13.08.2011 [21:45], Ivanka, ze série Křištálové slzy, komentováno 5×, zobrazeno 2166×

Ahojky. Protože jsem byla na dovolené, tak jsem opět porušila týdenní lhůtu, kterou jsem si přes prázdniny stanovila. Za odměnu je kapitola o něco delší.

Protože se nám tu po dlouhé době znovu objevuje Dean, tak připomínám jeho příběh: Po té, co Sáru, matku Jesseho, dokopal k tomu, aby se vydala zachránit svéhu syna, tak se sám rozhodl zapojit do situace a pomoct. A tak si objednal pokoj v hotelu v Seattlu a tam se ubytoval.

25. kapitola – Kronika, Dracula a kolotoč

Dean

Na pokoj jsem se vrátil až odpoledne. Celý den jsem pátral o zmínkách o tom duchovi, kterého měl Jesse zničit. Sehnal jsem si historické záznamy, prošel jsem matriku a snažil jsem se zjistit co nejvíce o jejich rodině. Jenže nikde se neobjevovalo nic, co by mi mohlo pomoci.

Naštěstí jsem měl navíc ještě jednu knihu. Byla to velmi stará kronika, která se v naší rodině předávala vždy z otce na nejstaršího syna. A v ní bylo všechno, co by mě mohlo zajímat. Od toho, kde se tu vzali čarodějové, po to jak vznikly všechny významné čarodějnické rody, jak se navzájem křížily a spoustu dalších pro mě momentálně velmi důležitých věcí. Přešel jsem ke kufru a vyndal z něj velkou knihu v černé kůži. Byla už ošoupaná od toho, jak ji generace Wilsonů přede mnou používaly. Na titulní straně bylo napsáno heslo našeho rodu:

Naděje a Wilson umírají posledn

Netrpělivě jsem knihu otevřel a hledal zmínku o Matthewových. Matthewová bylo totiž Julesino dívčí jméno. A pak jsem to našel. Náhled do historie jejího rodu byla na samém začátku, což naznačovalo, že se jedná o velmi významný rod.

Zdobený nadpis slavnostně hlásal:

Na světě je jen pár velkých lidí, zbytek se ztrácí v množství.

To bylo heslo jejich rodu.

Klan Werrhe, později podřízený klanu Desster, přežil v klanu Roselinu. Později se stal samostatným klanem Werrhe-Roseline, pánem území salemského. Poté se dělí na dvě větve – Matthew a Brandon.

To bylo pojmenování. Podíval jsem se na obsáhlý encyklopedický text pod tím. Nenáviděl jsem historické záznamy, ale situace byla natolik vážná, že jsem se musel obětovat a začíst se do nich. Tohle ti jednou vrátím, Jesse, pomyslel jsem si škodolibě. S povzdechem jsem začal číst.

První čarodějky, které jsou považovány za zakladatelky rodu Werrhe, pocházely z Evropy a byly druidkami keltských kmenů v tehdejší Anglii. Věhlas Keltů však upadl a potomci zakladatelek se stáhli do severního Skotska, kde rod přežíval v krutých podmínkách několik staletí. O působení klanu v této době nejsou dochovány žádné spolehlivé údaje. Klan byl mnohdy na pokraji vymření, přesto si však vždy uchoval svou pokrevní linii. Spolehlivější informace o klanu se vynořují počátkem 17. století, kdy do popředí čarodějnické společnosti vystupuje jeho tehdejší vůdce se svou sestrou Bronwyn. Ten je ale zanedlouho zabit v čarodějnickém souboji a rod Werrhe je podřízen vítězi. Bronwyn proto prchá do Anglie, která je zmítána nepokoji za vlády Karla I. Dívka si bere předního čaroděje, vikomta Rogera Clerwica, který stojí v čele významného čarodějnického klanu Roselinů.

Bronwinin manželský klid nevydržel dlouho. Na anglickém území se objevuje další dominantní klan, Martinikové.

Roselinové jsou nuceni bránit své území před výbojnými Martiniky. První větší bitva, která je považována za začátek války klanů, se odehrává v roce 1640 u Jelle. Síly jsou velmi vyrovnané a bitva nerozhoduje o konečném vítězi. Ve stínu Anglické občanské války tak začíná jedno z největších krveprolití v čarodějnické historii. Boje obou klanů jsou maskovány bitvami krále proti parlamentu. Roku 1651  válka končí Cromwellovým vítězstvím a boje mezi Roseliny a Martiniky začínají vzbuzovat pozornost.

Válka klanů musí okamžitě skončit, protože hrozí odhalení celé čarodějnické společnosti. Dochází k několika dalším bitkám menšího rázu, jenže počty bojovníku na obou stranách po předchozích bojích značně klesly a není dost čarodějů, kteří by mohli dále pokračovat. Proto se Roselinové na společné radě rozhodují k zoufalému činu. Se zbytkem svých vojáků útočí na sídlo Martiniků.

Útok je předem prozrazen  a Maritnikové nejenže zvládají ubránit svůj hrad, ale také nelítostně zabíjejí všechny útočníky, včetně manžela Bronwyn. Ta je nucena uprchnout před jistou smrtí. Spolu se svou dcerou a nejvěrnějšími služebníky odplouvá do Ameriky, kde se usazuje v malé osadě Salem v Nové Anglii. Město je čaroději prozatím neosídleno a jeví se jako ideální stanoviště pro jejich úkryt.

Bronwinina dcera Jane si po několika letech bere jednoho z místních mužů z vyšší vrstvy a přivede na svět čtyři děti, Sorginu, Joanu, Annu a George Hoppkinsonovy.

V této generaci se odehrává další zlomová událost, která mění osud celého klanu a otřásá širokou čarodějnickou veřejností. Roku 1692  několik salemských občanů obviňuje černošskou služebnou z čarodějnictví. Procesy na usvědčen údajných čarodějnic pokračují, přestože se lidem nedaří odsoudit žádnou pravou čarodějku. To se však mění na jaře roku  1693, kdy do domu Hoppkinsonových vtrhne rozvášněný dav a nejstarší Sorgina je spolu se svým bratrem odvlečena a později oběšena.

Ve stínu těchto tragických událostí Joana a Anna prchají a později se stěhují každá do jiné části Států. Přenechávají svá místa ve Velké radě jiným čarodějům a úplně se stahují ze společenského života. Několik následujících století máme o rodu velmi málo zpráv. Poslední z věrohodných zpráv je smutné oznámení toho, že Brandonovská větev vymírá. Matthewovská větev sídlí ve státě Washington a není v kontaktu s žádným z klanů.

Vrátil jsem se nohama zpět na zem. Něco se dělo, něco hodně špatného. Ten pocit ve mně sílil a začal být velmi neodbytný. Před očima se mi začaly objevovat černé kruhy, které se roztahovaly přes celé mé vidění. V hlavě mi tepalo, oči mně pálily a na čele mi vystoupil studený pot.

Temno mně na chvíli úplně pohltilo. A pak se objevil nový obraz. Byl to Jesse. V přímém přenosu jsem viděl, jak ho duch, s největší pravděpodobností ten, kterého má zničit, odhazuje na strom. A já nemohl udělat nic, co by mu pomohlo. Svaly mi stnuly bezmocí, na dlani se mi objevila černá koule plná nenávisti, kterou jsem toužil mrštit po té zrůdě. Snažil jsem se vidění udržet co nejdéle, abych věděl, jestli se Jesse zvedne.

Ale pomalu, po kousku se vytrácelo a s ním přicházela nesnesitelná bolest hlavy, která se objevila po každém namáhavém kouzlu.

S vypětím všech sil jsem vstal a skoro poslepu hrábl po klíčích od auta. Věděl jsem, že se musím co nejrychleji dostat do toho proklatého Forks a zeptat se několika upírů, jak je na tom můj synovec.

Clare

„Ty mi čteš myšlenky?!“ vyjekla jsem.

Edward sklopil hlavu a zatvářil se provinile.

„Takže ty víš o všem, co jsem si kdy o tobě a všech okolo myslela?“ Mlčky přikývl.

„Pane bože,“ vydechla jsem. Tohle bylo… šílené.          Hrozně šílené. Jako by nestačilo, že je… upír. Teď ještě slyší všechno, co si myslím, včetně tohohle. To bylo… Vzpomněla jsem si, jak jsem si o něm myslela, že je jen středoškolský floutek…

„Do prdele, to je šílené,“ ulevila jsem si. „Promiň, já nevím co dělat. To všechno co se děje okolo je na mě trochu moc. Je to… Divné. Sedím ve tvém pokoji. Před chvílí na mě zaútočil tvůj bratr. Můj brácha se nahej promenádoval v lese a pak se dozvím, že jste vlastně upíři. Asi jsem se zbláznila. Jo určitě jsem se zbláznila. Jinak to přece není možný. Ty jsi upír a… a… a Alice taky a všechno okolo mě je tak jiné,“ plácala jsem. Musela jsem mluvit, protože jinak bych se šíleně rozesmála nebo tak něco.

„Šššš… To bude dobré,“ řekl tiše.

„Jak tohle všechno může být dobré?!“ hlas mi přeskočil, připadala jsem si jako na nějakém šíleném kolotoči, který ne a ne zastavit.

„Neboj,“ řekl tiše a chytil mě do náručí.

„Já se nebojím,“ šeptla jsem nepřesvědčivě. Ale slzy, které se mi začaly valit z očí, to rozhodně nepodpořily. Všechno se to na mě valilo jako tank a nikde nebyl žádný kryt, kam bych se mohla schovat, nikde nebyl nikdo, kdo by mě chránil. A momentálně mě jako jediný utěšuje upír.

„Promiň,“ knikla jsem.

„To je dobré,“ odpověděl.

„Já nechci brečet. Pláč ničemu nepomůže.“

„Uleví se ti. Prostě dělej, co uznáš za vhodné.“

„Chtěla bych někam pryč. Pryč od tohohle všeho. Někam, kde mě nikdo nezná a nebude mě zkoumat. Někam, kde bych byla volná a nic z tohohle by tam nebylo.“

Mlčel. Znovu jsem vzlykla.

„Děkuju,“ šeptla jsem.

„Za co?“ Stejně to víš, řekla jsem v duchu. Za tohle všechno. Jsem jak malá holka.

„Ale ty jsi malá,“ řekl shovívavě.

„Jen o dva roky mladší než ty. Už je mi patnáct. Měla bych být… dospělejší.

„Věř mi. Jsi dospělá až moc. A teď si odpočiň.“

Odtáhla jsem se o něj a sklonila oči k zemi. Právě jsem se na něj pověsila jako nějaká… K čertu. Tohle všechno slyší. Zcvoknu se. A hodně brzo. Usmál se na mě.

„Lehni si. Nemám postel, ale pohovka snad bude stačit. Vzal bych tě do nějaké ložnice, ale u Esme a Carlislea je Jesse, Rose by se asi zbláznila, kdyby tě našla ve své posteli, Alici by to jistě nevadilo, ale Jasper je už teď hodně nervózní. No a jiná ložnice tu není. Je mi to líto, ale asi se budeš muset spokojit s mým gaučem,“ zakončil.

„To nevadí,“ uklidnila jsem ho. Lehla jsem si na nádherně měkký gauč a zavřela oči.

„To je ono, zkus usnout,“ zašeptal. Mlčela jsem. Ještě před pěti minutami bych přísahala, že neusnu. Jeden by nevěřil, jak pláč a několika hodinové bloudění po lese vyčerpává…

Andrew

Trvalo mi celou věčnost, než jsem našel tu proklatou skrytou odbočku ke Cullenovým, kterou mi popsal ten chlápek ve Forks. Ale teď už jsem konečně parkoval před jejich domem a měl všechny odpovědi na hlodavé otázky ve mně na dosah ruky.

Rychle jsem vystoupil z auta a běžel ke vchodovým dveřím. Koutkem oka jsem si všiml toho, jak je ten dům hezký, ale blíž jsem to nezkoumal. Zaklepal jsem.

Než se dveře otevřely, tak jsem zestárnul minimálně o deset let. Všechno bylo moc pomalé, toužil jsem po tom vtrhnout tam a dožadovat se vysvětlení. Chtít po nich, aby mi okamžitě a narovinu řekli, jak na tom Jesse je. Protože jestli umře, tak to nebude znamenat jenom jeho smrt. Bude to znamenat smrt Clare, Alice, mě a možná i spousty dalších lidí.

Mou záchranou v podobě dveřníka byla nakonec vysoká blondýnka s nádherným ledovým obličejem. Ano, skutečně vypadala jako upírka, blesky, které jí šlehaly ze skoro černých očí, to dosvědčovaly.

„Dobrý den,“ vyrazil jsem ze sebe. Snažil jsem si vzpomenout na základy slušného chování. To, jak jsem se zachoval k Johnovi a Mie mě mrzelo, mělo to totiž ke slušnosti hodně daleko.

„Dobrý den,“ odpověděla mi chladně a nepřátelsky. Hlas odpovídal jejímu zevnějšku, byl stejně dokonalý a nepřístupný. „Co si přejete?“ zeptala se.

„Andrewe!“ ozvalo se odněkud zevnitř. Do dveří se jako hurikán vřítila Alice, nešetrně odstrčila blondýnku a chytla mě za ruku. První dvě vteřiny jsem ji podezříval z toho, že mě chce obejmout, ale nakonec si to rozmyslela. Zatáhla mě dovnitř a zabouchla dveře. Blondýnka beze slova odkráčela z místnosti.

„Kde je Clare?“ zeptal jsem se naléhavě.

„Spí,“ ozvalo se ze schodiště, po kterém právě dolů scházel Edward.

„A Jesse? Jak je mu?“ obrátil jsem se na Alici. Ta sklonila hlavu k zemi.

„Bude v pořádku,“ do místnosti právě vešel doktor Cullen. „Dobrý den,“ řekl ještě a padal mi ruku. Kamenný chlad jeho dlaně jsem ignoroval.

„Chtěl bych je vidět,“ řekl jsem. Edward jen pokrčil rameny a vydal se po schodech zpět nahoru. Šel jsem mu v patách. Přidala se k nám také Alice a doktor.

Clare spící na pohovce vypadala klidně, zdravě a hlavně živě.

„Neměl byste ji budit,“ řekl Edward tiše.

„To nemám v úmyslu. Ona… No… Při minulém setkání jsme se zrovna moc nepohodli. Jen jsem se potřeboval přesvědčit, že je pořádku.“ Na nic se neptali. Nechtěli vědět, co se tu děje. Ano, něco se asi dozvěděli od Alice, ale jinak asi nebyli přehnaně informovaní. A já neměl potřebu vysvětlovat. Bylo správné, že nic nevěděli. Už tak měli díky své upírské existenci na ramenou dost velkou zodpovědnost, nepotřebovali k ní přidat ještě další balvan. Ale bylo mi jasné, že stejně budou chtít vědět, proč o pár dveří dál leží zraněný sedmnáctiletý kluk. A taky kdo a proč mu to udělal.

„Mohl bych prosím vidět Jesseho?“ zeptal jsem se opatrně. Hlavně jim nezadat důvod k tomu, aby se rozzlobili. Přece jenom jsem byl v upířím doupěti, a i když jsem měl tu čest s vegetariány, neměl jsem zrovna dobrý pocit. V duchu mi znělo přísloví: „Když chceš dobře poznat medvěda, zalez do jeho doupěte.“

„Pojďte,“ pokynul Carlisle rukou.

„Mohu jít s vámi?“ zeptala se Alice hned v zápětí. Doktor jen pokrčil rameny a vyšel z pokoje. Naposledy jsem se podíval na spící Clare. Byla tak bezbranná. Do hlavy se mi vplížila ta neodbytná myšlenka, která mě už dlouhou dobu pronásledovala. Co když ji nedokážu zachránit? A já věděl, že nezmizí, dokud Darkness nebude zničen.

Srdce mi bušilo jako blázen, když Edward potichu otevíral dveře pokoje, ve kterém byl uložen Jesse.

Ležel na posteli, tvář měl bílou jako křída, na bradě odřeninu. Pod zavřenýma očima měl temné kruhy. Z infůzní láhve, která byla pověšená na stojanu vedle postele, odkapávala čirá tekutina.

Vzpomněl jsem si na tu nezměrnou energii, která z něj čišela ještě dnes ráno. Byl sice ustaraný, ale zdravý. Teď byl bledý jako Alice stojící mi za zády.

„Pane bože,“ vydechl jsem.

„Už vypadá dobře. Jeho způsob regenerace je pro mě záhadou, nicméně je velmi efektivní. Tímhle tempem by mohl být do týdne na nohou a do měsíce by na něm nemělo být vidět, co se stalo. Dal bych všechno za to, abych ho mohl prostudovat. Pokud by se rychlost jeho uzdravování dala alespoň částečně aplikovat na lidskou populaci, tak by to znamenalo neuvěřitelný pokrok v medicíně jako takové. Objevy Pasteura, Kocha nebo Fleminga by proti tomu byly bezvýznamné,“ řekl doktor a upíral fascinovaný pohled na svého pacienta. „Tohle je sen každého lékaře…“ ukončil svůj monolog.

Ale mě zajímal jen Jesse. Byl jsem rád, že jsem ho neviděl před hodinou. Představa, že jeho součastný stav je milionkrát lepší proti tomu, jak vypadal před tím, mě totiž děsila. Bylo to něco, co jsem si neodkázal představit.

Přešel jsem k posteli a pozoroval ho.

„Mohl… mohl bych tu s ním chvíli zůstat sám?“ zeptal jsem se chraplavě. Sakra. Právě teď jsem si připadal, jako kdybych ho na ten strom narazil sám.

Nikdo neřekl ani půl slova a všichni téměř okamžitě vyklidili celou místnost. Zůstal jsem s ním o samotě. Nedokázal jsem nic jiného než stát kousek od jeho postele a dívat se a vzpomínat na všechny okamžiky, kdy jsem stejně bezmocný stál u jiných postelí, ve kterých leželi stejně staří nebo i mladší lidé. Ale nikdy se to nedělo kvůli mně. Nikdy jsem nebyl příčinou té bolesti, kterou museli prožívat. Ani jsem nevěděl, jak dlouho jsem tam zůstal. Přerušil mě až hluk zpoza dveří. Dole v hale se někdo s někým hádal. Otočil jsem se a z čiré zvědavosti otevřel dveře a přešel ke schodům.

Mezi dveřmi stál vysoký černovlasý muž, asi čtyřicátník. Vypadal naštvaně a netrpělivě. A já ho znal. Byl tehdy v té kavárně, kde mě unesli. Byl to ten čaroděj, co mě praštil. Nebyl jsem schopný reakce.

„Pane, ještě jednou se vás ptám, co potřebujete?“ zeptal se ho trpělivě Carlisle.

I čaroděj se v té chvíli uklidnil.

„Vážený pane Draculo, rád bych viděl svého synovce, kdybyste dovolil,“ řekl a chladně se usmál. I z dálky jsem viděl, jak Carlisle i všichni ostatní v místnosti strnuli. Byla to vteřina, pak vše zmizelo, v ovzduší však jedna jediná věta zanechala dusný nádech.

„Myslím, že si mě s někým pletete, jmenuji se Culen,“ odpověděl o poznání chladněji doktor. Viděl jsem, jak se k němu zezadu přiblížil ten obrovský chlap, jedno z jeho adoptivních děti.

„Nějaké problémy, Carlisle?“ zeptal se naprosto přirozeně. Pak upřel svůj černý pohled na návštěvníka. Ale s čarodějem to ani nehnulo, klidně mu oplácel upřený pohled, v jeho postoji ani chování nebyl ani náznak strachu, přirozené lidské reakce na upíry.

Sešel jsem o pár schodů níž, nikdo mi nevěnoval ani za mák pozornosti.

„Doktore?“ řekl jsem. Culen se na mě obrátil s tázavým pohledem v očích. Hromotluk dál upíral hrozivý pohled na čaroděje. Dusná atmosféra nepominula. „Rád bych vám představil strýce Jesseho,“ pronesl jsem. Ticho bylo v téhle chvíli takřka hmatatelné.

Upřely se na mě všechny pohledy v místnosti. Alice se na mě tázavě podívala a já jen zakroutil hlavou, nic víc jsem nevěděl. Edward krčil čelo usilovnou námahou něco vyčíst z hlavy nečekaného návštěvníka, Carlisle vypadal stejně jako hromotluk nečitelně. Blondýnka si naštvaně podupávala nožkou vedle mateřsky vypadající ženy.

„Pustíte mě za synovcem?“ zeptal se chladně muž. Přes všechen ten chlad jsem tašil, jak mu musí být.

„Když jste sem toho kluka donesli, nikdo se ani slůvkem nezmínil, že tu bude půlka Washingtomu,“ řekla kousavě blondýnka. „A helemese, u Edwarda spí vlče, v ložnici čaroděj, na schodech stojí smrtelník a mezi dveřmi strýc čaroděje. Kdo zazvoní příště, mořská panna nebo snad Santa Claus?“ Všichni v místnosti ji probodli chladným pohledem.

„Jen proto, že jsme byli natolik ochotní a vysvětlili ti situaci, nemusíš být ještě víc nepříjemná, Rosalie. Jestli si myslíš, že z této situace skáču radostí, tak to se šeredně pleteš. Už jen zbývá, abys to všechno svedla na mě. Já jsem přece ta čarodějnice, která je sem všechny zavlekla, ne?“ odpověděla mazivě Alice.

V tu chvíli se do rozhovoru vložila mateřská hnědovláska.

„Dámy, prosím, uklidněte se. Myslím, že nejdříve bychom měli tohoto pána pustit dále, aby se mohl povídat na svého synovce a ujistit se, že bude v pořádku. Rodinné spory můžeme vyřešit později a v soukromí,“ mluvila klidně, přesto z jejího hlasu čišela autorita. Nastalo ticho.

„Pojďte dál, pane…“

„Wilson, Dean Wilson,“ odpověděl a překročil práh. Viděl jsem, jak s ostražitě rozhlíží  kolo sebe a studuje každého člena domácnosti. Ani jednoho z nich si nepustil za záda a pohledem zmapoval všechny okna a východy.

Bylo to chování vojáka. Chladné a tvrdé pohledy, které vrhal okolo sebe, měly za úkol zastrašit nepřítele a přesto mu nezadat žádnou záminku k útoku. Carlisle dnes už druhého návštěvníka vedl do pokoje, kde byl uložen Jesse a já jim šel v patách. Na celé rodině byla vidět nervozita. Za všechno to dusno okolo mohla ta draculovská narážka.

Všichni věděli, že o nich ví.

Wilson šel doktorovi v patách a nervózně se rozhlížel okolo sebe.

Vešel do místnosti hned po mě a ledová maska na jeho obličeji roztála. Na chvíli jsem viděl všechny ty starosti, které vypluly na povrch, když spatřil Jesseho. O vteřinu později už byl zase nečitelný.

Přešel místnost a sedl si na okraj postele. Vzal Jesseho za ruku a zavřel oči. V první chvíli mi jeho chování přišlo přirozené. Jenže pak mi došlo, že muž jako on by nikdy před nepřítelem nedal najevo jakoukoliv slabost. Ani strach o své příbuzné. Tady se dělo něco jiného.

A pak se Jesemu začala vracet barva do tváří. Uzdravoval se přímo před našima očima stejně rychle jako Wilson bledl. Ve chvíli, kdy se Jessemu ztratily kruhy pod očima Wilson otevřel oči a pustil jeho ruku. Byl bledý a vypadal unaveně, přesto bez jakýchkoliv zjevných potíží vstal a přešel k doktorovi.

Upřel na něj temný pohled a já v tu chvíli myslel, že mu poděkuje. Neudělal to, jen natáhl ruku směrem k němu. Doktor jeho pohyb napodobil a stiskl mu ruku. To příměří mezi nimi bylo víc než slova díků.

Clare

Ze spánku mě vytrhl nepříjemný pocit. Něco se dělo, něco hodně zlého. Otevřela jsem oči a zamžourala po pološera. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem a co se stalo dnes odpoledne. Měla jsem hlad a navíc se mi chtělo na záchod. Vstala jsem z pohovky a začala uvažovat, jestli je dobrý nápad vylézt na chodbu.

A v tu chvíli jsem uviděla na stole truhličku. Netušila jsem, kde se tu vzala, ale už jsem si zvykla na to, že je tam, kde ji potřebuji. Ale teď to bylo jiné. Byla tu z nějakého důvodu, který jsem nechápala. Přešla jsem k ní a pomalu ji otevřela. Panenka na mě upřela svůj modrý vědoucí pohled. Otřásla jsem se. Nikdy mě z jejích až moc živých očí nepřestane mrazit. Kolotoč jemně vrčel ve snaze otáčet se ve stísněném prostoru. Třesoucí se rukou jsem ho vytáhla a položila na stůl.

Zběsile se rozehrál, tóny z něj vycházející byly naléhavé a rychlé jako nikdy předtím. Srdce se mi rozbušilo strachem. Do místnosti trhl Edward, ale zůstal jako přimražený stát na prahu.

Zmateně těkal očima okolo sebe a já ne něj upírala vyděšený pohled. O pár vteřin později do místnosti vtrhl Andrew. Netušila jsem, co tady dělá, přesto jsem mu třesoucí rukou podala kolotoč. Vzpomněla jsem si, že ho tehdy uměl zastavit. I dnes vzal kolotoč do ruky, položil ruce na správná místa a kolotoč ztichl. Teprve v té chvíli se Edward pohnul.

„Co to je?“ vysoukal ze sebe přiškrceně.

„Kolotoč po mámě,“ vysvětlila jsem.

„Varovné zařízení zabudované do kolotoče. Velmi účinné, dokáže útočníka udržet mimo zónu, ve které by mohl chráněné osobě ublížit,“ ozvalo s ode dveří. Stál tam vysoký černovlasý muž. Napadlo mě, jestli to není ten Andrevůw raněný přítel, ale vzhledem k tomu, že stál na nohou a nic mu nebylo, tak jsem tuhle myšlenku skoro okamžitě zavrhla.

„Od nás jí žádné nebezpečí nehrozí,“ ohradila se dotčeně Alice, která právě vpadla do dveří.

„Předpokládejme tedy, že nejste to, před čím ji zařízení varovalo,“ řekl tiše muž a přešel k oknu. Otočila jsem se a prosklenou stěnou jsem se podívala ven. Tam, na kraji lesa stála temná postava. I když jsem jí neviděla do obličeje, tak jsem věděla, že nás pozoruje.

„Darkness,“ zašeptal Andrew, který se najednou objevil kousek ode mě.

„Myslím, že máme problém,“ pronesl suše neznámý chlap. A já s ním tiše souhlasila, protože zlo sálající z bezejmenného stínu jsem cítila všude kolem sebe.

***

O povídku přestává být zájem. Vzhledem k počtu reakcí před minulými kapitolami je mi to víc než jasné. Jo, ve stínu úžasných spisovatelů, kteří tady jsou, byla troufalost vydávat, ale já to chtěla zkusit. Stejně ale děkuji těm, kteří čtou a nekomentují. I ten počet zobrazení pro mě hodně znamená. XD

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  HMR (04.03.2012 04:18)

poněkud nabubřelá rodinná hesla, ne? skromnost se tu tedy nenosí
první dvě vteřiny jsem ji podezříval z toho, že mě chce obejmout dobré to bylo, moc dobré, konečně jsme se trochu pohli a přestali si jít po krku...

3)  julie (14.08.2011 21:28)

Omlouvám se a přiznávám, čtu a nekomentuju.Ale slibuju,že se polepším.Tvou povídku čtu moc ráda.

1)  Arri (13.08.2011 23:30)

Prosím piš dál!!!!!!! Tahle povídka je naprosto ůžasná!!!!!!!!!!

1