12.12.2010 [15:45], Bye, ze série Láska neumírá, komentováno 43×, zobrazeno 7228×

X. Edward ?

Pink - I don´t believe you

Myslím, že jsem ho poznala dřív, než na něm můj pohled doopravdy spočinul. Necelých deset metrů ode mě stál duch někoho, kdo byl už čtyři roky oficiálně mrtvý. A zíral na mě tak, jako bych tenkrát umřela já.

Vůbec netuším, jak jsem se dostala s koně na zem. Ani jak jsem došla až k domu… k němu. Přestože mi v hlavě najednou vířily tisíce otázek, nebyla jsem schopná z nich uchopit ani jedinou. Můj mozek byl jako motor vytočený do maximálních otáček, jenže s rychlostí na neutrálu. Neprodukoval vůbec nic.

Tak proč to nic tolik bolelo? Proč se mi kontury té postavy stojící přede mnou rozpíjely před očima? A proč se mi do očí hrnuly slzy?

Stála jsem tam úplně ochromená, sotva půl metru od něj. Neschopná zformulovat ani jednoduchou větu. Nakonec mi mezi rty uniklo jediné slovo.

„Edwarde?“ hlesla jsem nevěřícně.

A ten přelud, co přede mnou stál, kývnul hlavou.

∞∞∞

Nedokázal jsem jí odpovědět jinak, než němým přitakáním. Nebyla to jen otázka nutnosti nádechu (a ten jsem si v tu chvíli opravdu nedovolil riskovat); já bych prostě nebyl schopný promluvit, ani kdybych mohl.

Carlisle se mýlí – MY můžeme být v šoku!

Ona vypadala, že je na tom stejně. Byla to dokonalá patová situace - oba zbaveni řeči i schopnosti myslet. Obklopila nás nějaká neviditelná bublina a dokonale nás izolovala od okolního světa. Zdálo se, že tam budeme bez hnutí stát navěky.

A pak ta křehká membrána praskla - za mnou vrzly vchodové dveře a já slyšel, jak Rosalie udělala tři tiché kroky ke schodům. Nemusel jsem se otočit, abych viděl, jak je napjatá, připravená zaútočit – musela pochopit, že se něco děje.

Udělal jsem nejistý půlkrok zpět, připraven ji zadržet. Ale nemohl jsem odtrhnout zrak od Belly. Ta pomalu vzhlédla někam nad mou hlavu. Když sklopila oči a znovu navázala na náš tichý dialog, bylo v jejím pohledu něco nového. Něco, co jsem tam nikdy neviděl a bytostně jsem toužil po tom, abych to byl nikdy nezahlédl.

Ten zvuk, který jí pak unikl ze rtů, mě šlehnul jako prásknutí devítiocasou kočkou na holou kůži zad. Byl mnohem horší, než to, co udělala hned potom.

∞∞∞

Pohled na tu nádhernou bytost, stojící nad schody, mě dokázal aspoň částečně vytrhnout z šoku, ve kterém jsem se ocitla. Najednou se ten Malström v mé hlavě zastavil.

On byl skutečný, žádný přelud. A tím, že tu přede mnou stál, že existoval, že žil… pošpinil všechno to, co se odehrálo od chvíle, kdy vstoupil do mého života. I to, co se dělo když z něj tak náhle zmizel.

Bylo mi v tu chvíli fuk, proč to tenkrát udělal. Jestli k tomu měl nějaký důvod, nebo to byl prostě jenom rozmar. Neměl právo mi to udělat! Najednou jsem se cítila strašně… ponížená a ukřivděná. Hrozně jsem si přála, aby se cítil aspoň trochu jako já.

A to, že tu s ním byla ta blonďatá bohyně, s tím nemělo nic společného. Nebo ano?

Byla to naprosto automatická reakce. Později jsem si nedokázala vybavit, že bych se pro to rozhodla. Prostě se to stalo. Ve stejnou chvíli, kdy jsem si pohrdlivě odfrkla, mi vystřelila pravá ruka a já se mu s důkladným rozmachem otevřenou dlaní trefila přesně na levou tvář. Dala jsem do toho všechno.

∞∞∞

Ten výraz v jejích očích mě úplně paralyzoval. Viděl jsem, co se chystá udělat. A měl jsem nekonečno k tomu, abych jí v tom zabránil. Mohl jsem uhnout tak pomalu, že by si ani nevšimla, že jsem to udělal rychle. Ale já se najednou cítil tak provinile, že jsem toužil po tom, aby mě ten její pohled zabil. A když ne, tak aspoň, aby mi hrozně ublížil. Nebo aby se ten mráz, co z něj čišel, absorboval do její facky, a tím, že ji přijmu, bych ho beze zbytku vstřebal.

Vůbec jsem přitom nepomyslel na důsledky svého činu.

∞∞∞

Nemlasklo to. Ten očekávaný, slastně úlevný zvuk se nekonal. Bylo to spíš takové divné plesknutí, jako když ruka plácne na vyleštěný kámen. Ale hlavně… to křuplo. Bolest, která mi projela rukou od zápěstí až po loket, se nedala přirovnat k žádné, kterou jsem za svůj život pocítila. Ani vyvrknutý kotník tak nebolel.

S bolestivým výkřikem jsem se zhroutila do kolen. Spíš jen okrajově jsem vnímala, že se vedle mě objevil Joe. A že se na terase něco hrozně rychle semlelo.

„Jdi dovnitř!“ vyštěkl odtamtud ten důvěrně známý hlas. Pak to vrčení, které se odtamtud ozývalo, utichlo.

Nevšimla jsem si, že by měli psa.

Svíjela jsem se na zemi v bolestivé agónii. Věděla jsem, že ruka je zlomená, aniž bych se na ni musela dívat. To jsem ostatně ani neměla v úmyslu, jen jsem si ji tou druhou instinktivně tiskla k tělu.

Najednou u mě klečeli oba. Joe řekl něco, čemu jsem nerozuměla.

„Já vím!“ odsekl mu Edward.

„Bello...“ vydechl pak. Už zněl úplně jinak. Tiše. Naléhavě.

Sklonil hlavu tak, aby mi mohl pohlédnout do očí. Já ty své pevně zavřela, nechtěla jsem ho vidět. Uslyšela jsem jeho tichý povzdech.

„Dovol, podívám se na tu ruku,“ zaprosil.

Vzápětí jsem ucítila, jak jemně uvolňuje mé křečovité sevření a bere mou zraněnou paži do svých dlaní. Přes veškerou jeho opatrnost jsem sykla bolestí.

„Odpusť, musím to udělat,“ promlouval ke mně tiše.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jeho hlas zní jinak. Stále to byl ten stejný, hluboký a podmanivý, ale jako by se do něj dostaly nové, sytější tóny.

S údivem jsem otevřela oči… abych zahlédla, jak mi jedno ostří chirurgických nůžek zajelo pod manžetu rukávu. Bezděky jsem sebou cukla. Rukou mi projela další vlna bolesti.

„Neboj, jenom se na to podívám,“ uklidňoval mě.

Jeho prsty byly stejně jemné a chladivé jako tenkrát. Ne, ještě mnohem chladnější! Teď jsem za to byla vděčná, pod jeho doteky začala ta bolest okamžitě ustupovat.

„Máme štěstí,“ vydechl úlevou. „Zdá se, že je kost jenom prasklá. Nevidím žádnou deformaci, ani ti to neotéká.“

„Myslela jsem, že doktor je tvůj otec.“ Navzdory mé snaze o věcný tón to vyznělo uštěpačně.

Zvedl hlavu a pohlédl na mě. Najednou vypadal hrozně unaveně, a jeho oči... šokovaně jsem se nadechla. Jako by věděl, co mě tak zarazilo, rychle sklopil zrak zpátky k mé ruce. Změna, která se udála s jeho hlasem, nebyla nic proti tomu, co se stalo s jeho očima… Po smaragdové zeleni nebylo ani památky, teď byly úplně černé… nepřirozeně černé. Přestože jsem si byla naprosto jistá, že před tím pohlavkem byly… světle hnědé?!

Už jsem nevnímala, jak mi dává ruku do dlahy, ani jak mi podává sklenici vody a z lékařského kufříku nějaké léky na bolest. Jen jsem ho upřeně sledovala. Musel to vycítit, protože se celou tu dobu mému pohledu vyhýbal. Postupně jsem nacházela další a další odlišnosti, kterých jsem si v tom prvotním šoku prostě nevšimla. Zdál se ještě bledší, než jsem si ho pamatovala. Jeho rysy… jako by zkrásněl… a vůbec nezestárl… všechno v jeho tváři bylo najednou dokonalé. Dokonce i jeho vůně byla jiná. Mnohem intenzivnější.

Mátlo mě to. Každá buňka mého těla křičela: tohle je můj Edward! Ale smysly se mě snažily přesvědčit o opaku. Něco s ním bylo špatně a já to věděla. Začal mě svírat neodbytný pocit, že přede mnou klečí úplný cizinec, který se za Edwarda jenom vydává.

„Tak, za pár dní budeš v pořádku,“ řekl, když dosedl zpátky na paty poté, co mi vzadu na krku svázal šátek, fixující ruku k mému hrudníku.

Když to dělal, cíp jeho lovecké košile se mi otřel o obličej. Neodolala jsem a zhluboka se nadechla.

Je to on!

Do očí se mi zase natlačily slzy. Pevně jsem stiskla víčka. Nehodlala jsem tu teď brečet. Ne před ním!

Znovu jsem podrobně zkoumala jeho tvář. Evidentně si to uvědomoval. S hranou pečlivostí nekonečně dlouho balil lékařské vybavení a zbytky obvazů do kufříku.

Do kufříku? Kde ten se tady vzal?

My ho nepřivezli a on se do srubu nevracel. Aspoň jsem si toho nevšimla.

A co ta sklenice vody?

Ohlédla jsem se. Stopař, který už před nějakou chvílí usoudil, že si vystačíme sami, právě skládal bedny nákladu z muly. Ten to sem určitě nedonesl.

Začínala jsem si připadat paranoidně. Zvlášť když jsem si nakonec položila tu vtíravou otázku. Jak je možné, že jsem si…o něj zlomila ruku? Tak nešikovná zase nejsem! Bylo to, jako dát facku soše…

Konečně zavřel dokonale uspořádaný kufřík. Pevně se nadechl, jako by se rozhodoval ke skoku z dvacetimetrového útesu a pak se na mě podíval. A moje těžce zkoušená mysl dostala poslední zásah. Jeho oči byly zase zlatavě hnědé!

∞∞∞

Když jsem uslyšel, jak jí praskla kost, bylo mi najednou úplně jedno, že v její blízkosti dýchám. Věděl jsem, že jí neublížím. Strach o ni nabyl obřích rozměrů a stal se tak mým jediným změřitelným pocitem. Nejpomaleji, jak to šlo, jsem vyběhl na verandu a zpacifikoval Rose, která měla potřebu mě chránit. Jakmile jsem ji dotlačil až za dveře, mohl jsem využít svou maximální rychlost, abych popadl v patře lékařskou tašku a v kuchyni natočil sklenici vody.

Klečel jsem u ní skoro stejně rychle jako Joe. Ten měl zase potřebu chránit Bellu. Za těch pár měsíců, co s námi spolupracoval, už měl poměrně přesnou představu o tom, kdo jsme. Jeho otevřená mysl člověka spjatého s přírodou a jejími silami mu nebránila ten fakt přijmout. Určitě na tom měly podíl i legendy jeho kmene. My jsme zdaleka nebyli těmi nejhoršími bytostmi, se kterými se mohl setkat.

Zjistil, čím se živíme - to mu jako vynikajícímu stopaři prostě nemohlo uniknout. Jeho počáteční ostražitost se tak postupem času otupila a on se právě nacházel ve stadiu, kdy mi začínal důvěřovat.

To, co se teď stalo, ho ale vyvedlo z míry. A taky to, že jsem se potom k Belle přiblížil s černýma očima. Věděl, že mi tmavnou při lovu a zákonitě si to vysvětlil, jako hrozbu.

„Máš pohled lovce,“ upozornil mě ve svém jazyce tak, aby mu Bella nerozuměla.

Nemusel mi to říkat! Přestože jsem tomu nehodlal věnovat ani tisícinu své pozornosti, moc dobře jsem si uvědomoval reakci svého těla na volání její krve. Tmavé oči? Ty byly jenom vrcholkem pyramidy! To pro mě ale teď nebylo důležité. Všechno, celý můj život, se scvrknul do čtverečního metru, ve kterém jsem se nacházel já a ona.

Ještě pořád ke mně od ní nedolehla jediná myšlenka. Myslel jsem si, že je to šok z našeho setkání, možná z té bolesti. Vůbec jsem nedokázal odhadnout její další reakci. Naučil jsem se tak spoléhat na svůj dar, že jsem si najednou nepřipadal jenom hluchý, ale i slepý.

Což ona zjevně nebyla. Cítil jsem, jak mě po celou dobu, kdy jsem ošetřoval její ruku, doslova skenuje pohledem. A věděl jsem, co musela zákonitě vidět. A cítit…

Nepotřeboval jsem číst její myšlenky, ani ji vidět, abych poznal, jak je rozrušená. Jako bonus k tomu, že se před ní zjevil duch doktora Jekylla, dostala ještě plnou dávku všech zvláštnůstek pana Hydea. A vůbec jsem nepochyboval o tom, že právě ona všechny ty rozdíly vidí.

Nakonec mi nezbylo nic jiného, než k ní vzhlédnout. Můj vlastní pocit zvířete vedeného na porážku asi nebyl ničím, proti tomu jejímu. Byla zděšená.

„Kdo jsi?“ hlesla, když vstala a bezděky ustoupila o dva kroky zpět.

„Edward Cullen,“ odpověděl jsem po pravdě.

Pochybovačně se uchechtla a zavrtěla hlavou.

„Toho jsem znala.“

„Ne, Bello, znalas Edwarda Masena, tím jsem býval, teď jsem Edward Cullen.“

Její hlava dál pokračovala v tom zamítavém, nevěřícném pohybu ze strany na stranu.

Rozhodl jsem se. Ne teď v tomto okamžiku, to rozhodnutí padlo, už když jsem zahlédl první pramen jejích vlasů za zády stopaře. Už žádné lži! Když mi ji osud přivedl do cesty podruhé, udělám všechno jinak. Správně. Tentokrát s ní budu hrát čistou hru. Ať to stojí, co to stojí!

Pomalu jsem vstal a s dlaněmi obrácenými k ní v prastarém gestu neublížím, jsem postoupil o půl kroku k ní.

„Bello, prosím, věř mi. Jsem to pořád já. Všechno ti vysvětlím!“

No to snad nemyslíš vážně!

Rose evidentně došla trpělivost. Ze srubu se ozvala ohlušující rána. Odhadoval jsem to na dveře vyražené z pantů.

Bella sebou polekaně trhla a ustoupila další dva kroky zpátky. Pokusil jsem se ji následovat, ale stalo se to, co jsem očekával. Koně se začali plašit.

Ohlédla se na ně. Pak se podívala zpět na mě. A v očích měla zvláštní směsici strachu, údivu a nejistoty.

„Joe?“ oslovila indiána, který teď napjatě zíral na to divadlo, které jsme před ním nechtíc hráli.

„Ehm, ano?“ odkašlal si překvapeně. Nečekal, že ho do naší hry zahrneme.

„Jedeme zpátky,“ pronesla pevně, aniž ze mě spustila zrak.

„Ale…“ zajíkl se. Stihnul pomyslet jen na to, že se brzy setmí.

„Hned!“ skoro vykřikla. To už se podívala na něj a vybídla ho, aby jí pomohl nasednout na koně.

„Bello, prosím, nedělej to!“ snažil jsem se ji zoufale přesvědčit. „Dej mi šanci. Řeknu ti všechno!“

„To si měl udělat před čtyřmi roky,“ zašeptala bolestně a já jen bezmocně sledoval, jak jí po tvářích stékají první slzy. Už je nezadržovala.

Měl jsem chuť tomu zvířeti, na kterém seděla zlámat vaz. Aby mi ji nemohlo ukrást. Strhnout ji z něj a držet ji u sebe třeba násilím. Jen aby zůstala se mnou. Faktem ale bylo, že jsem nemohl udělat vůbec nic. Jakýkoliv můj pohyb, každé další slovo by ji jenom utvrdilo ve správnosti jejího rozhodnutí. Jediné, co jsem směl udělat, bylo… nechat ji jít.

„Jedeme!“ pobídla koně i stopaře.

Než se otočila, hrábla levou rukou po otěžích. Zahlédl jsem, jak zpod rukávu její bundy vyklouzl stříbrný náramek s přívěskem ve tvaru srdce.

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

23)  Luciana (13.12.2010 19:59)

Kvůli tobě jsem měla zástavu dechu ... čtení téhle kapitolky se totiž podobalo hloubkovému potápění. Na začátku jsem se pořádně nadechla a jak jsem četla dál a dál, začaly se mi dělat mžitky před očima a na konci jsem měla kyslíkový kolaps . Jak to bude dál? Co podnikne Edward, aby Bellu k sobě dostal zpátky, jak jí to všechno vysvětlí .... tolik otázek ... tolik možností ... to vyřeší jen další kapitola Děkuju za krásný čtení

22)  Bye (13.12.2010 12:30)

lucko,
Tru, dík. Já jsem na to taky zvědavá
Hanetko, díky. Nojo, zatím převládlo zděšení...
Hani, děkuju Našlas tam VŠECHNO, co jsem se tam snažila dostat! A to mě hrozně potěšilo. A ta poslední věta!
Neb, nojo, vůbec na tu cestu neuviděj . Díky
Carlie, děkuju. Zrovna od Tebe mě chvála za metafory těší. Tvoje slovní obraty mi pravidelně vyráží dech!
AMO, já holt na ty srandičky moc nejsem , tak to se mnou nějak protrp
semisko, krásněs to v těch čtyřech větách vystihla a shrnula!
sakruško, ano, všechno se proti nim spiklo, uvidíme, jak se s tím popasujou. Jistou představu už mám... Díky,
Lenko, to potěší, vidět, že jsem ti to zprostředkovala tek, že to vnímáš stejně, jako já. Nojo, Láska neumírá...
Astrid, Jangu!!! Aspoň trošičku vidíš, jaký to pro mě bylo, když se Edward, syn Patriův, zamiloval do Isabely a ona ho nechtěla... Ty moje vědmo
sfingo, inu, uvidíme... My nemůžem ani naznačovat...
Karolko, ach, já vím, drtím je, ale jinak to nejde... A Rose, uf, nebude to mít lehký, holka... Děkuju,
Astrid, hele, do lesa šla. Míří zpět do reálnýho světa. Dojde tam? Nedojde?
Ewiku, lásko, já taky nechci aby odešla!!! Co s tím?
Bos, já vím, ty teď potřebuješ úplně jiný emoce Pokusím se
Lady, teda! To jsem Tě ale pěkně rozparádila! Hele, na Edwardovu obranu toliko, že nechránil ani tak sebe, jako spíš svou rodinu. Holt se upsal, tak musel platit...
Gabi, odpovím, ale pšt... Ne.
Astrid, Tě miluju!!!!
witmy, super, už to sepisuju
belko, jasně že to mám vymyšlený. Už jenom vyprávím, jak to bylo...

19)  Astrid (12.12.2010 23:17)

ich prepadne medveď a ED ju zachráni Bye, mne neradno taketo veci davať čist ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá
ja to chcem!!!!!!!!!!!!

16)  Bosorka (12.12.2010 21:55)

Bye - nemám sílu, tak jen

15)  Ewik (12.12.2010 21:54)

Neodjede, já vím, že neodjede! Nebo jo! Vždyť ho stále miluje i po těch letech co si myslela, že zemřel! Neodjede, že ne?!
Moc krásné
Těším se, jak to dopadne s tím jejím odjezdem.

14)  Astrid (12.12.2010 20:38)

Bye milujem ja sa neudržíííím ach hach áááááááááá ja chcem vedieť ako to bude, kam išla!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
promiň brouku
oj menšia schíza ma chytla, nj, tak nic líííííbe

13)  Karolka (12.12.2010 19:58)

Na padrť... Totálně na padrť... (Tady by to chtělo to zlomený srdíčko, co je na Skypu).
Tady někde mizí hranice mezi literaturou a skutečností. Už nevidím slova a věty, ale obrazy. A co to navíc dělá s pocity... Vždycky, když mi pošleš další, klepu se jako ratlík. Tak si říkám, to umělecké vyčerpání už je dávno minulostí, že jo? Tohle totiž vypadá na vrcholnou formu! Jo, rozhodně!
A nebudu přdkládat své hypotézy a přání. Jen se musím přidat k ostatním a říct, jak moc miluju Tvého Edwarda a jak moc jsem se identifikovala s Bellou. A co je ještě větší síla - já se identifikovala i s Rose.
Jsi úžasná!

12)  sfinga (12.12.2010 19:52)

WOW to byla rána Škoda, že je upír a bolí to Bellu a ne jeho
Edward bude mít co vysvětlovat, co? Tedy, jestli mu to Rosalie dovolí.A jestli se Bella nepřizabije na skalách
A stejně... je mi ho líto, kluka jednoho upírského
Doufám, že má Bella měkké srdce

11)  Astrid (12.12.2010 19:24)

Ach, Bye ja som zamilovana, som z toho úplne paf. To bolo tak silné, tak rezonujúce v srdciach. On a ona, ale hlavne ON, Jingu, cos mi to provedla, ja lietam v oblakoch a myslím na tento príbeh.
Kam to do prdele odišla??!! Neviem sa dočkať pokračovania. Ale on ju obmakčí, ja tomu verím, ona bude plakať, ho aj ignorovať, ale on to nevzdá ja mám slzičku...
Báááj ja sa potrebujem objimať milujem tento príbeh. Ach Jingu Ach

10)  Lenka326 (12.12.2010 19:12)

Neskutečné , pocity obou dvou ve střídajících se pohledech, nevím, nad kým se mi chtělo bečet víc. Bellina facka byla tak přirozená, jen bohužel dopadla na nadpřirozeno. Vnímá všechny změny "jejího" Edwarda a radši utíká, protože tu bolest nemůže dál snést. A Edward ji nechává odejít - pro její dobro. To je teda situace.
Moc krásné čtení, jen doufám, že Láska neumírá a ta jejich překonala nejen smrt a poslední 4 roky, ale přetrvá na věčnost, žejo, prosíííím.

9)  sakraprace (12.12.2010 17:39)

Ale, ale...teď přece nemůže odjet Jsem z této kapitolky celá vykulená. A co Rose?? Ta musí být zase naštvaná !! A Bella si to ani nenechá vysvětlit?! Vždyť má stále jeho náramek, stále ho miluje?!!
Kde máš další písmenka a odstavce, hmm????

8)  semiska (12.12.2010 17:30)

Fíha, ta mu ji teda ubalila. Chápu, že za ní nemohl. Snad budou mít příležitost si to nějak vyjasnit a objasnit. Ale její odpověď neměla chybu. Moc se i to povedlo, Bye, krása. Už jsem strašně natěšená na další kapitolku.

6)  Carlie (12.12.2010 17:17)

Bye, to byla atmosféra, páni
A ty Tvoje metafory!!! Nejvíc mě dostalo: "Můj mozek byl jako motor vytočený do maximálních otáček, jenže s rychlostí na neutrálu." Ne jen proto, že jsem byla nadšená tím, že jsem to pochopila (sama řidička zajíc )
Úžasně si pohráváš se slovy, s emocemi, s námi čtenáři...

5)  Nebraska (12.12.2010 16:28)

Jau Já vím, že jsem mu přála, ať ho zmydlí, ale nedošlo mi, že jí nedojde, že je k tomu potřeba traverza nebo něco podobného Chudák Bella Ale tobě se klaním za to, že to prostě nevzala jako fakt a že reaguje jako normální člověk, když vidí mrtvolu s měnícíma se očima!
A do tmy s koňma na sklály, chjo. Ještě že tam ti upíři jsou

4)  Evelyn (12.12.2010 16:23)

Bye... Neznám tvoje "civilní" povolání, ale uvažuj o psaní
Vezmu to od začátku - šok z Edwarda, šok z Belly. Oba pohledy se naprosto dokonale prolínaly a vytvářely bezchybný celek.
Vrazit mu facku, tak přirozená reakce, že mě vlastně ani nenapadlo ji čekat. Zlomit si ruku o tvář muže, který jí zlomil srdce... docela drsné.
Edwardovy oči. Už nikdy víc zelené. Nejprve světle hnědé, pak temně černé. Jeho pohled lovce a touha ochránit a ulevit od bolesti silnější než touha po krvi.
Joe a jeho vědění. Víš, já vážně věřím tomu, že lidé, kteří žijí tak úzce spjati s přírodou, by takového tvora prostě poznali. A jeho klíčící důvěra v Edwarda a Rose, když odhalil jejich způsob obživy.
Bellin odchod... trhá mi to srdce, ale plně ji chápu.
„To si měl udělat před čtyřmi roky,“ zašeptala bolestně a já jen bezmocně sledoval, jak jí po tvářích stékají první slzy. Už je nezadržovala. - tohle pro mě mělo obrovskou sílu. Nedokážu to vysvětlit, ale chtělo se mi u toho taky plakat.
A úplný konec... Důkaz, že i ona na něj celé ty roky myslela, že v jejím srdci zůstal. Neummím si ani představit, jak moc to musí bolet.
Láska neumírá se naprosto nesmazatelně zapisuje do mého srdíčka (a je mi jedno, jak pubertálně to zní )

«   1 2 3   »