20.12.2010 [14:45], Bye, ze série Láska neumírá, komentováno 39×, zobrazeno 6524×

XII. Bojovník

Začátkem října se do Skalistých hor začala vkrádat zima. Lesy se většinu dní halily do vlhké vlezlé mlhy, která zcela ignorovala fakt, že se mé oblečení honosí přízviskem outdoor. Pronikala jím stejně snadno, jako by to byla voda, do které jsem se ponořila.

Zvykla jsem si na to. Stejně jako na každodenní pohyb náročným terénem a častou jízdu na koni. První sníh se rychle blížil a bylo potřeba využít každého dne k pozorování a sběru vzorků. Zimní měsíce, kdy bude většina objektů mého zájmu pokryta tlustou vrstvou sněhu, jsem hodlala strávit rozborem nasbíraného vědeckého materiálu.

Většinu času jsem byla venku s Joem. Bez jeho zkušeností a dokonalého povědomí o oblasti, ve které jsme prováděli výzkum, bych se ze začátku vůbec neobešla. Dostala jsem na starosti všechno, co se týkalo flory. Nebýt Joea, nikdy bych se ke stanovišti, na kterém jsem objevila vzácnou Poa annua, nedostala. Stačilo mu jen popsat podmínky, ve kterých by se měla vyskytovat, a on mě k ní časem neomylně zavedl.

„Zvláštní, vypadá úplně obyčejně…“ zamyslel se, když jsem s nadšeným výkřikem poklekla k drobné květině.

„Čím obyčejněji vypadají, tím vzácnější obvykle jsou,“ zašeptala jsem skoro zbožně, když jsem ji fotila a opatrně preparovala jeden výhonek toho pokladu.

Podobný úspěch jsme slavili ještě několikrát při objevu téměř se nevyskytujících druhů lišejníků a játrovek.

Ten společně strávený čas nás hodně sblížil. Ukázalo se, že je nejen schopný stopař, i jeho znalosti rostlinné skladby zdejší krajiny byly obdivuhodné. Nakonec se přiznal, že je posledním potomkem dlouhé řady šamanů svého kmene. Všechny jeho vědomosti byly bohatstvím předávaným z generace na generaci. Jen on už je neměl komu předat. Jeho dva synové se úspěšně začlenili do bílé společnosti. O rodinné know-how neprojevil zájem ani jeden z nich.

Byl to Joe, od kterého jsem se začala po kouskách dozvídat víc o realitě, ve které jsem se ocitla…

„Zkrátka mám divný pocit pokaždé, když se s nimi ocitnu v jedné místnosti,“ uzavřela jsem naši debatu na téma zvláštní chování Rose Haleové. Právě jsem jela po jeho boku širší stezkou náhorní plošiny. „Mám dojem, že jim překážím.“

„Jim?“ podivil se Joe.

„No jo, vždycky mám pocit, jako bych jim skočila do řeči. Jako by zmlkli, i když jsem si jistá, že spolu nemluvili… Jsem jako třetí do počtu.“

„U sourozenců je komunikace beze slov normální. Taky jsem takhle mluvil s bratrem,“ prohodil ledabyle.

„Sourozenců?“ Málem jsem spadla ze sedla.

„Rose je Edwardova sestra. On ti to neřekl?“

Moc dobře věděl, že ne. Edward se zařídil přesně podle mého přání. Ani náznakem se nezmínil o tom, co bylo. Pomáhalo mi to zachovat si aspoň nějaký odstup, protože pokaždé, když se ocitl v mé blízkosti, měla jsem pocit, že sedím v malé loďce na rozbouřeném moři.

Naše komunikace se naštěstí omezila na nejnutnější profesní rozhovory. S Rose jsem nemluvila vůbec. Přesto jsem měla neodbytný pocit, jako bych mezi ně jen pouhou přítomností v jejich srubu vrážela klín. Skutečnost, že jsou sourozenci, byť jen adoptovaní, změnila moje vnímání jejich vztahu.

A měnilo se i Roseino chování. Její neskrývaná nevraživost vůči mně se postupně obrušovala až na výmluvnou ignoraci. Paradoxně jsem nebyla ten, kdo se tím zaobíral nejvíc. To jemu to očividně vadilo.

∞∞∞

Chovat se k Belle jako úplný cizinec byla druhá nejtěžší věc, kterou jsem v životě udělal. Zařadila se hned za mé rozhodnutí přežít i s jeho důsledky. I když to, že jsem v sobě nuceně pohřbíval naši společnou minulost pokaždé, když jsem na Bellu pohlédl, dávalo mému utrpení momentálně větší rozměr. Dokázal jsem to jedině díky neustálému strachu, že ji ztratím úplně, když nebudu akceptovat její podmínky. A díky malé, ničím neopodstatněné naději, že mi snad časem, když budu trpělivý, dovolí jí to všechno nějak vysvětlit.

Zatím jsem se musel spokojit s její přítomností. I když z mého hlediska velmi omezenou.

Přes den jsem ji téměř nevídal. Já s ní na výpravy chodit nemohl. Ona potřebovala koně k tomu, aby se někam dostala, já se ke koním nedokázal přiblížit. Proto jsem ji pověřil botanickým výzkumem a dal jí k dispozici Joea, zatímco sám sobě jsem přidělil faunu. Ostatně, k té jsem měl rozhodně blíž…

Večery, kdy bylo potřeba společně povečeřet a probrat výsledky naší práce a úkoly na další dny, pro mě byly jako světlo na konci tunelu. Bohužel jen pro mě. Atmosféra v obytné místnosti srubu, kde jsme sedávali u hořícího krbu, se většinou dala krájet.

Mě to k ní táhlo stejně jako dřív. Vlastně ne. Mé vylepšené smysly tu přitažlivost geometricky násobily. Skrývat co se mnou její přítomnost dělá, nebylo v mých silách. Navíc mě zrazovalo vlastní tělo. Brzy jsem pochopil, že touha po krvi zdaleka nemusí být tou nejsilnější. A vůbec ne jedinou, která způsobuje změnu barvy mých očí. Dělo se to prakticky neustále. Kdykoliv jsem na ni pohlédl.

Rose to všechno vyvádělo z míry natolik, že se přede mnou ani neobtěžovala hlídat vlastní myšlenky. Každou chvíli mě tak mimoděk ujistila o tom, co si o Belle opravdu myslí. Navíc se před ní občas zapomínala chovat lidsky. Netušila, že mi tím vlastně pomáhá.

Už nevím, jestli Rose vyrážela každou noc na lov proto, že jsem se nahoře se zavřenýma očima a rukou na klice opíral čelem o dveře Bellina pokoje, nebo jsem si tam dovolil celé noci stát právě proto, že sestra byla venku.

∞∞∞

Opravdu jsem se snažila soustředit jen na svou práci. Moc dlouho mi to nevydrželo. Kromě nečekaného zjištění, že v jeho přítomnosti ztrácím půdu pod nohama, jsem si začala uvědomovat, že oni jsou jiní.

Nedokážu přesně určit, ve kterém okamžiku mi došlo, že věci, které se děly před mýma očima, prostě nejde racionálně vysvětlit. Nejspíš to přicházelo postupně.

Na změnu Edwardova vzhledu jsem si rychle zvykla. Co mě ale pokaždé zaskočilo, byly jeho tmavnoucí oči. Bylo zvláštní, když se mu to stalo uprostřed hovoru o vývoji počasí v dalším týdnu. Pokračoval sice v načaté větě, já ale měla pocit, jako by za něj v tu chvíli mluvil automat. Dokonce i hlas mu zvláštně zhrubnul. A já si pak zpravidla nedovedla vybavit, jestli má druhý den pršet nebo sněžit.

Později jsem zjistila, že Rose ten kousek s očima ovládá taky. Jenže když mi ho předvedla ona, měla jsem dojem, že nadešla moje poslední hodina.

Podvědomě jsem začala být trochu ostražitější. Víc jsem si všímala. Jejich oči – to byla jenom špička ledovce. Ta jejich komunikace, všechny ty nepřirozeně rychlé pohyby, nimrání v jídle, kterého se nikdy ani nedotkli. Několikrát jsem v počítači zahlédla, že Edward sledoval zvěř na vzdálenosti, které prostě nemohl za den ujít. Mysleli si, že o tom nevím, ale… Rose nebyla celé noci doma.

Nedávalo to smysl. Když jsem o tom v noci přemýšlela v šeru svého pokoje, zatímco se všechno kolem halilo do zvláštního ticha, měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava.

∞∞∞

Zkusil jsem o ni bojovat. Musel jsem. Využil jsem příležitosti, kdy se Rose zase jednou večer šla projít, protože nedokázala snést naši tichou společnost. Bella mi téměř okamžitě popřála dobrou noc. Překvapeně zamrkala, když jsem se před ní náhle objevil a zastoupil jí cestu ke schodům.

„Dovol,“ vyhrkl jsem, „abych se ti aspoň omluvil. Tenkrát jsem udělal chybu... hodně chyb.“

„Už ses mi omluvil… napsal´s dopis, vzpomínáš?“ Neznělo to jako výčitka, spíš posmutněle.

„Ovšem,“ vydechl jsem. „A dal jsem ti tohle.“ Vztáhl jsem ruku a prsty se dotknul náramku, který k mému úžasu nikdy nesundávala.

I před tím letmým dotykem, který mi dokázal rozvibrovat celou pravou půlku těla, ucukla a schovala náramek do rukávu trika.

„Mám ho ráda.“ Uhnula pohledem. Mé mrtvé srdce poskočilo. Kdyby ho měla ráda, dívala by se mi do očí, natolik jsem ji znal. Bylo za tím víc! „Ale můžu ti ho vrátit.“ Sáhla na zapínání, jako by ho chtěla hned sundat. Mé srdce znovu zkamenělo.

Rychle jsem překryl její zápěstí. Tentokrát můj dotek snesla.

„Ne, jsem rád, že ho nosíš. Není nikdo jiný, komu bych ho chtěl dát. Nikdy nebyl… ani nebude.“ Věděl jsem, že se pohybuju na tenkém ledu, ale kolik takových příležitostí ještě budu mít?

Směl jsem se jí dotýkat o pár vteřin déle, než jsem čekal. Pak se mi vysmekla, obešla mě a vykročila ke schodišti. Byl jsem zoufalý. A jako takový jsem měl právo dělat zoufalé věci. Znovu jsem ji chytil za zápěstí. Jemně, ale důrazně. Otočila se.

„Vím, že už to zpátky nevezmu. Ale chtěl bych, abys mě aspoň vyslechla, abys pochopila, že jsem neměl jinou možnost. Aspoň zpočátku, pak už jsem se choval jako…“ chrlil jsem na ni.

„A k čemu by to bylo?“ přerušila mě. „Proč bych to měla vědět?“ Najednou zněla tvrdě.

„Není to zřejmé?“ zeptal jsem se tiše. „Záleží mi na tobě.“ Dovolil jsem si přistoupit těsně k ní. Ona mi to dovolila. „Bello, já tě pořád…“

„Dost!“ vyhrkla a vytrhla svou ruku z mé dlaně. „Nenechám tě to udělat znovu! Už žádné chyby.“ V jejích očích nebyl hněv, když mi to říkala. Byla to bolest. A strach. A slzy. A já konečně pochopil, že jsem nebyl jediný, kdo naším odloučením trpěl. Možná jsem ani nebyl ten, kdo trpěl víc.

∞∞∞

Vběhla jsem do svého pokoje a hned za dveřmi se s obličejem v dlaních sesunula na zem. Má týdny budovaná rovnováha byla křehká jako vánoční ozdoba. Stačil jeden jeho dotek a zbyly z ní jen tenké střípky.

Pochopila jsem úplně přesně, co mi tam dole chtěl říct. A taky jsem věděla, že kdybych mu to dovolila, má rozkymácená loďka by se převrhla a já bych potřebovala, aby mě zachránil.

A to mě děsilo. Nechtěla jsem se do něj zamilovat. Do Edwarda Cullena. Bohatě mi stačilo vědomí, že nejspíš nikdy nepřestanu milovat Edwarda Masena.

∞∞∞

Zase jsem selhal. Znovu mě nevyslechla, znovu odmítla. Ten pocit se nedal k ničemu přirovnat.

Tu noc jsem nepřišel domů já…

∞∞∞

„Chci se na něco zeptat,“ začala jsem opatrně.

Seděla jsem v Joeově chatě a usrkávala čaj z jeho vlastní směsi bylin. Došla jsem tam už skoro potmě. Samozřejmě se divil, co tak neodkladného mě k němu přivedlo – vždyť jsme se viděli prakticky denně. Jenže to, o čem jsem s ním chtěla mluvit, se prostě nedalo řešit v sedle při sběru vzorků. Čas, kdy jsem nechtěla vědět, co se vlastně s Edwardem stalo, už pominul. Jen jsem se strašně bála zeptat přímo jeho.

„Za tu dobu, co tady jsi, nevšiml sis něčeho… zvláštního?“ Upřeně jsem sledovala své ruce svírající plechový hrnek. Najednou jsem byla přesvědčená, že tady ze sebe udělám totálního blázna.

„Ty ano?“ Založil si ruce na prsou a opřel se o opěradlo židle.

Zhluboka jsem se nadechla.

„Víš, já jsem Edwarda znala už dřív.“ Musela jsem se napít. Jen zmínka o minulosti způsobila, že jsem najednou nedokázala odlepit jazyk z patra.

„On se změnil.“ Chtěla jsem to říct jinak, popsat co přesně se s ním stalo, jenže jsem to nedokázala.

„Všichni se měníme,“ přisvědčil.

„Ne, to jsem nemyslela. On… jako by změnil svou podstatu, nebo co.“

Joe nehnul brvou, jen se na mě díval. Čím déle jsem opětovala jeho pohled, tím zřetelněji jsem si uvědomovala, že ví, o čem mluvím. Vydechla jsem úlevou.

Takže neblázním.

„Já ho dřív neznal,“ řekl, když se zase opřel lokty o stůl. „Ale vím, že ten, koho znám teď je dobrý,“ pokýval hlavou.

Nakrčila jsem čelo v marné snaze porozumět těm jeho náznakům.

„On s tím… s tou svou podstatou, jak říkáš, bojuje,“ dodal vyhýbavě.

„A v čem teda ta jeho podstata spočívá?“ pobídla jsem ho.

Joe to evidentně věděl. A evidentně mi to nehodlal prozradit.

„To ti musí říct sám,“ ošil se, když vstal, aby přiložil do kamen.

Bezděky jsem tiše zakňučela a položila si hlavu na předloktí opřená o stůl.

„Hmm… snad bych ti mohl aspoň napovědět,“ zamumlal a prohrábl oheň. Světlo plamenů tančilo po jeho snědé vrásčité tváři. Najednou mi připadal prastarý, jako by se tu zhmotnil nějaký jeho dávný předek.

„V našem kmeni se od nepaměti tradují legendy o tvorech, kterým se raději vyhne i nejstatečnější bojovník. Nejstrašlivější z nich byli Malí lidé*. Ty bys je nejspíš nazvala lidožravými trpaslíky.“ Podíval se na mě. V jeho očích se odrážel žár uhlíků v kamnech. „Já se sice s žádným z nich nikdy nesetkal, ale to neznamená, že o jejich existenci pochybuju.“ Jeho neproniknutelný výraz v tu chvíli nedával žádný prostor pro mé pochybnosti.

Smířit se s tím, že mi v souvislosti s Edwardem nastínil nějakou legendu o nadpřirozených bytostech, by pro mě za normálních okolností bylo těžší, než uvěřit, že nám za domem přistáli Marťani. Jenže po několika týdnech v těsné blízkosti nového Edwarda mi ta možnost nepřipadala tak neuvěřitelná. Zvlášť když jsem už sama vnitřně cítila, že tak nějak to bude. Pořád jsem neměla přesnou představu o tom, s jakými silami vlastně Edward bojuje. Jestli ho ale Joe přirovnával k nějakým krvelačným stvůrám, bylo se čeho bát.

Věděla jsem, že bych měla odejít.

Jenže tou dobou už jsem to nedokázala.

* přestože v legendách původních obyvatel Nového Světa figuruje velké množství malých vlídných mytických bytostí, Malí lidé (Little People), též známí jako Trpaslíci - kanibalové, jsou nebezpeční požírači lidí, vyskytující se pouze v legendách kmene Arapaho.

Píseň pro tuto kapitolu a pro Vás. S úryvky textu:

One Republic - Secrets

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

19)  Bye (20.12.2010 23:16)

Tak, minule jsem Vás trochu ošidila, takže dneska jsem zpět i se jmenovitou děkovačkou.

Hani, miluješ mě, i když to byla jenom rychlovka? Miluju Tě! ...a díky žes mě "pověsila", i když jsi byla v práci
Carlie, no vidíš, Edward je taky objekt zájmu! Ach, ano, sevřené zápěstí... taky moje srdcovka! Děkuju.
Jenny, díky! No, Joe je můj oblíbenec. Představuju si ho tak trochu jako Kopajícího ptáka z Tance s vlky, takovej všímavej otevřenej člověk...
Astrid, já jsem z toho taky úplně hotová, jak on po ní dychtí a přitom se jí nemůže ani dotknout! A nejhorší je, že je to nakažlivý, Bella už to má taky
Děkuju!!!
Semisko, ano, Edward je přesně takový Snad mu to k něčemu bude... Děkuju
Bos, díky. Jé, já Ti vlastně slíbila nějakou tu love viď? No, nezapomněla jsem
Sfingo, no jasně že vím o čem mluvíš! A už na tu smiřovačku netrpělivě čekám! Děkuju!
witmy, neboj, bude, bude
Lenko, děkuju. Ty Tvoje komentáře! Krásně se trefuješ do toho, co jsem v příběhu chtěla mít. Jsi takovej můj pocitometr
Hanetko... zase jsi mě prokoukla Děkuju
Luci, no tak ten Tvůj komentář je zase pro mě vysněným výletem do oblak. Ano, přiznávám, že jsem se u něj tetelila blahem. Ale neboj, zase jsem nohama na zemi. To vždycky, když se peru s další kapitolou. Ale ona se nakonec vždycky nějak narodí. Děkuju
wik, dík
sakruško, viď, taky tomu nerozumím. Takový napětí a ona nic. Ale ne, ona je v tom až po uši, jen se toho prostě bojí. Díky
Karolko, a já si zase vytisknu tenhle komentář, dám si ho pod polštář a v noci si na něj budu svítit baterkou, abych věděla, že se mi jenom nezdál. Sestro!
churinko, taky krásně píšeš! Sedm vět a já jsem blažená!

gabi, díky
AMO, ano, kdo si počká, ten se dočká. Teda, snad Díky
Ewiku, Ty nemusíš psát žádný super dlouhý komentáře. Tobě stačej tři věty a autorka je na kolenou!

18)  Ewik (20.12.2010 21:40)

Bye, miluju Tě!
Byl to strašně nádherný díl. Děkuji za něj.

15)  churinka (20.12.2010 19:08)

Téda, krásný, krásný, krásný. Dostal mě Edward čekající každou noc u Belliných dveří (opřený o čelo).Úplně jsem ho tam viděla... Už aby mu Bella odpustila. Ale podle poslední věty se k tomu asi schyluje. Krásně píšeš. Klobouk dolů.

14)  Karolka (20.12.2010 19:07)

Ty víš!!!!! Včera jsem se z toho málem složila. Ještě u žádné jiné povídky jsem to neudělala, ale tohle si vytisknu. (Můžu?) Neskutečný. Není tam jediné obyčejné, neřku-li zbytečné slovo. Edwardova vášeň mi málem roztavila monitor. Ježkovy voči, ženská!!! Myslím, že obraz Edwarda, jak stojí za jejími dveřmi a poslouchá, jak oddechuje ze spaní, už nikdy z hlavy nedostanu. Postavila jsi pěkný domeček napěchovaný dynamitem. A já se nemůžu dočkat až škrtneš!

P.S. Superlativy se samozřejmě vztahují i na veškeré popisy přírody, vedlejší postavy a neživé předměty. Jsem unešená!

13)  sakraprace (20.12.2010 18:28)

Ježiši, jak to mohou vydržet?? Jak?? Snad ji trochu nalomil a doufám, že ji nakonec zlomí Potřebuji další díl! NUTNĚ!!!!

11)  Luciana (20.12.2010 18:05)

Bye, zlato moje nejdříve mě dostala ta hudba, kterou jsi vložila ke kapitole a pak mne odrovnala kapitola samotná .
Nemám tolik větných spojení, abych vyjádřila dojmy po přečtení. takhle nějak jsem to prožívala včetně té rány palicí, to jsou dopady tvého vyprávění na mou nebohou hlavu. Jsem nepoučitelná. V práci jsem jen tak nakoukla jestli náhodou ... a ono opravdu ... tak jen jednu větu ... cože? to je už konec??? Mezi kancelářskou prací mi pak probleskovaly jednotlivé úryvky z příběhu. Bellyna všímavost ohledně chování Edwarda a Rose, překvapení, že jsou sourozenci, rozhovor u schodiště, začátek pátrání po vysvětlení Edwardovi "změny".
Tenhle příběh je mojí srdeční záležitostí, proto pro příště vylepuji na kancelář ceduli: Nerušit, vyřizuji Bye
Děkuji, každá tvá kapitola je pro mě vysněným výletem do světa krásné fantazie

10)  Hanetka (20.12.2010 17:55)

Auvajs. Ale už je nalomená. Začíná být zvědavá a to je dobré znamení. Ještě chvíli, ještě malou chvíli... Edwarde, vydrž!!!
Nevzdávej to!
Ale jak to mám vydržet já do příště? Nehorázně se těším!

9)  Lenka326 (20.12.2010 17:52)

To je tak úžasné, všechny jejich pocity, užívám si je naplno s nimi a přitom je v duchu popoháním, aby se snažili a nevzdávali to, aby jim to trápení trvalo co nejkratší dobu. Edward, kterému konečně došlo, že nejen on se trápil, Bella, která ho pořád miluje a víc než co jiného touží vědět, co se to s ním stalo. A zatím si musíme vystačit jen s náznaky, Edward s náznakem svých citů k Belle a ona s drobnými nápovědami o tom, kdo je vlastně Edward Cullen.
Píšeš moc krásně, všechny ty emoce, moc jsem si to užila a už teď vyhlížím pokračování. Díky

7)  sfinga (20.12.2010 17:38)

Bye, já tě za... houby s octem. Nic ti neudělám, to bych se pak nedozvěděla, jak to pokračuje
Můj problém spočívá v tom, že se právě chystám psát velkou smiřovačku Edwarda s Bellou (víš o čem mluvím) a ty mi naservíruješ tohle To její nádherné odmítání Edwarda Cullena a vzpomínání na Edwarda Masena. A jeho pochopení faktu, že odloučením netrpěl jen on sám, že trpěla i (anebo především) ona
Bájuško, děkuju ti, ale mám strach, že mi v mé povídce občas asi vykoukneš ty, protože jsem se od tebe nakazila

6)  Bosorka (20.12.2010 17:04)

Bye holky, holky co vy to se mnou děláte - to že mě dovedete takhle rozložit by vám u nás doma nikdo neuvěřil

5)  semiska (20.12.2010 16:32)

Bye, nádhera. Snad si oba k sobě najdou nějak cestu. Doufám, že mu dovolí jí to všechno vysvětlit. Moc jim držím palce, aby se dali dohromady. Z Edwarda cítím bezmeznou lásku a snahu všechno napravit, aby Bella byla zase jeho.
Moc se Bye těším na další kapitolku. Skvělá povídka.

4)  Astrid (20.12.2010 15:42)

Pokračoval sice v načaté větě, já ale měla pocit, jako by za něj v tu chvíli mluvil automat.
Vyššie uvedená časť odseku a vôbec celá ta sekvencia ma odrovnala, tie opisy boli echt dženialne. Uživala som si tú predtavu, čo to s Edom robí Bellina prítomnosť.

Ježiši, Bye a to je koniec? Ja rozžiarená ako halogén si čitam a zrazu koniec kapitoly!
Ja ho proste milujem, za to ako miluje on ju. Cítim to, to ako sa ňu díva a predstavujem si, že Bella som ja. Ach
Ten šok ked sa to Bella dozvie, ach jo to bude kapitola, už mám par scenárov a štrašne sa teším.

A Bye, čítať to, ako Ty píšeš, ako tvoríš to na čo sa dívam, to je balada,
Nie to je konečna dokonalosť, puk ruže roztvorený tak, vtedy kedy je najkrajší.. To je radosť pre moje srdce. Milujem ťa

2)  Carlie (20.12.2010 15:06)

Bye, Bye, Bye
Začnu od konce, tak dramatické a tep zvyšující poslední 2 řádky! (Věděla jsem, že bych měla odejít. Jenže tou dobou už jsem to nedokázala. )
Začala jsem ČÍST, ale po chvíli jsem TAM BYLA , normálka jsem šmírovala , ale za to já nemůžu , já tedy ne , to Ty dokonale vtahuješ do děje
Pasáž: "Zimní měsíce, kdy bude většina objektů mého zájmu pokryta tlustou vrstvou sněhu, jsem hodlala strávit rozborem nasbíraného vědeckého materiálu." - ano, ano, jen většina objektů zájmu, Edward pod sněhem nebude
Z Rose jde strach , ale dýchá z ní i její osamělost...
A scéna všech scén... sevření zápěstí Jen se snaž, milej zlatej, pěkně dobývej
Moc se těším dál, Bye

1)  Evelyn (20.12.2010 14:50)

Bye, tenhle týden jsem ti ještě neřekla, že Tě miluju
Později jsem zjistila, že Rose ten kousek s očima ovládá taky. Jenže když mi ho předvedla ona, měla jsem dojem, že nadešla moje poslední hodina.
Skvělé, úžasné a perfektní.
Večer si to dám ještě jednou. Teď to byla tajná rychlovka v práci, ale já nemohla odolat..

«   1 2