29.10.2010 [19:45], Evelyn, ze série Klavírista, komentováno 30×, zobrazeno 6165×

Sedmá kapitola aneb Úvod k povídce máme za sebou :-) Zabte mě, ale já se té ukecanosti okolo nezbavím...

Telefon ohluchl. Ušklíbla jsem se na něj a odložila ho na konferenční stolek. Asi nějaký omyl nebo hloupý vtip. I když chvíli jsem doufala, že by to mohl být někdo, koho znám. Spletla jsem se. Zrovna začal další díl seriálu. Zachvěla jsem se. Nebyl úplně nejlepší nápad na něco takhle strašidelného koukat a ani vážně pěkný zadek jednoho z hlavních hrdinů mi nestál za vlasy vstávající hrůzou. Sáhla jsem pro ovladač a televizi vypnula.

Najednou mě obklopovala úplná tma a ticho. Polkla jsem. Tak hlasitě, že jsem se toho skoro lekla. Zavrtala jsem se ještě pevněji do deky a sbírala odvahu k rychlému běhu k vypínači. Jsem vážně trubka. Sama doma koukat na horory. K tomu ten tajemný telefonát… Oklepala jsem se a cítila, jak mi naskakuje husí kůže. Fajn, zítra pracuju jen do dvou odpoledne a pak pojedu okamžitě domů. Ani mě nenapadne být další noc sama v bytě.

Někde pode mnou se ozval výbuch smíchu. Polekaně jsem vyjekla a schovala hlavu pod peřinu. Skvělé, Bello, vážně skvělé. Okamžitě jsem si vybavila všechny ty úplně trapné horory z kolejí, kdy dívku někdo brutálně znásilní a zavraždí, aniž by si kdokoliv z jejích spolužáků něčeho všiml. Živě jsem viděla svou zuboženou mrtvolu ležet v kaluži krve až do pondělního večera, kdy mě začne Charlie postrádat. Fajn, tři, dva, jedna… běh.
Závratnou rychlostí jsem se vyhrabala z peřiny a doběhla ke dveřím. Zašátrala jsem kolem futer a skoro vzlykla úlevou, když má dlaň dopadla na vypínač a pokoj rozzářilo světlo. Už nikdy mě ani nenapadne zůstávat tu takhle sama.

V bytě pode mnou se rozproudil bujarý večírek. Unavená a stále ještě mírně vystrašená a ostražitá jsem si zalezla do postele a snažila se usnout. Vyčerpání, které jsem pociťovala, bylo ale tak velké, že v kombinaci s hlasitou hudbou pode mnou, byl spánek něčím úplně nemožným. Ležela jsem na zádech, koukala do stropu a počítala imaginární ovečky. Místo nich na mě ze tmy pokoje hleděly opět ty oči. Už jsem se jich nebála, ale příjemné mi nebyly. Měla jsem chuť se rozesmát. Nikdy jsem nebyla stavěná na sledování strašidelných filmů…



Dopoledne v práci proběhlo oproti předchozímu dni úžasně klidně. Larry, můj nadřízený, mě dokonce pustil o hodinu dřív domů a já tak stihla dřívější autobus do Forks. Seděla jsem u okýnka, hlavu si opřela o chladivé sklo a bez větší pozornosti sledovala ubíhající krajinu. Po půl roce, kdy jsem tuhle trasu jezdila každé dva týdny, jsem znala snad každičký strom u cesty a dopředu se nakláněla napravo či nalevo, když autobus zatáčel.

Vzhledem k tomu, že jsem přijela dříve, než jsem měla, na mě nikdo na nádraží nečekal. K Charlieho domu to odsud bylo necelých pět kilometrů a já s překvapením zjistila, že se na tu procházku těším. Všude kolem byl klid, ticho a bezpečí. Tátovi bych to nikdy nepřiznala, ale jakmile jsem se dotkla podrážkou boty štěrku na malém autobusovém nádraží ve Forks, spadlo ze mě jisté napětí a neustále aktivní pozornost vůči okolí, nutné pro život ve velkoměstě. Sama sobě jsem se musela ušklíbnout, když jsem si vzpomněla, jak neochotně jsem se sem stěhovala a jak mi zpočátku chyběl Pheonix. Pokládala jsem se za městský typ. Ve skutečnosti jsem ale patřila sem. Což mě samotnou trošku děsilo. Podědila jsem toho po Charliem asi víc, než se mi líbilo.

S batohem na zádech a kapucou staženou do čela jsem kráčela po chodníku kolem jediné hlavní silnice mého města. Těšila jsem se domů, až si udělám veliký hrnek čaje a vlezu si s ním na parapet ve svém pokoji. Zabalím se do deky, vezmu si knížku a pustím hudbu. Má představa ideálního dne. Déšť za okny mě už dávno neunavoval a neotravoval. Zvykla jsem si na něj natolik, že mě jeho setrvalá přítomnost uklidňovala.

Odemkla jsem vchodové dveře a tiše je za sebou zavřela. Nesnášela jsem bouchání dveřmi, i když kromě mě nebyl nikdo, kdo by tu ránu slyšel. Sundala jsem si mokrou bundu a pověsila ji nad topení. Boty jsem zašoupla pod něj. V domácích bačkorách jsem se vydala ke kuchyni a chystala se zavolat Charliemu, že jsem doma. Čekal mě ale menší šok.

„Vážně to tak chceš?” ozval se z kuchyně tichý ženský hlas, který jsem neznala.
„Kate, Bella je velká a rozumná holka, budete si spolu rozumět, uvidíš. Nemáš se čeho bát.” Táta. Jeho slova mi ale jaksi nedávala smysl.
„Já vím, ale neměl bys jí o mě nejdřív třeba říct? Ne ji přivést sem a tradá Bello, tohle je Kate, moje přítelkyně,” pokračovala neznámá žena a já se zmohla jen na zamrkání.
„Neřeknu přítelkyně, ale snoubenka, miláčku,” odpověděl jí Charlie něžně a já téměř nadskočila. Jednak při označení snoubenka a jednak při oslovení miláčku. Nikdy jsem ho z Charlieho úst neslyšela.
„Charlie, to je ještě horší! Bude mě nesnášet. Jsem úplný prototyp zlé macechy. Vdova, mladší než nový manžel a s dítětem na krku. Navíc, když se nastěhujeme sem k tobě, Tom bude muset bydlet v jejím pokoji. Bella bude mít pocit, že se ji snažíme vyšoupnout. Já bych raději se seznamováním ještě počkala.”

Musela jsem si sednout na stoličku v chodbě. Táta si někoho našel. Chce se ženit a bydlet s ní. Určitě to není právě čerstvá láska a nějakou dobu už trvá. Nechápala jsem, proč mi nic neřekl a jak jsem to mohla přehlídnout. Vzpomínala jsem na své návštěvy za uplynulý půl rok a najednou jsem viděla ty drobné změny. Víc se usmíval. Nenosil doma uniformu, ale košile a manžestráky. Vždycky byl hladce oholený. Nerozplýval se blahem, když jsem uvařila. Doma bylo pořád krásně uklizeno a na stole v obýváku měl občas čerstvé květiny.
Musela jsem být slepá, když jsem to neviděla a nedošlo mi, že se něco děje.

Během chvilky jsem se vzpamatovala a po těle se mi rozlil hřejivý pocit štěstí. Táta už není sám. Maminka měla Philla a Carolin, ale táta si od rozvodu nikoho nenašel. Byla jsem ráda za tuhle Kate, kterou na dozajista miloval. Charlie nepatřil k otcům, kteří by dceru seznamovali s náhodnou známostí. S úsměvem jsem vstoupila do kuchyně a hlasitě pozdravila.

Táta stál zrovna u dřezu zády ke mně a lekl se mě tak, že upustil hrnec, který právě umýval. Jeho přítelkyně seděla u stolu a před sebou tiskla hrnek s lahodně vonící kávou tak silně, až jí zbělely klouby. Zarazilo mě, že ona se mě vážně bála. Kdyby mi jí nebylo až líto, musela bych se smát. Bát se mě, Belly Swanové, směšná představa.

„Ahoj tati, dobrý den, Kate. Jsem moc ráda, že vás konečně poznávám, Charlie o vás hodně mluvil,” usmála jsem se na ni a snažila se tvářit opravdu mile. Natáhla jsem k ní ruku, kterou vděčně přijala.

„Zato mně zapomněl říct, že se o mně zmínil. Těší mě, že se vidíme, Bello,” pronesla s úlevou v hlase a i jí se podařilo vykouzlit upřímný úsměv.

Charlie se na mě díval nevěřícně a pravděpodobně přemýšlel, jestli mluvení ze spaní nemám po něm a on mi při některém baseballovém zápasu, u kterého si zdřímnul, neprozradil ještě něco důležitého a rádoby tajného.
Políbila jsem ho na přivítanou na tvář a pošeptala mu, že jsem slyšela jejich rozhovor a chtěla to jemu i Kate ulehčit. Charlie se mírně zarděl a němě na mě zaartikuloval Děkuji.

Táta uvařil kávu i pro mě a společně jsme se posadili ke stolu. I přes občasné chvíle poněkud trapného ticha, jsme si s Kate rozuměly. Prozradila mi, že je jí pětatřicet, má sedmiletého syna a je vdova. Její muž zemřel při autonehodě před dvěma lety. S Charliem se potkali v místním koloniálu, když ji se značnou dávkou studu a nervozity oslovil a zeptal se, jestli se hranolky do trouby dělají na oleji a jaký olej na ně má případně koupit.

Kolem šesté večer se Kate začala nenápadně dívat na hodiny a já, narozdíl od Charlieho, pochopila, že nepočítala s tím, že tu bude tak dlouho a chtěla by jít. S omluvami mi vysvětlovala, že Tom, její syn, měl trénink fotbalu, ale teď už ho jistě maminka jeho spoluhráče veze domů. Charlie vyskočil, jako když ho bodne včela. Rychle pomohl Kate do kabátu a tiše se kál za svojí zapomnětlivost. Spěšně se rozloučili, táta na mě ještě od dveří houkl, že se vrátí do hodiny a byli pryč.


Osaměla jsem. Tak nějak jsem nemohla uvěřit, že se mi to jen nezdálo. Táta a Kate… S úsměvem jsem vstala, umyla nádobí a zavřela se u sebe v pokoji. Jacob bude mít dítě a táta se ožení. Nepravděpodobné, nereálné, téměř nemožné a přesto to tak skutečně bylo. Měla jsem spoustu námětů k přemýšlení, takže z původní plánu jsem vynechala knihu. Ze své poměrně rozsáhlé sbírky CD jsem vybrala klavírní koncert. Můj oblíbený. Přikrytá dekou jsem se posadila na okenní parapet, zadívala se na potemňující krajinu venku a nechala první tóny volně plynout kolem sebe.

Něco ale bylo špatně. Jindy mě tahle hudba dojímala a chytala za srdce, dnes se mi zdála nevýrazná, nezajímavá a obyčejná. Ve srovnání se skladbami klavíristy v Plamenech. Neměla jsem nijak skvělý hudební sluch, ale jeho hudba byla něčím víc. Jako kdyby přes jednotlivé tóny a výrazy promlouval.

Po pár minutách jsem musela CD vypnout. Nešlo to poslouchat ho a zároveň nesrovnávat s ním. Najednou jsem pocítila nutkavou potřebu něco o něm zjistit. Plameny patřily k těm opravdu luxusním restauracím, které jistě mají vlastní webové stránky s informacemi. O něm tam musí být alespoň zmínka.

Zapnula jsem počítač a netrpělivě poklepávala prsty o desku stolu. Nechápala jsem a nelíbilo se mi, jak mě jediný večer s jeho hudbou nenechával v klidu. Nikdy jsem nepatřila k těm slépkám, které se nechají něčím snadno strhnout. Jenže on a jeho interpretace hudby prostě strhující byli.

Plameny skutečně stránku měly. Našla jsem jídelní lístek, nápojové menu, možnost on-line rezervace, jména šéfkuchařů, informace o zamluvení si salonku i seznam slavných osobností, které podnik navštívili. O tajemném panu Edwardu Cullenovi ale ani jediné slovo. Jen strohá zpráva, že každý večer mají návštěvníci možnost poslechnout si živou hudbu. Nic víc.

Zklamaně a trochu otráveně jsem stránky zavřela a z náhlého popudu se podívala ještě na mail. Kontrolovala jsem ho sice v pátek, ale pro jistotu, jestli mi nepíše Renné nebo Angela. Od nich mi nic nepřišlo. Ale z neznámé zahraniční adresy jsem měla tři maily.

S nedůvěrou a očekáváním spamu jsem otevřela nejstarší z nich. Zpráva neobsahovala ani jediné slovo, pouze přiložený soubor naznaný Pro Bellu. Věděla jsem, že bych neměla. Věděla jsem, že mi nějaký agresivní vir může zničit počítač. Věděla jsem, že bych měla soubor okamžitě smazat. Ale nemohla jsem si pomoct a otevřela jsem ho.

V tu chvíli jsem zalapala po dechu a srdce se mi divoce rozbušilo. Tu skladbu jsem nikdy dříve neslyšela, ale nepochybovala jsem, kdo ji hraje. Pár minut jsem nedokázala dělat nic jiného než jen bez hlesu poslouchat. Tiché a jemné tóny následovaly po těch nabitých energií a napětím. Plynule v sebe přecházely klidnější a emocemi sršící místa. Nic tak nádherného jsem nikdy dříve neslyšela. Nechala jsem se tou skladbou úplně polapit a očarovat.

Teprve když skončila, vrátila jsem se do reality. Roztřesenými prsty jsem klikla na druhou zprávu.

Omlouvám se. Byl to hloupý nápad. Omlouvám se za všechno.

Nechápala jsem. Přesto mě ty tři věty utvrdily v přesvědčení, že mi píše on. Nerozuměla jsem tomu. Ale přesto jsem si tím byla naprosto jistá. Stejně jako tím, že ten zvláštní telefonát včera večer pocházel taky od něj. Od Edwarda Cullena.

Prosím, vymaž vše, co jsem ti poslal. Omlouvám se. Jsem sobec a hlupák. Nikdy jsem tě neměl kontaktovat...

Poslední zpráva. Zírala jsem na ni. Ani za nic na světě bych nevymazala tu skladbu!

Chytala jsem se odpovědět, když mi zazvonil telefon. Okamžitě mi blesklo hlavou, že Charlie se zdrží a přijede později. Ani jsem se nepodívala na displej, když jsem hovor přijala.

„Ano?”
„Ahoj Bello, tady Alice Cullenová…”

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

10)  gucci (29.10.2010 22:28)

No konecne.... takhle se mi to libi, ale to cekani za to stalo ...procpak vola Alice?!...libi se mi, kdyz si Edward nemuze pomoct

9)  julie (29.10.2010 22:12)

8)  sfinga (29.10.2010 21:58)

Páni to je novinek, Jacob bude táta, Charlie se ožení,Bella bude mít mladšího nevlastního brášku a Edward ji poslal skladbu. A co od ní chce Alice? Varovat ji?
Myslím, že to nepomůže

Hej, já dohonila skluz, další kapitola tu není Uááá

7)  milica (29.10.2010 21:30)

No tak to jsem zvědavá co bude chtít Alice. A Charlie zaláskovaný, konečně se taky dočkal Pěkné

6)  Janeba (29.10.2010 20:35)

Chlapec se ostýchá?! To je skoro nemožné, ale milé! Už se nemohu dočkat, jak poskládáš novou rodinku dohromady! A Alice ...no nechám se překvapit jak brilantně z toho vybruslíš! Díky!

5)  Carlie (29.10.2010 20:24)

Já chci tu skladbu taky slyšet... no ale Bells se asi nepodělí ani o skladbu ani o skladatele , hm, tak nic
Proč Alice volá? Co Edward vyvádí?
Bylo to úchvatné, Evelyn

4)  eMuska (29.10.2010 20:12)

Dohája! On jej poslal skladbu! Mňa asi klepne! Perfektné! Úžasné! Dokonalé! Ešte stále to akosi nemôžem rozdýchať. On jej poslal skladbu! Eh... to som už písala... To je jedno! je to perfektné! Charlie má Kate. Vyzerá byť milo, i keď nebola nijako extra predstavovaná. Ale dúfam, že fakt nebude nejaká tá macochovská potvora...
Inak... On jej poslal skladbu!

3)  Ree (29.10.2010 20:08)

Ten zadek za to ale fakt stojí!!! Ostatně, jako zbytek těla
Ehm, ale k povídce. Já chci taky dostat takový krásný mejl. Teda, ten první Nenahraješ mi něco?
A Charlie má babu. Ehm, pardon, snoubenku Ty nám ty vztahy začínáš zamotávat Tak co bude dál, co bude dál?

«   1 2