Kočičí žena 16. kapitola

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

30.11.2011 [14:15], AnneCullen, ze série Kočičí žena, komentováno 6×, zobrazeno 2549×

http://www.stmivani.eu/gallery/The_Catwoman.jpg

Dlouho očekáváný ples je tady. Je Edward stále stejný? Jak bude reagovat na Bellinu přítomnost?

16. Ples

Z němého zírání z okna mě vytrhlo zaklepání na dveře. Od rozhovoru s Alicí jsem seděla ve svém pokoji u okna a vyhlížela jeho auto. Jenže on pořád nepřijížděl.

„Dále!“ zaskuhrala jsem. Dveře se hned na to otevřely a dovnitř vešla Haidy s pytlem na šaty a kosmetickým kufříkem. Jako vždy jí to neuvěřitelně slušelo, své dokonalé tělo měla obalené hladkými červenými šaty až na zem se smrtícími rozparky a výstřihem. Temně hnědé vlasy měla navlněné a zpracované do účesu ala 30. léta 20. století.

„Neskutečně ti to sluší,“ polichotila jsem jí. „To už je tolik hodin?“ O Haidy se rozhodně nedalo říct, že je mou přítelkyní, ale rozhodně jsem ji měla radši než ostatní obyvatele hradu.

„Děkuji, Bello, ale až s tebou skončím, nikdo se na mě ani nepodívá,“ usmála se. „A ano, ples začíná už za dvě hodiny.“

Pokynula mi do mé koupelny, kde mě posadila před zrcadlo. Nějakou chvíli si mě prohlížela, než rozhodla, co se mnou udělá.

„Líčení nebudeme přehánět, stejně pod tou škraboškou nebude nic vidět.“

Nastala asi hodina zbytečného zkrášlování mé už tak krásné tváře. Přesto jsem musela uznat, že Haidy je kouzelnice. Vlasy mi vyčesala do výšky, ale stále zbývalo dost pramenů, které mi spadaly okolo obličeje a po zádech až k pasu. Nalíčila mě tak dovedně, že když mi na tvář nasadila tmavě modrou masku s černými krajkami, ještě vynikla hnědá barva mých očí. A ty šaty! Hned jsem měla Ara o trochu radši. Nádherné mistrovské dílo temně modré barvy s třpytivým živůtkem, černými krajkami a průhlednými mušelíny.

Bylo mi smutno, když jsem se natahovala po svém plášti, který měl celou tu nádheru schovat. Nakonec jsem si přeci jen přehodila kapuci přes účes v naději, že se nezničí a vydala se v doprovodu Haidy do Arovy pracovny. Všichni upíři už byli v sále a čekali už jen na příchod vládců. Já měla jít s nimi.

Haidy mě doprovodila ke dveřím a pak zmizela dlouhými chodbami, kterými se z plesového sálu linuly tóny klasické hudby. V pracovně už na mě čekali. Královská rodina. A skutečně tak vypadali. Všech pět mělo převleky podle řeckých bohů. Aro sám nebyl nikým jiným než Diem v zlatém rouše a s blesky v ruce. Caiovy sněhobílé vlasy se ztrácely v zlaté záři obleku Apollóna. Marcus si zjevně na maškarádu příliš nepotrpěl. Černý plášť i černá maska přesto vedle jeho bratrů navodily dojem, že vedle nich stojí samotný vládce podsvětí Hádes. U Sulpicie se nedalo očekávat nic jiného, než převlek Afrodite, i když Athenodora ji zvládala přezářit ve zlatém brnění své jmenovkyně Athény. Při pohledu na Marcuse mě napadlo, jestli by se účastnil tohoto večírku s větší chutí, kdyby mu po boku mohla stát jeho Didyme. Jako by věděl na co myslím,vzhlédl ke mně a já na chvíli spatřila v jeho očích odraz vlastní bolesti – jeho bolesti. I on ztratil lásku. Nikdy jsem nezjistila, co se s Didyme stalo. Bylo o ní zakázáno mluvit. Věděla jsem jen to, že přišla o život během bojů o nadvládu s Rumuny.

Jako v mátohách jsem následovala královskou rodinu, která jistými kroky mířila do sálu. Těsně před tím, než se otevřely dveře, zaštítila jsem jejich myšlenky i svůj pach a tlukot srdce. Kapuci jsem si stáhla ještě víc do tváře, aby mě náhodou někdo i přes tu masku nepoznal. Aby mě on nepoznal.

Když královská rodina vkročila do sálu, hudba přestala hrát a mezi tanečníky se utvořila cesta až k třem trůnům. Aro, Marcus a Caius se usadili a manželky se postavily po pravé ruce svých mužů. Moje místo bylo stát vzadu kousek od Athenodory. Částečně jsem si oddychla, že si mě vedle ní nikdo nevšimne. Mé přání však nebylo vyslyšeno. Hned po druhém tanci se objevil Felix a požádal Ara, jestli si smí se mnou zatančit. Ten svolil a já se musela vzdát své poslední ochrany před Edwardem. Moc mi k nenápadnosti nepřispělo šuškání, které se sálem rozneslo ve chvíli, kdy jsem si sundala plášť. Napadlo mě, že tu už jen chybí reflektory. I když ta pozornost nebyla moc vhodná, musela jsem uznat, že potěšila mé marnivé já, které nějak zvládlo poslední roky přežít. S Felixem se tančilo celkem dobře. Měla jsem ho docela ráda a byl opravdu vtipný a to ne jen kvůli svému hlasu. Přesto jakmile skončil tanec, byl mě nucen předat dalšímu tanečníkovi.

„Smím prosit?“ ozval se za mnou ten hlas, který jsem si tolik přála slyšet. Na okamžik jsem strnula, zatímco Felix se lehce uklonil a zmizel. Otočila jsem se a s očima upřenýma do jeho hrudi jsem přikývla. Nemohla jsem se mu podívat do tváře, i když jsem po tom toužila každou buňkou svého těla. Pokud mě nepoznal doteď, mé oči by mu vše vyzradily. Vložila jsem svou - díky štítu - ledovou dlaň do té jeho a snažila se ignorovat to jiskření. Pomalu jsem prohrávala boj s tím nepodívaje mu do očí. Přesvědčit se, že jsou stále tak zlaté, jako bývávaly.

„Smím se zeptat na vaše jméno? Jsem Edward Cullen a nikdy jsem vás tu neviděl.“ Jen se vším soustředěním jsem zvládla dál studovat jemný vzor jeho hedvábné košile.

„Jsem Marie,“ zalhala jsem a přitom si nadávala, že můj hlas musí přeci poznat. Skutečně na chvíli ztuhl, ale pak se opět uvolnil.

„Tak to mě velice těší, že vás poznávám Marie. Promiňte, že vás obtěžuji, ale velice mi připomínáte jednu dívku, kterou jsem kdysi znal,“ teď mluvil velice tiše. Kam tím míří?!

„Neomlouvejte se. To už mi někdo také říkal. Co se s ní stalo?“ Vůbec jsem netušila, proč se na to ptám. Možná mě už unavovala ta hra. On to určitě ví!

„Přestala mě milovat,“ zašeptal tak tiše, že jsem si nebyla jistá, že jsem slyšela dobře. Zvedla jsem hlavu a střetla se s jeho pohledem. Ne, už nebyl stejný jako kdysi. To zlato zamrzlo, ztuhlo v něco krásného, ale nebezpečného. V něco, co jsem neznala. Byly to oči zrazeného muže. Chtěla jsem rychle uhnout pohledem, ale musela jsem vidět jeho reakci.

Přesně jsem poznala ten okamžik, kdy mě poznal. Panenky se mu rozšířily a náš tanec okamžitě ustal, jak ztuhl. Přesto mě však nepouštěl. Hleděl na mě nevěřícnýma očima a jeho rty bez hlasu šeptaly mé jméno.

„Bello…“ Konečně se mu vrátil hlas. Jenže jako kdyby se v tu chvíli vzpamatoval. Jeho oči byly znovu ledové. Pevně zatnul čelist a odstoupil ode mě, jako bych byla malomocná. Beze slova se otočil a utekl ze sálu.

-moje povídky-