13.05.2010 [15:45], Ree, ze série Kousni mě a já tě zabiju, komentováno 14×, zobrazeno 3748×

Konečně další dílek :) Bella se prostě Edwardem nenechá jen tak svést :D

„Alice, dělej, musíme do školy,“ popoháněla jsem ji výjimečně já.

„Jé, Bello, já ti to neřekla?“ zeptala se s nevěřícným výrazem. „My s Jasperem dneska do školy nejdeme. Uděláme si malý společný lov.“

Povzdechla jsem si.

„To jsi mi taky mohla říct včera. Emmette, Rose, musíme jet!“ zavolala jsem do patra.

„Ehm… Emmett s Rose už jeli. Potřebovali si ještě něco vyřídit.“

„Paráda. Odvezeš mě?“

„Promiň,“ usmála se omluvně. „My už vážně musíme jít.“

„Esme?“

„Odjížděla brzo ráno. Má nějakou práci. A než se zeptáš, Carlisle je v práci.“ A Chris s Lettie se vydali na lov už včera, sakra!

„Takže mám běžet? Dnešek vážně začíná skvěle.“

„Můžeš si vzít moje auto,“ usmála se na mě.

„Moc dobře víš, že neumím řídit,“ řekla jsem naštvaně.

„Vím,“ zacvrlikala. Proletěla kolem mě a v závěsů za ní s rychlým Ahoj i Jasper.

Paráda, takže do školy se běží. Naštvaně jsem vydechla, a když jsem zjistila, že do začátku školy zbývá deset minut, rychlostí blesku jsem se rozeběhla.

Přiběhla jsem pár minut po zvonění. Zpomalila jsem na lidskou rychlost a řítila se přímo k učebně. Profesor už tam bohužel byl.

„Omlouvám se, zaspala jsem,“ omluvila jsem se a zezadu se ozval zadržovaný smích.

„Hlavně že jste přišla, jeden žák nám chyběl. Pracujete ve dvojicích, tak si přisedněte k panu Masenovi.“

Tak malý lov, Alice?! No počkej!

S úsměvem jsem profesorovi přikývla a bez řečí si sedla k Edwardovi.

„Tak co máme dělat?“ zeptala jsem se.

„Přišla jsi pozdě, už to je,“ usmál se a já se na chvíli ztratila v jeho zlatavém pohledu.

„Aha,“ zamumlala jsem a uhla pohledem. Snažila jsem se dívat všude možně, hlavně se jím vyhnout jemu.

„Takže jsi zaspala?“ zašeptal po chvíli a ačkoliv byl jinak ve třídě hluk, jeho hlas mě vyděsil.

„Ehm… Alice mi jaksi pozapomněla říct, že dneska do školy nejede. Rose a Emmett už odjeli, tak jsem musela běžet. Tohle jí nezapomenu,“ zamračila jsem se a viděla, jak mu cukají koutky.

„Hej!“ drcla jsem do něj dotčeně, ale se smíchem, „tohle vůbec nebylo vtipné.“

„Ne, nebylo, promiň.“ Snažil se kontrolovat svůj smích, ale po dvou sekundách vyprskl naplno a já s ním.

Emmetta s Rose jsem potkala až na obědě.

„Jestli ještě jednou pojedete s Alice v něčem proti mně, tak uvidíte,“ vyhrkla jsem ještě dřív, než jsem dosedla.

„My?“ Emmett se zatvářil jako neviňátko a ukázal horní řadu svých bílých zubisek.

„Nejsem blbá!“ upozornila jsem je se zvednutým obočím.

„Hele, Bells, to není nic proti tobě,“ usmála se Rose. „Tohle je spíš… pro tebe.“

„No jasně. Mohli byste se mi přestat plést do mých vztahů? Pokud se nedáme dohromady, tak to bude mít asi nějaký důvod, ne?“

„Je jasné, že se dohromady dáte. Tak vám raději pomůžeme, aby jsi nám potom nenadávala, že jsme ti nepomohli a vy jste se dali dohromady až tak pozdě,“ podotkla.

„Ale-“ chtěla jsem protestovat, když jsem si všimla Edwarda, který vešel do jídelny a zamířil přímo k nám.

„Ahoj,“ pozdravil a Rose se na mě jenom usmála.

„Tak co Volvo, šlape?“ zeptal se Emmett a já se hrozně moc snažila myslet na něco jiného. A už dva dny mi při tomhle snažení na mysl naskakuje jenom jediná věc.

„Volvo vždycky šlapalo a vždycky šlap-Bello!“ otočil se na mě znechuceně.

„Promiň, já za to vážně nemůžu. To Emmett měl blbé kecy!“ stěžovala jsem si a zběsile funěla, jak jsem se snažila to vyhnat z hlavy.

„Co zase já?“ ohradil se Emmett s vykulenýma očima.

„Tvoje vyvolání představy Esme a Carlisleho jak… Bože, Emmette, ty jsi takový idiot,“ nadávala jsem.

Emmett se rozesmál na celé kolo a hned po něm i Rose. Edward měl stejně frustrovaný výraz jako já.

„Promiň,“ špitla jsem a vyletěla od stolu jak smyslů zbavená.

„Bello, počkej,“ snažil se mě se smíchem zastavit.

Neposlechla jsem.

Opřela jsem se o zeď na chodbě a zhluboka dýchala, abych přišla na jiné myšlenky. To se podařilo až s dotekem na mém rameni.

„Nemusela jsi utíkat,“ zasmál se Edward.

„Vážně se omlouvám, ale když žiješ s Emmettem, nakazí tě. Žít s ním pod jednou střechou je prostě k zbláznění,“ uchechtla jsem se.

„Tak se přestěhuj zpátky,“ navrhl a mně zmrzl úsměv na rtech. „Promiň, netušil jsem, že tě to tak vyděsí.“

„Ne, to ne. Jen mě to trochu zaskočilo, když si vzpomenu na události, které zapříčinily můj odchod.“ A i když jsem těmi událostmi myslela naše věčné hádky, na mysl se mi vyplavil první polibek.

„Jasně, chápu.“

„Ne, tak jsem to nemyslela,“ řekla jsem v rychlosti. „Jenom… vždycky bych si vzpomněla na ty hádky a já už se hádat nechci. Krom toho, asi bych už nedokázala žít bez Emmettových vtípků a celé jejich rodiny.“

„To věřím. Celkem ti závidím. Taky jsem do té rodiny mohl patřit, kdybych to nechal Carlisleho vysvětlit.“

„Jsem si jistá, že by tě do rodiny přijali. Jsou jako takový útulek pro upíry,“ řekla jsem s úsměvem.

„Díky za nabídku, ale už tak je vás tam plno. A mně občas klid vyhovuje.“

Chtěla jsem něco říct, ale zvonění na hodinu bylo rychlejší.

„Tak já půjdu. A ještě jednou promiň,“ řekla jsem nakonec.

„V pořádku,“ zasmál se.

Vydala jsem se do třídy, ale ještě jednou se zastavila.

„Edwarde?“ Otočil se. „Mohl by jsi mě po škole hodit domů? Emmett s Rose mají o hodinu víc a mně se nechce v těchhle botech běžet,“ řekla jsem a ukázala na své podpatky. Je zajímavé, že tentokrát Alice nevadilo, že bych si je mohla zničit. Udělá všechno pro to, aby mě s ním dala dohromady.

Nadzvedl obočí a s lehkým úsměvem přikývl.

„Díky,“ špitla jsem a vydala se na hodinu.

Za těch několik málo dnů jsme se spřátelili, sblížili se. Dneska pro mě dokonce i přijel.

„Jdu na lov,“ křikla jsem toho samého dne v noci. Už mě nebavilo poslouchat úvahy holek nad módními časopisy.

„Pozdrav srnky,“ prohodila Lettie, aniž by odtrhla zrak od časopisu.

Vážně by si měla od Chrise na chvíli odpočinout. Leze jí to na mozek.

Srnky, ty byly moje. Hned u domu jsem se rozeběhla a užívala si vítr ve vlasech.. Stále mi zůstávala dobrá nálada. A ta se ještě zlepšila, když jsem zavětřila velké stádo srnek. Za chvíli jsem doběhla až k němu a vyhlížela si svou oběť. Nakonec se jí stala mladá srnka. Už jsem neváhala ani sekundu a jediným skokem přistála před ní a zlomila jí vaz. Užívala jsem si tu sladkou chuť její krve až do dna.

Jenže jedna mi nestačila. Odhodila jsem její tělo pod nejbližší strom a chtěla se vydat za zbytkem stáda, ale když jsem se otočila, naproti mě stál Edward, ruce založené na hrudi.

„Právě jsi mi vycucla svačinku,“ zamračil se na mě.

„Jé, nevšimla jsem si, že jsi ji měl podepsanou, promiň,“ rýpla jsem si do něj.

„Jsi drzá,“ zasmál se.

„Já?“

„No já ti svačinu nesnědl.“

„Kdo dřív přijde, ten dřív… saje,“ zasmála jsem se a přiblížila se k němu.

„Hele, já na tebe byl dneska hodný. No, vlastně už několik dní. Pozval jsem tě do divadla, vozil do školy a ze školy a za celý týden nepronesl ani jednu jízlivou poznámku. Tak za co to bylo?“ kývl hlavou ke stromu, pod který jsem tu srnku schovala. Při tom se ke mně přiblížil na metr.

„Hmmm… za který den myslíš?“ zeptala jsem se a bojovně vystrčila bradu.

„Jsi na mě vážně zlá,“ zamračil se.

„Myslím, že to přežiješ,“ řekla jsem a chtěla odejít, ale chytil mě za ruku a otočil k sobě.

„Tak alespoň malé odškodné, ne?“

„Ne!“ odpověděla jsem automaticky. Zamračil se a políbil mě.

Hej!

Nemůže mě na to někdy připravit? Musí na mě vždycky takhle zaútočit?

Odtáhl se se šibalským úsměvem.

„Promiň, ale kdybych tě na to připravil, tak mi to nedovolíš.

„No to si piš, že bych ti to nedovolila. Nemáš prá-“

Další polibek.

Tentokrát jsem se odtáhla já.

„Hej, co jsem ti o tom řík-“

Třetí polibek.

„Sakra, Edw-“

Čtvrtý polibek.

Tvrdohlavec! Ale ten polibek, rozplývala jsem se.

Uchechtl se.

„Náfuko!“

„Promiň,“ zašeptal a tentokrát se ke mně přiblížil pomaleji. Tentokrát mi dal šanci na odtáhnutí.

„Útěk se nekoná?“ zašeptal.

„Možná potom,“ řekla jsem stejně tiše a usmála se.

Podíval se mi do očí a když jsem je pomalu zavřela, políbil mě. Lehce, s citem, láskou…

A potom se ten polibek stával hlubším a vášnivějším. Za zadek si mě vyzdvihl na sebe a já mu obmotala nohy kolem pasu.

To, že nepotřebujeme vzduch, nám teď naprosto vyhovovalo. Ale postupem času se z toho divokého polibku stával zase jemný, až se Edward odtáhl.

„Hmmm…“ zamručela jsem slastně a zkousla si ret.

„Chceš utéct?“ zeptal se se smíchem.

„Mě se tak lehce nezbavíš,“ upozornila jsem ho.

„To je dobře,“ usmál se a znovu mě lehce políbil.

„Bello?“

„Hmmm?“

„Alice to vidí, že?“ zeptal se s úsměvem a rty přitisknutými stále na mých.

„Myslím, že doma právě oslavuje,“ zamumlala jsem.

„Jeden polibek ještě nic neznamená.“

„A šest?“

„Možná…“ zamyslel se. „Tak ať to má Alice oficiální,“ řekl a vášnivě mě políbil.

Nečekala jsem to, ale prakticky vzápětí jsem mu ten polibek začala oplácet.

„Po tomhle do toho domu plného bláznivých a v tuhle chvíli nejspíš nebezpečně nadšených upírů sama nevlezu,“ zamračila jsem se při představě, jak se na mě všichni sesypou.

Rozesmál se. On se mi regulérně smál. Normálně mu to přišlo vtipné.

„Promiň, ale vidět tě jako koťátko v domě plném hladových upírů je vážně vtipné.“

„Ach jo, člověk tady nedostane žádné zastání,“ povzdechla jsem si.

Přitáhl si mě k sobě a políbil mě do vlasů.

„Mám jít s tebou?“ zeptal se.

„A šel bys?“

„Samozřejmě,“ usmál se a naposledy mě políbil, než jsme se vydali vstříc upířímu blázinci.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

14)  Kiana (03.06.2010 19:07)

Nádherné! Slintám nad tím jako kotě nad miskou mléka! Přenádherná kapitolka!

13)  blotik (17.05.2010 19:55)

wow. Krááása.

7)  sakraprace (13.05.2010 18:14)

Skvěléééé, kdo dřív přijde, ten dřív saje
Krásný díl

1