09.08.2010 [23:30], AnneCullen, ze série Kočičí žena, komentováno 5×, zobrazeno 2755×

Bella je rozhozená a potřebuje přemýšlet. Místo toho potkává Edwarda. Konečně si uvědomí, že k němu něco cítí a ještě něco. Minulost na sebe nedá zapomenout...

9. Minulost tě dostihne v pravý čas…

Ať chceš a prosíš sebevíc,

i když nemáš vůbec nic

vrátí se minulost v pravou chvíli

a zničí tvé dílo, tvou píli.

Ujížděla jsem lesem nejvyšší rychlostí, jakou jsem byla schopná z mého auta dostat. Musela jsem si urovnat pár věcí v hlavně.

Za prvé: Vědí o mě.

Za druhé: Začínám je mít ráda a za třetí:

Chtěla jsem políbit upíra.

Nemůžu se nechat zmást tím jeho sexy zjevem. Kdyby byl člověk, určitě by nebyl tak pěkný. Dobře, já taky nebyla jako člověk zrovna hezká.

To už jsem ale zastavovala u domu. Musím si najít nějaké pěkné místo na přemýšlení. Vzpomněla jsem si na tu hezkou louku ze včerejška – vydala jsem se ji najít.

Potichu jsem běžela lesem, že by mě ani upíři nezaslechli. Chtěla jsem být sama.

Uháněla jsem dál a dál, ale cesta, po které jsem se vydala nemířila k louce. Možná tomu tak chtěl osud, ale objevila jsem se znovu před prapodivným a krásným bílým domem.

Určitě nikdo není doma.

Přiblížila jsem se blíž, avšak si stále dávala pozor, abych neudělala nějaký hluk.

Pro jistotu.

Rychlým skokem jsem se ocitla přímo na ploché střeše. K zemi to bylo nějakých 15 metrů, ale nebylo vidět po okolí. Ve výhledu bránily vysokánské cedry, které byly jistě starší než moje babička.

Stála jsem na kraji a pozorovala prázdnou příjezdovou cestu, když se za mnou ozval zvuk.

Nejsem tu sama.

Moje tělo zareagovalo automaticky, přesto jsem však nebyla na něco takového zvyklá. Ve snaze chránit si záda jsem se přetočila a postavila se do bojové pozice. Byla jsem si jistá, že moje oči žhnou zelenou barvou. Oči lovce.

Naprosto bez myšlenkovitě a s hrozivým vrčením jsem vyskočila po narušiteli a drtivou silou ho srazila na zem tak, že ležel zaklíněný pode mnou.

Celý dům se zatřásl.

Teď jsem hleděla do překvapených zlatých očí Edwarda, který se ani nestihl bránit.

Ale ne! Rychle jsem od něj odskočila, protože jeho dotek vyvolával příjemné brnění po celém mém těle. Rychle jsem vypálila první věc, která mě napadla, abych zamaskovala ten pocit.

„Ale né! Kdybych věděla, že jsi to ty, tak bych po tobě neskákala. Teď si budu muset dát dvojitou protitetanovku!“ Jak jsem tohle vymyslela?

Edward se mezitím vyhoupl do stoje a teď se na mě zamračil.

„Buď aspoň chvilku milá. Chci si promluvit,“ prskl po mně, ale já ho skoro neslyšela.

Naprosto překvapivě se ozval matčin hlas. Jen tichý šepot, který se vznášel v odpoledním vánku.

„Jdi vstříc svému osudu. Neobracej se k minulosti zády!“ Věděla jsem co tou druhou větou myslí. Tohle mi řekla kdysi dávno, když jsem šla na první párty. Tehdy jsem to nechápala, ale teď už jo. Chtěla, abych nezapomněla, kým jsem byla.

Malá Bella sedí ve škole nad knížkou a všichni se jí smějí.

„Šprtko!“ křičí, ale Bella si jich nevšímá. Maminka jí vždycky říkávala, že ať už jí chce ublížit kdokoliv, nepovede se mu to, dokud mu to sama nedovolí.

„Jsi moje milá holčička, zlatíčko! Nikdy nezapomínej, kým jsi.“

Ta vzpomínka byla jako rána do břicha. Svezla jsem se na zem a rozbrečela se.

Vždyť máma zemřela s vědomím, že jsem zapomněla! Teď s odstupem času jsem viděla v Lauře a Hilary jen hnusné pijavice. Ne jako milí upíři, které jsem tu potkala. To ony mě vysávaly tak dlouho, dokud ze staré Belly nezmizela poslední kapka.

„Chceš si promluvit?“ zeptal se krásný hlas a já jen kývla. Ani jsem si neuvědomovala, že mě někam nese, dokud jsme se neocitli na té krásné louce.

Sedl si přímo doprostřed a mě i opřel o hruď.

Zvedla jsem hlavu k nebi a podívala se na zatažené nebe. Tak moc jsem si přála přivolat slunce, ale moje slzy udělaly opak.
K čertu s mojí náladou!
„Tak co se stalo?“ zeptal se a já věděla, že naráží na moji hysterickou scénku na střeše.

„Slyšela jsem svoji mámu,“ zašeptala jsem. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale nevzhlédla jsem.
„Ona je tu s tebou ve Forks?“
„Ne, už je to asi rok, co…“ Znovu mě přemohly slzy. Nemusela jsem tu větu dokončit, aby pochopil. Objal mě svými silnými pažemi a utišoval mě. Utišoval nepřítele.
„Pověz mi o tom, to pomáhá,“ prosil a já cítila jeho studený dech ve vlasech. Budou hezky vonět, problesklo mi hlavou.

„Vezla mě na mé 17. narozeniny, moje auto bylo rozbité. Ten den jsme se hádaly… ona měla pravdu. Říkala, že jsem se změnila. Víš, já byla… hodná. Milá,“ šeptala jsem. „Před autem nám proběhla kočka a máma strhla auto ze silnice… probudila jsem se až v tomhle životě. 13. září roku 2003 Isabella Brownová zemřela. Zrodila jsem se já.“

„Isabella Brownová?“ zeptal se a překvapením se mu zatřásl hlas.
„Ano, něco ti to říká?“
„Ano, Alice viděla Isabellu Brown ve své vizi. Viděla dívku do níž se zamiluji, ale její plamen života zhasl dříve, než jsem ji stihl poznat.“ Překvapeně jsem se otočila a shledala, že má obličej zkřivený bolestí.
„A Isabella Swanová, Kočičí žena, ti nestačí?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  TerezC (10.08.2010 10:00)

omg... super kapča

3)  lied (10.08.2010 08:16)

tak Alice měla o ní vizi to je zajímavé, že ona to zase pochopí jinak

2)  semiska (10.08.2010 00:45)

MOc krásný. Bella jako mrštná kočka, to je pěkná představa. Už se moc těším, jestli to dají spolu dohromady.

1)  Michangela (09.08.2010 23:33)

1