16.02.2015 [08:30], breberka, Povídky na pokračování, komentováno 4×, zobrazeno 1785×

On byl má jediná rodina.

A já jsem byla jeho.

A to se nezmění.

Nikdy.

Bolest.

„Bello!“

Smrt.

„Bello, vzbuď se!“

Křik

„Prosím, Bello!“

Pláč.

„Ne!“ probudila jsem se s křikem, vlhká od potu. Rozhlédla jsem se po potemnělé a tiché místnosti našeho bytečku, abych se ujistila, že jsem doma, protože ještě před chvíli jsem byla zpátky v Útočišti. Zpátky v mém osobním pekle. Divoce mi bušilo srdce a bylo mi na zvracení.

Krev.

„Už je to dobré, Bello,“ snažil se mě Max přitáhnout do náruče, ale já jsem zavrtěla hlavou, vyskočila z postele a utekla do koupelny, kde jsem se zamkla a propukla v pláč. Už to jsou tři dny, kdy se Útočiště po vpádu a masakru upírů uzavřelo.

Tři dny plné nočních můr.

Byly pořád stejné. Bolest. Krev. Pláč. Křik a smrt. Pořád, pořád, pořád dookola.

„Bello,“ zaklepal Max jemně na dveře. „Jsi v pořádku?“

Ne.

„Ano,“ vzlykla jsem. „Jen mi dej chvilku.“ Dala jsem si tvář do dlaní a potichu dala průchod novým slzám. Cítila jsem se slabě, zlomeně, zničeně.

„Otevřete!“

„Pomoc, prosím!“

„Prosím, prosím, prosím!“

Mohli jsme jim pomoc.

„Co to děláte?“ Rozběhla jsem se ke dveřím. „Pusťte je dovnitř!“

Ale nepomohli.

Výkřiky, rány a pláč.

Byla jsem schoulená u dveří, kolena jsem si držela u hrudi a celá jsem se třásla. Zavřela jsem oči a napočítala do deseti, než jsem se zhluboka nadechla, vstala, celá se svlékla a pustila si sprchu. Snažila jsem se ze sebe smýt tu bolest, žal a zoufalství. Po nekonečně dlouhé chvíli jsem se přinutila vypnout kohoutek, osušit se, natáhnout na sebe staré Maxovo tričko a tepláky. Při pohledu do zrcadla se mi chtělo znova plakat. Po proplakaných nocí jsem měla na tváři červené fleky, kruhy pod očima a prázdný výraz v očích.

„Palačinky?“ zeptal se mě Max, když jsem připlazila do části místnosti, které jsme říkali kuchyň. Přikývla jsem a on mi v mžiku nandal jednu na talíř. Snídali jsme mlčky. V poslední době byl Max nezvykle tichý a pozoruhodně milý. Chystal mi snídaně, obědy i večeře. Já jsem většinou jen přežívala. Pohybovala jsem se pomalu, mechanicky. Ze začátku se mi Maxova péče líbila. Po chvíli mi začaly jeho soucitné pohledy lézt na nervy a byla jsem ráda, když odešel do práce a já jsem mohla potichu zalézt do postele. Chovala jsem se hnusně, nevděčně a sobecky. Kdo jsem, abych trávila celé dny jako mrtvola bez duše? Neznala jsem je. Nebyli to přátelé, známí ani příbuzní, ale bylo to svědomí, které mě ničilo. Věděla jsem, že jsme jim měli pomoc, ale neudělali jsme to...

A proč? Protože jsme byli zbabělci.

Proto.

„Jim už nepomůžeš a nás ohrozíš.“

Hloupost! Hloupost! Hloupost!

Týden, řekla jsem si včera večer. Proležím a budu se koupat v žalu týden a pak budu v pořádku. Jsem dospělá. To zvládnu.

Mlčky jsem žvýkala jedno sousto za druhým, zatímco mě Max nespouštěl ani na okamžik z očí.

,Běž už pryč!' křičela jsem na něj v duchu. ,Chci být sama!' Ale nic jsem neřekla, protože Max za nic nemohl. To já jsem ta zbabělá.

„Já nechci umřít,“ zašeptala jsem mu do hrudi.

Oni taky nechtěli umřít.

„Nechceš dneska zajít za Beth? Nebo Jennou?“ Podařilo se mu říct bez jakékoliv emoce.

„Nechci,“ řekla jsem a dál jsem se nimrala v jídle.

„A co bys chtěla, Bello?“ zeptal se, stále klidným hlasem. Na to, že jsem ho každou noc probouzela s křikem, byl dobrý. Odpoutala jsem zrak od palačinky a podívala jsem se na něj. Vypadal stejně zle jako já, zřejmě z nedostatku spánku, které mu mé noční můry poskytly. Na to, že to byl muž, držel se dobře.

„Nic.“ A pokrčila jsem rameny. „Jen si potřebuju trochu odpočinout, víš?“

,Dej mi týden,' žádala jsem ho v duchu.

„Ty potřebuješ probudit z té své bubliny! Tak umřeli lidé, no a co? To je dnes normální, zvykni si!“ začal svou řeč. Buď mě rozmazloval, nebo mi promlouval do duše. Zase. „A dokud tady budou upíři, tak budou umírat dál. A bude to čím dál tím horší! Nemáme rodiče, Bello! No a co? Myslel jsem si, že sis už zvykla, sakra!“

„Proč do toho zatahuješ naše rodiče?“ selhával mi hlas. „Já...ještě nikdy jsem neviděla tolik krve, tolik těl, tolik toho všeho.“ Myslela jsem si, že to stačí říct jednou. Jedinkrát a jedidinkrát, ale on to nechápal.

,Dej mi týden,' prosila jsem ho očima, ale jen zakroutil hlavou a schoval si tvář v dlaních.

„Jen mi dej čas.“ A vstala jsem s úmyslem utéct do postele a už nikdy z ní nevylézt.

„Opovaž se zalézt do postele, Bello!“ chytil mě za ruku a přitáhl k sobě. Neobjímal mě, ale držel si mě blízko sebe. „Myslel jsem si, že jsi silnější. Myslel jsem si, že to zvládneš! Nemůžeš vždycky utíkat, Bello.“

To už jsem taky jednou slyšela.

„Přestaň,“ zašeptala jsem a snažila se vyprostit z jeho sevření. Marně. „Nikdy jsem o sobě netvrdila, že jsem silná, Maxi. Dej mi ještě pár dní, já -“

„Ne! Tři dny už stačily. Nemůžeš truchlit pro každou blbou mrtvolu, kterou na cestě uvidíš.“

Každou blbou mrtvolu?

„ Seber se, proboha! Vždyť jsi je ani neznala,“drtil mi ruku, jak se mě snažil udržet na místě.

„Ty jsi to neviděl, tak mě nepoučuj!“ vrtěla jsem se, ale nepolevoval v sevření.

„Ne, ale dokážu si to živě představit!“

Nedokážeš.

„Já teď půjdu,“ ukázal na dveře. „Ty se sebereš a já ti tady dotáhnu jednu z tvých kamarádek. A je mi jedno jestli to bude ta svatá Jenna nebo jsem-strašně-chytrá-a-ty-mi-nešaháš-ani-po-kotníky Beth!“

Obrátila jsem oči v sloup nad tím přirovnáním a Max mě konečně pustil. „Doufám, že až příjdu z práce, budeš zase normální!“ obešel mě, oblékl si kabát, boty a třísknul s dveřmi.

Zhluboka jsem se nadechla ve snaze se uklidnit. Vzala jsem svou nesnězenou palačinku a ve vzteku ji hodila do koše.

V očích se mi začaly tvořit nové slzy.

Skvělé.

Se svěšenou hlavou jsem se vydala k posteli ve snaze vše zaspat. Nějakým zázrakem se mi to podařilo a probudila jsem se až když zazvonil zvonek a já jsem neměla jinou možnost než jít tomu narušiteli otevřít. Ať to byl kdokoliv, nenáviděla jsem ho. Pořádně jsem se nevyspala už tři dny a byla jsem vyčerpaná. Nakoukla jsem do kukátka a musela jsem se usmát. Za dveřmi stála Jenna, v jedné ruce vodku a v druhé džus. Otevřela jsem ji a ona mě opatrně, tak aby nerozbila láhev a krabici s džusem, objala.

Rozvzlykala jsem se.

„Ten bastard měl pravdu,“ zašeptala mi do ucha. „Jsi opravdu hromádka neštěstí.“

„A ty ne?“ kňukla jsem ve snaze zjistit jestli je na tom taky tak špatně jako já. Má taky špatné sny? Taky pořád jen brečí? Chodí jako tělo bez duše? Odtáhla jsem se a podívala jsem se na ni. Bože, byla perfektní. Žádný náznak fleků nebo kruhů pod očima. Její vlasy voněly po vanilce. Mé vlasy byly matné, bez lesku a života.

Stejně jako já.

„Já taky, Bello,“ smutně se usmála. „Ale my jsme naživu. Měli bychom se tak chovat, víš?“

„Takže se opijeme?“

„Takže se opijeme,“ usmála se, tentokrát vřeleji. „Tentokrát mám i Maxovo požehnání.“

Nadzvedla jsem obočí, ale ona jen pokrčila rameny. „On tě miluje, Bello,“ řekla jen.

„On je má rodina,“ přikývla jsem.

„Tak mě pusť dovnitř, ano?“ strčila loktem do dveří, až se široce otevřely. Uhnula jsem ji, aby kolem mě mohla projít a položit láhev a krabici na stůl. Vytáhla skleničky a namíchala to dohromady. „Na,“ podala mi jednu skleničku a sedla si vedle mě na pohovku.

„Asi je zbytečné ptát se, jak ti je, že?“ ušklíbla se.

„Hrozně mi je.“ Zhluboka jsem se nadechla a aniž bych se napila, položila jsem skleničku na stůl. „Strašně si to vyčítám.“

„Takhle nemůžeš přemýšlet,“ řekla a napila se jako první. Zašklebila se, ale skleničku nepoložila na stůl, držela ji v ruce. "Můžeš vinit jen upíry."

„Mám noční můry,“ zašeptala jsem. „V noci křičím a budím Maxe.“

„Říkal mi,“ trpce se usmála. „Vypadá hrozně, bastard jeden. Ne, že by někdy vypadal dobře...“

„Bojí se o mě,“ povzdechla jsem si.

„Já vím,“ řekla, zatímco pozorovala tekutinu ve skleničce. „Já to vím.“

„Pořád brečím,“ přiznala jsem se. „Já...měli jsme jim pomoc, Jenno.“ Podívala jsem se na ni naléhavě a vzala ji za ruku. „Budu si to do smrti vyčítat, víš?“

„Měla bys na to zapomenout, Bello,“ řekla mi unaveně.

„Max říkal něco podobného. Je to pokrytecké, Jenno. Jak na to nemám nemyslet? Jak zapomenout? Jak -“

„Jednoduše,“ přerušila mě. „My jsme je neznaly, Bello. A v této době je to normální, víš? Lidé umírají.“

„Ještě ty začínej! Tohle nebylo normální a ty to víš!“

„Bello, prosím tě.“ Promnula si unaveně oči. „Napij se a buď na chvíli v klidu.“

„Alkohol není řešení, Jenno,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Co po mně chceš, Bello? Mám se vrátit v čase a vrhnout se do davu? Už nemá smysl se nad tím trápit. Tohle není naše vina!“ Byla naštvaná. Vstala a přinesla alkohol i s džusem k nám. „Vem si tu blbou skleničku a napij se! Máš pocuchané nervy, vypadáš strašně a ničíš chlapa, který...“ A zavrtěla hlavou aniž by svou řeč dokončila. „Pij!“poručila mi. Obrátila jsem oči v sloup a vypila celou skleničku. „Dneškem truchlení končí, rozumíš?“

„Dej mi týden, Jenno a -“

„Ne, dám ti tento večer,“ přerušila mě. „Zítra jdu navštívit šéfa a zeptám se ho, jak dlouho bude ještě Útočiště uzavřené.“

„Myslím, že teď bude mít velmi špatnou reputaci,“ ušklíbla jsem se. „ Doufám, že nepříjdeme o práci.“

„To snad ne,“ povzdechla si zničeně. „Taky jsem nad tím přemýšlela. Teď je Útočiště něco jako místo činu,“ pokračovala trpce. „Místo, kde zemřelo hodně lidí. To je opravdu špatná reklama pro podnik.“

„Třeba se na to naši věrní zákazníci nebudou dívat,“ zvedla jsem k ní nadějně oči, ale ona se na mě nepodívala. „Hodně našich věrných zákazníků před třemi dny umřelo.“

„K*rva, my o tu práci opravdu příjdeme.“ A napila jsem se.

„To budeme řešit zítra. Teď zapomeneme,“ natáhla ruku k alkoholu a nalila nám plnou skleničku.

„Tak na to zapomínání,“ podala mi skleničku a ťukla si se mnou.

*****

Pamatuju si, že mě někdo zvedl z podlahy, políbil na spánek a přenesl na postel.

Mandlové mýdlo.

Kov.

Vítr.

A to bylo poslední, co jsem cítila, než jsem znovu upadla do těžkého spánku.

****************************************************************

Buuuu, Bella je takové sobecké, v lítosti se koupající, miminko aneb kapitola ve které se nic neděje - ale i takové je třeba míti...btw. 3 komentáře v páté kapitole? TAKOVÝ MASAKR si zasloužil víc - Trochu úcty k mrtvým...

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1