17.06.2011 [19:00], anamor, Povídky na pokračování, komentováno 12×, zobrazeno 3163×

Je tu nová a celkem kraťoučká kapitolová povídka.

Název už napovídá, o čem by mohla být. Edward a Bella jsou lidé, ale každý z jiných vrstev společnosti. A zpočátku se rozhodně v lásce nemají… víc nepovím.

Snad se bude líbit a zanecháte nějaké komentáře.

V jednom ze starých bytů v Londýně seděla stará žena. Její kdysi hnědé vlasy už byly šedivé, zauzlované v copu. Čokoládově hnědé oči se s láskou dívaly na svou dceru, která držela v náručí miminko, svou dceru a vnučku naší ženy. Viděla, jak je její dcera šťastná se svým mužem a přála jí to, protože ona tolik šestí neměla.

Když se její dcera rozloučila a odešla, žena se posadila do křesla a dívala se na Londýn, který měla jako na dlani. Už jako malá tenhle výhled milovala, v tomhle bytě vyrůstala. Věděla, že dnešek je její poslední den. A tak začala vzpomínat na to, kdy byla opravdu šťastná. Kdy to vše začalo.

***

Nevěřila jsem tomu. Já, Isabella Swanová, obyčejná holka, jsem se dostala na prestižní školu tady v Anglii. Bylo to neuvěřitelné, vážně jsem se dostala na školu, kde studovali a studují hlavní šlechticové a následníci trůnu. Stále jsem si připadala jako ve snu, měla jsem na sobě předpisové oblečení, moje hnědé vlasy jsem si nechala rozpuštěné do půli zad a koukala se svýma hnědýma očima na budovu přede mnou.

V ruce jsem nesla knihy. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se do budovy na mou první dnešní přednášku. Chodím na tuhle školu už půl roku, ale pořád jsem si na to nemohla zvyknout. Ale všechny ty hodiny nad knihami, snaha a učení se jako blázen, abych získala stipendium na tuhle univerzitu, za to stálo. Když se na to tak podívám, až na mě a pár lidí v jiných semestrech tady moc obyčejných lidí nechodí.. I přestože tu byli hlavně boháči, nebyli jsme nějak utiskovaní. Tím myslím ty lidi z normálních, ani chudých ani bohatých, rodin.

Neposmívali se nám, nic takového. Dokonce nás i brali. Někdo měl to štěstí, že za něj i platili. Já osobně patřila mezi ty myšlenkáře v koutě a nevadilo mi to, byla jsem takhle spokojená. Mohla jsem se naplno věnovat studiu, nikým nerušena.

Došla jsem do posluchárny a posadila se na své obvyklé místo. Začalo se to tady zaplňovat. Kdo by řekl, že je tady tolik studentů, když ta škola není pro každého? Místnost byla skoro plná, když začala přednáška.

Po několika minutách ale někdo zaklepal na dveře a vešel dovnitř. Byl to princ Edward. Ve škole se nedělaly klasické postoje vůči výše postaveným, ani profesoři mu nedělali výjimky. Takhle se opozdil poprvé, přesto se na něj profesor nedíval zrovna vlídně. Omluvil svůj pozdní příchod a hledal si místo na sezení. Nejblíže bylo to moje, další až na druhé straně.

Všichni z něj byli mimo, ale mě nezajímal. Byl to obyčejný kluk, akorát jeho babička vládla této zemi. Holky si dělaly naděje. Zbytečné. Spousta z nich byla jen bohatá, ne z rodin pro prince. Nevšímala jsem si ho a dál pozorovala profesora. Usadil se tedy tiše vedle mě a dával taky pozor.

„Přečetl jsem si vaše práce a nejlepší měla slečna Swanová. Jako jediná psala z jiného pohledu než ostatní. A z toho zbytku byl nejlepší zase Edward,“ usmál se na nás a tím ukončil hodinu. Byla jsem za to ráda. Nechala jsem si na tom opravdu záležet. Byla to úvaha o sociálních podmínkách a práci. A já jediná na téhle přednášce jsem z jiné sociální vrstvy. Rychle jsem se sbalila a pádila na kolej, dnes jsem měla další přednášku až po obědě. Zalezla jsem si na pokoj k počítači a začala pracovat na úkolech.

Byl to týden od hodiny, kdy poprvé a asi i naposledy, tedy o té doby, přišel princ do hodiny pozdě. Často seděl poblíž, ale nějak jsem ho neřešila, byl to princ a já obyčejná holka.

Chyběly mi knihy a tak jsem si vzala počítač, blok s tužkou a vyrazila jsem do té obrovské knihovny. Vonělo to tam papírem a mě se to strašně líbilo. Trávila jsem tu spousty času. Neměla jsem co dělat, s lidmi tady jsem si nerozuměla, všichni byli bohatí a tak se i jako boháči bavili. A na to jsem já neměla, abych s nimi chodila ven. Ani jsem si s nimi neměla o niče povídat. Já na rozdíl od nich nejezdila o prázdninách na jachtě poblíž Itálie. Za jednu večeři s nimi bych utratila všechny peníze, co jsem si vydělala za ten půl rok. O víkendech a nebo když mam volno, chodím do jedné hospody, kde dělám servírku. Vydělala jsem si, aby mi to stačilo na žití tady a ještě mi zbývá, tak si raději šetřím.

Vyhledala jsem si knihy, co jsem potřebovala, zasedla jsem k velkému studijnímu stolu a zapnula počítač. V klidu jsem si pracovala, když jsem se zasekla, protože mi jedna kniha chyběla. Vydala jsme se mezi police ji najít, šla jsem bokem, takže jsem se dívala přímo na knihy a četla si jejich tituly, abych našla ten správný. Do někoho jsem vrazila, jak jsem se nedívala na cestu.

„Omlouvám se,“ vyhrkla jsme rychle a k dotyčnému se otočila čelem. V tu chvíli jsem přimrzla k podlaze a přála si být neviditelná. Já prostě nemohla vrazit do někoho normálního, ne, já musela vrazit do toho nejvyššího a nejmocnějšího člověka, když nepočítám samotnou královnu. Princ Edward se na mě díval, tak jsem rychle sklopila výraz, protože jsme cítila horkost, jak se mi vlévá do tváře. Dívala jsem se na podlahu.

„Omlouvám se, vaše královská výsosti princi Edwarde z Walesu,“ opravila jsem se rychle tak, jak se má. Nečekala jsem na to, co udělá, a rychle se otočila a chtěla jít pryč. Akorát jsem jako na potvoru uviděla tu knihu, co jsem hledala. Rychle jsem ji vzala a vrátila se na své studijní místo.

Vzala jsem si do uší MP3 a poslouchala klavírní skladby, u kterých se mi dobře pracovalo. Hledala jsme si v knize informace a pracovala jako předtím. Pořád jsem ale měla divný pocit, jako když mě někdo sleduje, pokoušela jsem se si toho nevšímat. Moc mi to nešlo, bylo to nepříjemné, pořád mě ten pocit otravoval.

Zvedla jsem hlavu od práce a podívala se po knihovně. Bylo tu docela málo lidí. Méně než jindy. Já u stolu seděla sama, ostatní byli u těch dalších. Všichni studovali, jela jsme pohledem, až jsem uviděla prince, jak se hrabe v regálech. Měla jsem na něj celkem dobrý výhled, možná si myslel že je nenápadný, ale nebyl.

Nechala jsem to být a vrátila se k mojí práci. Rychle jsem to dodělala a vydala se zpět na kolej, a poté jsem utíkala na další přednášku. Po ní jsem šla do té hospody jako každý den pracovat.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  Kristiana (31.07.2011 20:57)

Edward je skutečný princ? Překvapila jsi mě. Čekala jsem, že název nebude doslovný, ale spíše Ed bude tím princem na bílém koňi. Nápadem s Edwardem vnukem královny Anglie jsi mi vyrazila dech. Velmi originální!
Dopadne to špatně? Protože ona je jen obyčejná holka a on princ? Ach ty sociální rozdíly. Nebo v tom bude něco jiného? Jsem zvědavá.

11)  eMuska (19.06.2011 13:14)

Je to zaujímavé, ľúbi sa mi to. Máš skvelý námet!

10)  MaiQa (19.06.2011 12:38)

Tenhle námět se mi líbí. Zajímá mě, jak to bude pokračovat.

9)  BellCaroline (18.06.2011 20:48)

8)  Abera (18.06.2011 00:36)

7)  Dennniii (17.06.2011 23:19)

Vypadá to jako velice zajímavá povídka, takovýhle námět tu ještě nebyl. A moc se těším jak budeš pokračovat, doufám že další kapitolka rychle přibyde.

6)  SarkaS (17.06.2011 23:11)

To vypadá na slibný začátek. Sice se to zdá jako pohádka, ale hádám, že podle startu to asi nebude mít úplně pohádkový konec. Nebo nás snad ještě nějak překvapíš?

5)  KalamityJane (17.06.2011 21:32)

paráda, konečně něco, co tu ještě nebylo moc se těším na pokračování

4)  DopeStars (17.06.2011 20:26)

Ani nemusím hádať, čo ťa inšpirovalo že?? ale vyzerá to byť super

3)  Michangela (17.06.2011 20:22)

2)  Jalle (17.06.2011 20:21)

toto bude skvelé

1