16.12.2010 [15:45], Bye, ze série Láska neumírá, komentováno 38×, zobrazeno 6325×

XI. Horečka

Už nic neřekl, ani nic neudělal. Stál tam, jako by byl opravdu vytesaný z kamene. Nehybně, se zaťatými pěstmi. Nohy jako dva sloupy vrostlé do země. Jen jeho tvář žila – musela jsem se odvrátit, jinak bych neměla sílu odejít. Bylo v ní všechno, co jsem kdysi znala, a přesto teď patřila někomu jinému.

Ani naše zvířata, jako by se nemohla vzpamatovat z mého rozhodnutí. Neochotně se vnořila zpátky do té bílé mlhy převalující se mezi tichými stromy. S každým jejich krokem, jsem ztrácela kus sebe.

Ale proč? Vždyť toho podivína, jehož pohled jsem na sobě cítila, i když mě už dávno musel ztratit z dohledu, jsem neznala. Tak proč jsem ani po půl míli nedokázala zřetelně rozeznat záda mého ztichlého společníka, jedoucího na koni přede mnou?

To slzy. Byly tím důvodem, proč jsem si nejdřív vůbec nevšimla, že jsme sjeli z úzké pěšiny, po které jsme přijeli, a ocitli se na sotva patrné stezce.

„Kudy to jedeme?“ zeptala jsem se Joea zmateně, když jsem si to uvědomila.

„Brzy se setmí, musíme někde přespat,“ oznámil mi tím zvláštním hrdelním hlasem, typickým pro původní obyvatele kontinentu.

Měl pravdu. Cestovat v noci hlubokými lesy Skalistých hor, to si mohl dovolit tak možná on sám, ne se mnou, ne s mou zlomenou rukou, která začínala pomalu přicházet k sobě. Tupým cuknutím se v ní ozýval každý úder mého srdce.

Třeba se Edward mýlil, třeba je kost roztříštěná a já tady umřu na sepsi.

Edward… jen při pomyšlení na něj, na toho Edwarda, kterého jsem právě opustila, se mi svíral hrudník. Znovu a znovu jsem si v hlavě přehrávala ty vypjaté chvíle našeho setkání a zkoušela pro to, co jsem tam viděla a cítila najít nějaké rozumné vysvětlení. Marně.

Teorie o nutné změně identity, kterou jsem nakonec vyhodnotila jako nejpravděpodobnější, narážela na zásadní nesrovnalosti. Je možné změnit lidskou podobu, dokonce barvu očí, ale… Vůni? Tělesnou teplotu? Konzistenci… Navíc, on si přece stále byl podobný! Byla jsem v koncích.

Když jsme dojeli k Joeově lovecké chatě, v celé paži už mi nesnesitelně bolestivě škubalo. Uvědomila jsem si, že se celá třesu. Pomalu jsem nebyla schopná slézt ze sedla.

„Jezdit na koni se zlomenou rukou!“ bručel Joe, když mě nesl do malé chaty, opírající se o strmé skály, které tu vyrůstaly ze země stejně dravě jako mohutné smrky a sekvoje.

Od usnutí, nebo možná omdlení, mě dělila jen prudká bolest, vystřelující až do ramene - zřejmě ani sesedání s koně nebylo v mém stavu žádoucí. Ještě si vybavuju, jak mě opatrně položil na palandu, jak se to tepání v pravé půlce mého těla zvolna zmírňovalo na únosnou mez. A pak jsem se ponořila do horkého světa plného bizarních výjevů.

∞∞∞

Když se ke mně zezadu opatrně přiblížila Rose, ještě pořád jsem tam stál. Jako socha. Před očima zamrzlý obrázek Bellina zápěstí, které obepínal můj náramek.

Takže nezapomněla!

„To byla ona…“ poznamenala Rose. Zněla věcně, ale já v jejím hlase dokázal rozeznat neobvyklé chvění. Samozřejmě moji historii znala stejně dobře, jako já tu její. Jenže až doteď vnímala mou Bellu podobně jako svou rodinu. Zapovězené osoby, které už nikdy nesmíme spatřit. Které nikdy nesmí spatřit nás. Pro ně jsme byli mrtví.

Konečně jsem se pohnul - sklonil jsem hlavu.

„Opravdu kvůli ní chceš riskovat všechno?“ obořila se na mě. Najednou stála těsně přede mnou. Myslela na Carlislea a Esmé, na Zákon a na mě…

Pohlédl jsem jí do očí.

„Dnes v noci… tu nebudu.“ Cítil jsem se jako v horečce. A musel tak i vypadat.

„Fajn,“ odsekla. Aniž se vyhnula mému rameni, které měla v cestě, vykročila zpátky ke srubu.

Přesto se pár metrů za mými zády zastavila.

Ty to opravdu uděláš, viď?

„Já musím! Rose...“

∞∞∞

Byla to poslední stopařova myšlenka, kterou jsem zachytil. To díky ní jsem úplně nezešílel, díky ní jsem věděl, kam ji veze, kde ji dnes v noci najdu.

On s námi nebydlel. Zas tak uvolněně se v naší přítomnosti necítil. Obýval starou loveckou chatu asi míli jihovýchodně od našeho srubu. I jeho zvířata byla za tu vzdálenost, která je od nás dělila, vděčná.

Málem jsem tam dorazil dřív, než oni.

„Má horečku,“ zkonstatoval Joe místo pozdravu, když jsem za sebou zasunul petlici masivních dveří.

Věděl jsem to, jinak bych se neodvážil jen tak vstoupit. Už venku jsem slyšel Bellino povrchní zrychlené dýchání i občasné nesrozumitelné zamumlání.

Seděl u jednoduchého dřevěného lůžka – jeho postele – a vyměňoval jí obklad na čele.

„Vystřídám tě,“ oznámil jsem mu s pohledem upřeným na její neklidnou tvář.

Když odcházel, zastavil se u mě a zadíval se mi zblízka do ztmavlých očí. Jako by chtěl nás oba ujistit, že je v pořádku, když mě s ní nechá samotného.

„Wohéi,“ kývnul pak obřadně, „budu u koní.“ A poplácal mě po rameni.

Nikdy předtím se mě nedotknul.

Celá hořela. Blouznila. Mé odhodlání za každou cenu ji přesvědčit, že chce slyšet moji verzi našeho příběhu, vzalo pro dnešní večer za své.

S obavami jsem zkontroloval její ruku. Hřála a byla mírně oteklá. Nic, co by mělo způsobit takovou reakci. Stav, ve kterém se teď Bella nacházela, byl spíš kombinací toho zranění, únavy a… mě.

Zůstal jsem u ní celou noc, šťastný, že se jí můžu dotýkat, že mám důvod se jí dotýkat. Mé dlaně spolehlivě potlačovaly horečku a tlumily bolest, kdykoliv se ty nezvané společnice vrátily.

A nebyly to jen mé dlaně. Připadal jsem si jako zloděj v domě božím, když jsem opatrně tisknul rty na její čelo, nebo prsty rukou, ale ubránit jsem se tomu nedokázal. Každý ten spalující dotek jsem si vrýval do paměti. Co když je poslední?

Se zadržováním dechu jsem se nezabýval. Těch několik hodin v její bezprostřední blízkosti, strávených pohledem na to, jak kvůli mně trpí, posunulo hranice mého sebeovládání daleko za obzory, které jsem nikdy předtím ani nezahlédl. I když bylo zcela zjevné, že mám to štěstí a její krev mi zpívá!

K ránu, když konečně horkost ustoupila, těsně předtím, než se Bella ponořila do klidného spánku, pootevřela oči. Nebylo to poprvé, jen tentokrát jsem měl pocit, že se skutečně dívá.

Usínala s mým jménem na rtech.

∞∞∞

Probudila mě palčivá žízeň. Chtěla jsem si sáhnout pro sklenici s vodou, která byla připravená na židli přistavené u postele a… vyjekla jsem bolestí. Úplně jsem zapomněla na tu ruku.

„Počkej, podám ti to,“ ozval se z druhé strany místnosti Joeův hlas.

Přestože už byl určitě den, dvě malá okna vpouštěla dovnitř jen minimum světla. Vynořil se z tmavého kouta, odkud se předtím ozýval systematický zvuk vařečky, přejíždějící po dně pánve.

„Děkuju,“ zachraptěla jsem. S úlevou jsem ho nechala, aby mi nadzdvihl hlavu a přiložil sklenici k ústům. Hltavě jsem ji vyprázdnila. Pak mi pomohl se posadit.

„Zůstaň tak. Dodělám ti snídani a pomůžu ti ke stolu,“ instruoval mě, když přecházel zpět ke kamnům, na kterých míchal… Vajíčka se slaninou!

Seděla jsem u stolu, soukala do sebe poslední sousta míchaných vajec a zajídala je chlebovými plackami. Skládací lžíce vydávala při doteku s dřevěnou miskou, na kterou mi Joe vajíčka nandal, zvláštní zvuk. Horký důkladně oslazený čaj jsem usrkávala z plechového hrnku.

Připadala jsem si tam, jako bych se ocitla v nějakém filmu o dobývání divokého západu. Za dveřmi na ručně vyřezávaném věšáku visely kromě oblečení i dvě lovecké pušky. Stůl vypadal, jako by ho snad někdo vytesal sekerou. Zručně, ale bez potřebných nástrojů pro jemnější práci. To samé židle. I postel, na které jsem spala. Na stěnách, které tvořily bezmála půlmetrové kůly stromů, jen zhruba zbavené kůry, byly rozvěšené předměty denní potřeby. Malé zrcadlo s prasklinou po celé diagonále, několik plecháčků, pánev, kotlík, police s talíři a plechovkami... A taky spousta rituálních předmětů.

S plným žaludkem jsem se fyzicky cítila o něco líp než večer. Ruka už mě tolik nebolela, pokud jsem ji nenutila k nečekaným pohybům. Lehce mě pobolívala hlava, ale to bylo nejspíš dehydratací.

Jinak to nestálo za nic. Opravdu usilovně jsem se snažila nemyslet na to, co se stalo večer. Ale odrážet to vlnobití myšlenek na něj, bylo jako chtít zastavit krev kolující v mých žilách. Už jsem se nezaobírala úvahami o nevysvětlitelných změnách, kterými prošel jeho zevnějšek, nebo šílenými teoriemi, proč před ním koně v panické hrůze překotně couvali. Spíš se mi neustále vracely pocity, které jsem měla, když se na mě díval, když se mě dotýkal, když mě zapřísahal, abych zůstala…Pořád jsem ho viděla, jak tam stojí… s tím výrazem v očích.

Ale proč? Proč se chtěl pitvat v naší zpackané minulosti? Po takové době! On se za ty roky určitě posunul… dál. To jen já zůstala zamilovaná do někoho, kdo se ani nerozloučil, než zmizel. Nadávala jsem si za to, že jsem nedokázala potlačit trýznivou představu, že on, stejně jako já, zamrzl v citech, které nás úplně pohltily té noci.

O to víc mě štvaly ty sny… Musela jsem v noci blouznit, když se mi zdálo, že mě místo Joea ošetřuje Edward. Všechno bylo tak skutečné, dokonce bych přísahala, že ho ze sebe cítím.

Asi bylo správné odejít. Asi bych tu s ním nedokázala být… a dívat se, jak je s ním šťastná ona. Vybavila jsem si, jak se na mě dívala. Jako by mě chtěla zabít pohledem už jen za to, že ho znám. Ona určitě patřila k němu…

Pak jsem si ale uvědomila, proč jsem sem vlastně přijela. Jak moc jsem se na tuhle práci těšila. Už dávno jsem tu cestu, na kterou jsem se vydala kvůli němu, vnímala jako svoji. Teď už to bylo mým posláním, ne jeho. A tím, že bych odsud utekla, bych ho nechala znovu ovládnout můj život. Copak mu ty čtyři roky nestačily? Ukradl mi minulost a teď se chystal mě oloupit o budoucnost!

Právě když jsem si s těžkým povzdechem schovala vlhký obličej do dlaně, vrátil se Joe od koní. Rychle jsem se snažila vzchopit. Nechtěla jsem, aby mě vnímal jako hysterickou chudinku.

„Děkuju.“ Překvapilo mě, jak pevně můj hlas zní.

Zkoumavě mě sledoval. Nejspíš přemýšlel, za co mu děkuju tentokrát.

„Za snídani. A taky… vážím si toho, jak jste se o mě v noci postaral.“ Nenápadně jsem si otřela tváře.

„Já?“ podivil se. „Já byl celou noc s koňmi.“

Naštěstí se otočil zády, jinak by musel podle mého výrazu soudit, že jsem navíc i retardovaná. Docházelo mi to pomalu. Jestli tu se mnou nebyl on, tak…

„Kdo?“ vyrazila jsem ze sebe přiškrceně. Víc slov jsem ze sebe nedostala. Hlavou mi prosvištěly všechny ty útržky, které si má mysl z dnešní noci uchovala. Edward, snažící se zmírnit mou horečku svými vlastními dlaněmi, jeho ustaraný výraz, když mi znovu dával ruku do dlahy, jeho oči, když se nade mnou skláněl, jeho rty na mé kůži…

Ne, to se mi určitě zdálo!

„Jestli mu chceš poděkovat, čeká venku,“ kývnul Joe hlavou ke dveřím.

∞∞∞

Joeovi začalo zhruba docházet, o co mezi námi jde. On musel vědět, jaké nebezpečí pro ni představuju, přesto se rozhodl, že mi trochu pomůže.

Když jí to řekl, zadrhl se jí dech. Trvalo nekonečných třicet sekund, než se vůbec pohnula a ani pak jsem si nebyl jistý, jestli vyjde ven - další dlouhé vteřiny stála za dveřmi. To, že nevím, co si myslí už jsem pomalu začal vnímat jako fakt. Nějaká krutá hříčka našeho osudu.

Já stál před chatou už od chvíle, kdy se začala budit. Nechtěl jsem riskovat, že ji překvapím a ona mě znovu odmítne. Rozhodnutí, jestli mě chce nebo nechce znovu vidět, jsem nechal na ní. A neměl jsem vůbec žádnou představu, co bych udělal, kdyby se rozhodla špatně…

Došla skoro ke mně. Nepustila mě tak blízko, abych ji mohl ovlivňovat. Vlastně… tak jsem to ani nechtěl.

„Mrzí mě, že jsem tě uhodila,“ řekla, když ke mně konečně vzhlédla.

Můj první nádech k odpovědi… a stála ještě o krok dál. Tentokrát jsem jí předvedl ztmavnutí duhovek v přímém přenosu.

„Mě mrzí, že mě to nebolelo,“ hořce jsem se ušklíbl.

Zatvářila se udiveně. Mou narážku nepochopila – jak by mohla.

„Děkuju… že ses o mě v noci postaral, to od tebe bylo…“ Stačila mi pouhá vzpomínka na její těsnou blízkost a…

„Neodcházej!“ skočil jsem jí do řeči. „Prosím,“ dodal jsem tišeji a zkrátil vzdálenost mezi námi o jeden krok.

„Proč?“ hlesla.

Jsem upír a už navěky tě miluju…

„Potřebujeme tě tu,“ řekl jsem se stejnou naléhavostí, s jakou jsem myslel na pravdu.

JÁ tě tu potřebuju!

„Aha,“ odtušila. Zdálo se mi, že o tom přemýšlí.

„Než by nám sem poslali někoho jiného, napadne sníh a terénní výzkum bude v háji,“ udržoval jsem nadějný kurs.

∞∞∞

Vlastně jsem se rozhodla už vevnitř. Tohle bylo moje vysněné místo. Tedy, když pominu fakt, že jsem tu chtěla zkusit zapomenout, což se ze zjevných důvodů absolutně zvrhlo. Teď už bych to nedokázala, ani kdybych odešla. Jen vědomí, že on tu je, by mi určitě vystačilo na další čtyři roky, takže nemělo smysl před tím utíkat.

„Já zůstávám,“ prohlásila jsem rozhodně.

Úleva, která z něj v ten okamžik sálala, vyplnila celý volný prostor mezi námi. Kdybych chtěla, mohla jsem se jí dotknout.

Asi mě tady opravdu potřebují…

„Mám jen jednu prosbu,“ pokračovala jsem. „My dva… začneme znovu. Bude to jako bysme se neznali. Nechci se pitvat v minulosti. Nechci vědět, co se tenkrát stalo. Nechci slyšet, cos dělal ty čtyři roky…“

∞∞∞

„…a hlavně… nechci vědět nic o tomhle.“ Zapíchla ukazováček do vzduchu. Jeho trajektorie protínala prostor mezi námi a zcela neomylně mířila přímo do mých očí, které právě znovu získávaly světlejší odstín.

Štěstí, které mi dravě kolovalo v žilách skoro jako krev, zmizelo. Zůstala po něm jen vyschlá zdevastovaná řečiště.

„Souhlasím,“ vydechl jsem dutě.

Co jiného mi zbývá…

Píseň pro tuto kapitolu... s geniálním, neuměle a volně přeloženým textem, jak jinak!

Coldplay - In my place

Na místě, kde jsem býval,
byly hranice, které nešly posunout.
Byl jsem ztracen.

Byl jsem ztracen, i poté, co jsem
ty hranice překročil.
Byl jsem ztracen.

Jak dlouho ještě musím čekat?
Kolik za to musím platit?
Jak dlouho ještě musím čekat?

Byl jsem vyděšený. Vyděšený,
znavený a nepřipravený,
ale stále jsem na tebe čekal.

I když teď odejdeš, když mě opustíš,
a necháš mě tu samotného,
Stejně na tebe budu čekat.

Jak dlouho ještě musím čekat?
Kolik za to musím platit?
Jak dlouho ještě musím čekat?

Zpívej mi prosím, prosím, prosím
Vrať se a zpívej
Zpívej mi

No tak mi zazpívej, teď, teď
No tak zpívej
Zpívej mi
Vrať se a zpívej!

Na místě, kde jsem býval,
byly hranice, které nešly posunout.
Byl jsem ztracen.

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

38)  TeenStar (23.08.2016 02:57)

Na jej mieste ho nakopem do zadku Áno, do toho mega sexi zadku

37)  Ajjinka (04.09.2011 15:03)

Asi ji chápu, ale bejt na jejím místě, zmizím, protože bych mu čtyři roky nikdy neodpustila Ale říkej to někomu zamilovanýmu, že

36)  Sky (03.08.2011 15:30)

Vážne ma chceš prizabiť! To, čo sa medzi nimi odohráva... Neviem, ale stále mám taký divný pocit... Uf, už aby som to mala za sebou a oni boli spolu.

35)  Morael (14.06.2011 16:42)

No, bere to statečněji, než jsem čekala. Ale nějak pochybuju o tom, že nebude myslet na minulost...

34)  SarkaS (10.06.2011 12:54)

hmm, nějak nevím co k téhle kapitole říct. Byla prostě správně, jestli víš jak to myslím

33)  Kristiana (02.06.2011 18:08)

Nemůžu si pomoct, ale Bella je jedna z těch hlavních hrdinek, se kterou jsem se zcela ztotožnila. I když svými rozhodnutmi Edwardovi nepomáhá, dělá všechno úplně správně(stejně jako bych to dělala já an jejím místě). Tvá Bella se stala jednou z mých oblíbených hrdinek .
Ani mě nepřekvapuje, že si Edwarda spojila s nadpozemsky krásnou Rose. Způsobem jakým reagovala na Bellu, skutečně působila jako naštvaná přítelkyně, které někdo zkoučí lízt do zelí.
Těším se, jak se vše vyvine dál.

32)  Silvaren (24.03.2011 07:22)

Myslím, že Bellina nechuť dozvědět se, co a proč se vlastně stalo, je obranným mechanismem. Znovu mi to přijde jako logcký postup. Ale to, jak se na ni dívá, co ona k němu cítí - a odmítá se tomu poddat - ááááááááááááááááááá To by mělo být trestné.

30)  kytka (31.01.2011 23:50)

To byla silná kapitola. Ošetřování v horečce, osudová láska, nechce nic slyšet, věřím, že k sobě najdou cestičku. Skvělé.

29)  Twilly (12.01.2011 22:21)

tak přesně o tomhle, malířko moje, celou dobu mluvím:
"Pořád jsem ho viděla, jak tam stojí… s tím výrazem v očích."... jednoduše, má to sílu, děvenko a přitom to není nic vyjmečného, je to tak neuvěřitelně uvěřitelné až je to krásné, víš?

... alebo kupříkladu tohle: " „Mě mrzí, že mě to nebolelo,“ hořce jsem se ušklíbl."... hořké tak akorát, líčeno fialovou barvou beznaděje, možná málo kouřového odstínu... prostě heská melancholie

... a tohle, to je jako tmavěmodrý odstín bolesti:" Štěstí, které mi dravě kolovalo v žilách skoro jako krev, zmizelo. Zůstala po něm jen vyschlá zdevastovaná řečiště."

28)  Amisha (02.01.2011 13:27)

No... já vím jak jsou komentáře důležité, ale já prostě nemám slov.

27)  Bye (29.12.2010 14:36)

Scri, díky!
Jsem ráda, že jsi zpátky. Fakt jsem si na Tebe předevčírem vzpomněla. Kam ses jako poděla. Takže s ohledem na mou jistou "speciální schopnost" mi bylo jasný, že se brzy objevíš...

26)  ScRiBbLe (29.12.2010 14:19)

Bye, nevím, zda jsem Ti to už říkala, ale musímto vyslovit znovu. Jsi úžasná, píšeš s naprostou dokonalostí a já Ti věřím každé slovo. Všechny ty jeho pocity, ta potřeba, aby se jí dotýkal, protože, co když by to bylo naposledy? Ta potřeba být v její blízkosti.

A Bella... úplně ji chápu. Asi bych taky - ZATÍM, ale opravdu zatím, nechtěla vědět, co mají všechny ty změny, které se na něm udály, znamenat.

Horečk, blouznění a to, jak se o ni staral , jak ji stále miluje i ona jeho .

Bylo to opět úžasné!!!

25)  Bye (27.12.2010 00:58)

Ambro, jo, prokoukla jsi mě. Joe je miláček a Rose... ta to nemá a nebude mít lehký. Ale zrovna se zamýšlím nad tím, že vedlejší postavy vždycky jenom využiju a odkopnu... Děkuju!
Alasko, díky, a to ještě není všem koncům a začátkům konec Ale ne, vlastně konec už se blíží... Díky

24)  Alaska (26.12.2010 22:45)

A je to zpátky - ta Bellina "nepotřeba" vědět podrobnosti. Nepochybně ji zdědila po Charlim.
Začít od začátku. To si vskutku nedokážu představit. Tak se tak zamýšlím - je obdivuhodné, kolik konců a začátků jsi dokázala skloubit do jedné povídky, aniž by působila necelistvě.

23)  ambra (26.12.2010 21:49)

No Bye, co Ti mám na TOHLE ještě říct? Tak aspoň něco: Už jsem zmínila, jak miluju Tvoje vedlejší postavy? Mary a Stanem počínaje, teď Joe a hlavně Rose... Stačí Ti pár vět a všechny ty její staré i čerstvé bolesti rostou do obludných rozměrů...
A TI DVA. Kolik minut to bylo tentokrát? Po dlouhé době jsem měla zase ten pocit trapnosti, že se motám někomu do absolutně soukromé chvíle. Edwarde, Bello, omlouvám se, to Bye mě postavila přímo mezi vás...

22)  Bye (18.12.2010 14:00)

Omlouvám se, že tu tentokrát nechávám jenom jedno velké anonymní DĚKUJI!!!
Pro všechny, kterým se Láska líbí a dají mi o tom vědět zanecháním otisku své tlapky.
Jsem šťastná, že Vás tu mám, ke komentářům se neustále vracím a Vaše písmenka mi pomáhají propsat se každou další kapitolou.
Jste skvělý!!!

21)  Hanetka (17.12.2010 20:37)

No vida, k čemu není dobrá nalomená ruka a horečka! Pak že není všechno zlý pro něco dobrý!
Bájko, už jsem ti říkala, že jsi génius? Říkala jsem si, jak to Belle Edward vysvětlí, když ona nechce nic vědět? Jenže génius má určitě v rukávu nějaké geniální řešení. Určitě. Doufám.
A čekám na to. Netrpělivě.

20)  Karolka (17.12.2010 20:19)

TAK NA TOHLE SI MUSÍM ZAPNOUT CAPSLOCK. TY SE TVÁŘÍŠ, JAKOBY NIC A PŘITOM TADY PAK SERVÍRUJEŠ TAKOVÝHLE VĚCI! MYŠLENKY, STYL, EMOCE, VÁŠEŇ... MÁM NAPROSTO SEVŘENÝ SRDCE, ALE ZÁROVEŇ JSEM ÚPLNĚ BLAŽENÁ. EDWARD NA KOLENOU, SPOUTANEJ LÁSKOU, VŮNÍ A DOHODOU, KTERÁ MU NAROZDÍL OD BELLY ALE VŮBEC NEVONÍ. TOHLE UŽ JE ÚPLNĚ ČISTÝ NEŘEDĚNÝ LSD...
JSI ÚŽASNÁ!

19)  Yasmini (17.12.2010 17:08)

Bye to bylo nádherné. To jak prožíval její blízkost. Tu noc co s ní strávil se v podstatě mučil. Nebyl si jistý, že ji ještě někdy uvidí. Přesto přišel za ní a zůstal.
A ona si o něj zlomila ruku a on se jí nakonec omluví.
Máš to vymakané. Doufám, že zlomí to její odhodlání zůstat stranou.
S Y.

1 2   »