08.12.2010 [14:15], Bye, ze série Láska neumírá, komentováno 38×, zobrazeno 6171×

IX. Edward Cullen

Lifehouse - From where you are

Carlisleovo tvrzení, že jsem se odjel léčit do New Yorku, byl jenom zastírací manévr, aby nikoho ve Forks nenapadlo zbytečně podrobně zkoumat můj úmrtní list nebo pitevní zprávu. Nedej bože chtít vidět mé ostatky.

Ve skutečnosti jsem byl v našem domě ještě čtyři dny poté, co se ke mně Carlisle sklonil a nitrožilně mi podal poslední zaručený lék. Čtyři dny poté, co jsem ji viděl naposledy.

Svou nově nabytou schopnost jsem vyzkoušel jen pár hodin po svém zrození. Hned, jak se Carlisle vrátil z jejího domu, kam odešel, aby jí řekl, že jsem mrtvý. Aby jí dal ten náramek a dopis… Zase jsem nedokázal odejít bez rozloučení.

Když mi přinesl zvířecí krev zvlášť připravenou pro mé první dny, vůbec jsem nechápal, kde se ty obrazy a zvuky v mé hlavě berou. Viděl jsem Bellu, když jí to Carlisle oznámil. Viděl jsem, jak zbledla a do očí se jí vkradla ta… prázdnota. Slyšel jsem, jak podivně dutým hlasem odmítla léky na uklidnění. Cítil jsem, jak ji Carlisle objímá.

Musel jsem vypadat zmateně, když jsem se kolem sebe rozhlížel těmi rychlými, nepřirozeně trhavými pohyby. Každou sekundu od chvíle, kdy jsem se probral, mě překvapovaly nové a nové vjemy, které jsem byl schopen vnímat, mé vlastní pohyby, má síla, žízeň… S tím vším jsem počítal, i když skutečnost byla samozřejmě úplně odlišná od mých představ. Tohle ale bylo něco jiného. O halucinacích se Carlisle nezmiňoval.

A pak jsem ho vůbec poprvé slyšel promluvit, aniž by pohnul rty.

Vypadá rozrušeně, možná zaútočí…

Tehdy jsem ještě nechápal, že je to můj dar. Teprve později mi Carlisle vysvětlil, že někteří jedinci našeho druhu disponují speciálními schopnostmi. Ta moje mi právě umožnila si navěky vrýt do paměti dokonalý obrázek mé Belly. Jako bych se na ni díval sám a ona stála přímo přede mnou. Už navždy s tím zlomeným prázdným pohledem.

Když mi došlo, že to co slyším, jsou Carlisleovy myšlenky, a to co jsem předtím viděl, byly jeho vzpomínky, překvapeně a naprosto přirozeně jsem zalapal po dechu. Chtěl jsem se s ním o tu novinku podělit. Jenže vzápětí jsem stál těsně u něj a výhružně na něj vrčel. On dělal totéž, jen na rozdíl ode mě v obranné pozici. Kdybych ho napadl, neměl by šanci. Z jeho oblečení se ke mně linuly molekuly vzduchu, prosycené tou nejsvůdnější vůní, kterou jsem kdy cítil. Ještě jsem si ji pamatoval, i když se ztrácela v mlze nedokonalých lidských vzpomínek a nevyvinutých smyslů. Byla to ona!

A kdyby tam v tu chvíli skutečně stála, zemřela by během několika sekund.

Carlisle měl štěstí, že upustil tác s krevními konzervami. Některé se po pádu na zem porušily a čerstvá krev, která z nich vytékala, zcela ovládla mou pozornost. Nakonec z toho vyšel jen o zkušenost bohatší. Své oblečení potom spálil a vzpomínky na Bellu… ty si přede mnou důsledně chránil. Z těch pár bezchybných útržků, které jsem si z jeho hlavy stihnul vytáhnout, jsem pak žil čtyři roky.

Forks jsme spěšně opustili ještě ten den. Nikdo nechtěl riskovat, že bych ji mohl ucítit znovu. Vyšlo totiž najevo, že na pachy ostatních lidí sice reaguju jako novorozený, ale ne tak přehnaně, jako na její omamnou vůni. To bylo vysvětlení pro tu naši vzájemnou přitažlivost – prostě jsem ji cítil už od začátku.

A přeměna na tom vůbec nic nezměnila. Naopak. Všechny city, kterými jsem se po naší první… po naší poslední… po naší jediné noci tak zalykal, se ještě znásobily. Zůstaly ve mně uzamčeny navěky - bez vyhlídek na zmírnění intenzity.

Ano, pociťoval jsem touhu po její krvi, po té vůni, kterou jsem si díky Carlisleovi dokázal vybavit s mikroskopickou přesností. Zpočátku mě dokázalo úplně vykolejit, kdykoliv jsem na ni jen pomyslel. Postupně ze mě ale tisíce opakování udělaly mistra.

Horší ale byl stesk po ní, touha s ní znovu být. Čas ani opakování s tím nic nezmohly. Konečně jsem pochopil podstatu vztahu Carlislea a Esmé. Ještě jako člověk jsem to vnímal jako téměř nepřirozenou oddanost. A teď? Věděl jsem, že to co cítím k Belle, je definitivní!

Snad právě proto jsem ji nikdy úplně nepustil z očí. Vždycky jsem věděl kde právě je. Stačilo si trochu pohrát s technikou, případně udělat dojem na správného člověka.

Ani já bych nejspíš nedokázal spočítat, kolikrát jsem se přistihl na výpadovce směr sever nebo západ, podle toho, jestli zrovna byla v Anchorage, nebo ve Forks. Naštěstí jsem se pokaždé včas vzpamatoval – jet za ní opravdu nepřicházelo v úvahu.

Trýznit se tím, že ji uvidím spokojenou v náruči někoho jiného? Sebevražda.

Pokusit se k ní přiblížit, nebo na ni dokonce promluvit? V tom případě jistá vražda!

Byl jsem odsouzen k věčně odříkané lásce.

Nikomu jsem se s tím nesvěřil. Tušil jsem, že by se tím jen zbytečně trápili. Vyčítali by si všechno, i to co nemohli ovlivnit. To, že bych si ji tehdy přivlastnil i bez Carlisleova přesvědčování, že mám právo se zamilovat.

Přestože jsem to před nimi pečlivě skrýval, zjistili to. Když dva roky po mé přeměně Carlisle zachránil mou novou sestru, a já pak měsíce vytrvale vzdoroval otevřeným nabídkám toho nadpozemsky krásného stvoření, byl si Carlisle skoro jistý.

Ty stále miluješ Bellu?

Propaloval mě zkoumavým pohledem, zatímco místností ještě rezonoval zvuk tříštící se skleněné výplně vchodových dveří. Rose zase jednou neustála mé ostentativní ignorování jejích svodů. Už to s ní ale bylo mnohem lepší. Pomalu se začínala dostávat ze svého citlivého novorozeneckého období. Ulevilo se mi, v poslední době na mě útočila už jenom slovy.

Tím, že jsem na Carisleovu otázku neodpověděl, jsem z ní udělal konstatování.

Rose trvalo téměř rok a půl, než zvládla všechny své pudy natolik, aby mohla mezi lidi. I tak jsme se ale rozhodli, že začneme zvolna. Sehnali jsme neuvěřitelně vhodné místo ve Skalistých horách. Já pracoval pro Národní park jako samostatný přírodovědec. Rose mi dělala něco jako technickou podporu  - jakkoliv byla ženou, v tomhle jí mohl konkurovat málokterý muž. Měli jsme dokonce tak nehorázné štěstí, že nás potřebovali na západní, vlhké a chladné straně pohoří. Carlisle s Esmé žili a pracovali v Grand Lake, my dva jsme se na několik měsíců vypravili do srdce parku, kde se od nás očekávala terénní výzkumná činnost.

Když jsem si byl stoprocentně jistý, že Rose zvládne občasnou přítomnost člověka (park nám dal k dispozici staršího indiánského stopaře, kterého jsme sice díky svým schopnostem nepotřebovali, ale netroufli jsme si ho odmítnout), zažádal jsem o posilu. S výmluvou, že nezvládám usledovat tak rozlehlé území. Měl to být poslední test před jejím uvedením do společnosti.

∞∞∞

Seděla jsem na širokém hřbetě strakatého koně. Můj společník, indián z kmene Arapaho, jehož jméno jsem komolila tak příšerně, že mi nakonec s potutelným úsměvem řekl, že mu stejně všichni říkají Joe, jel přede mnou. Za mnou se na zádech nákladní muly kolébaly bedny se zásobami, laboratorními potřebami a dalším vybavením, které jsem pro naši výzkumnou stanici nafasovala v Grand Lake. Měla jsem neodbytný pocit, že se s každým krokem nejen vzdaluju civilizaci, ale taky posouvám zpět v čase. Jenom naše moderní outdoorové oblečení mě utvrzovalo v tom, že jsme stále v jedenadvacátém století.

Cestovali jsme už druhý den. Mířili jsme do části parku, kam turisti nesměli ani zabloudit - třetí pásmo ochrany. Terénní auto, kterým jsme z Grand Lake vyjeli, jsme nechali už pár mil za Kawuneeche. Končila tam sjízdná cesta a začínalo ochranné pásmo. Mé tvrzení, že jsem na koni nikdy neseděla, a nehodlám na tom nic měnit, ohodnotil Joe záchvatem smíchu.

Brzy jsem pochopila, čemu se smál. Úzké krkolomné kamenité stezky, kterými jsme pomalu stoupali do nitra hor, mě záhy donutily mé rozhodnutí přehodnotit. Přestože jsem za poslední roky udělala v koordinaci vlastních pohybů velké pokroky, ani zdaleka jsem nestačila loudavému kroku našich zvířat. A únava, kterou jsem si za těch pár kilometrů statečnosti způsobila, se zdála skoro smrtelnou. Aspoň jsem pak pod širým nebem spala jako zabitá.

Vlastně i díky Joeovi. Z vrásčité tváře toho indiána zkrátka vyzařovala lesní moudrost. Nepotřebovala jsem pro to žádné důkazy – byla jsem si absolutně jistá, že s tímhle snědým ošlehaným chlapíkem se mi v horách nemůže nic stát.

Druhého dne k večeru jsme se blížili k cíli naší cesty. Nacházeli jsme se už celkem vysoko, ale strmé západní svahy hor poskytovaly příhodné klimatické podmínky k udržení lesního porostu i ve vyšších nadmořských výškách. Naše stezka, kterou nejspíš původně prošlapala lesní zvěř, se tak topila v hustém porostu mohutných jehličnanů. A přestože bylo teprve září, halil se les do chladné bílé mlhy. A do ticha.

∞∞∞

Osobně jsem dohlédl na to, aby byla Rose dokonale sytá.

„Neboj, určitě to zvládneš,“ uklidňoval jsem ji, když v posledních dvou hodinách nedokázala přestat nutkavě pochodovat obytnou místností našeho srubu. Představa nového lidského pachu po tak dlouhé době ji zneklidňovala.

Zpražila mě tím svým já vím pohledem. A pomyslela si… Ne, na takové věci by dáma jejího formátu neměla ani myslet.

Uslyšel jsem zároveň indiánovy myšlenky i koně. Ještě jednou jsem povzbudivě kývl na náhle strnulou Rose a vyšel na verandu, abych Joeovi pomohl s nákladem. Ležérně jsem se opřel o zábradlí. Ta malá karavana, kterou jsem slyšel přicházet, se stále skrývala v hloubi lesa. Byl jsem zvědavý na toho nově příchozího. Nic jsem o něm nevěděl. Nejspíš musel v sedle podřimovat, protože kromě Joeových myšlenek na kafe a fazole se slaninou ke mně za celou dobu žádné jiné nedolehly.

Pak jsem zaznamenal sotva patrný pohyb v dálce mezi stromy. Za chvíli už se z lesa vynořil indián, v řadě za ním jsem spíš tušil, než přes jeho rozložitá ramena viděl další postavu.

Stalo se to ve stejnou chvíli. Přesně v okamžiku, kdy se Joeova zvířata sama zastavila v uctivé vzdálenosti od srubu (nikdy se k nám dobrovolně nepřibližovala), a on začal sesedat, se obrátil vítr proti mně. Trámek, o který jsem se lokty opíral, neodolal mé nečekané váze a s praskotem se pode mnou provalil. Byl jsem tak vyvedený z míry, že jsem sotva nabyl ztracenou rovnováhu.

Poznal bych kdo to je i se zavázanýma očima. Přesto jsem si na zlomek sekundy myslel, že mě smysly klamou. Jen na ten malý okamžik, než ji zvuk praskajícího dřeva upozornil na mou přítomnost a ona ke mně vzhlédla. Ty oči… stále stejně krásné… stále stejně prázdné.

Výraz, který se jí pomalu usídlil ve tváři, by mě dokázal dlouho strašit ve snech, kdybych nějaké měl. Pootevřela rty – snad chtěla něco říct. Zase je přivřela.

Aniž by ze mě spustila zrak, sesedla z koně. Joe jí něco říkal, možná se jí pokoušel mě představit, nevím, nevnímali jsme ho ani jeden. Se srdcem bušícím tak hlasitě, že jsem měl obavy o její zdraví, se ke mně ostražitě přibližovala. Musela si myslet, že vidí ducha. V tu chvíli mě ani nenapadlo zkoumat, proč vlastně nevím, co si přesně myslí.

Ani léta plná vzpomínek na její vůni mě nemohla připravit na tu invazi spalujícího žáru, která mě pohltila.

A já pyšný hlupák se tak soustředil, aby to Rose zvládla. Rose?! Proč jsem tak pečlivě nenakrmil i sebe?

K něčemu mi ale léta tréninku dobrá byla. Dokázal jsem se tomu vzepřít. Instinktivně jsem zadržel dech. Plameny zvolna uhasínaly, až z nich zbyly jen žhavé uhlíky, týrající mě svou obvyklou intenzitou.

Ani nevím, jak jsem sešel ty čtyři schody z terasy. Setkali jsme se pod nimi. Stáli jsme tam, vzdáleni sotva půl metru a zírali na sebe. Ona neschopná slova, já bez dechu.

Ze všech emocí, které se postupně vystřídaly v její tváři, nakonec převládla bolest. Marně se snažila rozehnat slzy rychlým mrkáním.

Měl jsem něco říct… chtěl jsem! Ale tolik jsem riskovat nemohl. Bohatě stačilo, že stojím tak blízko.

„Edwarde?“ oslovila mě nevěřícně.

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

38)  TeenStar (23.08.2016 02:31)

Tak to si v peknej *pííííííííííííííp*, Edward
Bežím ďalej!

36)  Ajjinka (04.09.2011 14:30)

No, tak to Edward nevychytal
No, pane Cullene, jak tohle vysvětlíte?

35)  Sky (03.08.2011 15:11)

A chlapec má čo vysvetľovať! A Bella mu tam zrejme odpadne. No, nečudovala by som sa!

34)  Morael (14.06.2011 14:50)

To bude průser! Druhej Edward Cullen během pár let je sakra blbá náhoda, tím tuplem když vypadá stejně!

33)  SarkaS (10.06.2011 12:39)

Tohle se mu bude hodně špatně vysvětlovat... Musím jít okamžitě dál protože na jeho vysvětlení jsem neuvěřitelně zvědavá

32)  Kristiana (02.06.2011 17:29)

Jen díky Edwardově utrpení během těch čtyřech let odloučení, jsem mu částečně dokázala odpustit kruté opuštění Belly. Ale to neznamená, že jsem mu to zapomněla! Ani náhodou!
Upřímně doufám, že se mu Bella nedá úplně zadarmo. Prvně jsem si říkala, že by nebylo vůbec od věci, kdyby u jednu vrazila. Klidně i dvě. Až po pár vteřinách mi došlo, že pokud to udělá, zlomí si ruku. Asi ho bude muset zmlátit Rose!
Celou dobu jsem tušila, že budou pracovat právě spolu, ale na druhou stranu jsem si v moc nedoufala věřit. Byla by to moc velká náhoda. Zdá se, že i velké náhody se dějí. Nebo je v tom osud?
Jsem zvědavá, jak Edward na její oslovení zareaguje. Zapře se? Přizná se? Jak bude vypadat jejich vztah?
Krásná kapitolka.

31)  Silvaren (23.03.2011 17:48)

Pane Bože! Tak krásně to do sebe zapadá, nádherně jsi to vymyslela. Ale co teď? Můžu si jen představovat, jak šíleně musí být Bella raněná. Nádhera, prostě nádhera!

29)  kytka (31.01.2011 23:29)

Tak teď blahořečím čtení dokončených povídek, protože jinak bych asi nevydržela čekání na další úžasný díl. Četla jsem tak rychle a popoháněla písmenka, už už aby se setkali. Klaním se a tleskám.

28)  Astrid (12.01.2011 17:39)

óóó, ano, óó ano, súhlasím

27)  Twilly (12.01.2011 17:34)

O ano, Byeinko,ooooooo ano... tak známé a tak nové pojetí, tohodle pro nás, "věčného" příběhu

velice vkusné a něžné plátno plné barev, mistře malíři

26)  Alaska (26.12.2010 22:13)

Podlouhé době zpět a už se mi zase derou slzy do očí, jen nevím jestli z toho tvého nádherného zpracování nebo z jejich osudu. Nevím, jestli dnešní večer udejchám všehny ty nastřádané kapitoly, když se sypu už u první.
Ta Edwardova útrpná snaha přežívat ten nekončný život mi doslova stlačovala hrudník beznadějí. Carlisleovo pochopení, že ji stále miluje a nakonec to kruté zjevení - téměř vše o co se snažil vyšlo vniveč, ale na druhou stranu, když už se stalo, tak věřím, že se do toho pustí po hlavě.

25)  Carlie (09.12.2010 08:19)

Bye, po delším čase jsem se opět dostala ke čtení a hlavně komentování a mám pro Tebe jediné: doslova a do písmene padám na zadek!
Před zápletkou a před zpracováním!!!
To bylo prostě ňami..., a to mluvím i o pasáži, kdy jsem ještě ani netušila, koho jim pošleš na výpomoc Opravdu úžasné, líčení toho, jak viděl Bellu Carlisleovým zrakem... věty typu: "Tím, že jsem na Carisleovu otázku neodpověděl, jsem z ní udělal konstatování.", to byl prostě vrcholný čtenářský zážitek!!!

24)  ScRiBbLe (08.12.2010 23:07)

Tak, když jsem četla Edwardův pohled, byla jsem opět celá sevřená , polykala jsem slzy a hrdlo se mi stahovalo bolestí . Ta část jeho přeměny, zmatku, byla bravurní! A pak Bellin pohled. Srdce mi uhánělo jako splašené a v mysli výřila jedna myšlenka - potkají se? Uááá, a potkali! Oni se potlali! Bye, tohle byla naprostá nádhera , ale co ten konec? Další, prosím. Jinak mě máš na svědomí! D O K O N A L O S T !

23)  Bye (08.12.2010 22:36)

Bos, těší mě, jestli tohle všechno umím! Uch, nebude to lehký...
Ewiku, ty Tvoje komenty! Jasný a výstižný. Díky!
Hanetko, v poho, já to chápu. Udělala jsem z Mika opilýho násilníka prakticky ve stejný den jako ambra. Já jen, aby to nikoho nemátlo

22)  Hanetka (08.12.2010 22:22)

Bájuško, zastřel mě! Víckrát nebudu číst ani komentovat (to hlavně) povídky po noční a s hlavou jako střep! Proč jen mi naskočila do hlavy ta týraná Bella od Ambry? S jeho synem, o kterém si Newton myslí, že je jeho? Nějak se mi to popletlo, sypu si popel na hlavu a stydím se...

21)  Ewik (08.12.2010 22:07)

Bolestivá a dechberoucí nádhera
Zvládnou to, musí.
Děkuji a klaním se.

20)  Bosorka (08.12.2010 22:05)

Bye - ty tohle prowtě umíš! Přikuješ nás k židli, utlumíš náš dýchací aparát, omezíš naše mrkání a donutíš nás zoufale kvílet, když je konec kapitolky!
Proboha, co musí Belle probíhat hlavou - věřila, že je mrtev, naučila se s tím žít a teď tohle....

19)  Bye (08.12.2010 21:57)

Děkuju všem za nádherné komenty, opravdu je mi krásně, když vidím, že ty pocity, který při psaní mám a který se tam snažím dostat se tam nějak procpaly!

Neb, nojo, já si vždycky říkala, jaký ty první okamžiky čtenáře myšlenek asi musely být... (A jinak: Jo!, jako koně! )Dík!
ambro, oranžový kola! Ty perlíš! Ale jo, bolí, bolí... A reálie? No, zas tak jako Ty to promakaný nemám, ale vzhledem k tomu, že si to představuju jako film, chci, abyste taky něco viděli.
lady, nebudu nic předjímat, ale osud, to je prostě moje parketa!
witmy, buď klidná, na nový kapitole usilovně dělám
semisko, děkuju! nojo, dát dohromady... myslíš?
Astrid, v klidu, taky někdy píšu komenty v průběhu čtení A zase bingo, Jangu!
sakruško, když jsem ty pasáže s Rose psala, ani jsem netušila, jak mi jich obou bude nakonec líto. On se o ni musí starat a ona? Teď tam má Bellu! Uf! Díky!
Lenko, co na to říct, abych nic neprozradila... no, další kapitola je už ve výrobě!
Hanetko, všechny otázky zodpovím, neboj! Jen nevím, co s tím synem. Taková postava se mi tamm opravdu nevyskytuje.
churinko! Fakt jsi něco podobného zažila? Tak to jsem zvědavá, jestli se do těch Tvých opravdických emocí trefím!
Hani, děkuju! I za ty dvě místa, taky mě vzaly!
gabino,
Karolko, víš, co mě strašně potěšilo? Jak jsi musela číst rychle, ale zároveň pozorně. To je fakt úplně nejvíc...
Wendy, neboj, nenechám je tam tak stát navěky
Luci, to já děkuju! A ano, mám je trochu dospělejší. Nějak mi to k tomu těžšímu tématu víc pasuje.
sfingo, tak teď mi spadla čelist! Jako že celý od začátku? Wow, to je jako předčasný dárek pod stromeček! Děkuju
Yasmínko, no něco asi bude muset říct Jen nevím, co na to ona
AMO, díky! Vystihlas to úplně přesně! "Teď jen, jak ji nezabít a jak to vysvětlit a jak ji mít opět pro sebe." O to teď půjde!

1 2   »