23.12.2014 [13:00], breberka, Povídky na pokračování, komentováno 4×, zobrazeno 1666×

Rozběhl se.

Ne.

Ne.

Ne!

Cítila jsem, jak se kolem mě obtočily něčí ruce. Vykřikla jsem – nějaký pes začal štěkat. Pachatel mě pevně objal, zabořil mi hlavu do vlasů a začal se smát a smát a smát. Zakňučela jsem, zavřela oči a nasála Maxovu vůni.

Voněl po podzimním větru, mandlovém mýdle a kovu.

Voněl jako domov.

Voněl jako ten, kdo mi málem přivodil infarkt!

„Ty moje vyděšené koťátko,“ zašeptal mi do zmrzlého ucha. Otřepala jsem se, odtáhla a věnovala jsem mu jeden ze svých velmi, velmi, velmi hnusných pohledů.

„Co to mělo znamenat, Maxi?! Víš, jak jsem se lekla?“ začala jsem na něj křičet. Stál tam, zřejmě velmi pobavený, protože se usmíval od ucha k uchu. „Jsem úplně…prostě…nech mě!“ odtáhla jsem se, když se mě zase snažil obejmout. Nasadila jsem rychlý krok, ale on mě snadno dohnal.

„Nemůžu za to, že se nedíváš před sebe, Bello.“ Pořád měl ten hloupý úsměv na rtech. „Je to od tebe pošetilé, mimochodem.“

Zastavila jsem se, objala jsem si tělo a nadzvedla obočí. „Vždycky to děláš! ‚Bello, nebuď hloupá‘ nebo ‚Bello, to nemyslíš vážně? Nebo tvé oblíbené: ‚Bello, nebuď tak pošetilá…‘

Ušklíbl se.

„Podívej se kolem sebe, Maxi!“ poukázala jsem na tichou ulici. „Je tma, zima, ticho! Nenávidím tmu, zimu a ticho! Já se bojím, Maxi!“ zakřičela jsem. „Tak mi neříkej, jak moc jsem pošetilá! Víš, že je tohle jejich oblíbená část dne! Určitě si dávají i budíka, aby mohli vylézt z těch jejich rakví, až bude tma, zima a ticho!“ propalovala jsem ho očima, v duchu i navenek jsem zuřila a třásla se. Cítila jsem se jako hysterka.

Blbá, blbá, blbá hysterka!

Povzdechl si, přešel tu neviditelnou hranici, která nás od sebe dělila, a objal mě. „Nevěděl jsem, že tě to tak vezme, zlato.“

Pokrčila jsem rameny. „Vzalo.“

„Ale příště se podívej před sebe, Bello!“ obrátila jsem oči v sloup a odtáhla se. Propletl si se mnou prsty a usmál se. Jeho úsměv byl vřelý, plný života. Cítila jsem se tak zranitelně, bezmocná a křehká. Ale když se usmál, byla jsem v bezpečí.

Byla jsem doma.

Mandlové mýdlo, kov a vítr.

„Tak pojď, odprovodím tě k Útočišti. Jenna už bude strachy bez sebe.“

Usmála jsem se, když zmínil její jméno. Jenna a Max. Max a Jenna. Neměli se rádi - ale podle mě to většinou jen předstírali. Stačila drobnost. Něco, co se tomu druhému nelíbilo, a dokázali se pohádat do krve.

Jenna byla blondýnka. Její vlasy byly husté, pevné a stáčely se ji v jemných lokýnkách do pasu. Měla zářivě modré oči a na každého se usmívala těmi svými plnými rty. Byla hodně štíhlá, ale to přírodě nebránilo nadělit ji velká prsa. Byla krásná, možná až moc. Potichu jsem ji záviděla. Já jsem byla obyčejná, šedá myška, která se ráda ztratí v davu. Nikdy jsem nenosila velké výstřihy – nemohla jsem si je dovolit, a zdaleka jsem neměla tak veliké sebevědomí jako ona. Nikdy jsem ji neviděla neupravenou, zato můj vrchol krásy byl, když jsem si nanesla make-up a řasenku.

Cestou k baru mi Max maloval palcem na dlani kolečka.

Šli jsme mlčky. Cesta byla osamělá, tichá a studená, ale v Maxově blízkosti bylo snadné zapomenout na strach. Většinou jsem přemýšlela nad tím, jak mě štve a děsí.

„Zlobíš se,“ řekl. „Omlouvám se.“

Přikývla jsem, ale nepodívala jsem se na něj. Byla jsem trapná. Vyšilovala jsem nad takovou blbostí. Ale byla to opodstatněná blbost. Ano, jednalo se o mé duševní zdraví, které bylo před chvílí úplně pocuchané.

Chovám se dětinsky.

„Jsem prostě jen vystrašená. Zlá doba a tak…“

Trvalo už asi jen pět minut, než jsme se ocitli před Útočištěm. Venku parkovala jen dvě auta – benzín byl hodně drahý, a tak se většina lidí uchýlila ke kolům nebo vlastním nohám. Byla to doba plná zdravého životního stylu.  Vzduch se zdál najednou čistší, ulice krásnější, nebe modřejší. Nikomu se nechtělo umírat.

Bylo úterý, ale Útočiště bylo přeplněné lidmi. Slyšely jsme ještě před vchodem zvuky hlasů, křiků a smíchu. Vypadalo to, že tam právě vypukla rvačka. A to bylo dobře. Moc dobře. Znamenalo to, že se uvnitř nachází život – a pitomí alkoholici, kteří se nezdráhají dávat vysoká dýška. Zvenku vypadalo Útočiště nenápadně. Obyčejná budova kostkového tvaru s velkými předními dveřmi a několika okny. Dříve byla natřena na ostře oranžovou, ale po čase barva slezla a stala se z ní hořčicová, ne moc hezká. Uprostřed dominovaly velké, dřevěné dveře a několik obrovských oken po stranách. Vše sladěno do tmavě hnědé barvy. Nápis: ÚTOČIŠTĚ bylo zanesené prachem a působilo ošuntělým dojmem. Písmo bylo veliké, kdysi kýčovitě zářilo. Elektřina byla drahá, a tak se nápis zhasl – a podniku to jedině prospělo. Max mi otevřel dveře a do nosu mě udeřil známý pach potu, cigaret a alkoholu. Můj druhý domov. Útočiště.

Prodrali jsme se davem a po cestě zdravili známé, většinou místní stálé návštěvníky. Žádná rvačka se nekonala, ale i tak mi z toho hluku bzučelo v uších. Bývalý majitel Útočiště nechal vnitřek vymalovat stejně zářivou oranžovou, jakou použil na venkovní fasádu. Věkem se z hořčicové stala žlutá, ale tlumené světlo z ní udělalo béžovou. Podlaha, bar i stoly byly celé ze dřeva, ale nevypadalo to tak kýčovitě, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nebyla to hospoda, ale taky to nebyla restaurace. Bylo to něco mezitím. Byl to bar.

Trvalo věčnost, než jsme se prodrali až k barovému pultu. Několikrát jsme se zastavili a prohodili s místními pár slov. Jenna už netrpělivě postávala u baru a podle houpavého pohybu přešlapovala z nohy na nohu. Mávala na nás a usmívala se. Nemohla se dočkat, až ji vystřídám.

„No, Bello!“ popadla mě a objala. „Kde se flákáš, zlato?“

„Ahoj Jenno,“ řekla jsem ji do vlasů, když mě objímala. „Taky tě ráda vidím.“

S úsměvem se odtáhla. „Viděla jsem správně? Je to tam za tebo ten sexy, arogantní bastard? Jak že se jmenuje? Mark? Martin? Matthew?“

Obešla jsem ji, vtiskla ji pusu na tvář – zašklebila se, svlékla jsem si kabát, šálu, převlékla boty…

Max přešel k baru, kývl na Jennu – jeho obvyklá reakce na Jennu, a objednal si pivo. Jenna si opřela o pult, nasadila laškovný výraz a začala si kroutit pramínek vlasů. „Ahoj, Maxi.“

Max nadzvedl jedno obočí a tvářil se znuděně. Jenna se zvonkovitě zasmála, bouchla ho do ramene a otočila se ke mně. „Maxík dneska nemá náladu, Bello?“

„Já tě slyším, Jenno,“ řekl Max podrážděně. Obrátila jsem oči v sloup, rozvázala Jenně zástěru kolem pasu a sama jsem si ji uvázala kolem svého. „A náladu mám, jen ne na tebe.“

Probodla jsem ho pohledem. „Chovej se slušně.“

„Problémy v ráji? Nechceš si vylít srdíčko, Maxi?“ usmívala se na něj. „Nebo ne?“ zašklebila se, když ji věnoval otrávený pohled. S povzdechem vzala hadru a naposledy utřela pult. „Víš, myslela jsem si, že jsme nejlepší přátelé…“ Max se zašklebil, ale Jenna si toho nevšímala. Zastrčila si uvolněný pramínek vlasů za ucho. „Můžeš mi vždy říct, když tě něco trápí.“

Obrátila jsem oči v sloup, trošku ji odstrčila a věnovala Maxovi pusu na tvář. „Už běž spát, ráno příjdu.“

„Jo Maxíku, běž,“ dvakrát mávla Jenna rukou k východu. „Ale vlastně bys mě mohl odprovodit, že?“ položila si ukazováček na rty. „To by bylo skvělé!“

Obrátil oči v sloup. „Ale rychle, prosím tě.“

Zašklebila se. „Cože máš tak naspěch? Křičí ti doma dítě?“

„Jo.“

„Ne.“

„To nemůžeš vědět!“ zkřivil tvář.

„Bello?“

„Hmm?“ otočila jsem se k Jenně.

„Takže než půjdu…zasvětím tě do děje,“ usmála se. „Támhle v koutku – ukázala někam za směsici lidí, sedí John a je úplně zničený. Ráno mu zabili syna – bylo to fakt kruté. Ubohý Anthony, byl to takový fešák…“ zasnila se. „No, Ještě před hodinou tady vypukla rvačka. Peter se navážel do Erica, Eric se navážel do jeho Sáry…bylo to komplikované, ale Útočiště pořád stojí,“ věnovala mi zářivý úsměv. „klasický večer, že?“

„Já si už poradím,“ kývala jsem hlavou. Možná až moc vehementně. „Děkuji, Jenno.“

Mávla rukou. „Moc mi neděkuj. Na holčičích záchodech se pozvracela Maya.“

Vykulila jsem oči.

„Dělám si srandu, Bello,“ objala mě. „Nebo ne?“ zasmála se mi do ucha. Pustila mě, natáhla se pro kabát, boty a šálu, a zavěsila se do mého přítele.

„Nezastavíme se u Toma? Podívala se na něj. „Dneska je tam veeeeliká párty.“

„Pomoc,“ dramaticky zasténal.

„Běžte, proboha!“ zasmála jsem se. „Musím pracovat.“ Přijala jsem pár objednávek, myšlenkami jsem byla u piva, vína, whiskey…

„Měli bychom jít, Bella je těžce pracující žena,“ zakoulela očima Jenna, zatímco jsem na ní vrhla škaredý pohled. „Vydělává na to křičící dítě, Maxi, víš!“

„Tak jdeme?“ poškrábal se Max u spánku. „Jsem z tebe už unavený, Jenno.“

„Džentlmen za každé situace.“

„Já vím.“

Vrhla jsem na ně škaredý pohled. „Buďte na sebe hodní!“

Usmáli se na mě. Jenna vřele, Max ironicky. „Snažím se,“ políbil mě. Jenna mě naposledy objala, uprostřed davu mi zamávala a popřála hodně štěstí. Jestli se Maya na záchodě pozvracela, budu ho potřebovat.

Nepozvracela.

Kolem tří ráno se vylidnilo a ve čtyři jsem už byla v Útočišti sama. Všude kolem mě bylo ticho. Neslyšela jsem klakson aut, nadávky, hlasitou hudbu, nic! Jako by bylo Útočiště kouzelným místem, kde se odehrál všechen život. Ráno kouzlo zmizelo.

Povzdechla jsem si. Vzala jsem hadřík a už tak čisté stoly jsem znovu a znovu čistila hadrem. Byla to nuda. Strašná! Mohla jsem vzít cent, hodit ho do jukeboxu, zatancovat si, zazpívat si – i když by to bylo strašné, ale neodvážila jsem se. A tak jsem si pobrukovala potichu, za zdí. Když jsem byla u čtvrtého stolu, otevřely se dveře.

„Hned jsem u Vás,“ usmála jsem se, naposledy přejela hadříkem po povrchu a postavila se za bar.

Úsměv mi zamrzl na tváři. Cítila jsem, jak se mi postavily chloupky na kůži a špatně se mi polykalo. Nebyla jsem si jistá, proč jsem vůbec chtěla polykat. Nebyla jsem si jistá, proč mám najednou tendenci zadržovat dech – přeci jen je to naposledy, co mám tu šanci dýchat.

Proč já?

„Přejete si něco?“ třásl se mi hlas, ale snažila jsem nasadit profesionální masku.

Nic mě nerozhodí.

Jsem silná.

Postavím se smrti čelem.

Bože, to je v prdeli!

Cítila jsem, jak vzduch v místnosti ztěžkl. Díval se na mě, jako by mě chtěl na místě zabít. Byla jsem hmyz, který chtěl okamžitě zaplácnout. Žádný úšklebek, jen frustrace. To mě trochu překvapilo, ale rozhodla jsem se tomu nevěnovat velkou váhu. Tak jako tak jsem už mrtvá.

„No,“ začal pomalu. „Ztratila se mi tady přítelkyně.“

Ušklíbla jsem se. „Tady jsem jenom já.“

Prohlédl si mě od hlavy a k patě.  Přemýšlela jsem nad tím, co tak asi vidí. Bledou, k smrti vyděšenou dívku, zralou na infarkt. Nejspíš jsem byla rozcuchaná a rozhodně jsem se začala potit a mrznout zároveň.

A on tam stál a stál a stál.

Byl vysoký, ale ne moc. Jeho vlasy byly měděné, rozčepýřené, roztomilé. Jeho pleť v tlumeném světle Útočiště nezářila, ale i tak jsem si byla jistá, že je to upír. Neviděla jsem jeho oči, ale byla jsem si tím jistá. Byl krásný. Jako manekýn, který právě prodal celou kolekci spodního prádla. On nebyl krásný, ale dokonalý. Zírala jsem na něm v němém úžasu. Musela jsem se na něj dívat a zároveň přemýšlet nad tím, jak asi vypadá pod tím kabátem – nevím proč je nosili, když jim údajně nikdy nebyla zima. Asi chtěli vypadat normálně…

Několikrát po sobě jsem zamrkala.

Stáli jsme tam proti sobě asi minutu, nebo dvě, nebo hodinu? Přilepila jsem se doslova k podlaze, mokrý hadr jsem pořád svírala v ruce, ale nepoložila jsem ho na pult. Bála jsem se každého pohybu.

Dneska umřu.

Ani on se nepohnul. Zíral na mě, ale tak nějak jinak. Mračil se a zatínal ruce v pěsti.

No, to bude škaredá smrt.

Možná, kdybych začala prosit, nechal by mě žít.

„Mysli na něco!“

Tón jeho hlasu mě vytrhl z přemýšlení. Škubla jsem sebou. „Proč?“

„Proto.“

Proč?

Ale udělala jsem to. Zavřela jsem oči. A začala jsem přemýšlet.

49.

Mandarinka.

vítr.

Jenna.

Max.

Beth.

Přemýšlela jsem nad hloupostmi, nic hlubokomyslného mě v této chvíli nenapadlo.

„Přemýšlej!“ zasyčel. Prudce jsem otevřela oči, úplně vyděšená tónem jeho hlasu.

„Já jsem přemýšlela!“ zamračila jsem se. „Takže to ukončete, ano? Jsem připravená.“

Ušklíbl se. „Na co?“

„Na smrt, blbečku!“

No, jestli mě nechtěl zabít předtím, tak teď už určitě zabije.

Neprovokuj upírka, Bello, neprovokuj!

Pozdě, pozdě, pozdě.

Zavřela jsem oči. „Ale rychle, jo.“

Cítila jsem prudký závan větru. Byl za mnou, dýchal mi na krk a já jsem zaťala prsty v pěst. A pak jsem udělala něco, co by udělal jen naprostý idiot. Věděla jsem vše o jejich síle. O jejich nezničitelnosti. Vše, vše, vše. Ale v té chvíli jsem jednala v pudu sebezáchovy. Nepřemýšlela jsem.

Loktem jsem ho bouchla do žeber.

A asi jsem si zlomila ruku.

„Au, au, au!“ křičela jsem a masírovala jsem si ji. Najednou jsem zapomněla, kde jsem, proč tu jsem a co jsem udělala.

„Není ti nic?“ sklonil se ke mně, tón jeho hlasu byl tichý, něžný. Jeho výraz se změnil k nepoznání.

„Asi jsem si zlomila ruku o tu vaši…skálu!“

Zasmál se a vzal mě za druhou ruku. V šoku jsem vytřeštila oči a zase jsem zapomněla dýchat. Pohybem ruky mi naznačil, abych si sedla na roh stolu. „Máte tady někde lékárničku?

Neodpověděla jsem.

„Někde vzadu?“

Mlčela jsem.

Přestal studovat mou ruku a podíval se mi do očí. Naprázdno jsem polkla, když se do mě zabodl ten jeho sexy, karamelový odstín očí. Třeba to není upír. Třeba to je jen nějaký neškodný, zmutovaný hybrid.

To by bylo fajn.

Našla jsem svůj ztracený hlas. „Vzadu, na vrchní poličcce.“ Ve zlomku vteřiny byl zpátky.

„Nejsem doktor,“ pokrčil rameny. „Ale vypadá to, že to nebude zlomenina. Měla byste s tím zajít pro jistotu do nemocnice.“ Našel v krabičce tubu s krémem a začal mi masírovat namožené místo.

Brněla mě celá ruka, když se mě dotýkal tím svým studeným dotykem. Bylo to příjemné a strašidelné v jednom.

Jsem masochistka.

„Takže tu má přítelkyně asi není,“ usmál se a ukázal mi své dokonale rovné a bílé zuby.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Tak to asi půjdu,“ postavil se, věnoval mi poslední pohled a zamířil k východu.

„Počkejte,“ zastavila jsem ho. „Takže mě dneska nezabijete?“

Věnoval mi poslední pohled. „Ne, dneska ne.“

A odešel.

Zakňučela jsem, přitáhla si kolena k sobě a začala se třást.

"Ne, dneska ne..."

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Přeji všem krásné a veselé Vánoce :-)

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1