16.10.2010 [12:30], Ivanka, ze série Křištálové slzy, komentováno 8×, zobrazeno 2920×

Většina lidí si myslí, že mají naprosto obyčejný život bez kouzel a nadpřizozených bytostí. I já si to myslela. Jenže pak se v mém životě začaly dít divné věci. Dá se říct, že to všechno způsobil jeden večer. Večer, kdy jsem viděla něco, co jsem vidět neměla.

Jmenuju se Clare, je mi šestnáct a jsem vlkodlak a... ale to je jedno.

Všechno ale někde začíná. A já se ve svých vzpomínkách musím vrátit zpět, abych pochopila, proč začalo tohle...

 

Druhý díl je tu. Doufám, že se vám bude aspoň trošku líbit a necháte mi nějaký komentář. XD

2. kapitola - Moje parta

Clare

Běžela jsem po schodech a co nejvíc jsem dupala. Pro jistotu. Moje oči se automaticky koukly do zrcadla a rychle jsem si setřela rozmazanou řasenku. A pak už jsem s úsměvem vlítla do kuchyně. Leah právě z pánvičky sundávala druhou omeletu a brácha se už ládoval. Ten kdo přišel na to, že láska prochází žaludkem, měl určitě pravdu. Potvrzovaly to Samovi žádostivé pohledy. Neschladila ho ani skutečnost, že venku padá letos první sněhová nadílka.

Vrhla jsem se k oknu a sledovala zářivě bílé vločky, jak dopadají na zablácenou zem a rychle tají. Rozesmála jsem se vrhla se ke dveřím na terasu. V radostném výskání v poletování ve vločkách mi zabránila jedna maličkost, neměla jsem nic na nohou. Otráveně jsem zavřela dveře a rychle vlítla do předsíně. Bohužel jsem už tak nějak nezaregistrovala, že mezi dveřmi stojí moje milované botičky. Přesně v tom okamžiku jsem líbala podlahu.

„Do prd…kínka“ ujelo mi.

„Nenadávej, není to slušný!“ hýkl Sam a snažil se vykuckat kousek omelety, který mu zaskočil v záchvatu smíchu. Zezadu se ozval i Leah  křišťálový smích. Tohle jsem si přece nezasloužila! Naštvaně jsem vstala a začala se oprašovat. Všechno ve mně vřelo. Otočila jsem se a Leah se na mě usmála:

„Pojď si rychle sníst tu omeletu, jinak na tebe nic nezbude.“

„Jo, kdo zaváhá, ten se nestravuje!“ doplnil ji pohotově Sam a rychle si na talíř nandal další porci. Leah jenom zakroutila hlavou a znovu se obrátila k pánvičce. Já se vrhla ke stolu a nandala si rozpadající se omeletu. Krásně se z ní kouřilo a když jsem si kousek ukrojila a nesla k puse, táhly se za ní jemné provázky sýra.

„Je to vynikající!“ zahuhlala jsem s plnou pusou směrem k Leah. Ta si taky nandala a přesedla si k nám.

„Díky,“ usmála se na mě a tmavá kůže jí ještě o trošku víc ztmavla. Rychle jsem do sebe naládovala omeletu a snažila se ukořistit další. Po chvilce nám nezbylo nic jiného, než se dívat na prázdný talíř.

„Pomůžu ti s nádobím,“ řekla jsem vzorně a vzala utěrku. Při uklízení talířů jsem se dívala na bílé víření za okny. Vybavila se mi zasutá vzpomínka:

Stála jsem s nosem přitisknutým na okno a toužebně se dívala na bílé závěje za sklem. Kolem krku jsem měla obmotaný obrovský kostkovaný šátek a v kapse u pyžama kapesník. Byly dva dny před božím hodem, všechny děti řádily v závějích a já byla nemocná. Domem se vznášela vánoční vůně, v obýváku byla ozdobená jedlička a na krbu pro jistotu pověšené punčochy, kdyby se Santa rozhodl přijít o něco dřív. Máma vyndávala z trouby poslední  cukroví a celá kuchyně byla pokryta jemnou vrstvou  mouky. Ten máma nikdy neuklízela, říkala, že to je náš soukromý domácí sníh, který jen tak neroztaje. Vypadala unaveně, ale přesto se snažila na tváři udržet úsměv. Tehdy jsem nevěděla, že jsou to naše poslední společné vánoce.

„Haló! Je někdo doma?“ křikl na mě Sam, který si všiml mého nepřítomného pohledu. Něco jsem zamručela a vrátila se k utírání. Venku přestalo sněžit a zpoza mraků vykouklo sluníčko. Hned jak jsem uložila poslední talíř do skříňky, ozval se zvonek. Rychle jsem položila utěrku a vydala se ke dveřím.

Rozrazila jsem je a ledový vítr mě donutil trošku couvnout. Kde je to krásné, zlaté léto? Koukla jsem na návštěvníka, tedy spíš návštěvníky. Byli to kluci. Stáli tam vyrovnaní do řady jako pět a půl trpaslíků, všichni až po uši zachumlaní do bundy. Seth, Collin, Brady, Kevin, Alex a jeho pes Perno, členové naší indiánské party.

Nejblíže dveřím stál Seth, nejmenovaný vůdce naši skupinky. Stejně jako jeho sestra Lee měl dlouhé nohy a na svůj věk slušně vypracované tělo. Uhlově černé vlasy mu sahaly až na ramena a jemně se vlnily. A co jeho usměv, který ještě podtrhovaly tmavé čokoládové oči? Po něm se podlamovala kolena polovině holek ze školy. K tomu přidejte velmi milou a usměvavou tvář a dokonalého spolužáka máte na světě. Jenže k tomu všemu byl Seth taky pěknej rváč a holek si všímal jen tehdy, když od nich něco potřeboval. Věděla jsem, že by radši vypil litr mořské vody, než aby jim dal najevo, jak moc se jich bojí. Asi jediná holka kterou bral, jsem byla já. A to zřejmě jenom protože bylo pravděpodobné, že se z nás co nevidět stanou příbuzní.

Podivné ticho, které nastalo po té, co jsem rozrazila dveře, přerušil Perno, Alexův bláznivý pes, který mě v zájmu náležitého přivítání povalil na zem. No jo, vždyť jsme se od včerejška neviděli! Jeho přátelská povaha by se spíš hodila pro nějakého menšího psa, třeba jezevčíka, nadávala jsem v duchu a rychle zavřela pusu a oči, protože mě začal olizovat.

Byla jsem uvězněná mezi dvou metrákovým bernardýnem a vlhem nasáklou podlahou. Kluci se ho snažili ze mě společnými silami sundat, ale Perno se rozhodl, že když už mě vítá, tak rozhodně pořádně.

„Perno, Perno k noze! Ty cvoku jeden, k noze!“ řval Alex jako smyslu zbavený a bylo mu to houby platný.

„Co tu prosím vás vyvádíte?“ zeptal se zmateně Sam, kterého přilákaly výkřiky a štěkání. Slova se ujal Seth:

„Jeho pes,“ ukázal na Alexe, „ti zalehl sestru,“ obeznámil Sama s okolnostmi. I přes jeho tíhu jsem se musela usmát. Ucítila jsem, jak se psí váha začala zmenšovat a najednou jsem byla volná. Svrchu se na mě usmívala Samova tvář. Podal mi ruku a já ji z radostí přijala. Když to nejmíň čekal, prudce jsem trhla a on v zápětí ležel na zemi vedle mě. Jeho nadávky kluci přerušili výbuchem smíchu.

„Nadávat se nemá, bráško,“ usmála jsem se na něj sladce a oplatila mu dnešní menší výchovnou lekci.

„Asi si budu muset pořídit nové vodítko,“ řekl Alex a všechny oči se stočily k přetrženému provazu.

„Tak o co jsem přišla?“ zeptala se Leah, která najednou stála ve dveřích a opírala se o jejich rám. Pobaveně si změřila Sama na zemi a ten se co nejrychleji začal zvedat. Potom se otočil, objal ji a ona mu jemně setřásla snítko z ramene. Dal jí lehkou pusu a společně couvali do dveří. Leah je elegantním kopnutím vzad zavřela a mi zůstali venku sami. Koukla jsem se na Setha a okamžitě mi došlo, že myslíme na to samé. Znovu jsem opatrně otevřela dveře, popadla boty a mikinu a rozhodla se, že minimálně hodinu se doma neukážu.

„Tak pojďme, pánové,“ usmála jsem se na ně a začali jsme mluvit jeden přes druhého. V kosce jsem se dozvěděla, že Setha dneska načapala učitelka, když se líbal s o rok starší holkou. Alex málem naboural bráchovo auto a Perno skoro zlámal ruku listonošce. Collin se chytl s Quilem, svým starším bráchou a teď spolu nemluví. Takže v celku nic nového. Brady, nejukecanější kluk, kterého jsem kdy potkala, mlčel. Normálně bych za to byla ráda, ale něco na jeho obličeji mi nedalo spát.

„Tak co je, kámo?“ zeptala jsem se a přehodila mu ruku přes rameno. On ji, opět zcela neobvykle, sklepal.

„Nic,“ jednoslovné odpovědi, tak to je už hodně špatný. Došli jsme k obchodu a tak zaujali místo na zábradlí.

„Tak to vyklop,“ udeřila jsem na něj. Vrhl po mě naštvaný pohled a skroutil pusu na znamení vzteku.

„Už, musím, jít!“ každé slovo odsekl zvlášť a bez rozloučení se otočil a odešel. Skoro utíkal, snad se bál, že půjdu za ním a budu dál vyzvídat. Pokrčila jsem rameny a dál nevnímala jejich rozhovor.

„Už musím jít,“ vyhrkla jsem asi po deseti minutách. Bradyho chování mi nedávalo spát a nějak mě přešla nálada na uvolněnou konverzaci. Kluci byli natolik zabraní do hodnocení nějakého nového akčního filmu, že mi můj odchod bez námitek odkývali. Domů jsem se vracela pomalu.  Přece jenom bych jim měla dopřát trochu soukromí, projelo mi hlavou a tak jsem odbočila na postraní cestu směrem k pláži.

Na pláži foukal větší vítr než nahoře a já tam stála a dívala se na oceán. Skoro jsem v kvílení větru slyšela hlasy. Křičely na sebe cosi nesrozumitelného a mé uši nemohly zachytit určitá slova. Procházela jsem se tam dlouho a přemýšlela o tomhle dni. Pro mě ničím nevýznamný a přece jsem cítila, že by se něco mělo stát. Že jsem něco promeškala pouhou vteřinou, řekla špatné slovo a proto se nic nestalo. Začala mi být zima a tak jsem se pomalu vracela k domovu. Domovu…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  HMR (29.02.2012 00:16)

Bernardýn? by mě zajímalo, co bude chudák pes říkat na vlky...

6)  ambra (19.10.2010 09:30)

Ivanko, máš úžasný talent. Ukočírovat všechny ty atmosférotvorné detaily a tolik postav... Díky tomu Ti odpustím i nějakou tu chybku...

5)  Lia (17.10.2010 01:19)

Super!!! Už se těším na další kapitolu

3)  Michangela (16.10.2010 13:55)

1)  Evelyn (16.10.2010 13:05)

Povedená kapitola. Clare se mi líbí

1