20.11.2010 [21:32], Bye, ze série Láska neumírá, komentováno 32×, zobrazeno 6379×

IV. Rozhovor

Coldplay - The Scientist

V následujících dnech se něco se změnilo.

Já najednou dokázala vycítit jeho utajené pohledy. A že jich bylo...

Nedalo se říct, že by mě to zrovna uklidnilo, spíš naopak. Ale aspoň už jsem neřešila tu záhadu, proč byl zpočátku tak odtažitý. Mary mi pootevřela oči. A já začala pomalu chápat, že se mezi námi něco odehrává. Něco, co nedokážu ovlivnit, ani zastavit.

On už si tak úzkostlivě nedržel absolutní odstup. Občas prohodil pár slov. Vydržel v mé blízkosti, i když jsme osaměli. Zároveň jsem ale cítila, jak se v mé přítomnosti kontroluje. Ta tam byla jeho bezprostřednost, se kterou se bavil s ostatními. A v mém případě se taky nedalo hovořit o uvolněném chování.

Každým dnem mezi námi rostlo napětí. Byli jsme jako dva magnety. Zvláštní ale bylo, že jeho polarita se neustále měnila. Jednu chvíli jsem doslova cítila, jak ho to ke mně nezvladatelně táhne. Vzápětí se úplně stáhnul do sebe. Nechal mě tam, kde jsme zrovna byli, a s nějakou hloupou výmluvou se vzdálil. Zdálo se mi, jako by sám se sebou sváděl urputnou bitvu.

Zneklidňovalo mě to. Jenom strach, že se dotknu nějakého pro něj citlivého tématu, mě držel zpátky natolik, abych se ho přímo nezeptala na jeho podivné chování.  Měla jsem sto chutí to udělat!

Nechápala jsem, proč ho přitahuju zrovna já; právě tak bych nedovedla vysvětlit mou náhlou náklonnost k jeho osobě – vždyť jsem ho v podstatě neznala. Logické vysvětlení se nabízelo samo. My dva jsme mohli sloužit jako hmatatelný důkaz chemie mezi mužem a ženou.  Bylo to skoro strašidelné.

Děsila jsem sama sebe, cítila se nesoustředěná a roztržitá, nervózní. A nejspíš to nebyl jenom pocit, když si toho všimnul i Charlie. Ani se neptal, jestli je něco v nepořádku. Rovnou na mě udeřil, chtěl vědět, co se to se mnou děje. Připadala jsem si v tu chvíli jako jeho klient. Propaloval mě tím detektivním pohledem a očekával, že se přiznám. S ním jsem to opravdu řešit nechtěla. Pokaždé se mi podařilo z toho nějak vykroutit, ale byla jen otázka času, kdy to ze mě dostane. A vykládat šerifovi, který je náhodou mým otcem, že ten kluk, co se mi líbí, se chová opravdu divně... Sebevražda! A - jak jsem znala tátu - Edward by to taky nejspíš nepřežil.

∞∞∞

„Pojď se projít,“ ozvalo se přede mnou. Ani jsem nemusela zvednout hlavu, abych se přesvědčila, komu patří ten hlas.

Celý víkend jsem se odhodlávala. Neměla jsem žádný plán, prostě jsem věděla, že je nutné, aby se něco stalo. A právě, když jsem se rozhodovala, že to něco vyprovokuju já… Jakkoliv!

…zdálo se, že Edward měl stejný úmysl. Možná i plán.

Zhluboka jsem se nadechla a vzhlédla k němu. Stál před pultem, ruce vražené do kapes džín. V jeho očích se zrcadlilo moje vlastní odhodlání.

Vrhla jsem tázavý pohled na Mary.

„Jen jdi, tenhle nával zvládnu,“ máchla rukou do liduprázdného prostoru. Bylo pondělí, den s nejmenší návštěvností, a venku už od rána drobně mrholilo. Ten den se teplota tam nahoře nepřehoupla ani přes deset stupňů. Výletníci se zkrátka nehrnuli.

∞∞∞

Zvolna jsme kráčeli pěšinou, vinoucí se nekonečnou zelení deštného pralesa. Ten název se některým návštěvníkům zdál nadnesený. Prales? Tady?! Ale po návratu z prohlídkových tras jsem nikoho neslyšela utrousit na to téma jedinou zpochybňující poznámku.

Byla to bizarní krajina. Kdybych ji každý den nevídala na vlastní oči, měla bych pocit, že jsem se ocitla ve filmových kulisách. Z obřích smrků a jedlovců, hustě porostlých lišejníky, visely dlouhé záclony mechů. Všudypřítomné trsy kapradin pomalu stravovaly padlé kmeny mohutných stromů. Ty pokrývaly lesní půdu v neprostupné vrstvě, znemožňující turistům sejít ze stezky.

Zelená barva na nás doslova útočila ze všech stran. Měla jsem pocit, že i těžký vzduch, který dýchám, je zelený. Cítila jsem, jak mi vlhkost proniká skrz všechny vrstvy oblečení, přestože husté koruny stromů sem ten jemný déšť téměř nevpouštěly. Zdálo se, že i tak si našel cestu a snášel se k zemi ve formě jemné mlhy.

Kolem nás bylo až nezvyklé ticho. Jako kdyby i les napjatě čekal, co si tu hodláme říct.

Mlčky jsme došli až do Síně mechů. Nejodlehlejší, a zároveň nejkrásnější části stezky.

Ticho tížilo. Už jsem to dál nedokázala snést. Zastavila jsem tak náhle, že Edward udělal ještě dva kroky ze setrvačnosti, než se otočil. Naprázdno jsem se nadechla. Nevěděla jsem, jak začít. A vlastně jsem ani nevěděla, co bych měla říct.

On vypadal, že má stejný problém. Jen se na mě díval. Určitě jsme v tu chvíli překonali vlastní rekord v délce pohledu. Pak zavřel oči a sklonil hlavu.

„Nedokážu to,“ vydechl, a z jeho hlasu zaznívala bolest poraženého.

Chtěla jsem udělat ty dva kroky, co nás dělily, znovu mu pohlédnout do očí a zeptat se co nedokáže. Jenže ta tíživá atmosféra, která nás obklopovala, mi svázala nohy i jazyk.

„Myslel jsem, že zvládnu tvou blízkost,“ pokračoval se sklopeným pohledem, „že vedle tebe budu smět… existovat.“ S posledním slovem ke mně vzhlédl. A já jen naprázdno polkla. Ten pohled mě doslova přikoval k zemi. Bylo v něm všechno. Doteď se dalo aspoň předstírat, že se mezi námi nic neodehrává; tenhle okamžik ale všechno změnil.

„Bello,“ skoro zasténal a zajel si rukou do vlasů, jako by si jich chtěl hrst vytrhnout.

Uvědomila jsem si, že své jméno slyším z jeho úst poprvé. A to jak ho vyslovil, mělo devastující účinky. Projelo mnou chvění od kořínků vlasů až po chodidla. A já věděla, že tohle už z hlavy nikdy nevymažu. Kdybych to měla nějak racionálně vysvětlit, nedokázala bych to. Přesto jsem si tím byla absolutně jistá.

„Chystám se odejít z Forks,“ prohlásil s mrazivou odhodlaností.

„To jako… kvůli mně?“ vyhrkla jsem nevěřícně.

Rty se mu zkroutily v bolestném pokusu o úsměv.

Byla jsem jako omráčená, nedovedla jsem pochopit, co ho přimělo k tak radikálnímu rozhodnutí. Mohli jsme si to tady vyříkat. Mohl mi říct, že mezi námi prostě nic nebude. Nikdo přece nemusel nikam odcházet!

„Ale…“ Dál jsem se nedostala. Nesouhlasně zavrtěl hlavou a skočil mi do řeči.

„Chtěl jsem, abys věděla, že nemám jinou volbu,“ zkonstatoval nekompromisně.

„Kdybych byl…“ uhnul pohledem někam do hloubi lesa a chvíli přemýšlel, „…normální…“ hořce se ušklíbl a znovu našel mé oči.

Nedořekl, co by udělal, kdyby byl normální. Ani nemusel. Jeho výraz mluvil za něj.

„Co ti vlastně je?“ zeptala jsem se bezbarvě a můj pohled nevědomky utkvěl pod jeho očima. Tentokrát ty temné stíny opravdu vynikaly.

Neměla jsem v plánu ho takhle zpovídat, jenže mě tak vykolejil, že jsem nebyla schopná souvisle uvažovat. Nepřipouštěla jsem si, že ho tím můžu ranit. Prostě jsem to od něj potřebovala slyšet.

Pevně semknul víčka a svaly na tvářích mu zahrály, jak silně stisknul čelisti. Když na mě znovu pohlédl, jeho výraz jakoby ztvrdnul.

„To bys nepochopila,“ oznámil mi hořce.

Tu vlnu bezmocného vzteku, co se přese mě přelila, jsem cítila velmi zřetelně. Téměř jsme se neznali a on je schopný mi říct, že kvůli mně odchází z města! A když po něm chci vysvětlení, řekne mi tuhle větu?!

„Fajn,“ utrousila jsem suše a otočila se na patě.

Udělala jsem celkem čtyři kroky.

„Bello! Počkej… Bello, já… promiň!“ Znenadání stál přede mnou. Málem jsem do něj vrazila.

Hleděl mi do očí z bezprostřední blízkosti. Jeho dech mě šimral na tváři. Najednou mě mrzelo, že stojím tak daleko.

A zároveň jsem byla hrozně naštvaná. Na sebe, na to, co se mnou přes to všechno jeho blízkost dělá. I když mi říká takové věci.

„Proč mi to vlastně vykládáš?“ vyjela jsem na něj. „Mohl ses prostě sebrat a zmizet!“

„Chtěl jsem, abys to věděla. Abys věděla, co pro mě znamenáš.“ Skoro mě hypnotizoval.

„A k čemu to je? Stejně mi nic nevysvětlíš a… odjedeš.“ Teď už jsem nezněla tak naštvaně. Spíš rezignovaně.

„Prostě ti to nemůžu říct. Nesmím! To je celý,“ vydechl zdrceně.

Tím to zase zhoršil. Proč mi nemohl říct pravdu? Že je nemocný, nebo co s ním bylo… Co tak strašného to mohlo být, že bych to nepochopila?

„Asi bych to ani nechtěla slyšet, viď?“ utrousila jsem zahořkle a obešla ho. Nechtěla jsem, aby viděl, jak mi do očí vstupují slzy bezmoci.

„Bello! Takhle neodcházej!“ zavolal za mnou tak zoufale, že jsem se bezděky otočila.

Už nevím, jestli jsem šlápla na kámen, nebo kluzký kořen stromu. Jisté je, že jsem se hned nato poroučela k zemi s bolestivým výrazem ve tváři a ostrým píchnutím v levém kotníku.

Takhle to dopadlo vždycky, když jsem se na chvíli zapomněla soustředit na své vlastní pohyby. Nebezpečná sobě i svému okolí.

Ani jsem nepostřehla, že se pohnul - a klečel u mě.

Chtěla jsem ho ignorovat, opravdu mě rozzlobil, ale můj pokus postavit se bez jeho pomoci skončil kňouravým: „Au!“

„Počkej, pomůžu ti.“ Autoritativně zarazil můj další samostatný pokus, přehodil si moji pravou ruku přes ramena, objal mě kolem pasu a zvedl mě, jako bych nic nevážila. „Můžeš na to zkusit došlápnout, ale nedoporučoval bych ti to. Slyšel jsem, jak ti v tom křuplo.“

„Slyšel?“ Nevěřícně jsem k němu vzhlédla. Já to zatraceně dobře cítila, ale že bych něco slyšela…

„Opravdu nejsi normální,“ uchechtla jsem se.

Dolehla na mě absurdita celé naší situace. Stojím s vyvrknutým kotníkem uprostřed lesa. V náručí někoho, s kým nemám nic společného; a řeším vztah, který neexistuje.

∞∞∞

Nějak se mi s jeho pomocí podařilo dopajdat zpátky. Po krátkém dohadování, jestli mám, nebo nemám jet k doktorovi a jestli jsem, nebo nejsem schopná řídit, mě jemně, ale důrazně natlačil do svého auta a oznámil mi, že mě bere na vyšetření ke svému otci. Nakvašeně jsem si založila ruce na prsou a celou cestu zírala na ubíhající stromy po mé pravé ruce. Ještě pořád ve mně doznívalo to rozčarování z jeho podivného chování. A navíc mě rozčilovalo, že jsem si zvrtla ten pitomý kotník zrovna před ním.

Jeho otec (Carlisle, jak mě sám upozornil hned, jak jsem ho poprvé oslovila „doktore Cullene“), oplýval stejnou dávkou charismatu jako Edward. Dokonce se mi (nevím proč) zdálo, že jsou si podobní. Měli stejná gesta, pohyby, snad i výrazy tváří. Jedinou zřetelnou odlišností tak byla skutečnost, že on se v mé přítomnosti, na rozdíl od Edwarda, choval naprosto uvolněně.

„Je to jen pořádně zhmožděné. Žádná zlomenina, ani zpřetrhané vazy, naštěstí,“ mumlal Carlisle spokojeně poté, co můj kotník prohmatal zázračně jemnýma a příjemně chladivýma rukama a důkladně prozkoumal rentgenový snímek.

„Dáme to do ortézy. Do konce týdne necháš nohu úplně v klidu.“ Vzhlédl ke mně od notebooku, kde vypisoval mou dokumentaci.

„Pokud se budeš cítit dobře, můžeš v pondělí do práce, ale nejspíš budeš potřebovat řidiče...“ Plynule přejel pohledem k Edwardovi. Vypadalo to, že spolu vedou nějakou nonverbální komunikaci. Nevím, jestli to ještě bylo možné, ale zdálo se mi, že Edward zblednul.

∞∞∞

„Takže…ty mi asi řidiče dělat nebudeš,“ odtušila jsem poté, co mi pomohl vyhopkat těch pár schodů, které vedly k našim domovním dveřím.

„Nejspíš ne,“ zamumlal zamyšleně.

„Jasně, budeš se stěhovat,“ zkonstatovala jsem přiškrceným hlasem, ve kterém tentokrát nebylo ani stopy po vzteku a hořkosti.

Ještě pořád mě držel kolem pasu. Druhou rukou si přidržoval mou, položenou na jeho rameni. Teď mě neochotně a trochu rozpačitě pustil.

„Bello, mně nebude vadit, když ublížím sám sobě; s tím můžu žít,“ pronesl vážně. „Já mám strach o tebe.“

Tu schopnost mě úplně připravit o řeč, si mohl klidně nechat patentovat. Možná se mé rty pohnuly ve snaze na tohle nějak reagovat, ale žádná slova jimi neprošla.

Smutně se usmál, zvedl ruku a prsty jemně přejel po mé tváři. Bezděky jsem se k nim přimkla a přivřela víčka. Z úst mu unikl tichý povzdech.

Když jsem otevřela oči, už byl pod schody.

Stála jsem tam, neschopná pohybu, dokud mi jeho auto nezmizelo z dohledu. Na tváři mě pálily čtyři tenké cestičky. Jako by se mě vůbec nepřestal dotýkat.

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

12)  Ewik (21.11.2010 19:06)

ÁCHHHHH... bylo to nádherné.
Těší se na pokračování.

11)  ScRiBbLe (21.11.2010 17:22)

A jo , tak jako Rencismé

10)  Bye (21.11.2010 16:18)

Hani, tak pohádkově krásnej koment jsem určitě ještě nikdy nedostala! Navrch tak vroucí. Já ani nevím, co na to říct. Děkuju!!!
Bosorko, neboj, děti neděti, pořád sepisuju. Spíš se teď peru sama se sebou. No, holt to vždycky nejde jako po másle... Děkuju!
Hanetko, mně se strašně líbí, jak Ty vždycky bez problémů udeříš hřebíček na hlavičku. Jsi prostě nejen výborná autorka, ale i čtenářka!
Alasko, na tohle nemůžu vcelku nijak zareagovat, neb už bych nejspíš začala prozrazovat něco z děje Jsi všímavá! P.s.: co se děje za Zamčenými dveřmi???
semisko, eElis, sakruško, nojo, ať ho stvořím jakkoliv jiného, vždycky z toho nakonec vyjde ten Edward, který si myslí, že bez něj bude všem líp... Děkuju!!!
Luci, třetí třetí třetí
Scri, ale Jmulet přece mrukví úplně mermálně!!! Díky,

9)  ScRiBbLe (21.11.2010 15:40)

Bye, přiznávám se, že už jsem četla včera, ale v značně přiopilém stavu. Snažila jsem se Ti napsat komentík, ale to, co jsem vypotila, se dalo přirovnat Jamuletově pochybné řeči , takže jsem to raději vzdala. A teď k dílku - ta scéna v lese byla ták dokonalá, úplně mě mrazilo ! Edwarde, chceš odjet, abys jí neublížil, ale seš pěkný pako, co si budeme povídat. Nejraději bych tě vzala něčím po hlavě, aby ses vzpamatoval. Bye, naprostá nádhera jako vždy

8)  Luciana (21.11.2010 12:59)

Krásná kapitola, jedním dechem jsem ji přečetla a nechala se unést vyprávěním a popisováním mrazivé atmosféry lesa. Jen tak dál, ať můžu přidávat pravidelné komenty

7)  sakraprace (21.11.2010 07:53)

Nééééé, já nechci, aby utekl. Sedím tu a srdíčko mi buší a on si chce zdrhnout!!
Krásné Bye, prostě krásné

5)  semiska (21.11.2010 00:07)

Edwarda zbožňuju a zároveň mě děsí... tak si říkám, jak z toho ven... NO, asi se zamotám do toho a budu si muset počkat až mě, Bye, rozmotáš
Ale teďka ke kapitolce... Chce ji chránit před sebou samým, ale stejně ji neuchrání, ptž nakonec zjistí, že to je úplně zbytečné. Utíká před ní do pryč, kde vlastně přijde na to, že bez ní nemůže žít... Co kdyby ho někdo vzal po hlavě víckrát , jemu by to po tolika stovek letech došlo a bylo by vymalováno
Bye, moc se ti to povedlo, krásná kapitolka.

4)  Alaska (20.11.2010 22:50)

Je to opravdu zvláštní. Mám pocit, že vcelku se držíš originálu a přece je to úplně jiné. Oni se chovají jinak, ale přitom stejně - sama nevím. Dokonale mateš a já mám neutuchající tušení, že mi něco uniká.
Edward je děsivý. Moc se mi líbí, že dosud známé Culleny děláš tak... zvláštně. Jsou milí, ale ne příliš. Úplně z toho cítím ten jejich odstup, což působí naprosto zvrhle jako magnet.
Jsem strašně zvědavá, nakolik si ještě dokážou ublížit.

3)  Hanetka (20.11.2010 22:29)

Tak odjede, hm? A jak dlouho mu bude trvat, než přijde na to, že je mu to houby platné? Že to nevydrží? že se musí vrátit, ať chce nebo nechce? Už v příštím díle nebo je necháš trpět více kapitol? A už dost otázek, Hanetko, dočkej času jako Edward Belly... nebo Balla Edwarda, že.

2)  Bosorka (20.11.2010 21:51)

A už v tom zase lítáme haťapaťa...Bye z Edwarda to zoufalství doslova odkapávalo, ta jeho bezmoc, že ji to nemůže říci, byla takřka hamtatelná....
PS: Sobecky doufám, že budou děti brzy OK a já si budu moci zase zarochnit v pocitech E a B.

1)  Evelyn (20.11.2010 21:48)

Ach... Bye, to bylo úchvatné!

Teď si tě představuju jako čarodějku z pohádky - v černém plášti a se špičatým kloboukem. Sedíš nad tlustou knihou, která nezapře svou letitost, a pomalu v ní listuješ. Pak najdeš recept na kouzlo, které omámí a očaruje všechny čtenáře. Se spokojeným úsměvem si knihu položíš na stojan blízko krbu, nad nímž je zavěšený kotlík, a začneš čarovat. Voňavá a lesknoucí se tekutina v kotlíku příjemně bublá a po přidání poslední přísady a odříkání magické formule zajiskří a obláček modréhoo dýmu tě na chvilku celou zahalí. Posilněná kouzlem usedneš zpět ke stolu a dáš se do psaní. Kapitola vznikající pod tvými prsty nemá anni tu nejmenší chybičku...
Ne, chápu, že to odříkat pár slov a uvařit "polévku" z kuřích nožek by bylo podceňováním. Jen jsem tím chtěla říct, že máš úžasný talent a já si jako očarovaná při čzení připadám

Mám ráda tvojí dospělejší a zralejší Bellu. Omamuje mě tvůj Edward, který v sobě má to něco, co nás nutí áchat a rozplývat se nad stvořením, které by mělo spíše budit strach.
Moc se těším na pokračování

«   1 2