22.08.2011 [16:45], AnneCullen, ze série Kočičí žena, komentováno 5×, zobrazeno 2838×
Po dlouhé pauze od psaní další díl Kočičí ženy, na kterou se teď zaměřím, abych ji co nejdřív dokončila.
Rekapitulace: Bells se už dala do kupy s Edwardem, ale v minulém díle jí přišel dopis od jiné kočičí ženy, Prisily, která má být už nějakou dobu mrtvá. Žádá Bellu o setkání v Mazzole, italském městečku, které shodou okolností leží vedle Volterry.
12. Mazzola
„Prosím, nejezdi,“ přemlouval mě Edward už alespoň po tisící. Uběhly čtyři dny od chvíle, kdy mi přišel dopis. Byl nejvyšší čas vyrazit – ovšem kdyby mi někdo neustále nevyhazoval oblečení z cestovní tašky.
„Já tam musím!“ trvala jsem si na svém a vytrhla mu z rukou chomáč oblečení, který se právě snažil vrátit zpět do skříně.
„Tak mi alespoň dovol, abych jel s tebou,“ prosil a upřel na mě přitom pohled svých zlatých očí takovou silou, že jsem se málem nechala přemluvit. Jenže já už byla rozhodnutá.
„Ne, Prisila jasně napsala, že tam mám být sama.“ Můj tón měl debatu uzavřít, ale on se nenechal vzdát tak snadno.
„Tak s tebou poletím alespoň do Londýna, abych byl blízko, kdyby se něco stalo!“ Protočila jsem oči.
„Nic se mi nestane, jsem nejsilnější bytost na planetě. Navíc -“ vytáhla jsem se na špičky, abych ho mohla políbit. „Bylo by moc nápadné, kdybychom oba zmizeli ze školy. Musím bránit svou čest!“ Přes rty mu přeběhl úsměv a já věděla, že jsem vyhrála. Pro tuto chvíli myslel jen na mě. Bez dalších zbytečných řečí mě vzal do náruče a líbal mě, až se mi motala hlava. Bylo pak těžší trefit do ložnice, ale zvládli jsme to i tak.
***
„Vážně nechceš, abych jel s tebou?“ zkoušel to ještě. Byli jsme na letišti v Port Angels a čekali, až přiletí letadlo do Seattlu. Tam jsem měla přestoupit na letadlo přímo do Florencie s přestávkou v Londýně. Nesměla jsem mu říct, že bych si hrozně přála, aby letěl se mnou. Jenže kdyby se tak stalo, mohl by přijít k úhoně. Já sama se o sebe dokážu dobře postarat, ale on… Třebaže byl upír, nechtěla jsem ho mít ani tisíc kilometrů od Volterry.
„Ne,“ zalhala jsem. „Aspoň se budu víc těšit domů.“ Věnoval mi svůj pokřivený úsměv a naklonil se ke mně. Příštích patnáct minut, než letadlo přiletělo, měly mé rty dost co dělat.
Let do Seattlu byl tak krátký, že ani spáč jako já nedokázal pořádně zabrat. Zato let do Itálie byl tak dlouhý, že jsem se pořádně prospala a ještě jsem měla dost času do přistání. Nejraději bych požádala letušku o něco na posilněnou, ale na mém řidičáku stále stálo jen 18 let. I když vlastně v Evropě se může pít už od 18ti. Nakonec jsem to vzdala a požádala o kolu. Aspoň trochu kofeinu do mých prochladlých žil.
Nakonec se přeci jenom ozval hlas pilota, který oznámil, že budeme přistávat. Alice, třebaže díky mé podstatě nevěděla, co se v Itálii stane, mi pomohla sestavit plán letů tak, že jsem přistávala ve Florencii hodinu před východem slunce. To mi dávalo dost času na to, abych se dostala z letiště přímo do nějakého hotelu, kde mi objednala apartmán, než vyjde slunce a odhalí lidem mou pravou tvář.
U letiště jsem pak snadno našla auto-půjčovnu, kde na mě čekalo stříbrné Volvo, téměř totožné s tím, kterým mě můj osobní anděl vyzvedával každý den do školy. Jen ta vůně mi chyběla. Bez přemýšlení jsem sáhla do cestovní tašky a vylovila tam Edwardovo tričko, které jsem mu trošku dětinsky ukradla, abych v něm mohla spát. Přitiskla jsem si do něj obličej a jeho vůně poklopila skoro tak dokonale, jako by tu se mnou byl.
Ne, na tohle nemám čas. Téměř s posvátnou úctou jsem ho složila do tašky a vydala se najít hotel.
V první chvíli jsem myslela, že Alici zaškrtím. Když jsem žádala o něco na spaní na jednu noc, rozhodně jsem si nepředstavovala nejdražší a nejluxusnější hotel ve Florencii. Ani jsem nezjišťovala, kolik to má hvězdiček. Beztak bych na to potřebovala kalkulačku.
Recepční byla pravděpodobně modelka. A blondýna. Něco na mě zahučela italsky, než jsem jí vysvětlila, že jsem Američanka. Jen se zašklebila a znovu požádala o mé jméno. Tentokrát jsem jí rozuměla.
„Královský apartmán?“ zajíkla se překvapeně a přejela pohledem mé nepříliš luxusně vypadající oblečení, ve kterém jsem strávila ten bůh-ví-jak-dlouho-trvající let. Já vnitřně zuřila a přísahala Alici pomstu. Blondýně jsem to jen potvrdila, takže chvilku ťukala do počítače, než ke mně přišel kluk v hotelovém stejnokroji a vzal mi tašku a požádal, ať jdu za ním.
Možná to Alice tušila. Sice jsem se nejdřív zlobila, ale jakmile jsem skočila do té královské postele, nadšením jsem skoro nemohla dýchat. Jak by mi tu krásně bylo s Edwardem! Při myšlence na něj jsem vyskočila z postele a zatáhla všechny závěsy, což byl úkol docela těžký, když tenhle apartmán zabíral snad celé poslední patro hotelu. Nakonec jsem vešla do koupelny, kde nezůstala bez povšimnutí vana tak pro stádo slonů. Byla bych tam usnula, kdybych si znovu nevzpomněla na tu úžasnou postel a Edwardovo tričko prosycené jeho vůní. Z koupelny jsem vylítla jako střela a skočila do měkkých duchen, tisknouce k sobě ten voňavý poklad. Ještě jsem se natáhla pro mobil a vytočila Edwardovo číslo. Vzal to na první zavonění. S tou vůní jeho trika a hlasem, který byl tak krásný a přes mobil, jsem se rychle propadla do říše snů.
Vzbudila jsem se zmatená. Pokoj se zataženými závěsy neprozrazoval, kolik je hodin, ale věděla jsem, že už bude tma. Trhnutím jsem roztáhla závěsy a pohlédla na srpkovitý měsíc, který právě vystoupal nad obzor. Na západě byly vidět ještě červánky, ale ty mi už potíže nedělaly. Rozsvítila jsem lampičku a při jejím slabém světle sbalila to, co jsem z tašky vytáhla. Mně to světlo stačilo. Ještě trochu vlhké vlasy jsem si stáhla do ohonu a natáhla na sebe tmavé úzké jeany, obyčejné bílé tričko a přes něj tmavohnědý dlouhý upnutý svetřík na několik knoflíčků. V koupelně jsem si ještě propláchla pusu a ohodila ledovou vodou obličej, abych se probrala. Líčení nebylo potřeba. Vzala jsem si tašku a pečlivě za sebou zavřela. Na recepci už seděla jiná holka, ale pořád to byla určitě nějaká misska. Byla překvapená, že se odhlašuju takhle před nocí, ale neřešila to. Všechno jsem zaplatila a pak konečně nasedla do auta a uháněla vstříc Mazzole.
***
Dojela jsem tam ještě před rozedněním, takže jsem se v pohodě zvládla ubytovat v malém hotýlku na náměstí. Tentokrát žádný luxus, ale vyhovovalo mi to. Celý den jsem zase prospala, přesto jsem se vzbudila vyčerpaná. Zdál se mi sen. Vím, že mi byla zima. To od kamenných zdí, které byly všude kolem. Bála jsem se. Ale věděla jsem, že se musím vzchopit. Že tím, že nic nedělám, ubližuju Edwardovi. Vzbudila jsem se, když jsem uslyšela zvuk otevírání mříží.
Nechtěla jsem nad tím snem dál přemýšlet. Do setkání s Prisilou mi zbývala půl hodina. Vyhlédla jsem z okna. Náměstí Mazzoly bylo temné a prázdné. Rychle jsem se oblékla a raději si sebou vzala tašku. Kdo ví, co po mě bude Prisila chtít.
Neměla jsem z toho dobrý pocit, když jsem si tam sedla na lavičku. Zvlášť, když světla lamp zablikala, než vypnula úplně.
Najednou jsem věděla, že bych tu vůbec neměla být. Chtěla jsem se zvednout a odejít, když mě na místě přikoval hlas.
Hlas, tak krásný a přesto nepříjemný, drzý. Hlas rozzlobeného dítěte. Přesto jasně upíří.
„Jsi tak naivní,“ ozvalo se za mnou. Pak mě něco udeřilo. Těsně před tím, než jsme ztratila vědomí jsem uslyšela vyzvánění mého mobilu. Edward…
2) Judy (23.08.2011 09:17)
Jsem ráda, žes i po tak dlouhé době přidala další díl. I když Edward měl jet s ní. Každopádně Bells musí přežít a Jane by si zasloužila utrhnout hlavu a pomalu ji opékat nad táborákem!
1) semiska (22.08.2011 18:35)
Wow, asi si budu muset dát trošku repete a přečíst si to celé, abych se rozpomněla, ale něco mi v té mé makovičce přeci jenom zůstalo. Takže ji nějakej hnusnej upír vlákal do pasti? Volturiovi? Nebo někdo jiný? No, jsem zvědavá na příště.
5) Helča (29.08.2011 20:11)
Jsem ráda, že pokračuješ. Je to výborné