16.11.2010 [22:00], Bye, ze série Láska neumírá, komentováno 42×, zobrazeno 8021×

II. Cizinec

(Stranger – Secondhand Serenade)

Byla jsem na něj zvědavá. Nedalo se říct, že bych na tu Jessičinu novinku zbytek víkendu myslela nepřetržitě. Jen se mi její slova neustále vracela.

Takže jsem v pondělí ráno, cestou do práce, rozjímala o tom, jaký ten nový průvodce asi bude. Pokud jsem se nemýlila, čekalo nás celé léto strávené v blízkém pracovním kontaktu. Nakonec jsem došla k závěru, že mnohem důležitější, než jeho vzhled, nejspíš bude to, jak si sednem. Ve finále jsem se přistihla, jak si s povzdechem a lehkým pokrčením ramen v duchu říkám: Jaký bude, takový bude.

Na parkovišti před dřevěnou stavbou našeho infocentra stálo jenom Stanovo auto. Vystoupila jsem a rychle přeběhla pod zastřešený vchod do budovy. Mrholení, které se ten den snášelo na Forks se tady nahoře projevovalo spíš jako souvislé provazy deště.

Ještě pod stříškou jsem ze sebe tu potopu částečně sklepala. Skrz sklo dveří jsem zahlédla Mary, jak za pultem něco soustředěně hledá v počítači. Vešla jsem dovnitř. Stanley stál společně se dvěma turisty u prosklené skříňky s upomínkovými předměty. Přes víkend se ubytovali v nedalekém tábořišti, teď odjížděli a chtěli něco na památku.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem všechny.

„Dobré, Bello,“ vzhlédla ke mně s úsměvem Mary, „mohla bys to prosím tě pověsit ven?“ Podávala mi papír, který právě vyjel z tiskárny.

Vrátila jsem se na malou terasu, a přišpendlila dvoudenní předpověď počasí do venkovní vitríny. Když jsem se vracela, zahlédla jsem v hustém dešti světla přijíždějícího auta.

Byla jsem si skoro jistá, že je to on. V takovém počasí se sem turisti zrovna nepohrnou. Navíc to auto... Syn doktora zkrátka musí i do hor přijet stylově, uchechtla jsem se v duchu nad nablýskaným černým Mercedesem.

Stanley vyprovodil turisty na terasu a Mary si odskočila do vedlejší kanceláře. Zůstala jsem stát za jedním ze stojanů s informačními brožurkami a skrz výlohu sledovala auto, které právě zastavilo vedle toho mého. Dveře řidiče se otevřely a…

Jessica nepřeháněla!

Vysoký, s mužnou urostlou postavou, přesto ve tváři ještě kluk. Nedokázala jsem určit barvu jeho vlasů. Jakmile je smáčel déšť, získaly tmavý odstín. S rukama zaraženýma do kapes perfektně padnoucích džín a hlavou schovanou mezi rameny, doběhl pod střechu ke Stanovi. Podali si ruce. Stáli přímo přede mnou, byla jsem skrytá tak, že si mě nevšimli.

Něco mě nutilo ho sledovat, důkladně si ho prohlédnout. Byl jako magnet, nedokázala jsem z něj spustit oči. Jeho pohyby a gesta, když mluvil se Stanem, na mě působily jako hypnotikum. Stál pootočený tak, že jsem mohla sledovat jeho krásnou symetrickou tvář. Jeho plné rty se při tom hovoru téměř neustále vlnily v lehkém úsměvu. Neslyšela jsem, co si říkají, ale podle jeho uvolněného výrazu to vypadalo, že jsou jako staří přátelé. Stanley se choval, jako by ho znal odjakživa, nebo jako by byl pod stejným hypnotickým vlivem jako já...

Jeho oči mi zůstávaly skryté - marně jsem se snažila zrakem proniknout skrz tmavá skla slunečních brýlí. Právě když jsem začala rozjímat nad tím, proč někdo v takovém počasí nosí tmavé brýle, natočil tvář mým směrem. Zcepeněla jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli mě vidí, ale kdyby mezi námi nic nebylo, díval by se mi přímo do očí.

A pak si ty brýle sundal. Ano, nebylo pochyb o tom, že mě vidí. A... ano, díval se mi přímo do očí. Ty jeho snad hořely. Takovou barvu jsem v životě neviděla.

Nebyla jsem schopná uhnout, svíral mě v moci svého pohledu. Z tváře se mu v okamžiku vytratil jakýkoliv výraz. Jen na mě upřeně hleděl jako na zjevení.

Nakonec jsem musela zamrkat, oči mě nesnesitelně pálily. Když jsem je znovu otevřela, zase se bavil se Stanem, který si nejspíš vůbec neuvědomil, že mu nový průvodce na několik sekund úplně přestal věnovat pozornost. Cítila jsem se podivně zmámená, jako právě probuzená ze snu. Lehce jsem zatřásla hlavou, abych se toho pocitu zbavila a couvala pryč od té výlohy. V okamžiku, kdy jsem zády narazila na pult, se vrátila Mary.

„Děje se něco?“ zeptala se nejistě. Asi si všimla mého neobvyklého způsobu pohybu

a nepřítomného pohledu.

Tím mě definitivně vytrhla z toho zvláštního transu.

„Ne, nic,“ vyhrkla jsem až příliš rychle, jako by mě při něčem přistihla.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak sleduje směr mého pohledu až k oběma mužům venku.

„Ty ho znáš?“ zeptala se mě zkoumavě.

„Koho?“ protáhla jsem záměrně ledabyle a předstírala naprosté zaujetí oklepáváním kapek vody z větrovky, kterou jsem si konečně svlékla. Byla jsem tak zmatená z toho, co se se mnou před chvílí dělo, že jsem nebyla schopná normálně komunikovat. Dál to nekomentovala, ale bylo zřejmé, že jsem ji neoklamala. Přešla za pult a znovu urovnala dokonale poskládané informační letáky.

„To bude ten nový průvodce,“ řekla pak jakoby mimochodem.

∞∞∞

„…ukážu ti, kde je tábořiště a sklad outdoorového vybavení. A potom bysme mohli obejít dvě kratší trasy. V tomhle počasí stejně nemá cenu chodit dál,“ zaslechly jsme, jak mu Stanley zaujatě líčí své plány, když otevřel dveře.

„Tak vám ho vedu!“ zahlaholil, jakmile vešel do místnosti, následován tím cizincem.

„Mary, tohle je Edward, můj nový pomocník,“ pokynul k němu a představil ho své ženě, když došli k pultu. Edward se zastavil v podstatě vedle mě. Přestože mi nevěnoval žádnou pozornost ani pohled, cítila jsem, jak mě jeho aura, nebo co to bylo, znovu pohlcuje. A taky jsem cítila krev, hrnoucí se mi do tváří – přála jsem si být neviditelná.

„Mary,“ podala mu ruku, „ráda vás poznávám.“ Na ni jedinou zřejmě jeho kouzlo nepůsobilo. Usmála se na něj úplně stejně mile, jako na kohokoliv jiného.

„Edward, těší mě,“ promluvil zvláštním hlubokým hlasem, podobným těm, které jsem slýchala u hlavních hrdinů ve starých hollywoodských filmech. Polilo mě horko. Nenápadně jsem se opřela bokem o pult, ve snaze zamaskovat zavrávorání.

„A tohle je Bella, ta prozměnu pomáhá mně…“ ukázala Mary mým směrem a mě se zmocnila panika. Měla jsem co dělat, abych se hlasitě nezajíkla, když se ke mně otočil. Zoufale jsem se snažila ovládnout, vypadat nad věcí. Aspoň jsem se zmohla na to, abych mu podala ruku.

„Bella,“ vypravila jsem ze sebe a byla ráda, že jsem si vzpomněla, jak se jmenuju.

Nejradši bych dál upřeně sledovala to zajímavé abstraktní vyobrazení na černém tričku, které obepínalo jeho pevný trup, ale poslední zbytky rozumu mi velely dodržet aspoň minimálně společenské konvence a podívat se mu při představování do očí.

A zase mě lapil. Tentokrát jsem ale nedokázala určit, kudy do mě ta svazující energie z jeho těla proudí. Jestli to je tím pohledem, nebo dotykem našich dlaní. Mé teplé a jeho na kost zmrzlé.

„Edward,“ vyslovil. Připadalo mi, jakoby jeho hlas najednou rezonoval uvnitř mého těla. A já se při tom neubránila dychtivému pohledu na jeho rty.

Zdálo se, že už si nemáme co říct. Přesto stisk našich rukou nepolevoval a oba jsme na sebe nehybně a konsternovaně zírali. Sekundy? Desítky sekund? Jako by se čas zastavil, všechno zamrzlo uprostřed pohybu. I náš dech. Můj rozhodně.

Trochu víc se ke mně naklonil a... Nevím proč mě zasáhla další vlna paniky. Jeho blízkost mě rozechvívala a zároveň znepokojovala. Málem jsem začala znovu couvat.

Měla bych ho pustit, napadlo mě, a mé myšlenky se tak aspoň částečně opět přenesly k našim spojeným dlaním.

„Máš úplně ledovou ruku,“ vysoukala jsem ze sebe jedinou racionální myšlenku, která mě v tu chvíli napadla. Nedokázala jsem pochopit, jak někdo může uprostřed léta takhle prokřehnout.

Bylo to jako píchnout špendlíkem do pouťového balónku. Najednou se kouzlo rozplynulo. Nadechl se, jeho rysy náhle ztvrdly. Na tvářích se mu napjaly svaly, jak zaťal čelisti.

„Mám nízký tlak,“ zamumlal pak skrz přivřené rty a k mé lítosti (jak jsem si vzápětí uvědomila) mou ruku skutečně pustil. Nikoliv můj pohled.

„Tak můžem!“ houknul na něj Stanley, který se právě vynořil ze dveří sousední místnosti.

Edward sebou trhnul, napřímil se a prudce se ohlédl. Naskytl se mi tak pohled na jeho ohryzek, takže jsem viděla, odkud pochází ten bublavý zvuk, když hlasitě polknul. Ale to byl veškerý pohyb, který po Stanově výzvě vykonal.

„Edwarde!“ oslovil ho znovu Stanley, teď už stojící skoro na terase.

Ještě jsem zahlédla, jak Edward mrknul - skoro jako ve zpomaleném filmu.

„Jistě,“ odtušil nepřítomně podivně dutým hlasem, otočil se a zvolna kráčel ke dveřím.

∞∞∞

Tímto rozhovorem naše veškerá konverzace ustala.

Naprosto uvolněně komunikoval s turisty, se Stanem, nebo Mary. Mně nevěnoval nejmenší pozornost, ani pohled. Dokonce se mi zdálo, že schválně nevstupoval do budovy infocentra, pokud jsem tam byla náhodou sama. Párkrát jsem ho přistihla, jak sedí venku na terase místo toho, aby šel dovnitř jako obvykle, když tam byl někdo další. Snažila jsem se to ignorovat, ale ten zvláštní pocit, když mě evidentně zcela vědomě přehlížel, se prostě nedal pominout.

Mrzelo, ne štvalo mě to o to víc, že jsem nebyla schopná se vymanit z jeho vlivu. Stokrát jsem si v duchu spílala za to, že se na něj potajmu dívám. Že poslouchám jeho hlas, že jdu „náhodou“ doplnit stojan s informačními materiály, u kterého postával. Jenom proto, abych se nechala pohltit jeho vůní a aurou a ucítila to elektrizující brnění až v konečcích prstů. Nesnášela jsem se za to, ale nemohla jsem si pomoct. Nezastavily mě ani ty frustrující okamžiky, kdy pokaždé neomylně vycítil, že jsem proťala jeho prostor a ihned se vzdálil.

Nejhorší ale byla ta otázka, co mě neustále pronásledovala. Neopouštěla mě, vracela se s umanutostí bumerangu.

Proč?

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

2)  Bosorka (16.11.2010 22:13)

Už je to tady......jdu číst!
...Jejda tady má asi někdo žížu. No doufám, že ji nevysaje hned v další kapitolce
PS: Když jsem si tak přečetla a o jeho plných rtech, tak mě napadají nemravné myšlénky...

1)  eMuska (16.11.2010 22:08)

No protože!
Je to úžasné, dokonale popísaný upír v ľudskom svete. A Belline reakcie... Už sa vidím na jej mieste, ako si búcham hlavu o stenu... A v ymsli som tak videla aj ju...
Krása, som zvedavá, ako sa to medzi nimi vyrieši...

«   1 2 3