16.04.2010 [20:10], Ree, ze série Kousni mě a já tě zabiju, komentováno 0×, zobrazeno 3311×

Bella prostě nemůže zůstat sama...

„Nemyslím, že je to dobrý nápad. Vy jste rodina a já samotářka. Nemůžu změnit svůj život ze dne na den,“ řekla jsem a vyběhla z domu.

„Hodně štěstí,“ slyšela jsem za sebou tichý Esmein hlas.

Běžela jsem hluboko do lesa a bylo mi jedno kam. Musela jsem prostě co nejdál. Co nejdál od té rodiny, od jejich pouta.

Už byla tma a na nebi byl vidět jen měsíc a hvězdy. Běžela jsem, až jsem se dostala k Michiganskému jezeru.

Jeho krása mě v tuhle chvíli moc nezajímala, ale jedna skála. Zaujala mě až celkem vysoká skála. Vylezla jsem na ni a sedla si na její kraj. Nohy jsem si dala k hrudníku a pevně je objala. Dívala jsem se na jezero a na to, jak se od jeho hladiny odráží zářivý měsíc a plno hvězd. Cítila jsem bolest, kterou jsem už dlouho nepociťovala. Byla schovaná někde v zadní části mé mysli, ale oni ji opět vrátili napovrch. Vrátili mi vzpomínky a bolest z mého lidského života. A připomněli mi moje prokletí v podobě věčnosti. A kdo za to všechno mohl?

Monstra, mezi které teď patřím - upíři. Oni mohli za všechno, za mojí bolest, za mojí smrt. Zrůdy, mezi ně patřím i já. Ztěžka jsem se nadechla, i když jsem to nepotřebovala. Tolik mi začaly chybět slzy. Dřív jsem je nenáviděla, jelikož ukazovaly okolí mojí slabost. Teď mi ale ten projev slabosti tolik chyběl. Místo toho se mi z hrdla draly jen vzlyky. Pevněji jsem si objala nohy a zavřela oči.

Za tohle mohl jen jeden upír, co mi zničili život. Jeden blbec, který nás zabili. Ano, zabil nás. Zabil mě. I když jsem stále tady, on mě zabil. Zabil moje lidství a poslední zbytky života, co jsem měla. Zabil moji naději na lepší zítřek, vše to pohřbil jedním blbým kousnutím. Měl mě rovnou zabít, nemusela bych se teď plácat ve své věčnosti. Měl mě zabít, jako zabili mého bratra. Ne, on byl tak hodný a nechal mě žít.

Ale co je tohle za život? Je to prokletí. Zdá se mi, že to udělal naschvál. Copak jsem se toho už předtím dost nenatrápila? Podle něj asi ne, tak mi dal další trápení.

Upíři zničili moji rodinu. Zničili vše, co mohli. Ale proč zrovna mou rodinu? Proč zabili mého bratra? Proč se ten blbec neudržel a nenechal mě být? Protože je život svině a upíři ještě větší.

Jsou to teprve čtyři roky, co jsem upír. Tak krátká doba. Jak mám vydržet po zbytek věčnosti, když už teď mi přijde čas neuvěřitelně pomalý? Ploužím se a nudím, a to to mám vše vydržet ještě takovou dobu? Věčnost. Bože, to se nedá. Zabíjím upíry a co budu dělat za padesát let? S mým tempem je všechny vyhubím. A pak se unudím.

Ach, Matthew, jak moc mi chybíš. Nejen ty, ale i rodiče.  Jak se asi mají a jak zvládli moji ztrátu? Mám takový pocit, že to nezvládli a nejsou spolu. Vždyť oni byli spolu jen kvůli mně. Pokoušeli se, ale když jsem zmizela i já, pochybuju, že se ještě snažili. A jak se má asi Chris? Povzdechla jsem si a podívala se na nebe, kde stále vévodil ten velký zářící kruh, co krade světlo od slunce. Vzlyky nechtěly přestat a samota mě stále pohlcovala. Teď se ten nápad utéct nezdál jako nejlepší. Možná, kdybych to alespoň zkusila, možná by to fungovalo, kdybych tomu dala šanci. Měla jsem naději na rodinu, která mě bude mít ráda. Na rodinu, která mi už tak dlouho chyběla.

„Sakra, Bello, vzpamatuj se!“ vykřikla jsem do větru a ještě chvíli se ozývala ozvěna. Snad poprvé za svou existenci jsem byla v nesnázích. Nevěděla jsem, co chci. Byla jsem zmatená. Chtěla jsem mít někoho, kdo mě bude mít rád. Někoho, kdo mě vyslechne, poradí mi… někoho, komu bych mohla říct všechno. Ale mohl někdo takový být upír? Byla jsem schopná se po všech těch vraždách kamarádit s upírem? Mohla bych se mu podívat do očí? Co se to se mnou děje? Nikdy dřív jsem svého života nelitovala. Tak proč teď? Tolik otázek a já nedokážu ani jednu zodpovědět.

Ne, nemohla bych s nimi žít. Nemůžu je vystavit nebezpečí. Za těch pár let jsem se dostala do mnoha problémů. Jsem si jistá, že se jednou nakupí a zasáhnou mě najednou. Ten, kdo by byl se mnou, by nemusel přežít. Nikdy jsem nebrala ohled na druhé. Tedy nikdy za svůj upíří život. Tak proč je beru teď? Proč mi záleží na tom, jestli bych tu rodinku ohrožovala? Proč se bojím, že by se jim mohlo něco stát? Vždyť jsem s nimi byla jenom chvíli, proč mě teď tak bolí, že jsem od nich odešla?

Nedokázala jsem nad tím dále přemýšlet. Nesměla jsem. Věděla jsem, že bych se za chvíli rozhodla vrátit za nimi. Stopa ještě nevyprchala, dostala bych se k nim. Bylo to pro ně ale moc nebezpečné, nemohla jsem.

Zatřepala jsem hlavou, abych si pročistila hlavu, ale moc to nepomohlo. Naposledy jsem se podívala na jezero a otočila se k útěku na další místa. Stále jsem před něčím utíkala. Před svou rodinou, zabitými upíry, lidmi, které jsem si oblíbila… Utíkala jsem před svou minulostí, ačkoliv jsem věděla, že budoucnost bude úplně stejná. Věděla jsem, že se zabíjením upírů nepřestanu. Nebo jsem si to alespoň myslela.

Pročesávala jsem Jižní Ameriku křížem krážem a nějakou dobu jsem se potloukala Amazonským pralesem. Za ty měsíce, možná i roky, na můj seznam přibylo pár dalších vražd. Ačkoliv jsem vraždila dál, už jsem z toho neměla ten požitek. Nevychutnávala jsem si to. Už jsem nebyla ta stará Isabella. Zabíjela jsem už jen z pomsty a i to mě později omrzelo, tak jsem se rozhodla vrátit se do Severní Ameriky. Naposledy jsem tam byla, když jsem v Michiganu potkala tu rodinu. Rodinu, která mi změnila život.

Rozhodla jsem se poznat i další část Spojených států. Na západ jsem se nikdy nedostala, ale teď mě tam táhla neviditelná síla. Jakoby ke mně bylo přivázané neviditelné lano a někdo za něj na druhém konci tahal.

Státy jako Californie, Oregon nebo Washington mě nikdy netáhly. Možná proto, že to nebyly až tak slunečné státy a já slunce vždycky milovala. Ráda jsem se mu ukazovala a milovala, když se mě jeho paprsky dotýkaly. Jenže teď si to nemůžu dovolit. Slunečné dny musím trávit v lese, aby mě náhodou nějací lidé neviděli. Blbé zákony.

Zkoumala jsem lesy Oregonu, když jsem narazila na další upíří pach. Byl silný a byly dva. Museli tudy jít před chvíli, stopa byla čerstvá. Vyšplhala jsem na strom a přeskakovala z větve na větvi. Byla to nejbezpečnější cesta, když proti mě byla přesila. Po pár metrech se jejich pachy rozdělili. To byla moje výhoda. Vydala jsem se po jedné stopě a za pár sekund našla svůj cíl. Cíl s dlouhýma nohama a štíhlým tělem, brunetku s nádherně dlouhými kudrnatými vlasy. Lehce našlapovala a ostražitě se rozhlížela kolem. Určitě už cítila můj pach, ale nemohla mě nikde najít.

Zlehounka jsem doskočila na palouček za ní a rychle se schovala za strom. Byla jsem připravena k útoku, když jsem ucítila i další pach. Sakra. Chtěla jsem vyšplhat zpátky na strom, ale bylo pozdě. Slyšela jsem za sebou tiché kroky a v rychlosti se otočila. Chtěla jsem zaútočit, ale když jsem pohlédla do tváře toho neznámého, ztuhla jsem.

„Isabello?“ ozval se hlas, který jsem strašně dlouho neslyšela. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. Ne, to nemohlo být tak, jak si myslím. Určitě teď sním. Sakra, vždyť jsem upír nemůžu snít. Zhluboka jsem se nadechla a znovu rozevřela víčka.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře