16.04.2010 [20:18], Ree, ze série Kousni mě a já tě zabiju, komentováno 0×, zobrazeno 3325×

Edwarda nečeká moc příjemné překvapení.

Edward:

Zrovna jsem si to se svou přítelkyní Heather mířil na nové místo, kde se na čas usadíme. Na to předchozím jsme byli už moc dlouho, lidé by začali mít podezření, že nestárneme, tak jsme si to klidili pryč. Vzpomněl jsem si na jedno místo, kde jsem měl takový domeček v lese, už dlouho jsem tam nebyl, tak bychom se mohli vydat tam.

Další naše zastávka na delší dobu byl Oregon, leží na pobřeží Pacifiku, severně do Kalifornie. Není to tak deštivé místo jako Washington, který s ním sousedí, ale také není příliš slunečný. To hlavní pro mě a Heather bylo, že je tam národní park Carter Lake, což je pro nás to nejdůležitější, když se živíme zvířecí krví. Jsme upíři, ale protože nechceme být zrůdy, živíme se zvířecí krví místo lidské. Také to bylo místo, kde bylo hodně indiánů. Je možné, že tam ještě budou, ale pochybuju, že ještě existují měniči.

Už jsme si zvykli žít skoro jako lidé, takže to pro nás je už normální. Běželi jsme lesem a já už začal poznávat okolí. Blížili jsme se k mému domku. Už je to nějakou dobu, takže bude potřeba ho opravit. Byli jsme už na dohled od domu, když jsem se prudce zabrzdil a tím zastavil i Heather, se kterou jsme se drželi za ruce. Cítil jsem tady neznáme pachy, tři neznámé pachy, které byly upíři. Začal jsem se soustředit a zkusil je zachytit svou mocí čtení myšlenek. Slyšel jsem troje různé myšlenky, jak se hádají u videoher.

Podíval jsem se na Heather, která čekala, co udělám, už si taky všimla pachů.

„Co se děje, Edwarde?“ zeptala se mě potichu a podívala se mi do očí, jen jsem se na ni usmál, abych ji uklidnil. Podle jejich myšlenek se mi to i dařilo. Lehce jsem se k ní sklonil, nemusel jsem ani moc, nebyla malá, a políbil ji.

Byl to můj dům a podle myšlenek nevypadali moc nebezpečně. Rozhodl jsem se tedy že tam půjdeme. Když jsme byli těsně u domu, všimli si nás, ale to mi bylo jedno. Vešel jsem dovnitř s Heather za zády. Přede mnou stáli tři upíři - dvě dívky a jeden muž - v obrané pozici.

„Kdo jste?“ zavrčela na nás malá hnědovláska. Chvíli jsem na ni koukal a nevěřil vlastním očím, koho vidím. Nebo mám halucinace po tolika letech, kdy si to vyčítám? Díval jsem se na ni a ona na mě s nepřátelským pohledem. Její myšlenky se ale točily kolem toho, co tu děláme. Copak mě nepoznává? Rychle jsem se vzpamatoval a odpověděl.

„To bych se měl ptát spíše já.“

„My tady bydlíme.“

„Ale tenhle dům patří mě,“ zavrčel jsem na ni. Překvapeně na mě vytřeštila oči a její myšlenky byly zmatené. Podívala se po těch dvou dalších a pak se podívala na nás, bojovně a odhodlaně. I přesto, že byla o hlavu menší než já, šel z ní strach. Udělala ke mně krok blíž.

„Ale my ho našli, dali dohromady. Je to náš dům,“ oplatila mi nekompromisně, ale to mě ještě nezná.

„Mám tu svoje věci, postavil jsem to tu celé sám. Patří mi, tak odejděte.“ Zatvářila se ještě rozzuřeněji. Kdyby vraždila pohledem, ležel bych na zemi v kupce prachu.

„Tohle je náš dům. Nemáme kam jít, moji přátele si zvykají na zvířecí krev, nemůžu s nimi mezi lidi. Nezvládli by to. Zvykají si chvíli.“ Nevěřil jsem jí, jen mě chtěla ošálit, ale i tak si ty dva prohlédl. Měla pravdu, oba měli oči sice do zlata, ale pořád je měli ještě rudé. Zkoumavě jsem se díval na ni i a ty dva. Nevěděl jsem, co dělat. Váhal jsem jestli, je tu mám nechat, když se do toho zapojila i Heather.

„Edwarde, tak je tady nech, než si ti dva zvyknou. Sám jsi říkal, že je ten dům pro nás dva moc velký.“ Překvapeně jsem se na ni otočil. Usmála se na mě a lehce přikývla, nemohl jsem jinak než souhlasit. Sám vím, jak je těžké si zvykat, měl bych jim tedy pomoct. Krom toho to té hnědovlásce dlužím.

„Dobře, můžete tu zůstat, než si zvyknete. Ale potom odejdete,“ podíval jsem se na hnědovlásku, která se mírně usmála.

„Dobře. Jsem Bella, tohle je Chris a jeho přítelkyně Lettie,“ představila nás.

„Jsem Edward a tohle je moje přítelkyně Heather,“ představil jsem nás a přitáhl si ji k boku. Vrátili se ke své zábavě a já se vydal s Heather do mého pokoje, kde jsem měl věci. Byl takový, jaký jsem ho nechal, jen tu bylo uklizeno. Heather šla ke skříni, kam si začala skládat svoje oblečení, co si sebou nesla. Já se podíval po pokoji, cítil jsem tu dost intenzivně jednu vůni – Bellu. Všiml jsem si několika knih, které chyběly v polici a bylo to jasně vidět.

Vrátili jsme se dolů, kde probíhala hádka ohledně hry. Překvapeně jsem se na ně díval.

„No tak, Chrisi! Uznej, že je tvoje sestřička lepší,“ usmívala se na něj a Lettie vedle se dusila smíchy.

„To není, podváděla jsi. Strčila jsi do mě a poté odvedla mojí pozornost,“ hádali se spolu. Když si nás všimli, utichli a dívali se na nás. Heather si šla sednou na gauč bez váhání, nikdy jí nedělalo problém seznamování nebo dělení se o dům s někým naprosto cizím.

„Jak to tu vlastně chodí?“ zeptal jsem se. Bella se na mě otočila a spustila.

„Jsme většinou tady nebo na lovu, či blbneme v lese. Já, protože jsem na zvířecí krvi déle, chodím do města a sháním, co je potřeba. Pracuju v jednom baru, ale jinak o nás nikdo neví,“ usmála se spokojena svou prácí..

Jen jsem přikývl. Lettie a Heather si začaly povídat a já si sednul k ní a objal ji. Pozoroval jsem Bellu a Chrise, jak spolu hráli dál. Oba si dělali naschvály a smáli se při tom.

Díval jsem se na Bellu a živě se mi vybavoval den, kdy jsem ji uviděl poprvé.

Tu noc jsem si pamatoval velmi dobře, nešlo na ni zapomenout. Bylo to naposledy, kdy jsem se neovládnul. Pamatuju si, jak mě její krev neuvěřitelně lákala, a ona byla sama v lese a ještě k tomu večer. Nešlo tomu odolat. Pořád vidím její vyděšený výraz před sebou, zběsilý tlukot jejího srdce, které mě tím ještě víc pobízelo, abych ochutnal. Dodnes nevím, jak jsem se od ní dokázal odtrhnout. Potom jsem zbaběle utekl, nedokázal jsem se postavit problému čelem a nechal jsem ji v lese, když se přeměňovala v upíra. Vybavuju si její slova, když jsem se blížil k jejímu hrdlu. „Kousni mě a já tě zabiju,“ procedila na mě nenávistně a odhodlaně.

Nemohl jsem ale pochopit, proč po mě neskočila, když mě uviděla. V její mysli nebyla ani známka po nenávisti. Možná si na svou přeměnu nepamatuje. Nebyla by první ani poslední. Musím je odsud co nejdříve vyhnat. Nemůžu riskovat, že by si vzpomněla a ublížila i Heather.

„Edwarde, vnímáš?“

„Jo, promiň, jenom jsem se zamyslel,“ omluvil jsem se a přitiskl si ji blíže k boku.

„Jak jste se vlastně stali upíry?“ zeptala se Heather. Tohle bylo první, co ji napadlo. Ona si svojí přeměnu nepamatovala, tak se zajímala alespoň o tu u ostatních. Jenže při její otázce Bella ztuhla a po její reakci ztuhl zase já.

„Šla jsem se projít do lesa, když mě nějaký pitomý upír kousl. Přísahala jsem, že ho zabiju. A hodlám to splnit.“

„A víš kdo to byl?“ zeptal jsem se a snad poprvé za celou věčnost jsem měl knedlík v krku. Povzdechla si.

„Ne. Nepamatuju si jeho obličej, jenom ty černé oči, které po mě lačnily. Nechal mi jenom papírek, abych se živila zvířecí krví. Tsss… Taková drzost. Tak on ochutná lidskou krev a já se mám živit zvířecí?“ odfrkla si.

„Ale poslechla jsi,“ konstatoval jsem.

„Jo, ale ne kvůli něho. Chtěla jsem oznámit rodičům, že jsem v pořádku. Nevěděla jsem, co od svého upířího já očekávat. Jenže jsem narazila na vůni lidské krve. Za chvíli už jsem v ruce třímala mrtvé mužské tělo. Pochopila jsem, že takhle to nejde a nakonec se zvířecí krví začala živit.“

„Jak se mu chceš pomstít, když nevíš, kdo to je?“ zeptal jsem se. Dnes jsem pokoušel své štěstí.

„Dřív jsem zabíjela všechny upíry, na které jsem přišla,“ uchechtla se. Takže to je ta, které se každý upír obává? Tradovalo se, že to má být muž, ne žena. „Ale jsem si jistá, že až ho uvidím, vzpomenu si a přísahám, že ho bude mrzet, že se narodil,“ procedila skrz zuby. Tohle není dobré.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře