30.01.2015 [20:00], breberka, Povídky na pokračování, komentováno 3×, zobrazeno 1564×

Nastala panika.

„Beth!“ zakřičela Jenna a vrhla se do davu.

„Jenno, ne!“ zakřičela jsem nazpět a rozběhla se za ní. Lidé do sebe vráželi a snažili se co nejrychleji utéct z Útočiště pryč. „Ne, zastavte se!“

Bylo to marné. Nikdo mě neposlouchal. Nikdo.

A ten křik. Rány a křik. Rány a rány. Křik a křik.

„Bello!“ slyšela jsem Beth volat mé jméno. Byla blíž, než jsme si myslely, ale trvalo nekonečně dlouhou dobu, než se ke mně prodrala.

„Musíme najít Jennu,“ řekla jsem zoufale a vzala ji za ruku.

„Kde je? Byla přece s tebou.“

Cítila jsem se zoufale. „Šla za tebou.“

Beth vykulila oči. „Zbláznila se? Je tu totální chaos! Nedivila bych se, kdyby ji ušlapali!“

Beze slova mě zatáhla za ruku, naposledy se ohlédla a trvalo ji to asi deset sekund, než se rozhodla vyšplhat se na stůl.

„Bože, Beth! Vždyť spadneš!“ Vytřeštila jsem na ni oči.

Neodpověděla.

„Jenno!“ zakřičela přes masu těl. Až teď jsem si uvědomila, kolik bylo dneska v Útočišti lidí. „Jenno!“ zavolala znovu, když se ozvala nová, hlasitější rána následována dalšími křiky.

Zastavilo se mi srdce úlevou, když jsem uviděla záplavu blond vlasů. „Ach, Jenno!“  Byla rozcuchaná, oči měla doširoka otevřené. Vedle sebe měla Aarona, který ji zezadu podpíral a odrážel od sebe hysterický dav.

„Bože!“ slyšela jsem ho, když k nám přistoupil. „Beth, Bello…jste v pořádku?“ natáhl se k Beth, aby jí pomohl slézt ze stolu. Hned na to ji silně objal. Jenna byla celá bledá, v šoku, ale relativně v pořádku.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se Aarona, který držel Beth za ruku, aniž by nás pustil z očí. „Co budeme dělat?“

„Zůstaneme,“ zatáhl Beth za ruku a prodral se davem k baru. „Pojď, Bello!“ zakřičel na mě, když jsem zůstávala na místě.

Co mám dělat? Co mám dělat? Co mám dělat?

Chtěla jsem zavřít oči, sesunout se na zem, stočit do klubíčka a zakrýt si uši.

„Bello!“ zaječela Jenna, když mě někdo srazil k zemi. Žuchla jsem na zem, lidé se kolem mě drali ke dveřím, zakopávali o sebe a křičeli. Sykla jsem bolestí, když mi někdo šlápl na ruku, kterou jsem stále měla v ortéze a která se, až do těď, úspěšně hojila.

Nekonečný křik.

„Bello!“ Cítila jsem, jak mě Aaron zatáhl za zdravou ruku a postavil zpátky na zem. „Běž k baru!“poručil mi.

Přikývla jsem, neschopna slova. Postavila jsem se vedle svých kamarádek, které mě k sobě přitáhly a objaly.

„Co budeme dělat?“ zeptala se nás Jenna na otázku, na kterou jsem sama neznala odpověď. „Rozhodně se nenechám rozdrtit davem,“ zamumlala Beth a ukázala na tu zkázu před námi.

Něco bylo jinak.

Dav se vracel zpátky.

„Co to…“ Vykulila oči Beth.

„Vypadni!“ křikl kdosi u dveří a začal je pomalu před lidmi zavírat. Byl vysoký a vypadalo to, že svůj život tráví v posilovně. Byl hodně svalnatý, až moc, řekla bych. Měl tmavě hnědé oči a vlasy, ale nebyl příliš atraktivní, spíš průměrný. K chlápkovi se připojil další, který mu pomáhal odstrkovat dav, tlačící se zpátky do Útočiště.

Kopal a rozdával rány.

Po nekonečně dlouhé době se ozval zvuk zámku.

„Otevřete!“

„Pomoc, prosím!“

„Prosím, prosím, prosím“

Prosby neměly konce.

„Co to děláte?“ Rozběhla jsem se ke dveřím. „Pusťte je dovnitř!“ Nestačila jsem udělat další krok, když mě někdo chytil a začal mi bránit v pohybu, a ač jsem se snažila sebevíc vyprostit, nedokázala jsem to.

„Ne!“ křičela jsem.

„Nekruť se tak! Zachraňuju ti život, sakra!“ sykl mi Aaron do ucha.

"Nebuď naivní!" zakřičela jsem. "Všichni tady zemřeme!"

"Raději v teple než vevnku v zimě, děvenko," promluvil nějaký stařík. V šoku jsem vykulila oči, ale to mi nezabránilo kopat kolem sebe dál. Byla jsem hysterická.

„Myslíš, že tě ti dva pustí?“ ukázal na ty dva muže Aaron, kteří stáli přede dveřmi a jistili je. Úplně jsem zapomněla na to, kdo mě tak silně drží.

Aaron, kluk odvedle.

„Tak to se šeredně mýlíš!“ dořekl a silněji mě objal.

„Pusťte mě!“ nedala jsem se a kopla ho do nohy.

Zaúpěl bolestí, ale nepouštěl mě. „Bello, přestaň!“

Výkřiky, rány a pláč.

Třásla jsem se od hlavy až k patě zoufalstvím.

„Jim už nepomůžeš a nás ohrozíš.“

„Jim to bude jedno,“ vzlykla jsem. „Zabijou i nás.“

Krvežíznivci!

„Pak nemá cenu je sem pouštět,“ převrátil má slova. „Prosím tě, nechoď tam.“

Zavřela jsem oči a snažila se ovládnout pláč. Podlomila se mi kolena a já jsem se pomalu sunula k zemi. Aaron mě chytil, otočil k sobě a objal mě. „Já nechci umřít,“ zašeptala jsem mu do hrudi.

„To nikdo.“

Byla jsem vděčná za jeho objetí. Potřebovala jsem cítit trochu lidského těla a bylo mi jedno, čí bylo. Cítila jsem, že nás ostatní pozorují, ale snažila jsem se je nevnímat. Utápěla jsem se ve vlastní bolesti.

„Už je to lepší?“ zeptal se mě potichu. „Půjdeme za holkami?“

Křik.

Beze slova jsem přikývla a nechala jsem ho, aby mě vzal za ruku a posadil mě na barovou stoličku naproti Beth, která se křečovitě držela pultu.

Pláč.

Jenna si sedla vedle mě a chytila mě za ruku.

Zoufalství.

Bolest.

Smrt.

Jediné, co jsem vnímala, bylo škrábání, bouchání a křik.

Nekonečný křik lidí za dveřmi, kterým jsme už nemohli pomoc. Přestala jsem vnímat své slzy, které mi začaly stékaly po tváři. Neviděla jsem přes ně, ale nedokázala jsem přestat. Cítila jsem, jak se mě někdo něžně dotýká a snaží se mi papírovým kapesníkem osušit tvář. ‚Je to zbytečné,‘ chtěla jsem říct. ‚Nedokážu přestat,‘ chtěla jsem zakřičet, ale nemohla jsem ze sebe vydat hlásku. Ponořila jsem se do bubliny zoufalství.

Cítila jsem Jennin parfém ještě dřív, než mě objala. Voněla stejně krásně, jako vypadala.

Škrábání, bouchání a křik postupně utichly.

Muži, kteří jistili dveře, se neodvážili pohnout ani poté, co nastal ledový klid. Podívala jsem se kolem sebe na Beth, která se tiskla k Aaronovi, na skupinku přátel, zákazníků, které jsem neznala a kteří tiše seděli u jednoho stolu. Blondýnka popotahovala, třásla se, ale šeptem uklidňovala mladší dívku. Tu, které Beth podávala jahodový džus. Muži, kteří u dveří byli vysocí, ale to bylo tak vše, co měli společného. Jeden z nich měl brýle, zrzavé vlasy a pihovatý nos.

To on kopal do lidí, kteří se chtěli vrátit zpátky.

„Je to jen iluze,“ zašeptala jsem Jenně do vlasů. „Za pár minut si přijou i pro nás.“

„Třeba ne.“

Beze slova jsem přikývla.

Samozřejmě, že si pro nás příjdou.

Ticho, které se po rozhostilo, bylo strašidelné.

Žádné škrábání.

Žádné prosby.

Žádné bouchání.

Nic.

„Podívám se, jak to venku vypadá,“ zašeptal Aaron po několika minutách, ale možná to taky byla hodina nebo dvě. Ztratila jsem pojem o čase. Nikdo za celou dobu nepromluvil, a tak na sebe přilákal pozornost úplně všech.

Beth zakňučela na protest, ale pustila ho. „Hned jsem zpátky,“ usmál se na ni, ale ona mu úsměv neoplatila a otočila hlavou, když to začalo vypadat, že se rozpláče. Povzdechl si, vzal ji za ruku, přinutil ji, aby se na něj podívala a přitáhl si ji k sobě blíž. „Moc se bojíš,“ řekl a věnoval ji jeden polibek na čelo. Beth zavřela oči, ale nechala ho odejít.

Znovu.

„Aarone, ne,“ zastavila ho Jenna v půlce cesty. „Počkej chvíli, prosím.“ A dala mu ruku na hruď ve snaze mu zabránit v odchodu.

„Jenno,“ vydechl a znělo to unaveně. „Je po všem,“ usmál se na ni, obešel ji, podíval se na ty dva u dveří, kteří mu ustoupili, odemkli dveře a zase za sebou zavřeli.

„Proč jsi ho nechala jít, Beth?“ obrátila se na naši kamarádku Jenna ve chvíli, kdy se za ním zabouchly dveře. „Měli jsme ještě počkat! Oni tam můžou pořád ještě být, Beth!“

„Měla jsem na něj skočit?“ zasyčela na ni. Vypadalo jako někdo, kdo nemá daleko k tomu se s někým porvat. Nejhorší na tom bylo, že by to mohla být Jenna.

„Ano, měla!“ probodla Beth pohledem. „Ten kluk...Beth!“

„Proč se tak staráš, Jenno?“ obořila se na ni naštvaně.

Viděla jsem to, co Jenna ne. Beth se bála. Hrozně. Uměla však své city tak maskovat, až budila dojem bezcitné osoby. Místo pláče přešla do útoku.

Jenna na ni vykulila oči. „Proč? Beth! Prosím tě, Beth...to nemůžeš myslet vážně! Je to náš kamarád. Pustila bys Bellu ven? Je ještě moc brzy!“

Jenna byla jiná. Jenna pracovala s city. Dávala najevo lásku i nenávist tak vášnivě, jako nikdo.

„Jenno, prosím tě,“ zašeptala jsem unaveně. „On se vrátí zpátky!“

„Bello!“ zadívala se na mě, skoro prosebně. „Já se o něj bojím, Bello.“

„Myslíš, že já ne?“ Upoutala na sebe Beth pozornost. „Mám ho taky ráda!“ vzlykla.

Když začala Beth brečet, bylo to vážné. Beth byla typ holky, která nebrečí.

Nikdy.

„Nevypadá to tak!“

„Uklidněte se, slepice!“ okřikl je postarší muž. „Je tam už dlouho klid. Aaron jen počítá škody.“

Jenna po něm vrhla škaredý pohled, ale už nepromluvila.

„Pustíte ho!“ obrátila se na ty dva u dveří Beth, jako by si až teď uvědomila, že za ním zamknuli dveře. „Nenecháte ho tam!“

„Jsme snad zrůdy? Samozřejmě, že ho pustíme zpátky dovnitř. Ale jestli bude smrdět po krvi…“

„Nebude!“ prohlásila Beth razantně a utřela si slzy. „I kdybych ho tady měla svléct do naha a umýt.“

Joe se ušklíbl, ale byl to zrzek, který promluvil: „Snad si s sebou nepřivede nějakou zakrvácenou hysterku. Nepotřebujeme tu nikoho takového…“

„Tak bychom ji samozřejmě ošetřili,“ skočila mu do řeči Jenna. „Protože jsme lidé. Nejsme jako oni. Já nechci být jako oni!“

„Jenno, prosím tě,“ promnul si unaveně oči Joe. Ručička na hodinách ukazovala půl páté ráno. „Nekomplikuj to, princezno. Já sám nevím, co dělám. Dej mi pokoj, jo?“

„Jo, to opravdu nevíš, Joe!“

„Nehádejte se!“ okřikla je Beth. „Nemám na tebe náladu, Joe a ty Jenno...prostě mě bolí hlava, ano?“

Jenna zavrtěla hlavou. „Tebe bolí hlava? A co Aaron? Pustila jsi ho ven! Je to tvůj nejlepší kamarád, Beth,“ otočila se na Joa. „Měl jsi tam jít ty!“

„Co to zase kecáš, princezno?!“ obořil se na ni. „Já nejsem žádný obětní beránek. Ten kluk se rozhodl sám a pak -“

„Dost!“ zakřičela starší paní. Byla drobnější postavy, měla velké modré oči a šedivé vlasy. I přes vrásčitou pleť vypadala velmi energicky. „Uklidni se, blondýno, nebo tě tady Boris – ukázala na stejně vrásčitého a starého muže, který ale nevypadal vůbec energicky – srovná do latě. Já znám takové typy jako jsi ty. Taky jsem v mládí byla taková neposedná -“

„Neposedná?“ skočila ji Jenna do řeči. „Nebudu se omlouvat za to, že se bojím o svého kamaráda!“

„Jsi hysterka,“ ušklíbl se Boris. „Rodiče by ti měli nařezat.“

Jenna se při slově ‚rodiče‘ nepatrně zašklebila. „Co ty víš o mé rodině?“

„Nezačínej si se mnou, princez -“

Nedořekl, neboť někdo zabouchal na dveře tak razantně, až jsem se lekla.

„Kdo je?“ zeptal se zrzek tupě.

„To jsem já, Aaron. Jsem tu sám.“

„Smrdíš po krvi?“ dal mu Joe stupidní otázku.

Jenna obrátila oči v sloup.

„Všechno tu k*rva smrdí po krvi, chlape! Pusť. Mě. Dovnitř!“

Joe a ten druhý na sebe kývli a odemkli. Zaskřípala podlaha, když Beth vyskočila a chtěla Aarona obejmout. Ten se jí vysmekl a rychlým krokem přešel k pánským záchodům, prudce otevřel dveře a vyzvracel se do mísy. Podívala jsem se na Beth, která stále stála na místě. Lekla jsem se, když jsem uslyšela zvuk vody ze záchodu, když Aaron spláchl a následně si umyl ruce, propláchl si ústa a namočil si tvář.

„Co jsi viděl?“ popadla jsem ho za ruce dřív, než se k němu Beth znovu přiblížila. Vypadala popuzeně „ Aarone!“ Nedíval se na mě, ale na naše spojené ruce. „Aarone,“ zašeptala jsem ještě tišeji. „Jak to tam vypadá?“

Všichni nás netrpělivě pozorovali ze svých míst.

Aaron zavrtěl hlavou a jedním pohybem se vykroutil z mého sevření. Podíval se na Beth, která k němu beze slova přišla, vzala ho za ruku a odvlekla k baru.

„Kdo chce panáka, ať jde sem.“ A praštila láhví vodky na bar. „Povinně!“ Kromě jedné tmavovlásky, hubeného kluka a mladé dívky se slušňáckým zjevem, přišli všichni. Aaron mě nechal stát na místě. Beth mezitím vytáhla asi dvacet malých skleniček a do každé nalila čirou tekutinu. Vděčně jsem do sebe nalila jednu, pak druhou a třetí. Pálilo to, ale bylo to uklidňující. Aaron vypadal špatně. Své skleničky se ani nedotkl. Jeho ruce se klepaly. Všimla jsem si, že ho Beth pozoruje se stejnou starostlivostí v očích, jako já.

„Tak to vyklop, krasavče. Jak moc je to zlé?“ zeptala se ho ta žena, která Jennu před chvílí okřikla. Moc jsem ji neznala, ale Aaron ano. Často jsem je viděla si spolu povídat.

„Všichni jsou mrtví, Angie,“ řekl potichu.

Jenna vedle mě vykulila oči a hodila do sebe další skleničku. „To není možné.“

„Proč se neobrátili na nás? Stačilo se jen postarat o tyhle dva usmrkance – ukázala na Joa  a zrzouna – a už bychom leželi v kaluži taky,“ podotkla Angie.

„Asi jim těch třicet dalších stačilo,“ pokrčil rameny ten zrzoun. Už mi lezlo na nervy, že neznám jeho jméno. Spolu s ramenáčem se k nám přidali, neboť se asi už shodli na tom, že už nám nic nehrozí.

„Jsou to netvoři,“ řekla Jenna. „Jak jen můžou...“

„Můžou,“ slyšela jsem se říkat. „Oni můžou všechno.“

Na chvíli nastalo ticho. Jediný zvukem v místnosti bylo nalévání alkoholu do malých skleniček a následovného usrkávání.

„Já chci domů,“ rozvlykala se ta teenagerka s jahodovým džusem po chvíli. „Katy, já chci jít domů.“

„Tak běž, holka,“ kývl na dveře zrzek. „Nikdo ti nebude bránit,“ usmál se sarkasticky. Chvíli váhaly, než vstaly, zhluboka se nadechly a otevřely dveře.

Dívenka se rozbrečela.

„Pojď, Beatrice, to zvládneš,“ chytila ji za ruku Katy. Beatrice se jí pustila a začala horlivě vrtět hlavou. „Já nemůžu. Počkám si až přijde četa.“

„No to si holka počkáš,“ zamumlala jsem.

Četa byl tým lidí, kteří se starali o odklizení mrtvých těl. Čím větší masakr, tím dříve přišli. Měli pobočky po celém městě a přicházeli, když jich bylo potřeba. Doufala jsem, že tentokrát budou upozorněni brzy.

Byla tu veliká šance.

„Za chvíli to tu bude smrdět,“ ušklíbl se Boris. „Asi bys nám měla znovu nalít, zrzko,“ usmál se na Beth a odhalil tak pusu plnou kazů a vypadnutých zubů. Beth se trošičku odklepala, ale nalila mu. Po chvíli se obrátila k Aaronovi.

„Vypij alespoň jednu,“ pohladila ho po tváři a propletla si s ním prsty. „Pak nám všechno řekneš.“ Ušklíbl se a kopl to do sebe na ex.  Jenna si si vzala skleničku a sama si nalila. „Tak na zdraví!“ sarkasticky se usmála.

„Musíme jít domů,“ slyšela jsem tu blondýnku, která se k nám nepřipojila. „My...“ zatahala toho kluka za rukáv. „Pojďme domů,“ prosila ho pohledem. Přikývl, vstal a chytil ji za ruku. Zadívala jsem se zpátky na Beth a Jennu, a tak mi uniklo, když blondýnka vykřikla, ale statečně za sebou zavřela dveře a společně s tím chlapcem odešla.

Nemohlo to být tak zlé, ne?

Kopla jsem do sebe čtvrtou skleničku, sesedla si z barové židličky, udělala několik kroků a prudce otevřela dveře.

"Ne, Bello," řekl Aaron, ale nezastavil mě. Už to bylo jedno.

To, co jsem před sebou viděla mě zmrazilo na místě. Přede mnou se rozprostřely krvavé lázně.

Krev byla všude.

Jatka.

Můj pohled nejdříve padl na blondýnku, která byla první obětí krvežíznivců.

Byla krásná.

V otevřených očích se jí zračila hrůza. Byly hnědé, teplé, nádherné, bez života. Husté vlasy měla rozprostřené po tváři, která byla jemná a čistá. Měla krásně vykrojené rty, i když ne tak plné, jako má Jenna. Byla starší než já, možná kolem třicítky a její plnoštíhlé tělo ji – na rozdíl od většiny žen – dodávalo na sexappealu.

Nikdy do Útočiště nezavítala, protože takovou tvář bych si pamatovala.

Ona byla předkrm.

Ostatní byli hlavní chod.

Dívala jsem se na nekonečné množství těl. Někteří byli roztrhaní napůl, jiní zůstali v celku. Pomalu jsem se otáčela kolem sebe, než jsem si všimla muže, který se snažil sbalit Jennu a Beth. Něktěří se nedali identifikovat. Všude kolem mě se válely ruce, nohy, hlavy, těla. Sesunula jsem se podél zdi a zacpala si rukou pusu, abych nevykřikla. Třásla jsem se, do očí se mi draly nové slzy.

Krev. Všude jenom krev. Krev.

Bylo mi špatně.

Jakoby z dálky jsem slyšela kroky, když se za mnou ocitly Beth s Jennou. Jenna se nad tou podívanou trochu zakymácela, ale Beth ji chytila. Vzala za ruku i mě a společně jsme se vrátily k baru.

„Chce to dalšího panáka.“ Vytáhla Jenna novou láhev a tentokrát se k nám přidali úplně všichni.

…..

Ani nevím, jak jsem se dostala domů. Poslední, co si pamatuju je úklidová četa, která kolem páté ráno přišla vyzvednout těla a kolem šesté přijel šéf Útočiště, který nás poslal domů a zavřel bar na „dobu neurčito.“

I přes mé popletené city vůči Maxovi mi byl opět velikou oporou. Objímal mě, mazlil se se mnou a snažil se mě rozesmát. Slíbával mi slzy z tváře a sliboval mi, že bude vše dobré. A já jsem tomu opravdu moc chtěla věřit.

V té chvíli to nebyl sexy bastard.

V té chvíli to byl můj sexy princ na bílém koni.

Cítila jsem strašně provinile, když jsem si uvědomila, jak jsem o našem vztahu pochybovala. Potřebovala jsem ho tak, jak on potřeboval mě. Možná to nebyla láska, ale byla to závislost. A byla oboustranná. Byla jsem v šoku a on byl tady pro mě stejně, jako jsem tu byla pro něj, protože tak to s námi fungovalo. Navzájem jsme se o sebe starali.

On byla má jediná rodina.

A já jsem byla jeho.

A to se nezmění.

Nikdy.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Moc se omlouvám za opožděné uveřejnění - kapitola se mi psala dobře, pak zase špatně :( Ale je tu, a to je hlavní. A je delší než předchozí - doufám, že jste si toho všimly! :-D Máme tady nové postavy - Beth a sladkého Aarona :) Doufám, že se vám líbí :) Jestli se Vám stýská po Edíkovi, tak mě to mrzí, ale ještě chvíli o něm neuslyšíte (hmmm) A děkuji za všechny kladné komentáře - moc mě těší, že tu mou směsku někdo čte :-)

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!