01.02.2011 [11:00], jeanine, ze série Klavírista Chicago, komentováno 10×, zobrazeno 2472×

6. Článek

Probudilo mě až zastavení auta.

„Jsme na hranici, Bells,“ pohladil mě po tváři Edward.

Trochu jsem se protáhla a promnula si oči. Jimmy vzadu taky spal.

„Krásné probuzení,“ usmála jsem se na Edwarda.

„Nechám vám auto, vrátíš mi ho příště, ano?“ řekl tiše, aby Jimmyho nezbudil.

„Takže se určitě ještě uvidíme?“ zadoufala jsem.

„V to doufám!“ pohladil mě po tváři.

„A jak se dostaneš do Seattlu?“

„Nedělej si o mě starost, to bude hračka,“ uklidnil mě a vystoupil. Ale s tímhle rozloučením jsem nemohla souhlasit a vystoupila jsem taky.

„Počkej!“ zavolala jsem na něj, když chtěl zmizet v lese.

V tu chvíli stál u mě a svíral mě v objetí.

„Bude to znít asi hloupě, když se známe tak krátce, ale miluju tě. Nikdy jsem nevěřila v lásku na první pohled a vím, že mezi námi to možná nikdy nebude klapat, ale tak to prostě cítím,“ rozpovídala jsem se.

„Vůbec to nezní hloupě, protože já cítím úplně to samé,“ přitiskl se k mým rtům a drtil je vášnivým polibkem.

„Co se může stát, když se proměním?“ sice jsem to nechtěla vědět, ale je třeba zvážit možná rizika.

„Budeš muset poslouchat alfu smečky a tvůj bratr tě za mnou zaručeně nepustí! Můj jed pro tebe bude smrtelný, ale věř mi, že bych tě nikdy nekousnul!“ ujišťoval mě. Znělo to děsivě a zároveň směšně.

„Co když se neovládnu? Mám strach, že už tě nikdy neuvidím,“ začaly mi stékat slzy po tváři. Tohle jsem nikdy k nikomu necítila.

„Uvidíš mě, slibuju! Jen co se vrátíš do Seattlu, tak si tě najdu,“ vtiskl mi ještě poslední polibek a zmizel mezi stromy v lese.

‚Proboha, Bello, prober se!‘ Opakovala jsem si. Bylo to šílený. Vůbec nevím, kde se ve mně najednou tolik citů vzalo. Pomalu jsem se dobelhala zpět k autu. Jimmy pořád tvrdě spal, sedla jsem za volant a pokračovala dál v cestě.

Podél silnice v lese běžel do ruda zbarvený vlk. Byl to Jake, byla jsem si jistá. Teď to asi pěkně schytám.

A taky že ano!

„Bell, co to mělo bejt!“ křikl na mě Jake, sotva jsem vystoupila z auta.

„Je to můj život! Nepatřím do tvé smečky, abys mě komandoval!“ křičela jsem já na něj.

„Co se děje?“ vyskočil v autě Jimmy a praštil se do hlavy.

„Řekl jsem ti, ať se k němu nepřibližuje!“ obvinil Jake Jimmyho, ten jen krčil ramena a mnul si bouli na hlavě.

„Zachránil nám život, Jimmyho auto vyletělo do vzduchu, stříleli na nás a on nás zachránil a půjčil mi své auto. Co je na tom špatného?“ snažila jsem se ospravedlnit.

„Líbala jsi ho! Je to … víš kdo, proboha!“ zarazil se v pravou chvilku.

„Já vím, neublíží mi! Máme se rádi! A pokud to nebudeš tolerovat, tak odcházím. To se raději nechám zabít Whitmoorem, než se neustále s tebou dohadovat!“ vyhrožovala jsem.

„Bello, notak prober se! Tohle nejde, měla bys být rozumná! Viděla jsi ho dvakrát!“ pořád mi domlouval, ale tentokrát už klidněji.

„Víš co, Jaku? Končím tuhle hádku, protože to nemá rozumný východisko. Jestli se chceš kvůli něčemu hádat, přečti si dnešní noviny! Já musím napsat článek!“ hodila jsem po něm dnešní výtisk Seattle times a zmizela jsem v domě.

Jimmy přišel za chvilku za mnou.

„Tys mu to nandala!“ usmíval se.

„Počkej, co přijde za chvilku,“ čekala jsem na Jaka, až vypění kvůli tomu článku. Netrvalo to ani minutku.

„Quilleutské historky? Děláš si srandu? Slíbila jsi to starším!“ přihnal se s křikem Jake.

„Už sis to přečetl?“ byla jsem klidná.

„Co se tady děje?“ rozrazil dveře Sam. „Prej byl odsud slyšet křik?“

„Trochu jsme se s bráškou nepohodli, v pohodě,“ uklidnila jsem Sama.

„Trochu, jo? Podívej se, co nechala otisknout!“ podal mu noviny.

„Bello! Slíbila jsi to!“ řekl sotva si přečetl titulku.

„Kruci, tak už si to někdo dočtete?“ uráželo mě, že se nedostali dál než k titulce a už prskaj.

„Ukaž?“ vytrhla mu to z ruky Leah, která se objevila v zápětí za ním a s ní zbytek smečky.

Leah četla nahlas:

Quilleutské historky, Bella Black

Když jsem byla malá, táta nám vždycky vyprávěl strašidelné historky… „Bla bla bla,“ přeskakovala nezajímavé party Leah.

Brácha je miloval, ale já nad nimi jen mávla rukou. Teď, když jsem starší, jsem se s těmi historkami setkala znova. U ohně v Quilleutské rezervaci je vždycky vypráví jeden starý rodinný přítel. S odstupem času jsem se nad těmi příběhy o Měničích a Studených zamyslela… „Bla bla bla“ … A kdo jsou vlastně oni Měniči a Studení. Asi v první řadě vzpomenu film Underworld… „To si děláš srandu, ne?“ komentovala článek Leah.

Kluci se tomu smály, ale Leah pokračovala dál:

Měniče bych přirovnala k Lykanovi, i když to vlastně není vlkodlak, jen si vybral vhodnou formu pro boj se Studenými. A Studení jsou samozřejmě upíři, jen jim nevadí slunce, česnek a možná i svěcenou vodu snesou. Dají se jen spálit na škvarek… „Hezký přirovnání!“ … Ale o tom jsem samozřejmě psát nechtěla. Zajímá mě, proč si Quilleuté ty historky vymysleli? Co je vedlo k tomu, aby dětem vyprávěli tyhle příběhy? Vedli snad někdy v minulosti takový krutý boj anebo to sloužilo jen k zastrašování dětí? Pravdu už se asi nikdy nedozvíme, ale proč se tím nenechat unést a nemyslet si, že ten svalnatý kluk od sousedů se tajně mění ve vlka a ta dívka z titulní strany pánského časopisu pije krev svým obětem. Je krásné věřit v dětství pohádkám a tomu, že dobro vždy zvítězí nad zlem, ale zamysleme se. Co když kdysi žila ta Popelka, co byla neustále umouněná a Zlatovláska, co měla tak blond vlasy, až zářily jako zlaté a co Sněhurka, bledá pleť, rudé rty… Nemohly být ty rty zbarvené krví, vždyť trpaslíky nikdy nikdo neviděl!

Je snadné zasnít se nad tajemným příběhem, těžší ale je, se nad tím příběhem zamyslet. Proč vlastně vznikl a proč si ho neustále připomínáme, aby se udržel v paměti?

Leah dočetla a všichni jen zírali. Čekala jsem reakce.

„No, musím uznat, že tohle je působivé. Napadlo mě, co kdybys ty příběhy sepsala a vydala knížku,“ řekla vážně Leah.

„Fakt vtipný, Leah!“ řekl Sam. „Napsala jsi to hezky, Bell.“

„Díky,“ čekala jsem, co vypadne z Jaka.

„No, zase jsi nezklamala, normálně mám chuť si přečíst pohádky bratří Grimmů!“ řekl Jake. Teď jsem sama nevěděla, jestli to myslel jako vtip anebo vážně.

„Co jsem od tebe mohla čekat, že? Jsi ignorant, Jaku! Ty jsi možná skvělej alfa, ale já jsem dobrá v tomhle, je to moje práce, stojím si za tím a myslím, že jsem tím neublížila ani vám a ani jim!“ vadilo mi, že s tím nesouhlasí.

„Mám pocit, že jsem jedinej, komu něco uniká!“ ozval se Jimmy.

„Tohle se tě netýká, Jimbo. Nestarej se,“ okřikl ho Jake.

„Fajn!“ urazil se a odešel ven.

„Co se s tebou děje, Jacobe? Necháme vás o samotě, nejspíš si máte, co vyčítat,“ odešel taktně i Sam se smečkou.

„Ty noviny si půjčim, ukážu to tátovi. Bude se mu to líbit,“ byla na mě milá Leah, až jsem ji nepoznávala. Jen jsem přikývla, jako odpověď.

„Takže? Teď se mnou nemluvíš?“ podívala jsem se mu do očí.

„Ty to vůbec nechápeš, viď? Jsi jedna z nás, ať chceš nebo ne, stane se to. Cítím, jak se ti vaří krev v žilách, když zuříš. Tvá teplota je vyšší, než u normálních lidí, byl jsem na tom stejně. Už to nebude trvat dlouho, Bell,“ řekl smutně Jake.

„O čem to, do háje, mluvíš?“ vyštěkla jsem na něj.

„O tvojí proměně! Kamarádíš se s upíry, ale to je teď. Brzy je budeš nenávidět, jako my!“ řekl mi narovinu. Tohle jsem nemohla dopustit.

„Ne! To se nestane, já se nesmím změnit!“ začala jsem trochu plašit.

„Bell, už je to nevyhnutelné. Začalo to,“ přišel ke mně Jake a objal mě.

Začaly mi stékat slzy. Konečně jsem poznala lásku a teď ji mám ztratit. Musí se to přece dát nějak vyřešit. Budeme novodobý Romeo a Julie, naše rody se taky nenávidí.

„Jaku, musím být chvilku sama!“ vymanila jsem se z jeho náruče a šla do svýho pokoje. „Prosím, postarej se o Jimmyho,“ poprosila jsem ho ještě.

Snažila jsem se být klidná, třeba se Jake plete. Vůbec se to nemusí stát.

Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, ale pořád se mi to vkrádalo na mysl. ‚Tak dost!‘ řekla jsem si. Zapnula jsem notebook a zkusila jsem napsat článek o přestřelce v papírně, když nebudu myslet na nic jiného, tak stihnu i uzávěrku. Pustila jsem si k tomu rádio. Za chvilku začne Alicina šou. Byla jsem zvědavá na toho klavíristu, jak asi dnes bude hrát.

Článek mi šel docela od ruky, ale chvílema jsem se nachytala, jak myslím na Edwarda a na to, jak bychom mohli být spolu, kdybych se proměnila. Ale pokaždé jsem proměnu zavrhla. Prostě se to nesmí stát!

Pak přišla chvíle, na kterou jsem tak bedlivě čekala.

„A teď vám zahraje klavírista Chicago svou novou skladbu. Prozradil mi, že ji složil ráno, když sledoval východ slunce. Jak romantické. Tak jdeme na to!“ nalákala nás Alice.

Když začal hrát, zavřela jsem oči. Okamžitě se mi vybavilo dnešní ráno a stejný východ slunce. Jako bych měla u sebe Edwarda a sledovala s ním ty první paprsky, co se vyhouply nad obzor. Viděla jsem znovu jeho zářící tvář. Cítila jsem to vzrušení u prvního polibku a zatoužila jsem po něm znova. Jakoby ten klavírista byl na té střeše s námi a cítil to samé, přesně to jsem z jeho hudby cítila. Byla to nádhera.

Chtěla bych Vás poprosit o nějaký ten komentář, abych měla jistotu, že to opravdu někdo čte a já to sem nedávám zbytečně. Děkuji Jeanine.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Kristiana (01.07.2011 21:56)

Nakonec to svým článkem moc nepohnojila.

9)  SarkaS (30.06.2011 19:40)

Možná to v článku zaonačila, ale rozhodně trvám na tom, že to vůbec neměla vytahovat. Bylo to od ní víc než nezodpovědné... Ale Edward se mi líbí

7)  jeanine (03.02.2011 07:01)

Tak přeci. Děkuju, za komentáře.

5)  julie (02.02.2011 12:36)

díky za krásnou povídku,a za to, že se mám na co těšit o polední přestávce

3)  jeanine (01.02.2011 19:16)

Děkuju za i za ty dva komentíky.

1