27.11.2010 [15:15], Bye, ze série Láska neumírá, komentováno 46×, zobrazeno 7587×

VI. Spolu

Lifehouse - Everything

Kdybych tu noc mohla spát, ráno bych určitě sama sebe přesvědčila, že se mi to všechno jenom zdálo. Edward v mém pokoji. Jeho vyznání, náruč. Chladivé doteky jeho rukou na mé rozpálené kůži. Ten dojem (ne, jistota!), že jeho ta touha stravuje taky. Možná víc než mě.

Teď už jsem dokázala dekódovat všechny ty zmatené pocity, které mě pronásledovaly od první chvíle, kdy jsem ho spatřila. To nutkání být mu stále nablízku. Bylo to předurčení. Všechno ve mně křičelo: „On!“.

Celou neděli jsem chodila po domě jako ve snách. Nedokázala jsem na něj přestat myslet. Přesto, nebo možná právě proto, jsem se v pondělí ráno už od probuzení důsledně vyhýbala pohledu z okna. Bála jsem se, že tam nebude.

„Venku na tebe čeká taxík!“ zavolal na mě Charlie z kuchyně.

Sám se předtím nabídl, že mě do práce odveze (ortézu už jsem sice nenosila, řídit jsem ale opravdu nemohla). Odmítla jsem. Přestože na skutečnost, že mě veze kolega, nemohl nic namítnout, vyprovázel mě s mírně pozvednutým obočím. Nepochybovala jsem o tom, jak tu situaci díky své profesionální deformaci vyhodnotil. Jeho dcera se chystala nastoupit do nablejskanýho fára s úplně cizím floutkem.

∞∞∞

„Ahoj,“ pozdravila jsem Edwarda trochu rozpačitě, když jsem došla k autu. S rukama v kapsách se zády opíral o dveře spolujezdce a vypadal… šťastně?

„Ahoj, Bello,“ odpověděl s mírným úsměvem.

Veškeré mé pochybnosti o existenci toho, co se mezi námi v sobotu odehrálo a obavy jestli si to nerozmyslel, se ale vypařily v okamžiku, kdy ke mně přistoupil. Náhle zvážněl a pevně mě objal. Obličej zabořil do mých vlasů a zhluboka se nadechl.

„Nádherně voníš,“ zašeptal.

Jenom zvuk jeho hlasu způsobil, že se mě zmocnila stejná horečka, jako když mě objímal v mém pokoji. Jeho tichý povzdech těsně u mého ucha mi prozradil, že on to cítí stejně. Bylo by tak snadné navázat tam, kde jsme skončili. Kdybychom ovšem nestáli na ulici a… kdyby mi šestý smysl neříkal, že se Charlie dívá.

Sebrala jsem se a odtáhla se jako první.

„Táta ještě stojí ve dveřích, že jo?“ hlesla jsem nejistě.

Aniž vzhlédl, potutelně se usmál.

Jasně, takže stojí.

Pomalu jsem vypletla prsty z jeho vlasů – bůhví, kde se tam vzaly. On o krok ustoupil a za zády nahmatal kliku dveří svého auta. Počkal, až si sednu a pak dveře s tichým klapnutím zavřel. Uvědomila jsem si, že to tak dělá vždycky, u někoho tak mladého to působilo skoro staromódně, ale hrozně se mi to líbilo.

To, že nás Charlie takhle viděl, mi nakonec ušetřilo trapné chvilky při vysvětlování, jak to s tím kolegou z práce vlastně mám. Vzal to jako fakt - ani jeden z nás si na tyhle osobní rozhovory moc nepotrpěl.

∞∞∞

Obrazně řečeno už jsem z Edwardova auta nevystoupila. Trval na tom, že mě bude vozit, i když byl můj kotník dávno v pořádku. Nijak zvlášť jsem se nebránila – ten čas, strávený v autě byl jenom náš. Žádní turisti, Mary, Stan, Charlie… jen my dva.

Ne všechno kolem něj bylo zahaleno neprostupným tajemstvím. Postupně jsem se o něm přece jen dozvěděla dost na to, abych si udělala aspoň základní obrázek o člověku, který tak nekompromisně vstoupil do mého života a zaplnil místo, které tam pro něj bylo odjakživa připravené. Místo, kam nemohl vstoupit nikdo jiný.

Jeho život nebyl právě procházkou růžovou zahradou. Oba rodiče mu náhle tragicky zemřeli, Carlisle jim už nedokázal pomoct. Edward díky jeho péči přežil, a protože se ho nemohli ujmout žádní příbuzní a Carlisle k němu z nějakých důvodů silně přilnul, stal se jeho poručníkem. Poskytl mu možnost toho nejlepšího vzdělání, dal mu rodinné zázemí a… rodičovskou lásku.

Do Forks se přistěhovali z Anchorage. Edward tam právě dokončil studium na univerzitě. Místo průvodce v našem parku bylo první, a jak sám říkal, tou vůbec nejlepší nabídkou, kterou mohl dostat. Jeho hlavním oborem byla ochrana životního prostředí. Chtěl jí zasvětit celý svůj život. Nenáviděl uzavřené prostory, dusily ho, takže jen skloubil svou slabost pro pobyt v lese a touhu ho chránit a vytvořil z toho své životní poslání.

Jeho adoptivní rodiče údajně taky uvítali změnu prostředí a navrch tu Carlisle skutečně měl nějaké kořeny, takže se k nim jenom vracel. Podle toho, co Edward říkal, byli Carlisle a Esmé ti nejbáječnější pěstouni na světě. Přesto jsem neustále mezi řádky jeho vyprávění cítila nějaké ale.

Postupně jsem se naučila respektovat určité hranice, za které mě prostě nepouštěl. Byla to daň za to, že můžeme být spolu. Uklidňovalo mě jenom vědomí, že jeho to trápí možná víc, než mě. Viděla jsem to na něm.

Další chvíle, které jsme si kradli jenom pro sebe, byly víkendy. Ani jednomu z nás se nechtělo sedět doma pod rodičovským dohledem, takže jsme nejčastěji vyráželi na kratší či delší výpravy do okolí Forks. Ano, Bella Swanová, vyhlášené školní nemehlo, zakopávající o své vlastní nohy, podnikala turistické výpravy do hor! A zjistila, že když se trochu soustředí na koordinaci vlastních pohybů, zvládá jich většinu bez vážných karambolů. I když s Edwardem po boku to nebylo vždycky jednoduché, dokonce se zdálo, že mě neustále rozptyluje schválně. A snad se u toho i bavil – holomek!

Ve skutečnosti jsem se ale jeho rozptylování nemohla nabažit. To napětí, které mezi námi panovalo od samého začátku, se neustále stupňovalo. Docela určitě to ovlivňoval fakt, že si přede mnou tak usilovně střežil své tajemství. A součástí toho tajemství zřejmě byla až nepochopitelná zdrženlivost, která se ho se smrtící pravidelností zmocnila pokaždé, když se naše důvěrnosti přehouply přes určitou mez. Já už byla v tu chvíli zpravidla ochotná odkráčet s ním třeba do pekel - jen kdyby to nechal zajít dál. On místo toho se zřetelnými obtížemi krotil tu spalující touhu za nás oba.

Nechápala jsem to. On o tom se mnou nechtěl mluvit. A přiváděl mě tím k šílenství.

∞∞∞

Léto se přehouplo do druhé půlky.

Edward musel na pár dní odjet. Neptala jsem se kam a proč - kdyby mohl, řekl by mi to.

Teprve když odjel, došlo mi, že ani nemám jeho číslo. Předtím jsme spolu byli téměř neustále, takže mi ta chybějící samozřejmost ani nepřišla na mysl.

A najednou jsem byla sama. Připadala jsem si strašně neúplná. Nic nedávalo smysl, jenom on a já.

Řekl, že se vrátí zhruba za tři, čtyři dny.  Neklid mě zabíjel už od druhého.

Když čtvrtý den k večeru nedorazil, byla jsem odhodlaná sednout do náklaďáčku a jet k nim domů. Neodjedu, dokud mi neřeknou, kdy se vrátí! Včas jsem se vzpamatovala. Takový zoufalec přece nejsem! Snažila jsem se uvažovat racionálně. Proboha, vždyť se známe sotva pár týdnů a já si ho pasuju do nějaké osudové role! Je to jenom kluk. A třeba ne poslední…

Potíž byla v tom, že jsem svedla ty racionální myšlenky zformulovat, jenže věřit jsem jim nedokázala…

Seděla jsem ve svém pokoji, uvelebená v křesle, a marně se snažila soustředit na děj toho filmu, co jsem si pustila na notebooku.

S ubíhajícími minutami, později snad i sekundami, se mě začala zmocňovat panika. Co když to nakonec udělal? Co když zmizel? Co když ho nakonec to jeho tajemství pohltilo a on se víckrát neukáže?

Uvědomila jsem si, že film skončil a já už nejmíň po padesáté poslouchám úvodní hudební smyčku v menu. Unaveně jsem si promnula obličej.

„Bello Swanová, jsi definitivní blázen. Mazej do postele!“ počastovala jsem se polohlasně. Vstala jsem a zaklapla notebook.

Cvaklo to.

Zmateně jsem na něj pohlédla – můj laptop obvykle necvakal…

Pak se to ozvalo znovu a mně došlo, že to nebylo od stolu. Ten zvuk přicházel od okna.

A znovu.

Došla jsem k oknu. Dole ve tmě se rýsovala nějaká postava. Napřažená ruka zvolna klesla dolů.

Že by to byl…

Najednou jsem nestíhala vdechovat tolik vzduchu, kolik by bylo potřeba.

„No konečně! Už jsem myslel, že budu muset proskočit zavřeným oknem,“ pronesl pobaveně, když jsem se vyklonila ven.

„Máme i dveře,“ poučila jsem ho potichu.

„Jestli chceš, tak…“ pokrčil rameny a vykročil ke schodům.

„Ne!“ vyjekla jsem přidušeně.

Charlie už sice určitě spal, nechtěla jsem ale zbytečně riskovat. Vzal Edwarda na vědomí už dávno, ale na to, aby ho potkával v noci na chodbě svého domu, ještě nebyl připraven.

„Tak ustup od okna,“ doporučil mi.

Ráda jsem ho poslechla. Jednou už mi ukázal, jak to dělá. Kromě toho, že to byl pro někoho, jako jsem byla já, nepochopitelný a takřka nadlidský sportovní výkon, mi ten skok naháněl hrůzu. Bála jsem se, že mu to jednou nevyjde.

Jen o pár sekund později stál přímo přede mnou. Zřetelně jsem viděla, jak z jeho tváře mizí rozverný výraz a užasle sledovala, jak ho nahrazuje úplně jiný.

Oba jsme sebou trhli leknutím, když mu v kapse zazvonil mobil. Sáhnul pro něj a položil hovor, aniž by ho přijal. A pak ten telefon vypnul…

Překvapeně jsem na něj pohlédla.

„Strašně jsi mi chyběla,“ pronesl tiše a natáhl se pro mou ruku.

„Myslela jsem, že se tu bez tebe zblázním,“ přiznala jsem.

Propletl si se mnou prsty a přitáhnul mě k sobě.

„Cestou k tobě jsem překonal všechny své rychlostní rekordy,“ zašeptal.

„Bála jsem se, že se nevrátíš,“ hlesla jsem.

Prstem mi zamknul ústa. „Pšš…“ Zavrtěl hlavou.

Pomalu se ke mně skláněl. Se zatajeným dechem jsem čekala, až se jeho rty dotknou mých. Těsně předtím zaváhal. Nebylo to proto, aby zvýšil napětí. V mém případě už to stejně nebylo možné – téměř viditelně jsem se třásla.

Cítila jsem, a později pochopila, že se v tu chvíli rozhodoval. To, co se mezi námi v tom rozechvělém okamžiku odehrálo, vymazalo všechno, co bylo předtím. Jako bychom se pak objímali poprvé, dotýkali poprvé, líbali poprvé…

Nohy mě přestaly poslouchat. Než jsem docouvala k posteli, kam nás mezi polibky jemně směřoval, musela jsem se ho pevně držet, aby mi nepodklesla kolena.

Zůstali jsme stát a s třesoucíma se rukama si pomáhali s oblečením.

Ještě stále jsem čekala, kdy se zarazí. Kdy mě uchopí za zápěstí a přes mé protesty odvolá mé ruce z pouti po jeho těle. Čekala jsem to ve chvíli, kdy jsem mu rozepínala košili. Potom když jsem zajela rukama pod její látku a převlékla mu ji přes ramena; když se mé dlaně a zrak zvolna sunuly dolů po jeho pevném těle až k lemu kalhot.

Nezastavil mě. Ani sebe.

Znovu jsem k němu vzhlédla.

Jeho výraz byl nečitelný, ale soustředěný pohled, který měl v očích, prozrazoval, že právě svádí další ze svých vnitřních bitev.

„Máš strach?“ zeptal se tiše.

Pomalu jsem zavrtěla hlavou.

„To je dobře,“ vydechl. „Já ano.“

„Čeho se bojíš?“

V jeho tváři se objevil stín nejistoty.

„Že ti ublížím,“ zopakoval svou mantru.

Stoupla jsem si na špičky a natáhla se pro další polibek.

Jeho dlaně doputovaly až na má nahá bedra a váhavě se tam zastavily.

„Ublíží mi, když teď přestaneš,“ vzdychla jsem.

Odevzdaně zasténal. Myslím, že právě tehdy svůj vnitřní boj definitivně vzdal.

Konečně se mi podařilo ovládnout rozechvělé ruce a přetáhnout mu kalhoty přes boky. Dál už jim pomohla gravitace.

Zvedl si mě obkročmo do náruče. Jeden krok a leželi jsme…

Jeho něžnost neměla hranice. Laskal mé tělo tak neuvěřitelně jemně, až jsem měla pocit, že se ze mě - jeho chladivým rukám navzdory - stává rozehřátý vosk. Zacházel se mnou, jako kdybych byla z porcelánu, jako by měl strach, že by mi mohl doopravdy ublížit.

Nikam jsme nespěchali. Čas se stal nekonečnem plynoucím jen pro nás.

A pak, když se nade mnou sklonil, aby v mých očích naposledy vyhledal tichý souhlas, zmizel čas úplně. I prostor. Zůstali jsme ve vesmíru docela sami, zaklesnutí do sebe pohledy… i těly.

Zbyly jen naše pohyby a společný dech.

A nakonec ustal i pohyb… A byl jen ten dech.

Neměla jsem bůhvíjaké zkušenosti, ale k tomu, abych poznala, že jsme tu noc oba zažili něco mimořádného, jich nebylo třeba.

Nepamatuju si, kdy a jak jsem usnula. Jestli tou dobou Edward spal, nebo ještě pořád svými prsty chladil mou rozpálenou citlivou kůži.

Vzpomínám si ale na probuzení. Seděl už oblečený na kraji postele. V ruce mobil - právě s někým domluvil.

„Musím jít,“ hlesl bezbarvě s pohledem zapíchnutým do podlahy.

Okamžitě jsem byla úplně vzhůru. Něco bylo jinak, on byl jiný. Cítila jsem, jak mi na krku naskakuje husí kůže a zimou to rozhodně nebylo.

Nevím, kde jsem vzala sílu se ho zeptat: „Co se děje?“

„Nic, všechno je v pořádku,“ zamumlal a já věděla, že lže. Jenže jsem nic nenamítla, tolik síly jsem v sobě zase neměla.

Políbil mě, aniž by mi pohlédl do očí.

„Promiň,“ zašeptal těsně u mých rtů.

Oči se mi zalily slzami. Tohle nebylo právě to, co bych teď chtěla slyšet. Nejhorší ale bylo, že jsem nějak věděla, že to, co ho donutilo to říct, je silnější než on. Než my.

Když jsem se vzpamatovala, byl pryč. Prostě vyskočil z mého okna jako tolikrát předtím. Ale tentokrát mi přišlo, že je to naposledy.

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

6)  Astrid (27.11.2010 16:39)

Ajaj, tak mám taký neblahý pocit, že ten telefón mal zdvihnúť a že teraz názov poviedky začne viesť dej. Bože Bye, ja mám strach o nich, ich láska a vyznania sú tak krásne a Ed je tak odhodlaný to zvládnuť - tú silu lásky. uf, Jingu, ja čekám kedy dostanem ranu. milujem ich, patria k sebe A mam rada tie časti príbehu, keď má Ed strach a ty si to ani nemusela popisať ja to z toho príbehu cítim, to je tým ako si eda vykresklila, ja ho dokonale poznám,
nj, tak sa neviem dočkať ako to zamotáš a bye, hudba je genialna, zbožňujem tento song

5)  Carlie (27.11.2010 16:36)

Jeeej, Bye , já jsem ale, já zaspala tuhle úžasnou kapitolovku, ale to neva, aspoň jsem se mohla hezky předávkovat Nádherně jsi popsala jejich sbližování... od prvních slov po první činy Ale co teď, omg, kdo volal, proč volal, kam jde, proč jde... co totototototo?
Jsi geniální, Bajuško

4)  Karolka (27.11.2010 15:58)

Ach... tak už to začíná, že jo?
Četla jsem podruhé takže to proniklo ještě hlouběji. VÍm, takže si dovoluji přemýšlet o dalších věcech. Jak mu tu noc bylo. Tušil, že se to stane, i když asi ne, že tak rychle, viď? Až dnes mě napadlo, proč byl pryč. Uf uf... (Karolko padej do papírnictví, brzo asi budeš potřebovat kapesníky.)
Bye, to milování a vůbec ta jejich přitažlivost byla úžasná. On je tajemný, nádherný a úžasný.
Ty jsi úžasná!

2)  Evelyn (27.11.2010 15:36)

Bye! Jak naposledy? Co se stalo? Kdo volal?
Taková úžasná romantika a pak bum...
Nádherná kapitola, ale prosím další brzy

«   1 2 3