. Příjezd bledého mladíka, který se jmenoval Edward a nevyhnutelně byl veškerým čtenářstvem považován za upíra. Jenže ve skutečnosti nosil v krvi časovanou bombu a umíral. První setkání, druhé setkání a výbuch výlohy, ke kterému nikdy nedošlo, ačkoli jsem ho v hlavě viděla snad dvacetkrát. Procházka pralesem, který prostě nikdo nikdy nepopíše, tak jako ty. Vyvrknutý kotník. A přeskočím na návštěvu oknem, do kterého se Eda dostal TÍM neskutečným způsobem a ani k tomu nepotřeboval být upír. Milování... Ráno, zazvonil telefon a já věděla proč a co bude následovat. To byl jediný okamžik, kdy jsem na tom byla hůř než ostatní, protože jsem neměla naději. Edward umíral.
Druhá polovina příběhu, která se odehrává po přeměně, se nějakým záhadným způsobem ještě zhustila a prohloubila. Střídání pohledů mi nejednou způsobilo arytmii a nedostatek kyslíku stavy na hranici mdlob.
Edwardova láska a touha, která se změnou jeho podstaty jen znásobila. Bellina láska, oplakaná, nedokončená a proto navždy silnější než mohla být jakákoli následující.
Začínám to zbytečně protahovat, protože se bojím závěru. Té vyděračské věty, kvůli které jsem tohle celé spáchala:
ZAPOMEŇ NA LOUČENÍ.
To je s prominutím pitomost. Asi jako kdyby už zmiňovaný van Gogh neposlechl svého bratra a vykašlal se na malování. Umíš si představit náš svět bez Slunečnice?

Nosska

6)  Nosska (01.01.2011 14:13)

To už je konec?? Nééé ještě nééé
Tvá povídk a byla super, plná napětí a nečekaných zvratů. Jen je mi vážně líto, že už je konec...

ambra

5)  ambra (01.01.2011 13:54)

Kua, čtu to po sobě a na jednom místě z toho vychází, že jsi před LN nepsala úžasně. Takže oprava. Psala. A nejen první zhoupnutí . Jen teď už se to dostalo někam, odkud už nevidím prostor, kam by se TO mohlo ještě posunout (ale tak jo, možná nad nebem ještě něco je:) ).
A málem jsem zapomněla: JO!!!

ambra

4)  ambra (01.01.2011 13:49)

Zdeni!!!!!!!!
Tak nejdřív si dopřeju trochu normální reakce na TOHLE:
Pardon, normálně tohle nedělám, ale teď to nešlo zastavit
Bye, Byjuško (protože my některé víme, jak se to vlastně v Tvém případě čte, že jo ), Jsem naprosto nadšená!!!
Tahle povídka je pro mě hrozně důležitá, protože mi dovolila vidět v přímém přenosu, jak jedna talentovaná mladá žena definitivně našla svůj osobitý literární projev. Mám z toho velkou, hrozně velkou radost, protože ten její způsob psaní je naprosto originální, nezaměnitelný, vybroušený a úžasný. Což je samo jen jedna stránka věci - Tvoje "stará" devíza - úžasné originální nápady, neotřelý příběh, strhující emoce - to všechno zůstalo a znásobilo se.
Pročítám to znovu, řádek po řádku, zase nenajdu vatu. A tak ráda bych - už jen proto, abys mi uvěřila, že kromě toho jediného spojováku je všechno naprosto dokonalé.
Příběh. Ráno poté. Po dlouhé době jsem strašně záviděla Belle. Neskutečně!!!
Rozhovor u snídaně.
Rose .
Potom. Vůbec jsem nečekala, že mě čeká ještě tolik epiky, ale pak mi došlo, že jsem to měla čekat. Čtu přece Bye...
Výstřel a hlavně Medvědí stezka mi prozradily, co se stane. O to víc jsem si vychutnala zpracování, můj třas a slzy to nijak neomezilo.
A závěr... Znovu musím: Rose
A úplný závěr: Já snad budu poprvé v životě žebrat o epilog. Já, úchyl na polouzavřené konce...
Bye, ještě pořád brečím, ženská...
Děkuju, zlato...

«   1 2 3 4 5   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek