01.12.2010 [16:15], Bye, ze série Láska neumírá, komentováno 35×, zobrazeno 6199×

 

Dokonalá paralýza. To byl stav, do kterého mě Edwardův odchod uvrhl.

Neschopná pohybu, neschopná přemýšlení, ničeho.

Někde uvnitř jsem věděla, že se něco stalo.

Nevím, jak jsem se dostala k oknu, ani jak dlouho jsem tam stála. Probral mě nekontrolovatelný třas celého těla. Těžko říct, jestli to byly nervy, nebo chlad, co se do mě pustil. Okno bylo stále otevřené a já…? Nevěřícně jsem sklonila hlavu - opravdu jsem byla úplně nahá.

Takže se to stalo… To byla první a na dlouhou dobu i poslední souvislá myšlenka - proměnila mě ze sochy v robota.

Mechanicky jsem odpochodovala do koupelny a drhla se tam, jako kdybych ze sebe chtěla něco smýt. Charlieho nesmělé zaklepání mi nejspíš zachránilo kůži. Doslova.

„Stalo se něco?“ měřil si mě podezíravě, když jsem pak do něj ve dveřích koupelny nepřítomně drkla ramenem.

„Ne.“ Opravdu to byl můj hlas?

„Něco s Edwardem?“ Intuice policajta se nezapřela.

Při vyslovení jeho jména jsem sebou nevědomky trhla. Jako podmíněný reflex.

Od křížového výslechu mě uchránil jedině fakt, že Charlie spěchal do práce.

 

∞∞∞

Taky jsem jela do práce. Nejspíš. Prostě jsem tam najednou byla. Z cesty jsem si nic nepamatovala. Mohla jsem klidně někoho přejet – nevěděla bych o tom.

Teprve tam se moje strojové jednání naplno projevilo. Na to, abych mohla začít pracovat, jsem potřebovala myslet. A tomu se můj mozek ještě pořád zoufale bránil.

„Bello?“ ozvalo se jakoby odněkud z dálky.

Nasměrovala jsem pohled ke zdroji toho zvuku. Mary. Upřeně mě sledovala.

„Slyšelas, na co se tě ptám?“

„Promiň, cos říkala?“ ptala jsem se zmateně. Nejspíš se snažila se mnou navázat kontakt už nějakou dobu.

„Kde je Edward? Neměl se už vrátit?“ zopakovala svůj dotaz.

„Vrátil se,“ oznámila jsem až moc klidně a věcně.

„A kde teda je?“ podivila se.

„Já nevím.“ Cítila jsem, jak se mi začíná chvět brada.

„Nepřijel s tebou?“ To už se na mě dívala zkoumavě.

„Ne.“ Můj pokus o pevný hlas nevyšel.

„Udělali jste si něco?“ ptala se opatrně.

„Ne,“ zakňourala jsem.

„On se s tebou rozešel?

„Já nevím,“ hlesla jsem zlomeně.

„Stalo se mu něco?“

„Já nevím,“ zvýšila jsem hlas.

„Bello, co se děje?“

„Já nevím!“ zakřičela jsem na ni.

Na konci toho rozhovoru, navzdory jeho absurditě, se ze mě stala plně myslící bytost. Bohužel.

 

∞∞∞

 

Za hodinu, když mě Mary dala trochu do kupy, jsem zase seděla v autě. Poslala mě domů.

Snad stokrát jsem si cestou do Forks v hlavě přehrála poslední Edwardova slova. A taky všechno co jim v noci předcházelo…

Věděla jsem, že se takové věci dějí. Že jsou takoví, co dosáhnou svého a pak pro ně jejich trofej ztratí cenu. Jenže já si byla stoprocentně jistá, že tohle se nám nestalo.

Rozhodla jsem se, že zjistím, proč se tak choval. Že to z něj dostanu za každou cenu! To rozhodnutí mi vlilo do žil naději, že až mi to řekne, společně najdeme nějaké řešení.

Už v lepším stavu jsem zastavila na příjezdové cestě u jejich domu.

Překvapilo mě už to, že mi otevřel Carlisle. Dalším mrazivým faktem byl výraz v jeho tváři. Ještě neřekl ani slovo a já už se cítila podivně lehká, jako kdybych se bezvládně vznášela na hladině oceánu. Z našeho hovoru mezi dveřmi, nebo spíš z jeho monologu, jsem si zapamatovala jen útržky.

„…Edward není doma, Bello… …vážně nemocný… …přišly výsledky vyšetření… …s Esmé na klinice v New Yorku... …nechtěl, abys věděla… …bál se, že… Ne, nejezdi za ním! …invazivní léčba… …nechce, abys ho viděla, jak… Ano, budu tě informovat… …určitě nechceš odvézt?“

K autu jsem doslova doplula. Jako by mi někdo oddělil hlavu od těla. Ještě si vzpomínám, že jsem nekonečně dlouho hledala klíčky, které jsem křečovitě svírala v dlani. A pak už nebylo nic.

Probrala jsem se ve své posteli. Uvědomovala jsem si, co se stalo, ale necítila jsem vůbec nic. Měla jsem pocit, že ze mě někdo vypumpoval všechny emoce. Skrz otevřené dveře jsem z přízemí zaslechla hlasy. Tátův a… Carlisleův.

„Dal jsem jí silná sedativa, tak počítejte s tím, že bude velmi utlumená. Nenechávejte ji samotnou. Kdyby se cokoliv dělo, volejte! Čtyřiadvacet hodin denně. Já se ve Forks zdržím zhruba týden, musím tu uspořádat své věci. Pak pojedu za ženou a synem do New Yorku. Do té doby jsem vám a Belle k dispozici. Samozřejmě vás budu o všem informovat. A… omlouvám se… za potíže.“ Přes profesionalitu bylo z Carlisleova hlasu znát, čím si musel v poslední době projít.

Zatímco já měla klapky na očích! Chtěla jsem brečet, nebo aspoň řvát. Místo toho jsem jen otupěle zírala do stropu.

Ještě jsem slyšela, jak táta Carlisleovi děkuje, jak mu říká, že je mu líto, že je Edward nemocný, jak ho vyprovází. A pak jsem se ponořila do těžkého bezesného spánku.

 

∞∞∞

O čtyři dny později Edward zemřel.

Přišel mi to říct Carlisle. S další dávkou sedativ. Odmítla jsem je, věděla jsem, že by jenom oddálily to, co mělo zákonitě přijít.

Na můj noční stolek položil malou krabičku. Než odešel, krátce mě objal a já naposledy slabě ucítila tu vůni – jeho vůni.

Z následujících dní si toho moc nepamatuju. Ostatně to je příznačné pro celý ten čas, od Edwardova zmizení. Připadalo mi, jako by mi Carlisle ta sedativa přece jen dal. Pohybovala jsem se v nějakém svém vzduchoprázdnu. Občas jím proplul Charlie.

Něco říkal? Snad.

Mluvila jsem s ním? Možná.

Viděla jsem na něm, že má o mě starost, že ho ten můj nepřirozený klid děsí mnohem víc, než kdybych se hroutila. Cítila jsem na sobě jeho ostražité pohledy. Byl z toho čekání na můj kolaps tak vynervovaný, že mi nakonec začal vyhrožovat doktorama a stěhováním k mámě.

To mě donutilo začít se chovat normálně. Byl to špatný herecký výkon, ale Charlie se s ním spokojil.

 

Má mysl se od začátku ponořila do nějaké milosrdné amnézie. Přes den jsem na něj nemyslela vůbec. Nevybavovaly se mi žádné vzpomínky, žádné obrazy, zvuky ani vůně. Zavíral se do nějaké třinácté komnaty, od které jsem neměla klíč.

Přicházel za mnou v noci.

Živé plastické sny plné vůní a barev, hmatových a sluchových vjemů. Budil mě můj vlastní pláč, když mě pokaždé nakonec opustil. Dusila jsem vzlyky v polštářích, aby se o tom táta nedozvěděl.

Kdyby to zjistil, doktoři by mě neminuli. Bála jsem se, že mi ho budou chtít dostat z hlavy úplně. Určitě by to nějak dokázali. A to jsem nemohla dopustit. Měla jsem nutkavou potřebu si ho uchovat aspoň tak.

 

Na Hoh Rain Forest jsem se už to léto nevrátila. Nedokázala bych tam… být… s vědomím, že on…

Do Dartmouthu jsem poslala mail s omluvou, že z osobních důvodů na podzim ke studiu nenastoupím. Ještě týž den mi přišla kladná odpověď z univerzity v Anchorage. Přijali mě na fakultu přírodních věd. Stejnou, jakou před dvěma měsíci opustil Edward. Součástí mého plánu na uchování jeho památky bylo jít v jeho šlépějích až tam, kam on nikdy nedošel. Věnovat se výzkumu a ochraně životního prostředí. Za čtyři roky ze mě byla promovaná bioložka.

 

Za tu dobu bylo pár vztahů. Pokaždé jsem vycouvala dřív, než k něčemu došlo. Nedokázala jsem se zamilovat. Pochopila jsem, že on mě ve skutečnosti nikdy neopustil. Stále byl se mnou, v mých snech.

 

K prvnímu září jsem nastupovala jako výzkumný přírodovědec v Národním parku Skalisté hory. Bylo mi dvaadvacet a já už potřebovala vylétnout z hnízda. Táta mi sice sehnal místo u nás v Olympijském parku, jenže já nechtěla dělat rangera. Kvůli tomu jsem nestudovala. A navíc…

…napadlo mě, že se všechny ty sny neustále vrací jenom proto, že jsem tam, kde byl on. Co se stane, když nechám Forks a Anchorage daleko za sebou? Strašně jsem se bála to udělat, a právě proto jsem to udělat musela.

To, a ještě jednu další věc…

 

∞∞∞

 

Procházela jsem širokými cestami rozlehlého Rosehillského hřbitova. Nevím, proč jsem čekala, že bude v Chicagu uprostřed léta svítit slunce. Normálně jsem šaty skoro nenosila. Teď se mi ty krásné krémové, které jsem si pořídila zvlášť pro tu chvíli, lepily na tělo, jak je smáčel déšť. Líčení, kterému jsem u zrcadla na letištní toaletě věnovala nezvyklou (totiž vůbec nějakou) pozornost, už asi taky ztratilo svůj účel. A to jsem prostě jenom chtěla vypadat hezky. Kvůli němu.

Díky jednoduchému plánku, který mi vytiskla recepční v informační kanceláři, jsem to našla snadno. Už z cesty jsem zhruba odhadla, které dva náhrobky to jsou. Na prvním, hrubě opracovaném žulovém kameni, byla vytesána dvě jména:

 

Edward Masen

*4.10.1960

†13.12.1999

 

Elizabeth Masen

*15.2.1962

†13.12.1999

 

Hned vedle byl druhý, menší jednoduchý kvádr z bílého kamene. A na něm…

 

Edward Anthony Masen

*20.6.1984

†10.8.2006

 

Právě jsem pochopila správnost Charlieho rozhodnutí mě v žádném případě na pohřeb nepustit.

Promiň tati, křivdila jsem ti, když jsem na tebe tenkrát křičela.

Co by to se mnou asi udělalo tehdy, když teď…

Okraje bílého mramoru se před mýma očima podivně zvlnily a vpíjely do okolní zeleně. Nohy mi podklesly v kolenou a já se sesunula na mokrý trávník.

Konečně vzpomínky! Konečně slzy!

Ta úleva! Ta bolest…

„Slečno, jste v pořádku?“ Nějaká starší paní mi podávala balíček papírových kapesníků. Asi jsem tam seděla dlouho.

„Děkuju,“ zavzlykala jsem.

„Zvládnete to?“ Trochu se předklonila, aby mi líp viděla do očí.

Odhodlaně jsem si otřela tváře. Kývla jsem na souhlas a pokusila se o úsměv.

„Asi ano,“ odpověděla si zamyšleně a taktně se vzdálila.

Vlastně díky ní jsem se vzchopila natolik, abych byla schopná to dokončit. Zbytek kapesníčků jsem uložila do tašky a nahmatala tam ten předmět. Malá krabička, kterou přesně před čtyřmi lety nechal Carlisle na mém nočním stolku, nesla stopy času. Tolikrát jsem ji nerozhodně převalovala v dlaních… nikdy ji neotevřela.

Zvolna jsem se nadechla a zadržela dech. Tak nějak se asi cítila Pandora…

V krabičce na pěnovém polštářku spočíval stříbrný náramek s přívěskem ve tvaru srdce.

Ve víčku byl složený papír, dopis. Bezděky jsem si přikryla ústa dlaní. Nevím proč, ale tohle jsem nečekala. Najednou mi chyběla odvaha. Přesto jsem našla dost síly, abych ho rozechvělými prsty rozevřela.

 

Lásko,

nežádám Tě o odpuštění. To, co jsem Ti provedl je neodpustitelné. Neměl jsem právo to udělat.

Měl jsem vědět. Ne, já věděl, že nemám naději.  Že nemáme naději.

Přesto jsem Ti to provedl. Přivlastnil si to, na co jsem neměl právo a pak Tě opustil.

Věř, že se tím budu užírat celý zbytek svého pomíjivého života. A potom i na věčnosti, která na mě už netrpělivě čeká.

Moje provinění vůči Tobě je o to strašlivější, že vím, že kdybych byl znovu postaven před stejné rozhodnutí, neváhal bych.

Udělal bych tu chybu znovu!

Neodolal bych Ti.

Nedivil bych se, kdybys můj dárek vnímala jako ironický výsměch a nepřijala ho. Jen jsem chtěl, aby tu ze mě zůstal aspoň malý kousek.

S Tebou, Bello.

Navěky Tvůj Edward

 

O hodinu později jsem vycházela mohutnou branou rosehillského hřbitova s podivně osvobozujícím pocitem.

Už jsem věděla, proč se má mysl rozhodla ignorovat fakt, že Edward zemřel, proč se nedokážu znovu zamilovat. Tehdy v noci mi ukradl srdce. A namísto něj mi tu nechal to svoje.  Malý čirý kamínek, houpající se na mém levém zápěstí.

 

 

---

 

Písničku tentokrát dávám na konec. Myslím, že při čtení by spíš rušila.

A protože její text mi byl pro celou povídku inspirací, dávám ji sem i s volným překladem:

 

 

 

Pink - Who knew

Sevřel jsi mou dlaň a přesvědčoval mě,

slibovals, že budeš pořád se mnou.
Tak to bylo.
A já uvěřila,
že všechno, co říkáš,
je pravda.

Kdyby mi tvrdili, že za tři roky

budeš dávno pryč,
vstala bych a srazila je k zemi!
Protože se všichni mýlili.
A já to věděla líp!
Stále jsi opakoval navždy a provždy…
Kdo mohl tušit…

Vzpomínáš, jací jsme byli blázni,
tak jistí sami sebou a tak zatraceně cool.
Ne, ne, ne!
Kéž bych se tě mohla znovu dotknout,
kéž bys byl stále se mnou…
Dala bych za to všechno!

Kdyby mi někdo řekl,
važ si každého zážitku,
protože brzy pominou,
nejspíš bych vůbec netušila,
jak moc se mýlím.
A oni to věděli líp!
Stále jsi opakoval provždy a navždy...
Kdo mohl tušit…

Zamknu si tě ve své mysli,
než se znovu setkáme.
Než se znovu setkáme…
Nikdy nezapomenu, můj příteli!
Co se stalo?!

Kdyby mi tvrdili, že za tři roky

budeš dávno pryč,

vstala bych a srazila je k zemi!

Protože se všichni mýlili.
Ale ten poslední polibek si uchovám,
než se znovu setkáme.
Je to stále těžší a těžší,
přála bych si abych nic nezapomněla!
Ještě si tě pamatuji,
ještě přicházíš do mých snů.

Má lásko... kdo mohl tušit?

Má lásko...

Má lásko... kdo mohl tušit?
Má lásko... chybíš mi.
Má lásko... kdo mohl tušit?
Kdo mohl tušit…

 

---

 

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!