12.12.2010 [15:45], Bye, ze série Láska neumírá, komentováno 43×, zobrazeno 7229×

X. Edward ?

Pink - I don´t believe you

Myslím, že jsem ho poznala dřív, než na něm můj pohled doopravdy spočinul. Necelých deset metrů ode mě stál duch někoho, kdo byl už čtyři roky oficiálně mrtvý. A zíral na mě tak, jako bych tenkrát umřela já.

Vůbec netuším, jak jsem se dostala s koně na zem. Ani jak jsem došla až k domu… k němu. Přestože mi v hlavě najednou vířily tisíce otázek, nebyla jsem schopná z nich uchopit ani jedinou. Můj mozek byl jako motor vytočený do maximálních otáček, jenže s rychlostí na neutrálu. Neprodukoval vůbec nic.

Tak proč to nic tolik bolelo? Proč se mi kontury té postavy stojící přede mnou rozpíjely před očima? A proč se mi do očí hrnuly slzy?

Stála jsem tam úplně ochromená, sotva půl metru od něj. Neschopná zformulovat ani jednoduchou větu. Nakonec mi mezi rty uniklo jediné slovo.

„Edwarde?“ hlesla jsem nevěřícně.

A ten přelud, co přede mnou stál, kývnul hlavou.

∞∞∞

Nedokázal jsem jí odpovědět jinak, než němým přitakáním. Nebyla to jen otázka nutnosti nádechu (a ten jsem si v tu chvíli opravdu nedovolil riskovat); já bych prostě nebyl schopný promluvit, ani kdybych mohl.

Carlisle se mýlí – MY můžeme být v šoku!

Ona vypadala, že je na tom stejně. Byla to dokonalá patová situace - oba zbaveni řeči i schopnosti myslet. Obklopila nás nějaká neviditelná bublina a dokonale nás izolovala od okolního světa. Zdálo se, že tam budeme bez hnutí stát navěky.

A pak ta křehká membrána praskla - za mnou vrzly vchodové dveře a já slyšel, jak Rosalie udělala tři tiché kroky ke schodům. Nemusel jsem se otočit, abych viděl, jak je napjatá, připravená zaútočit – musela pochopit, že se něco děje.

Udělal jsem nejistý půlkrok zpět, připraven ji zadržet. Ale nemohl jsem odtrhnout zrak od Belly. Ta pomalu vzhlédla někam nad mou hlavu. Když sklopila oči a znovu navázala na náš tichý dialog, bylo v jejím pohledu něco nového. Něco, co jsem tam nikdy neviděl a bytostně jsem toužil po tom, abych to byl nikdy nezahlédl.

Ten zvuk, který jí pak unikl ze rtů, mě šlehnul jako prásknutí devítiocasou kočkou na holou kůži zad. Byl mnohem horší, než to, co udělala hned potom.

∞∞∞

Pohled na tu nádhernou bytost, stojící nad schody, mě dokázal aspoň částečně vytrhnout z šoku, ve kterém jsem se ocitla. Najednou se ten Malström v mé hlavě zastavil.

On byl skutečný, žádný přelud. A tím, že tu přede mnou stál, že existoval, že žil… pošpinil všechno to, co se odehrálo od chvíle, kdy vstoupil do mého života. I to, co se dělo když z něj tak náhle zmizel.

Bylo mi v tu chvíli fuk, proč to tenkrát udělal. Jestli k tomu měl nějaký důvod, nebo to byl prostě jenom rozmar. Neměl právo mi to udělat! Najednou jsem se cítila strašně… ponížená a ukřivděná. Hrozně jsem si přála, aby se cítil aspoň trochu jako já.

A to, že tu s ním byla ta blonďatá bohyně, s tím nemělo nic společného. Nebo ano?

Byla to naprosto automatická reakce. Později jsem si nedokázala vybavit, že bych se pro to rozhodla. Prostě se to stalo. Ve stejnou chvíli, kdy jsem si pohrdlivě odfrkla, mi vystřelila pravá ruka a já se mu s důkladným rozmachem otevřenou dlaní trefila přesně na levou tvář. Dala jsem do toho všechno.

∞∞∞

Ten výraz v jejích očích mě úplně paralyzoval. Viděl jsem, co se chystá udělat. A měl jsem nekonečno k tomu, abych jí v tom zabránil. Mohl jsem uhnout tak pomalu, že by si ani nevšimla, že jsem to udělal rychle. Ale já se najednou cítil tak provinile, že jsem toužil po tom, aby mě ten její pohled zabil. A když ne, tak aspoň, aby mi hrozně ublížil. Nebo aby se ten mráz, co z něj čišel, absorboval do její facky, a tím, že ji přijmu, bych ho beze zbytku vstřebal.

Vůbec jsem přitom nepomyslel na důsledky svého činu.

∞∞∞

Nemlasklo to. Ten očekávaný, slastně úlevný zvuk se nekonal. Bylo to spíš takové divné plesknutí, jako když ruka plácne na vyleštěný kámen. Ale hlavně… to křuplo. Bolest, která mi projela rukou od zápěstí až po loket, se nedala přirovnat k žádné, kterou jsem za svůj život pocítila. Ani vyvrknutý kotník tak nebolel.

S bolestivým výkřikem jsem se zhroutila do kolen. Spíš jen okrajově jsem vnímala, že se vedle mě objevil Joe. A že se na terase něco hrozně rychle semlelo.

„Jdi dovnitř!“ vyštěkl odtamtud ten důvěrně známý hlas. Pak to vrčení, které se odtamtud ozývalo, utichlo.

Nevšimla jsem si, že by měli psa.

Svíjela jsem se na zemi v bolestivé agónii. Věděla jsem, že ruka je zlomená, aniž bych se na ni musela dívat. To jsem ostatně ani neměla v úmyslu, jen jsem si ji tou druhou instinktivně tiskla k tělu.

Najednou u mě klečeli oba. Joe řekl něco, čemu jsem nerozuměla.

„Já vím!“ odsekl mu Edward.

„Bello...“ vydechl pak. Už zněl úplně jinak. Tiše. Naléhavě.

Sklonil hlavu tak, aby mi mohl pohlédnout do očí. Já ty své pevně zavřela, nechtěla jsem ho vidět. Uslyšela jsem jeho tichý povzdech.

„Dovol, podívám se na tu ruku,“ zaprosil.

Vzápětí jsem ucítila, jak jemně uvolňuje mé křečovité sevření a bere mou zraněnou paži do svých dlaní. Přes veškerou jeho opatrnost jsem sykla bolestí.

„Odpusť, musím to udělat,“ promlouval ke mně tiše.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jeho hlas zní jinak. Stále to byl ten stejný, hluboký a podmanivý, ale jako by se do něj dostaly nové, sytější tóny.

S údivem jsem otevřela oči… abych zahlédla, jak mi jedno ostří chirurgických nůžek zajelo pod manžetu rukávu. Bezděky jsem sebou cukla. Rukou mi projela další vlna bolesti.

„Neboj, jenom se na to podívám,“ uklidňoval mě.

Jeho prsty byly stejně jemné a chladivé jako tenkrát. Ne, ještě mnohem chladnější! Teď jsem za to byla vděčná, pod jeho doteky začala ta bolest okamžitě ustupovat.

„Máme štěstí,“ vydechl úlevou. „Zdá se, že je kost jenom prasklá. Nevidím žádnou deformaci, ani ti to neotéká.“

„Myslela jsem, že doktor je tvůj otec.“ Navzdory mé snaze o věcný tón to vyznělo uštěpačně.

Zvedl hlavu a pohlédl na mě. Najednou vypadal hrozně unaveně, a jeho oči... šokovaně jsem se nadechla. Jako by věděl, co mě tak zarazilo, rychle sklopil zrak zpátky k mé ruce. Změna, která se udála s jeho hlasem, nebyla nic proti tomu, co se stalo s jeho očima… Po smaragdové zeleni nebylo ani památky, teď byly úplně černé… nepřirozeně černé. Přestože jsem si byla naprosto jistá, že před tím pohlavkem byly… světle hnědé?!

Už jsem nevnímala, jak mi dává ruku do dlahy, ani jak mi podává sklenici vody a z lékařského kufříku nějaké léky na bolest. Jen jsem ho upřeně sledovala. Musel to vycítit, protože se celou tu dobu mému pohledu vyhýbal. Postupně jsem nacházela další a další odlišnosti, kterých jsem si v tom prvotním šoku prostě nevšimla. Zdál se ještě bledší, než jsem si ho pamatovala. Jeho rysy… jako by zkrásněl… a vůbec nezestárl… všechno v jeho tváři bylo najednou dokonalé. Dokonce i jeho vůně byla jiná. Mnohem intenzivnější.

Mátlo mě to. Každá buňka mého těla křičela: tohle je můj Edward! Ale smysly se mě snažily přesvědčit o opaku. Něco s ním bylo špatně a já to věděla. Začal mě svírat neodbytný pocit, že přede mnou klečí úplný cizinec, který se za Edwarda jenom vydává.

„Tak, za pár dní budeš v pořádku,“ řekl, když dosedl zpátky na paty poté, co mi vzadu na krku svázal šátek, fixující ruku k mému hrudníku.

Když to dělal, cíp jeho lovecké košile se mi otřel o obličej. Neodolala jsem a zhluboka se nadechla.

Je to on!

Do očí se mi zase natlačily slzy. Pevně jsem stiskla víčka. Nehodlala jsem tu teď brečet. Ne před ním!

Znovu jsem podrobně zkoumala jeho tvář. Evidentně si to uvědomoval. S hranou pečlivostí nekonečně dlouho balil lékařské vybavení a zbytky obvazů do kufříku.

Do kufříku? Kde ten se tady vzal?

My ho nepřivezli a on se do srubu nevracel. Aspoň jsem si toho nevšimla.

A co ta sklenice vody?

Ohlédla jsem se. Stopař, který už před nějakou chvílí usoudil, že si vystačíme sami, právě skládal bedny nákladu z muly. Ten to sem určitě nedonesl.

Začínala jsem si připadat paranoidně. Zvlášť když jsem si nakonec položila tu vtíravou otázku. Jak je možné, že jsem si…o něj zlomila ruku? Tak nešikovná zase nejsem! Bylo to, jako dát facku soše…

Konečně zavřel dokonale uspořádaný kufřík. Pevně se nadechl, jako by se rozhodoval ke skoku z dvacetimetrového útesu a pak se na mě podíval. A moje těžce zkoušená mysl dostala poslední zásah. Jeho oči byly zase zlatavě hnědé!

∞∞∞

Když jsem uslyšel, jak jí praskla kost, bylo mi najednou úplně jedno, že v její blízkosti dýchám. Věděl jsem, že jí neublížím. Strach o ni nabyl obřích rozměrů a stal se tak mým jediným změřitelným pocitem. Nejpomaleji, jak to šlo, jsem vyběhl na verandu a zpacifikoval Rose, která měla potřebu mě chránit. Jakmile jsem ji dotlačil až za dveře, mohl jsem využít svou maximální rychlost, abych popadl v patře lékařskou tašku a v kuchyni natočil sklenici vody.

Klečel jsem u ní skoro stejně rychle jako Joe. Ten měl zase potřebu chránit Bellu. Za těch pár měsíců, co s námi spolupracoval, už měl poměrně přesnou představu o tom, kdo jsme. Jeho otevřená mysl člověka spjatého s přírodou a jejími silami mu nebránila ten fakt přijmout. Určitě na tom měly podíl i legendy jeho kmene. My jsme zdaleka nebyli těmi nejhoršími bytostmi, se kterými se mohl setkat.

Zjistil, čím se živíme - to mu jako vynikajícímu stopaři prostě nemohlo uniknout. Jeho počáteční ostražitost se tak postupem času otupila a on se právě nacházel ve stadiu, kdy mi začínal důvěřovat.

To, co se teď stalo, ho ale vyvedlo z míry. A taky to, že jsem se potom k Belle přiblížil s černýma očima. Věděl, že mi tmavnou při lovu a zákonitě si to vysvětlil, jako hrozbu.

„Máš pohled lovce,“ upozornil mě ve svém jazyce tak, aby mu Bella nerozuměla.

Nemusel mi to říkat! Přestože jsem tomu nehodlal věnovat ani tisícinu své pozornosti, moc dobře jsem si uvědomoval reakci svého těla na volání její krve. Tmavé oči? Ty byly jenom vrcholkem pyramidy! To pro mě ale teď nebylo důležité. Všechno, celý můj život, se scvrknul do čtverečního metru, ve kterém jsem se nacházel já a ona.

Ještě pořád ke mně od ní nedolehla jediná myšlenka. Myslel jsem si, že je to šok z našeho setkání, možná z té bolesti. Vůbec jsem nedokázal odhadnout její další reakci. Naučil jsem se tak spoléhat na svůj dar, že jsem si najednou nepřipadal jenom hluchý, ale i slepý.

Což ona zjevně nebyla. Cítil jsem, jak mě po celou dobu, kdy jsem ošetřoval její ruku, doslova skenuje pohledem. A věděl jsem, co musela zákonitě vidět. A cítit…

Nepotřeboval jsem číst její myšlenky, ani ji vidět, abych poznal, jak je rozrušená. Jako bonus k tomu, že se před ní zjevil duch doktora Jekylla, dostala ještě plnou dávku všech zvláštnůstek pana Hydea. A vůbec jsem nepochyboval o tom, že právě ona všechny ty rozdíly vidí.

Nakonec mi nezbylo nic jiného, než k ní vzhlédnout. Můj vlastní pocit zvířete vedeného na porážku asi nebyl ničím, proti tomu jejímu. Byla zděšená.

„Kdo jsi?“ hlesla, když vstala a bezděky ustoupila o dva kroky zpět.

„Edward Cullen,“ odpověděl jsem po pravdě.

Pochybovačně se uchechtla a zavrtěla hlavou.

„Toho jsem znala.“

„Ne, Bello, znalas Edwarda Masena, tím jsem býval, teď jsem Edward Cullen.“

Její hlava dál pokračovala v tom zamítavém, nevěřícném pohybu ze strany na stranu.

Rozhodl jsem se. Ne teď v tomto okamžiku, to rozhodnutí padlo, už když jsem zahlédl první pramen jejích vlasů za zády stopaře. Už žádné lži! Když mi ji osud přivedl do cesty podruhé, udělám všechno jinak. Správně. Tentokrát s ní budu hrát čistou hru. Ať to stojí, co to stojí!

Pomalu jsem vstal a s dlaněmi obrácenými k ní v prastarém gestu neublížím, jsem postoupil o půl kroku k ní.

„Bello, prosím, věř mi. Jsem to pořád já. Všechno ti vysvětlím!“

No to snad nemyslíš vážně!

Rose evidentně došla trpělivost. Ze srubu se ozvala ohlušující rána. Odhadoval jsem to na dveře vyražené z pantů.

Bella sebou polekaně trhla a ustoupila další dva kroky zpátky. Pokusil jsem se ji následovat, ale stalo se to, co jsem očekával. Koně se začali plašit.

Ohlédla se na ně. Pak se podívala zpět na mě. A v očích měla zvláštní směsici strachu, údivu a nejistoty.

„Joe?“ oslovila indiána, který teď napjatě zíral na to divadlo, které jsme před ním nechtíc hráli.

„Ehm, ano?“ odkašlal si překvapeně. Nečekal, že ho do naší hry zahrneme.

„Jedeme zpátky,“ pronesla pevně, aniž ze mě spustila zrak.

„Ale…“ zajíkl se. Stihnul pomyslet jen na to, že se brzy setmí.

„Hned!“ skoro vykřikla. To už se podívala na něj a vybídla ho, aby jí pomohl nasednout na koně.

„Bello, prosím, nedělej to!“ snažil jsem se ji zoufale přesvědčit. „Dej mi šanci. Řeknu ti všechno!“

„To si měl udělat před čtyřmi roky,“ zašeptala bolestně a já jen bezmocně sledoval, jak jí po tvářích stékají první slzy. Už je nezadržovala.

Měl jsem chuť tomu zvířeti, na kterém seděla zlámat vaz. Aby mi ji nemohlo ukrást. Strhnout ji z něj a držet ji u sebe třeba násilím. Jen aby zůstala se mnou. Faktem ale bylo, že jsem nemohl udělat vůbec nic. Jakýkoliv můj pohyb, každé další slovo by ji jenom utvrdilo ve správnosti jejího rozhodnutí. Jediné, co jsem směl udělat, bylo… nechat ji jít.

„Jedeme!“ pobídla koně i stopaře.

Než se otočila, hrábla levou rukou po otěžích. Zahlédl jsem, jak zpod rukávu její bundy vyklouzl stříbrný náramek s přívěskem ve tvaru srdce.

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

3)  Hanetka (12.12.2010 16:22)

Ona odjede? Ale vrátí se, že jo? Musí se vrátit! Bájuško, ať se vrátí. Musí být přece zvědavá, jak a co a proč. Hernajs, dneska to všechno končí tak napínavě, kdo to má vydržet? Klaním se a netrpělivě budu čekat na pokračování...

«   1 2 3