13.12.2014 [13:45], breberka, Povídky na pokračování, komentováno 5×, zobrazeno 1896×

 

Bella:

Sklopila jsem pohled a nasadila rychlejší krok. Mohla jsem jen doufat, že je to člověk. Začaly se mi potit dlaně, a tak jsem si je otřela o kalhoty. Najednou mi nebyla zima.

Mohla jsem si už zvyknout na tmu, zlo, krev a křik, ale bylo to těžké.

Moc těžké.

Popravdě se to nedalo. Taková byla doba. Doba plná vrahů, smrti, nářků, strachu a zla. Prostě hnus!

Před třemi měsíci…

Bella:

Přisunul si mé rozpálené tělo blíž k sobě a zabořil tvář do mých vlasů. Jeho dech byl trhaný a vzrušený. Měla jsem ruce omotané kolem jeho krku, rty přilepené na jeho rameni a tlumila tak své výkřiky a vzdechy. Přitahovala jsem si ho, mé ruce mu zajížděly do vlasů. Naše těla si nemohla být blíž, a přeci jsem se snažila překonat tu neviditelnou vzdálenost. Chci víc a víc a víc. Podívala jsem se na něj. Tvář měl červenou, zarudlou vzrušením. Oplácel mi polibky, kterých jsem se nemohla nabažit. Bylo bolestivé, jak se jeho strniště třelo o mou tvář, ale teď mi to bylo jedno. Jediné, co jsem chtěla, bylo ukojení. Uspokojení fyzické potřeby. Využil mou zaneprázdněnost, mých hrátek s jeho rty, a začal si mě podmaňovat...

Snažila jsem uklidnit svůj zrychlený dech. Trvalo to asi dvě minuty, než jsem vstala a začala hledat své spodní prádlo. Max přešel nahý k oknu a zapálil si cigaretu. Nechala jsem ho tam stát a šla do sprchy. Když jsem přišla zpátky, byl stále tam. Jedna cigareta mu nestačila, a tak načal druhou.

Vyměnila jsem si s ním místo, vzala si zbytek jeho cigarety a poslala ho do koupelny.

Otevřela jsem si okno a studený vítr mi rozcuchal vlasy. Byl začátek září a ulice byly pokryty prvním opadaným listím. Vzduch byl čistý, voněl podzimem. Naklonila jsem se a pohled mi spočinul na konec ulice, kde v krvavé louži ležel muž. Byl mrtvý.

Rozbušilo se mi srdce a rychle jsem si zacpala pusu rukou, abych nevykřikla. Lidé kolem něj procházeli a tváře měli sklopené k zemi. Bude to trvat ještě dva dny, než jeho tělo uklidí a spálí.

Cítila jsem, jak mě Max ze zadu objal a hlavu si položil na mé rameno. Volnou rukou se naklonil a okno zavřel. Potom si mě otočil k sobě a chvíli mě objímal. Trochu jsem se třásla, ale neplakala. Výkřik, který se mi dral z hrdla jsem zadržela.

„Seber se!“

Tolik k něžnému uklidnění.

A tak jsem se sebrala. Ještě chvíli jsem si užívala jeho blízkost, než mě odstrčil, vzal mou hlavu do svých velkých dlaní a opřel si mé čelo o to jeho.

„Máme ještě cigarety?“

Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. Na to mě trochu odstrčil, otevřel miniaturní ledničku a vytáhl si pivo. Sedl si na židli, dal ruce na stůl a položil si hlavu do dlaní. Nesnažila jsem se navázat jakoukoliv konverzaci. Nebylo o čem mluvit.

Lehla jsem si zpátky na postel a zavřela oči. Max ke mně beze slova přišel a zabalil mě do deky. Myslím si, že mi před usnutím věnoval jemný polibek na tvář.

Ode dne, kdy se mýtické postavy rozhodly polapit lidský svět, se mi nezdály žádné hezké sny. Byli to upíři, kteří vylezli ze svých rakví a ujali se vlády na zemi.

Ten den se zapsal do dějin jako den PROCITNUTÍ.

Lidé se proti těmto vetřelcům snažili bojovat, ale marně. Podle toho, co jsem zaslechla, to plánovali stovky let, než se rozhodli, že je ten správný čas si podmanit lidskou rasu. Upíři byli silní, rychlí a krvežízniví. A také nesmrtelní. Nebyl to zrovna férový boj.

A tak to šlo s lidmi z kopce. Na zemi zavládla anarchie a chaos. Viděla jsem směsici lidí, kteří se na ulici modlili, strhávali ze sebe šaty a křičeli. Tak to bylo ze začátku. Postupem času začali být lidé otupělí, přestávali bojovat a zcela utichli. Většina lidí jen splývá s okolím. Mlčí a snaží se být neviditelní.

Dnes už nikdo nezapíná televizi, neposlouchá rádio nebo nepoužívá internet. I kdybychom chtěli, nemůžeme. Upíři nás zcela odřízli od masmédií…

Probudila jsem se ve čtyři. Měla jsem dvě hodiny času před tím, než mi začala směna. Max už byl proč a nenechal mi žádný vzkaz. S povzdechem jsem deku odhodila a znovu navštívila koupelnu. Měla jsem úplně opuchlé oči a rozcuchané vlasy. Opláchla jsem si obličej a oblékla se do černých kalhot a bílé košile. Pak jsem si jen přihřála zbytek špaget, které jsem uvařila na oběd, vzala si svůj hnědý kabát, boty a šla do práce.

Sklopila jsem zrak, když jsem šla kolem mrtvoly muže. Pach rozkládajícího se masa mě udeřil do nosu a chtělo se mi zvracet.

V duchu jsem si nadávala, že jsem usnula a teď jdu za tmy. V dnešním světě už bylo jedno, jestli je den nebo noc. Každý den byl někdo napaden. Každý den jsem procházela kolem upírů. Neschovávali se, ale procházeli kolem nás a tvářili se jako lidé. Fuj! Nemohla jsem si na to zvyknout a kdykoliv jsem kolem jednoho prošla, rozbušilo se mi srdce a měla jsem zaděláno na infarkt. Většinou se jen ušklíbli a šli dál. Takhle to vypadalo přes den. Přes noc vycházeli jen opilci, sebevrazi a…hloupé holky, které do práce zaspaly. Tedy já.

Sebevrahů a opilců bylo v dnešní době spousta. Polovina města se po večerech opíjela do němoty. Mít dneska bar či hospodu bylo jako vyhrát v loterii.

A já jsem byla barmanka v jedné z nich. Byl to podnik s krásným jménem: Útočiště. V Útočišti bylo každý večer narváno. Bylo jedno, jestli je pondělí nebo neděle. Lidé se opíjeli neustále. A měli proč. Vždy tu byl někdo, kdo zapíjel smrt svého syna, dcery či jiného člena rodiny. Útočiště bylo malé. Vlezlo se tam tak šedesát lidí, a to se ještě mačkali. Nehrála muzika, ale vsadila bych se, že to byl jeden z nejhlučnějších podniků ve městě - v dnešní dobře zázrak. Lidé tam brečeli, smáli se a nebo na sebe pokřikovali. Maxova práce nebyla tak vzrušující. Pracoval jako automechanik.

Omotala jsem si ruce kolem těla a přemýšlela nad tím, že Maxe zítra zabiju za to, že mě nechal zaspat.

Ještě než nastalo PROCITNUTÍ, studoval Max na vysoké škole. Chtěl být právník a se svým sebejistým chováním by byl určitě jedním z nejlepších. Všechny školy se před rokem uzavřely a děti se učily s rodiči doma. Max musel zatnout zuby a najít si podřadnou práci. Měl štěstí, že byl jeho otec automechanikem a všechno svého syna naučil.

Max i já jsme už rodiče neměli. Můj otec zemřel na stanici. Byl šerifem ve Forks a našli ho tam ležet celého od krve, roztrhaného na dva kusy. Něco podobného se stalo mámě, která umřela při hromadném masakru v nákupním centru. Bylo to pár týdnů před mými narozeninami a ona mi šla koupit dárek k osmnáctinám. Už se nevrátila. Phil mi hodinu brečel do telefonu a já jsem jen poslouchala, kývala hlavou a dusila v sobě pláč. Byl to ten nejhorší telefonát v mém životě.

V té době jsme ještě telefony používali, ale dnes už je to jen zbytečný kus plastu. Mobilní sítě už existují jen pro upíry. My ostatní jsme se vrátili do časů našich prarodičů.

Bylo až k neuvěření, jak moc byl svět jiný. Kdyby byl svět v pořádku, tak bych chodila stále na střední školu. Možná bych měla přítele a byla zamilovaná. Ale svět nebyl v pořádku.

Max se adaptoval rychleji než já. Je sebevědomý, vtipný a inteligentní. Má ale moc vysoké ego a občas se ke svému okolí chová necitlivě, až hrubě.

Milovala jsem jeho tělo, jeho krásné, hnědé oči a kaštanově zabarvené vlasy. Jeho jemné rysy trochu kazil velký nos, ale jeho rty…

Jeho rty byly plné, sexy.

Milovala jsem ho?

Ano.

Možná.

Nevím.

Byl to jediný člověk, kterému jsem plně důvěřovala a nikdy jsem ho nechtěla ztratit. Milovala jsem jeho doteky, polibky a ten pocit, když mi byl nablízku. Cítila jsem se v bezpečí, milována.

A právě teď jsem drkotala zuby, když mě silný vítr šlehal do tváře. Ulice byla až mrtvolně tichá, jen spoře osvětlena venkovní lampou. Necítila jsem se dobře, srdce mi divoce bušilo. Mohla jsem si už zvyknout na tmu, zlo, krev a křik, ale bylo to těžké. Moc těžké. Popravdě se to nedalo. Taková byla doba. Doba plná vrahů, smrti, nářků, strachu a zla. Prostě hnus!

K Útočišti to bylo ještě deset minut cesty a celá ulice byla tichá, osamělá. Ticho bylo nebezpečné. Každý zvuk mě děsil. Vítr, vrzot dveří, krysa, štěkot psa, vlastní stín...no, nebylo mi zrovna do zpěvu.

Dívala jsem se po zpustošené krajině. Spálené domy, zničené záhony květin, špína a chlad. Celé tělo se mi třáslo zimou a napětím. Měla jsem ze všeho špatný pocit. Ulice byla moc klidná, moc osamělá, moc studená.

Přede mnou se objevila postava. Z ničeho nic. Možná jsem si ji jen nevšimla, když jsem byla zabraná do svých myšlenek, a možná se přede mnou neobjevila jako šmouha, jako upír...

Jak jen jsem si mohla stěžovat na ticho a osamělost?

Sklopila jsem pohled a nasadila rychlejší krok. Začaly se mi potit dlaně, a tak jsem si je otřela o kalhoty. V duchu jsem si nadávala za svou slabost a slabé nervy.

Předstírej, že je všechno v pořádku.

Předstírej, že se nebojíš.

Předstírej, že nejsi v totálním hajzlu!

Přibližoval se, byl čím dál blíž a jeho krok byl rychlý. Oči jsem měla tak nízko, až jsem se dívala jen na své staré tenisky. Věděla jsem, že musím zvednout hlavu a podívat se mu do očí. Krvavé oči byly znamením smrti.

Rozběhl se.

Ne.

Ne.

Ne!

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Za případné hrubky se moc a moc a moc omlouvám :-)

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1)  ambra (13.12.2014 18:51)

Na titulku patří jen prolog a závěrečná kapitola (nebo epilog). Přestaň to tam prosím vracet.

1