28.12.2010 [18:00], Evelyn, ze série Klavírista, komentováno 35×, zobrazeno 6045×

Náraz

Nepřemýšlel jsem. Na takový luxus jsem neměl ani já čas. Bella zděšeně vyjekla a zcela instinktivně si zakryla oči. Indián za volantem konečně přestal myslet i zírat na mě. Otočil se k silnici a takřka ve stejný okamžik prudce sešlápl brzdu. Bylo ale příliš pozdě.

Bez hlesu jsem sledoval, jak se on i jeho spolujezdkyně nejprve vlivem gravitace naklání dopředu a následně jsou silou strženi zpět do sedaček.
Vyskočil jsem a přirozenou rychlostí jsem doběhl ke stále se pohybujícímu autu. Nezdržoval jsem se otevíráním dveří, prostě jsem je vytrhl a odhodil kus za sebe. Až v tu chvíli jsem si všiml obrovského břicha indiánovy společnice. Z hrudi se mi vydralo temné zavrčení. Tupec! Neriskoval jen svůj život, ale i život té těhotné dívky a jejich dítěte. Uvědomil si to téměř ve stejný okamžik jako já.

Natáhl jsem se k ní, abych jí pomohl dostat se z auta dřív, než nabourá. Indián uvažoval stejně. Naráz jsme oba sáhli po přezce jejího bezpečnostního pásu. Ten dotyk se snad ani nestal. Byl jsem si téměř jistý, že mou ledovou a jeho žárem sálající kůži dělil minimálně milimetr. Přesto jsme se oba otřásli odporem a neubránili se bojovnému vrčení.

Chtěl se na mě vrhnout. Všechno v něm se chvělo touhou roztrhat mě. Stejně jako já na lovu nevnímal nic krom své oběti, on nyní nedokázal soustředit pozornost na nic kolem sebe. Viděl vše zahalené v rudé mlze, jen já byl až nepřirozeně ostrý. Nikdy dřív se tváří v tvář s upírem nesetkal a nyní ho ovládly pudy. Instinkty ho hnaly proti mně. Celé jeho tělo jako kdyby vibrovalo. Z jeho myšlenek jsem pochopil, že se snaží nepřeměnit se v tak těsné blízkosti té dívky. Na zlomek vteřiny se mu v hlavě objevil obrázek ženy s mohutnou jizvou přes celou tvář a jiného indiána s výrazem sebenenávisti, který jsem tak často vídal v zrcadle.
Měl potřebu chránit svou družku. Zabránit, aby jakkoliv trpěla. Její život pro něj byl mnohem cennější než vlastní. Dal by cokoliv za její bezpečí. A právě ta obrovská touha, aby ona byla v pořádku, přehlušila i nenávist vůči mně a dovolila mu rozepnout její bezpečnostní pás. Udělat to samé i s tím svým už nestihl. V myšlenkách na mě řval, ať běžím.

A já běžel. S Bonnie, jeho láskou, v náručí. Posadil jsem ji na židli, kde jsem ještě před dvěma vteřinami byl já, právě ve chvíli, kdy se ozvala ohlušující rána.

Otočil jsem se připraven znovu se k autu vrátit, ale Bonnie pevně svírala mou paži. Nechtěla, nebo spíš nemohla se mě pustit. V hlavě měla dokonalý zmatek. Emoce v ní vířily příliš rychle a ona upadala do šoku. Znala indiánské legendy a domyslela si, kým jsem já, ale i když věděla o tom druhém světě, stále byla člověkem a tak úplně do něj nepatřila. Nikdy se s ním ještě tak zblízka nesetkala.

Trvalo jí celých deset sekund, než nad vším tím zmatkem převládl jediný, zato velmi silný pocit. Strach. Vyděšeně vytřeštila oči a ač chtěla křičet, nedokázala ze sebe vydat ani hlásku.

,,Jacob! Jacob! Jacob!” ozývalo se jí v hlavě. Vyslovit nahlas ale nedokázala nic.

Bella se jako zázrakem vzpamatovala. Vyskočila ze své židle a nevěřícně Bonnie objala. Šeptala jí, že mě musí pustit, abych se mohl vrátit i pro Jacoba. Tiše ji přesvědčovala, aby myslela hlavně na miminko, zatímco jí šetrně a s citem, kterého já v tu chvíli nebyl schopen, uvolňovala prsty křečovitě zaťaté do mého předloktí.

Zdeformovaná kapota auta začala doutnat a to Bonnie donutilo konečně mě pustit. Bez dechu sledovala, jak se objevil první malý plamínek a vyšlehl do výšky. Brzy ho následovaly jeho bratři. Toho jsem se bál. Ani já nemohl bojovat s ohněm. Tenhle jediný živel měl tu moc strávit mé tělo a během chvíle ho proměnit v prach. Mohl mě zabít.

A určitě by zabil indiána, kdybych zůstal jen nečinně stát na místě.

Před pouhými pár měsíci bych něco takového uvítal. Záchrana člověka, která mě stála život. Ušlechtilý a nesobecký čin. Mou rodinu by jistě můj skon trápil, ale odešel bych jako hrdina. Mohli by na mě být pyšní. Věděli by, že jsem překonal tu krvelačnou bestii v sobě i sám sebe a zachránil něčí život, i když jsem musel vědět, že tím svým za to zaplatím.
Jenže před pár měsíci jsem neznal Bellu a neměl naději na budoucnost, v níž bych nebyl zrůdou. Téměř celé století bych bez lítosti nad svou ztracenou existencí vběhl do plamenů. Nyní jsem se k tomu musel skoro přemlouvat.

Nečekal, se pro něj vrátím. Být on na mém místě nechal by mě svému osudu. Bez lítosti a pocitu viny. Nechápal, proč to dělám. Zprvu se po mě téměř ohnal. Napadlo ho, že si chci zblízka vychutnat jeho smrt. Neměl dost sil, aby mi jakkoliv ublížil, ani aby mi svou záchranu usnadnil.

Nebyl na něj hezký pohled. Za svou temnou existenci jsem viděl mnoho týraných, zmlácených či znetvořených lidí. Přesto jsem měl tendenci se od krvácejícího indiána odvrátit, abych se na jeho utrpení nemusel dívat.
Kůži na levé tváři měl úplně sedřenou a svaly pod ní potrhané. Kousek od oka mu prosvítala bělostná kost. Levou paži měl podivně zdeformovanou a z pravé m prýštila temně rudá krev. Nemohl se pořádně nadechnout a já slyšel, jak mu zpěněná krev bublá v plicích. Musel mít zlomené žebro a to propíchlo plíci.
Nedýchal jsem, ale i přesto jsem cítil slabý pach benzínu smíšený s nasládlým pachem spáleného masa. Indián bolestně zasténal a mě tím probral z krátkého šoku z jeho stavu.

Dotýkat se jeho vroucí kůže bylo nepříjemné. V jednu chvíli jsem nedokázal vztekle nezavrčet. Teď jsem to byl já, na koho přirozenost a instinkty doslova křičely Trhej. Má mysl mi ukázala mnoho způsobů, tak svůdně snadných, jak indiána jednou provždy sprovodit ze světa. Nikdo by ani nepojal podezření, že jsem jeho smrti pomohl. Prostě by to vypadalo, že jsem se k němu nedostal včas. Bella by se nikdy nedozvěděla, že jsem ho zabil.

Bella…

Kvůli ní jsem dokázal to, co se už zdálo být naprosto nemožné. Odolal jsem vábení a mámení lidské krve. Kvůli ní jsem našel sílu a vůli nebýt netvorem. I když ona by nevěděla, já bych se jí už nikdy nemohl s klidným svědomím podívat do očí. Nemohl bych stát po jejím boku a vědět, že její přítel, kterého považovala skoro za bratra, zemřel mou rukou.

Přemohl jsem se. Potlačil jsem všechny své přirozené reakce a vzal ho do náručí. Při pohledu na popáleniny na jeho nohách mi unikl bolestný výdech. Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, on to nemohl přežít.

Položil jsem ho na zem několik metrů od auta, které už docela pohltily plameny. Najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Umíral. A musel pekelně trpět. Přesto se jeho bolestí zjitřená mysl zabývala jen a jen Bonnie.

,,Je v pořádku. Bella je u ní a utěšuje ji. Zavolala záchranku,” ke svému překvapení jsem ho utěšoval.

Podařilo se mu zaostřit na mě pohled. Nerozuměl mi. Ne mým slovům, ta kupodivu slyšel dokonale, ale mým důvodům. Nechápal, proč bych mu měl pomáhat.

,,Jo, to je mi taky tak trochu záhadou, ale asi s tím bude mít něco společného Bella a fakt, že tě má ráda,” odpověděl jsem na jeho myšlenky.

Pochopil, že mu vidím ho hlavy a vím na co myslí. Nemohl mluvit a tohle se pro něj stalo spásou. Upadal do bezvědomí a jeho schopnost souvisle uvažovat se pomalu tříštila, ale dokázal mi sdělit, že on do nemocnice nemůže. Ukázal mi, jak vypadá vlčí uzdravování. Netušil, jestli může přežít, ale nemohl riskovat prozrazení jejich tajemství, kdyby ano. I vlkodlaci měli své zákony a ty svědomitě dodržovali.

Musel jsem jednat rychle. V dálce už jsem slyšel houkání sanity. Jeho telefon byl nenávratně zničený. Bonniin ne. Vzal jsem ho i s její kabelkou tak rychle, že ona ani Bella nepostřehly, že jsem u nich na moment byl. Číslo na Sama bylo hned na prvním místě v seznamu. Zvedl to okamžitě.

,,Jaku, zrovna jsem ti chtěl volat. Na hranici jsme zachytili pach upíra,” ozval se dospělejší hlas, než jsem očekával. I když jsem ho neviděl a byl hodně daleko, znovu se ve mně vzedmula chuť ho zabít. Až jsem se sám sobě hnusil.

,,Jacob měl nehodu. Hodně vážnou a vypadá to, že to nezvládne. Kvůli riziku prozrazení vlkodlaků nechce do nemocnice,” oznámil jsem tak věcně, jak jen to šlo.

Z druhé strany se ozvalo překvapené zasyčení.
,,Kam ho mám odnést, abyste se o něj mohli postarat?” položil jsem tu důležitou otázku.
,,Kdo jsi?” vyštěkl Sam. Nebyl hloupý a i přes vážnost situace mu muselo dojít, že obyčejný člověk nejsem.
,,Edward Cullen, ale teď není čas dohadovat se,” odpověděl jsem příkře a dokonale si uměl představit jeho výraz doprovázející zlostné zavrčení. I on ale nejspíš chápal, že není času na zbyt.
,,Váš dům, budeme tam do pěti minut.” Každé slovo odsekával.
,,Já za dvě.” Telefon utichl.

Byl to risk. Obrovský. Servírka z bistra už se probrala a panikařila na terase. Bella a Bonnie naštěstí nevědomky odváděly její pozornost k sobě. Na malém náměstíčku před bistrem nikdo další nebyl nikdo další, ale po cestě být mohl. Upíři dokázali běžet velmi rychle a já byl vždy ještě o něco rychlejší. Nezbývalo mi, než doufat, že i kdybych někoho potkal, neuvidí mě.

V domě, který patřil mé rodině, v tom, kam za mnou před pěti měsíci přišla Bella, jsem Jacoba položil na pohovku. Pořídil jsem ji včera, kdyby třeba Bella chtěla zase přijít. Aby nemusela sedět na dřevné bedně. Teď se béžová kůže barvila krví indiána. Věděl jsem, že bych u něj měl počkat do příchodu vlků, ale zároveň jsem si uvědomoval, že oni by si mou přítomnost mohli vyložit jinak a proti přesile bych neměl šanci.

,,Děkuju,” dokázal zašeptat Jake a ve chvíli, kdy jsem uslyšel zavytí vlka, jsem se rozeběhl zpět do města. Teď už bylo na smečce, aby se o svého člena postarala.

Stihl jsem akorát příjezd sanity. Bella se mi celá uplakaná okamžitě pověsila kolem krku. Pevně jsem ji k sobě přivinul a třas jejího těla rozechvíval i mě. Hladil jsem ji po vlasech a tiskl tak těsně, že snad ani nemohla pořádně dýchat.

,,Jedete s námi?” dolehl ke mně hlas jednoho ze záchranářů. Automaticky jsem přikývl. Bonnie už ležela na lůžku uvnitř auta, napojená na několik přístrojů. Pořád nemohla mluvit, ale její myšlenky byla jasné. Zoufale nechtěla být sama.

,,Jake je se smečkou, ale nevím, jestli to zvládne,” zašeptal jsem Bella. Pevně mi stiskla ruku a semkla víčka k sobě.
,,Nechtěla jsem Bonnie slibovat, že bude v pořádku.”

Zbytek cesty jsme mlčeli.

V nemocnici události nabrali nový spád. Bonnie začala rodit. Po tak stresové situaci to bylo podle lékařů normální.
Bella zavolala Billymu i matce Bonnie. Společně jsme pak seděli na chodbě a čekali. Během pár minut dorazil i Charlie. Naštěstí ho ani nenapadlo vyptávat se mě nebo Belly, jak k té nehodě došlo.

Sestřička z příjmu si zapsala mé i Bellino jméno.
Chodbou kolem nás prošlo sedmnáct lidí.
Charlie pětkrát koupil a přinesl kávu. Dvakrát jsem až do dna vypil svůj šálek.
Bella se ke mně tiskla a neslyšně plakala.
Billy bubnoval prsty na opěrátko svého kolečkového křesla.
Bonniina matka se stále dokola snažila dovolat Jacobovi.

Pak ze sálu vyšel lékař a usmíval se.
,,Bonnie i dítě jsou v pořádku. Můžete jít dovnitř.”

Já i Bella jsme zůstali venku. Ona jsme byli příliš zbabělí. Bonnie se mohla zeptat na Jaka, určitě by se na něj zeptala, a my nechtěli, ani nemohli odpovídat.
Billy dojatě zavzlykal. Slyšel jsem každé slovo, které za dveřmi padlo.
,,Chlapec? Vždyť jste říkali, že budete mít Amandu.”
,,Na ultrazvuku se vždy natáčel, aby nebylo nic vidět,” odpovídala Bonnie a i když zněla unaveně, hrdost v jejím hlase se nedala přeslechnout. ,,Namísto Amandy je to Antony William Black.”

A v tu chvíli jsem se dmul pýchou i já.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

14)  plyshovymedvidek (28.12.2010 19:10)

ach srdíčko kráása

12)  Nosska (28.12.2010 19:04)

Doufám, že bude Jake v pořádku
Tady je krásně vidět ta mužská ješitnost, stačí jedno jméno a hned se stanou pány tvorstva vystihla jsi to skvěle

11)  Domik (28.12.2010 18:53)

nečekala bych, že to někdy řeknu, ale ať jacob přežije. Těším se na další díl!

9)  Gassie (28.12.2010 18:31)

Krásné... A Edward odolal. Zvládl to
Moc se bojím o Jacoba. Přece jen teď má miminko
I když to by mohlo zlepšit vztahy mezi Culleny a smečkou

7)  Bosorka (28.12.2010 18:20)

Ježiši to bylo krásný! Doufám, že to Jake zvládne - už kvůli miminku. A Eda je pašák!

6)  Linfe (28.12.2010 18:18)

Uááá já dostala dneska dvojitou dávku... infarktovou....mimonko...Jacob....no snad to všechno dobře dopadne

5)  Michangela (28.12.2010 18:17)

Tak snad bude mít Sam brzo dobré zprávy o Jacobovi.

2)  eMuska (28.12.2010 17:35)

aaach, to je... wow, už som chcela napísať, že krásne. Hm, ale tá nehoda... Jakea som videla priamo rped sebou... bleee! každý jeden sval... dvíhal sa mi žalúdok... ale stálo to za to§ Anthony, heeej? kto vie, či vedeli, že Edward je Anthony...
Krásne, dúfam, že všetko bude v poriadku...

1)  Lenka326 (28.12.2010 17:16)

To byl fofr, oči mi letěly jak splašené pořád dál a dál. Takže chlapeček? Antony William? Jsem ráda, že to dobře dopadlo pro Bonnie i miminko, jen teď co bude s Jacobem? Pomůže mu vlčí gen nebo to nemůže přežít, jak předpovídal Edward?
Edward. doslova se překonal a já před ním smekám. Ještě před pár měsíci byl schopen vysát člověka a teď skáče do ohně a nosí krvácejího "nepřítele" celé kilometry.
Má Jake naději? Doufám
Úžasná kapitolka

«   1 2