08.12.2010 [14:15], Bye, ze série Láska neumírá, komentováno 38×, zobrazeno 6173×

IX. Edward Cullen

Lifehouse - From where you are

Carlisleovo tvrzení, že jsem se odjel léčit do New Yorku, byl jenom zastírací manévr, aby nikoho ve Forks nenapadlo zbytečně podrobně zkoumat můj úmrtní list nebo pitevní zprávu. Nedej bože chtít vidět mé ostatky.

Ve skutečnosti jsem byl v našem domě ještě čtyři dny poté, co se ke mně Carlisle sklonil a nitrožilně mi podal poslední zaručený lék. Čtyři dny poté, co jsem ji viděl naposledy.

Svou nově nabytou schopnost jsem vyzkoušel jen pár hodin po svém zrození. Hned, jak se Carlisle vrátil z jejího domu, kam odešel, aby jí řekl, že jsem mrtvý. Aby jí dal ten náramek a dopis… Zase jsem nedokázal odejít bez rozloučení.

Když mi přinesl zvířecí krev zvlášť připravenou pro mé první dny, vůbec jsem nechápal, kde se ty obrazy a zvuky v mé hlavě berou. Viděl jsem Bellu, když jí to Carlisle oznámil. Viděl jsem, jak zbledla a do očí se jí vkradla ta… prázdnota. Slyšel jsem, jak podivně dutým hlasem odmítla léky na uklidnění. Cítil jsem, jak ji Carlisle objímá.

Musel jsem vypadat zmateně, když jsem se kolem sebe rozhlížel těmi rychlými, nepřirozeně trhavými pohyby. Každou sekundu od chvíle, kdy jsem se probral, mě překvapovaly nové a nové vjemy, které jsem byl schopen vnímat, mé vlastní pohyby, má síla, žízeň… S tím vším jsem počítal, i když skutečnost byla samozřejmě úplně odlišná od mých představ. Tohle ale bylo něco jiného. O halucinacích se Carlisle nezmiňoval.

A pak jsem ho vůbec poprvé slyšel promluvit, aniž by pohnul rty.

Vypadá rozrušeně, možná zaútočí…

Tehdy jsem ještě nechápal, že je to můj dar. Teprve později mi Carlisle vysvětlil, že někteří jedinci našeho druhu disponují speciálními schopnostmi. Ta moje mi právě umožnila si navěky vrýt do paměti dokonalý obrázek mé Belly. Jako bych se na ni díval sám a ona stála přímo přede mnou. Už navždy s tím zlomeným prázdným pohledem.

Když mi došlo, že to co slyším, jsou Carlisleovy myšlenky, a to co jsem předtím viděl, byly jeho vzpomínky, překvapeně a naprosto přirozeně jsem zalapal po dechu. Chtěl jsem se s ním o tu novinku podělit. Jenže vzápětí jsem stál těsně u něj a výhružně na něj vrčel. On dělal totéž, jen na rozdíl ode mě v obranné pozici. Kdybych ho napadl, neměl by šanci. Z jeho oblečení se ke mně linuly molekuly vzduchu, prosycené tou nejsvůdnější vůní, kterou jsem kdy cítil. Ještě jsem si ji pamatoval, i když se ztrácela v mlze nedokonalých lidských vzpomínek a nevyvinutých smyslů. Byla to ona!

A kdyby tam v tu chvíli skutečně stála, zemřela by během několika sekund.

Carlisle měl štěstí, že upustil tác s krevními konzervami. Některé se po pádu na zem porušily a čerstvá krev, která z nich vytékala, zcela ovládla mou pozornost. Nakonec z toho vyšel jen o zkušenost bohatší. Své oblečení potom spálil a vzpomínky na Bellu… ty si přede mnou důsledně chránil. Z těch pár bezchybných útržků, které jsem si z jeho hlavy stihnul vytáhnout, jsem pak žil čtyři roky.

Forks jsme spěšně opustili ještě ten den. Nikdo nechtěl riskovat, že bych ji mohl ucítit znovu. Vyšlo totiž najevo, že na pachy ostatních lidí sice reaguju jako novorozený, ale ne tak přehnaně, jako na její omamnou vůni. To bylo vysvětlení pro tu naši vzájemnou přitažlivost – prostě jsem ji cítil už od začátku.

A přeměna na tom vůbec nic nezměnila. Naopak. Všechny city, kterými jsem se po naší první… po naší poslední… po naší jediné noci tak zalykal, se ještě znásobily. Zůstaly ve mně uzamčeny navěky - bez vyhlídek na zmírnění intenzity.

Ano, pociťoval jsem touhu po její krvi, po té vůni, kterou jsem si díky Carlisleovi dokázal vybavit s mikroskopickou přesností. Zpočátku mě dokázalo úplně vykolejit, kdykoliv jsem na ni jen pomyslel. Postupně ze mě ale tisíce opakování udělaly mistra.

Horší ale byl stesk po ní, touha s ní znovu být. Čas ani opakování s tím nic nezmohly. Konečně jsem pochopil podstatu vztahu Carlislea a Esmé. Ještě jako člověk jsem to vnímal jako téměř nepřirozenou oddanost. A teď? Věděl jsem, že to co cítím k Belle, je definitivní!

Snad právě proto jsem ji nikdy úplně nepustil z očí. Vždycky jsem věděl kde právě je. Stačilo si trochu pohrát s technikou, případně udělat dojem na správného člověka.

Ani já bych nejspíš nedokázal spočítat, kolikrát jsem se přistihl na výpadovce směr sever nebo západ, podle toho, jestli zrovna byla v Anchorage, nebo ve Forks. Naštěstí jsem se pokaždé včas vzpamatoval – jet za ní opravdu nepřicházelo v úvahu.

Trýznit se tím, že ji uvidím spokojenou v náruči někoho jiného? Sebevražda.

Pokusit se k ní přiblížit, nebo na ni dokonce promluvit? V tom případě jistá vražda!

Byl jsem odsouzen k věčně odříkané lásce.

Nikomu jsem se s tím nesvěřil. Tušil jsem, že by se tím jen zbytečně trápili. Vyčítali by si všechno, i to co nemohli ovlivnit. To, že bych si ji tehdy přivlastnil i bez Carlisleova přesvědčování, že mám právo se zamilovat.

Přestože jsem to před nimi pečlivě skrýval, zjistili to. Když dva roky po mé přeměně Carlisle zachránil mou novou sestru, a já pak měsíce vytrvale vzdoroval otevřeným nabídkám toho nadpozemsky krásného stvoření, byl si Carlisle skoro jistý.

Ty stále miluješ Bellu?

Propaloval mě zkoumavým pohledem, zatímco místností ještě rezonoval zvuk tříštící se skleněné výplně vchodových dveří. Rose zase jednou neustála mé ostentativní ignorování jejích svodů. Už to s ní ale bylo mnohem lepší. Pomalu se začínala dostávat ze svého citlivého novorozeneckého období. Ulevilo se mi, v poslední době na mě útočila už jenom slovy.

Tím, že jsem na Carisleovu otázku neodpověděl, jsem z ní udělal konstatování.

Rose trvalo téměř rok a půl, než zvládla všechny své pudy natolik, aby mohla mezi lidi. I tak jsme se ale rozhodli, že začneme zvolna. Sehnali jsme neuvěřitelně vhodné místo ve Skalistých horách. Já pracoval pro Národní park jako samostatný přírodovědec. Rose mi dělala něco jako technickou podporu  - jakkoliv byla ženou, v tomhle jí mohl konkurovat málokterý muž. Měli jsme dokonce tak nehorázné štěstí, že nás potřebovali na západní, vlhké a chladné straně pohoří. Carlisle s Esmé žili a pracovali v Grand Lake, my dva jsme se na několik měsíců vypravili do srdce parku, kde se od nás očekávala terénní výzkumná činnost.

Když jsem si byl stoprocentně jistý, že Rose zvládne občasnou přítomnost člověka (park nám dal k dispozici staršího indiánského stopaře, kterého jsme sice díky svým schopnostem nepotřebovali, ale netroufli jsme si ho odmítnout), zažádal jsem o posilu. S výmluvou, že nezvládám usledovat tak rozlehlé území. Měl to být poslední test před jejím uvedením do společnosti.

∞∞∞

Seděla jsem na širokém hřbetě strakatého koně. Můj společník, indián z kmene Arapaho, jehož jméno jsem komolila tak příšerně, že mi nakonec s potutelným úsměvem řekl, že mu stejně všichni říkají Joe, jel přede mnou. Za mnou se na zádech nákladní muly kolébaly bedny se zásobami, laboratorními potřebami a dalším vybavením, které jsem pro naši výzkumnou stanici nafasovala v Grand Lake. Měla jsem neodbytný pocit, že se s každým krokem nejen vzdaluju civilizaci, ale taky posouvám zpět v čase. Jenom naše moderní outdoorové oblečení mě utvrzovalo v tom, že jsme stále v jedenadvacátém století.

Cestovali jsme už druhý den. Mířili jsme do části parku, kam turisti nesměli ani zabloudit - třetí pásmo ochrany. Terénní auto, kterým jsme z Grand Lake vyjeli, jsme nechali už pár mil za Kawuneeche. Končila tam sjízdná cesta a začínalo ochranné pásmo. Mé tvrzení, že jsem na koni nikdy neseděla, a nehodlám na tom nic měnit, ohodnotil Joe záchvatem smíchu.

Brzy jsem pochopila, čemu se smál. Úzké krkolomné kamenité stezky, kterými jsme pomalu stoupali do nitra hor, mě záhy donutily mé rozhodnutí přehodnotit. Přestože jsem za poslední roky udělala v koordinaci vlastních pohybů velké pokroky, ani zdaleka jsem nestačila loudavému kroku našich zvířat. A únava, kterou jsem si za těch pár kilometrů statečnosti způsobila, se zdála skoro smrtelnou. Aspoň jsem pak pod širým nebem spala jako zabitá.

Vlastně i díky Joeovi. Z vrásčité tváře toho indiána zkrátka vyzařovala lesní moudrost. Nepotřebovala jsem pro to žádné důkazy – byla jsem si absolutně jistá, že s tímhle snědým ošlehaným chlapíkem se mi v horách nemůže nic stát.

Druhého dne k večeru jsme se blížili k cíli naší cesty. Nacházeli jsme se už celkem vysoko, ale strmé západní svahy hor poskytovaly příhodné klimatické podmínky k udržení lesního porostu i ve vyšších nadmořských výškách. Naše stezka, kterou nejspíš původně prošlapala lesní zvěř, se tak topila v hustém porostu mohutných jehličnanů. A přestože bylo teprve září, halil se les do chladné bílé mlhy. A do ticha.

∞∞∞

Osobně jsem dohlédl na to, aby byla Rose dokonale sytá.

„Neboj, určitě to zvládneš,“ uklidňoval jsem ji, když v posledních dvou hodinách nedokázala přestat nutkavě pochodovat obytnou místností našeho srubu. Představa nového lidského pachu po tak dlouhé době ji zneklidňovala.

Zpražila mě tím svým já vím pohledem. A pomyslela si… Ne, na takové věci by dáma jejího formátu neměla ani myslet.

Uslyšel jsem zároveň indiánovy myšlenky i koně. Ještě jednou jsem povzbudivě kývl na náhle strnulou Rose a vyšel na verandu, abych Joeovi pomohl s nákladem. Ležérně jsem se opřel o zábradlí. Ta malá karavana, kterou jsem slyšel přicházet, se stále skrývala v hloubi lesa. Byl jsem zvědavý na toho nově příchozího. Nic jsem o něm nevěděl. Nejspíš musel v sedle podřimovat, protože kromě Joeových myšlenek na kafe a fazole se slaninou ke mně za celou dobu žádné jiné nedolehly.

Pak jsem zaznamenal sotva patrný pohyb v dálce mezi stromy. Za chvíli už se z lesa vynořil indián, v řadě za ním jsem spíš tušil, než přes jeho rozložitá ramena viděl další postavu.

Stalo se to ve stejnou chvíli. Přesně v okamžiku, kdy se Joeova zvířata sama zastavila v uctivé vzdálenosti od srubu (nikdy se k nám dobrovolně nepřibližovala), a on začal sesedat, se obrátil vítr proti mně. Trámek, o který jsem se lokty opíral, neodolal mé nečekané váze a s praskotem se pode mnou provalil. Byl jsem tak vyvedený z míry, že jsem sotva nabyl ztracenou rovnováhu.

Poznal bych kdo to je i se zavázanýma očima. Přesto jsem si na zlomek sekundy myslel, že mě smysly klamou. Jen na ten malý okamžik, než ji zvuk praskajícího dřeva upozornil na mou přítomnost a ona ke mně vzhlédla. Ty oči… stále stejně krásné… stále stejně prázdné.

Výraz, který se jí pomalu usídlil ve tváři, by mě dokázal dlouho strašit ve snech, kdybych nějaké měl. Pootevřela rty – snad chtěla něco říct. Zase je přivřela.

Aniž by ze mě spustila zrak, sesedla z koně. Joe jí něco říkal, možná se jí pokoušel mě představit, nevím, nevnímali jsme ho ani jeden. Se srdcem bušícím tak hlasitě, že jsem měl obavy o její zdraví, se ke mně ostražitě přibližovala. Musela si myslet, že vidí ducha. V tu chvíli mě ani nenapadlo zkoumat, proč vlastně nevím, co si přesně myslí.

Ani léta plná vzpomínek na její vůni mě nemohla připravit na tu invazi spalujícího žáru, která mě pohltila.

A já pyšný hlupák se tak soustředil, aby to Rose zvládla. Rose?! Proč jsem tak pečlivě nenakrmil i sebe?

K něčemu mi ale léta tréninku dobrá byla. Dokázal jsem se tomu vzepřít. Instinktivně jsem zadržel dech. Plameny zvolna uhasínaly, až z nich zbyly jen žhavé uhlíky, týrající mě svou obvyklou intenzitou.

Ani nevím, jak jsem sešel ty čtyři schody z terasy. Setkali jsme se pod nimi. Stáli jsme tam, vzdáleni sotva půl metru a zírali na sebe. Ona neschopná slova, já bez dechu.

Ze všech emocí, které se postupně vystřídaly v její tváři, nakonec převládla bolest. Marně se snažila rozehnat slzy rychlým mrkáním.

Měl jsem něco říct… chtěl jsem! Ale tolik jsem riskovat nemohl. Bohatě stačilo, že stojím tak blízko.

„Edwarde?“ oslovila mě nevěřícně.

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

17)  Yasmini (08.12.2010 20:46)

Bye. Já jsem taky nedýchala stejně jako Edward. Bohužel se ukázalo, že je to pro mě naprosto nevyhovjící stav.
Potkali se, ale jak se z toho vykecá to ti nezávidím
Je to opravdu dokonalé.
Y.

16)  sfinga (08.12.2010 20:11)

Bye, na této povídce jsem se stala naprosto a zoufale závislou
Dokonce při čekání na další kapitolu, jsem si zpětně přečetla všechny předchozí díly
Zjistila jsem, že to ve své hlavě VIDÍM. Běží mi to jako film před očima a já právě dokoukala další scénu.
Bella sesedá z koně, v očích nevíru a zděšení. Edward schází pomalu po schodech dolů, ostražitě se k ní přibližuje a... Do háje, ono to zatím dál není :/

Děkuju ti a prosím, přidej další díl

15)  Luciana (08.12.2010 18:56)

Teda Bye ... to bylo tak ... nevím, nemám správná slova. Doslova jsem cítila to elektrizující spojení mezi Edwardem a Bellou, tu jeho touhu, jak po její krvi, tak po ní samotné. A její překvapení a nevíra.
Ještě teď se to snažím rozdýchat, opravdu jsem jednu dobu ani nedýchala, snad jsem soucítila s Edwardem, snad s Bellou, nevím.
Každopádně tůj Edward i Bella jsou jedineční, jiní, dospělí,jinak myslící, než je znám ze Ságy. Tomu tleskám . Další originální kapitola. DĚKUJU a těším se na další

14)  Wendy (08.12.2010 18:26)

No páni, koukám, že si chudák Edward taky prožil svoje. Byla jsem napnutá jak prádelní šňůra od začátku až do poslední tečky. Bez dechu, stejně jako ON a neschopná slova, stejně jako ONA.
Jestli nebude brzy pokráčko, tak mě odvezou s podezřením na infarkt

13)  Karolka (08.12.2010 18:15)

Popis těch jeho "edwardovských" mučednický stavů (za které tentokrát vlastně ani nemůže, protože tyhle podmínky přijal od Carlislea) je naprosto bravurní. Zalykala jsem se tou šedí a zbytečností těch měsíců a roků. Kolikrát ho asi napadlo, jestli si vybral opravdu dobře? Jestli to za tu bolest stojí? A pak si pokaždé, když si nenápadně zjistil něco o jejím životě, řekl, že ano.
Od toho místa, kdy jsem pochopila, že jejich cesty se brzy střetnou, jsem četla asi nejrychleji v životě. Jako když něco hledáš, potřebuješ to najít strašně rychle, ale na druhou stranu potřebuješ hledat pořádně, aby ti něco neuniklo.
A je to tu. Tedy vlastně ona je tam. A co je nejdůležitější, je tam i on, jsou tam oba. Kurnik - jsem toho plná. Nejsem schopná to vyjádřit. No, to bude asi hukot!
Jsi úžasná!!!

11)  Evelyn (08.12.2010 17:11)

Bye, to byla nádhera! Vůbec nemám slov... Jen omámeně zírám na obrazovku a snažím se pochopit, cos to se mnou udělala.
Dneska musím zmínit dvě místa, které mě takříkajíc dostala:
Trýznit se tím, že ji uvidím spokojenou v náruči někoho jiného? Sebevražda.
Pokusit se k ní přiblížit, nebo na ni dokonce promluvit? V tom případě jistá vražda!
Ona neschopná slova, já bez dechu.

10)  churinka (08.12.2010 15:55)

Neustále vyhlížím další kapitolku, ale po téhle se snad zblázním. Téda. Netrpělivě ( a to je slabé slovo) čekám na další a těším se na ty emoce. Protože tam musí být. Sama jsem podobnou situaci zažila ( pomineme-li upíry a podobné bájné bytosti) a vzpamatovávala jsem se z toho půl roku. Úplně se umím vžít do pocitů Belly a jak to má asi chudák těžké. Super napsáno.

9)  Hanetka (08.12.2010 15:46)

Bájuško, jestli tě bolí, když to píšeš, tak mě zase bolí, když to čtu. Jen jsem strašně zvědavá na další díl. Tolik otázek a ty nás necháš napnuté... Ustojí to Edward? A Rose? A přizná se Belle, že je to on, nebo bude předstírat, že je svůj dvojník? A jestli se přizná, jak jí vysvětlí, že není mrtvý, ale ji nechal se trápit jeho smrtí? Rekne jí, čím se stal?
A Bella... Pozná ho? Odpustí mu? Pochopí to? Řekne mu, že má syna?
A co Mike zmetek Newton? Nebude ji hledat, aby ji mohl dál týrat nebo se mstít?
A poslední, základní otázka: KDY BUDE DALŠÍ DÍL???

Jsem napnutá jak špagátek

8)  Lenka326 (08.12.2010 15:45)

Nádhera! Edwardovy pocity a zmatky po přeměně, celé roky žije jen s útržkami vzpomínek na Bellu, připravený k nekonečné samotě. A na nejzapadnutějším místě na zeměkouli, kam vlastně ani lidi nesmí (prý ochranné pásmo), se ti dva potkají. Tak nevím, pro koho bude tohhle pásmo ochranné. Nemůžu se dočkat jejich reakcí, trochu se obávám, a napjatě vyhlížím další kapitolku.

7)  sakraprace (08.12.2010 15:35)

Ježiši, takový stesk, takový zmatek, k tomu starosti o Rose A nakonec se stejně setkali. Chtěla jsem ty koně popohnat a teď jsem nesmírně zvědavá, jak to Edward zvládne. A Rose až zjistí, že lidská holka ho přitahuje víc než ona Kde máš další písmenka a odstavce?????

6)  Astrid (08.12.2010 15:06)

Ono to je definitivní a slovo stesk, to je ako by sa ma dotkol mráz ach ja som úplne rozhasena ako to píšeš, toto je presne to, čo na mňa zaberá - čo potrebujem milujem ho

OK, už som späť

Počuj Bye, to sa Ed bil naozaj s Rose - akože fakt mu dala na hubu? Tá predstava

Ježiš Maria!!!! To bolo, to stretnutie, Jingu, dlho som neprahla po pokračovaní tak ako dnes, už to nemáš nahodou sepsaný, ja som tak zvedava, Bože jak ja som zvedavá. Strašne sa teším, a dúfam, že keď sa Bella preberie z tej eufórie , poriadne sa vytočí a bude ho nenávidieť za to klamstvo a Ed sa utopí vo vlastnom jede, chudák.



"Byl jsem odsouzen k věčně odříkané lásce." krásne povedané to ma dostalo.



Bye, mám radosť, milujem to Ja čakám... Savas
Ps: Ja neviem vyprodukovať normál koment tuším, hm... Písala som ho počas čítania, tak trocha zmätok, čo?

5)  semiska (08.12.2010 14:52)

Tý jo, tak dechberoucí konec jsem fakt nečekala. Jsi šikulka, Bye. Tahle silně omociální kapitolku jsem už dlouho nečetla. Moc se mi líbila. Snad by se mohli dát dohromady, co myslíš?

2)  ambra (08.12.2010 14:37)

Bye, myslím, že to mělké dýchání asi není úplně optimální, páč vidím nějaký oranžový kola.
Uf, už je to lepší. Teda vlastně ne moc.
Hrne se mi pod prsty, co všechno bych Ti k tomu chtěla naklopit, co zdůraznit (to je fakt postižení, já si tak užívám ty vychytané věci!!!), ale musím aspoň něco - miluju Tvoje vymakané reálie. V kontextu tohohle silného (extrémně) příběhu se to zdá jako nejmíň důležitá věc, ale právě proto, že nás všechny válcujou ty emoce, tak aspoň někdo musí zvolat hola, dobrá autorská mravenčí práce!
Z těch pár bezchybných útržků, které jsem si z jeho hlavy stihnul vytáhnout, jsem pak žil čtyři roky. Tohle je mučení - víš to?
Kdysi jsi mi u něčeho napsala - Taky Tě bolí, když to píšeš?
Bye, taky Tě bolí, když to píšeš?
Je to DOKONALÉ!!! JO!!!
Bedny? Tam stojíš od první kapitoly a popíjíš několikátý šampáňo...

1)  Nebraska (08.12.2010 14:29)

Eeech
Jsem popoháněla ty koně!
Na začátku mi ho bylo líto - takovejch věcí najednou, a do toho Bellina vůně. Ten binec v hlavě novorozeného Edwarda jsi zvládla na jedničku s hvězdičkou
A pak zjištění, že na sebe musí narazit - od té chvíle jsem to hltala ještě zběsileji, než je u mě zvykem A Rose! A pomyslela si… Ne, na takové věci by dáma jejího formátu neměla ani myslet.
No a umáčknutý sloupek mě dostal
(A teď ho strašně seřeže, žejo? Měla by! )

«   1 2