10.12.2010 [18:15], Evelyn, ze série Klavírista, komentováno 38×, zobrazeno 6265×

Ještě jedna "oddělená" kapitola

Dnešní večer jsem si sám určil jako svůj poslední test. Celá rodina mě podporovala a věřila mi. Tentokrát jsem si věřil i já. Tentokrát jsem to prostě musel zvládnout.

Snad ještě nikdy jsem nepil takové množství krve, zvířecí samozřejmě, jako v uplynulých pěti měsících. A právě to naprosto neuvěřitelné množství dokázalo vyhnat i poslední zbytečky rudé z mých očí. Ty nyní byly krásně karamelové. Naposledy jsem tuhle barvu sám u sebe viděl před více než sedmdesáti lety. V době před tím strašně hloupým a vražedným nápadem, že se nemusím nechat omezovat v apetitu. Myslel jsem si, že případné výčitky svědomí prostě odsunu někam do koutku své rozsáhlé mysli a nebudu jim věnovat pozornost. Alice měla pravdu, když mě občas nazvala tupcem.

U Rohů a kopyta jsem hrál každý večer už několik týdnů a k mé radosti mě ani jednou ani na okamžik nenapadlo někomu skočit po krku. Někteří hosté mi voněli, velmi lákavě voněli, ale stačilo vybavit si Bellinu tvář a podařilo se mi to, co s výčitkami svědomí bylo zhola nemožné. Odsunul jsem žízeň do pozadí a ignoroval ji. A světe div se, fungovalo to.

Minulý týden mě Alice vzala na nákupy. Emmett a Jasper jeli samozřejmě s námi jako pojistka, kdyby se něco zvrtlo a já to pokazil. Výjimečně Alici nešlo o to utratit v obrovském obchodním domě co největší sumu peněz a pořídit tolik věcí, že se sotva vejdou do auta. Tohle byla zkouška mého ovládání, mé schopnosti odolat. Bál jsem se, hodně jsem se bál, že tohle nezvládnu.

Byl pátek odpoledne a obchodní centrum praskalo ve švech. Nebylo možné udělat jediný krok, abych do někoho nenarazil, o někoho se neotřel, absolutně se vyhnul kontaktu. A byla to muka. V krku mě tak pálilo, že jsem skrz tu bolest nevnímal myšlenky kolem sebe. Připadal jsem si jako v tranzu. Jako stroj jsem šel dál. Co možná nejvíc se vyhýbal jakémukoliv fyzickému kontaktu. Neviděl jsem nic kolem sebe a nic neslyšel. Kolem mě se vytvořil neprostupný tunel.

Podle plánu jsem si koupil boty a při zkoušení prodavačku požádal o větší velikost. Když jsem i s novými botami v první z mnoha tašek odcházel, věnoval jsem té dobré ženě tak šťastný úsměv, že chudák zčervenala, podlomila se jí kolena a myšlenky se někam vytratily. Jen na mě okouzleně zírala. V elektronice jsem si nechal vysvětlit výhody aktuálně nejpopulárnějšího Iphonu (všichni už jsme ho nějakou dobu měli, ale cílem bylo komunikovat s lidmi). V papírnictví jsem objednal kancelářské potřeby, které jako sponzorský dar jistě potěší jednu základní školu na předměstí. V kadeřnictví jsem si nechal zastřihnout konečky a byl tak soustředěný na sebekontrolu a zkoumání svých pocitů a žízně, že jsem nechal kadeřnici napatlat mi na vlasy půl tuby gelu, než se jí podařilo vytvořit mi na hlavě cosi, co se podobalo mému přirozenému vzhledu. Považovala můj rozcuch za výsledek dlouhého času stráveného v koupelně. Měl jsem takovou radost, že všechno zvládám a nebylo třeba, aby mě Jasper nebo Emmett táhli z dosahu lidí, že jsem se ani neurazil nad úvahami kadeřnice, jestli jsem gay nebo metrosexuál.

Cestou domů Alice zářila a nadšeně vyprávěla, jak je skvělé, že se to podařilo a že mi naprosto věřila a věděla to. Emmett s Jasperem se jen spokojeně usmívali a oba mě v duchu chválili a imaginárně mě poplácávali po rameni. A já byl naprosto vyčerpaný, unavený a mimo. Až po nočním lovu a několika hodinách strávených nehybným ležením na posteli jsem si dokázal uvědomit, že jsem to vážně dokázal. Než jsem poznal Bellu, bylo pro mě něco jako návštěva obchodního domu úplně nemyslitelné.

Do centra jsem chodil denně, vždy s někým z rodiny. A pokaždé to bylo lepší a lepší, až mi nákupy nedělaly sebemenší obtíže. Alice byla z mého úspěchu v sedmém nebi a nenápadně mě využívala jako taškonosiče. Nic jsem proti tomu nenamítal.

Dnes jsem se odhodlal k poslední zkoušce, než budu moct vidět Bellu. K poslední a nejtěžší. Pečlivě jsem se připravil, bohatě jsem se napojil a psychicky se nachystal na vůni krve v té nevyšší možné koncentraci. Nikomu z rodiny jsem o svém plánu neřekl a dokonce se mi podařilo zařídit, aby si Alice vyrazila na výlet do přírody s Jasperem. Uvědomoval jsem si, že riskuji a zahrávám si s ohněm, ale já si tohle potřeboval zkusit, než se setkám s Bellou.

Návštěva nemocnice. Nic těžšího mě na sebe nenapadlo. Ale z pouhé představy, že budu na místě, kde lidé krvácí, jsem pociťoval nevolnost a nervozitu. Před tou velikou budovou hučící přítomností a činností několika set lidí jsem seděl pár minut v autě a uklidňoval se. Dodával jsem si odvahy a myslel na to, že pokud zvládnu i tohohle, můžu zase vidět Bellu. Zase ji líbat. Dotýkat se jí…

Zhluboka jsem se nadechl a vyrazil. Prosklené vchodové dveře se přede mnou automaticky otevřely a já vešel do jámy lvové. Poněkud křečovitě jsem se usmál na postarší ženu na recepci a zeptal se na cestu k ordinaci svého otce. Paní Millesová, jak měla uvedeno na jmenovce, mě okamžitě přiřadila ke Carlisleovi a já si s hrůzou uvědomil, že jsem v tom pekelném soustředění řekl jen, že jdu navštívit tátu. Paní Millesová se naštěstí zabývala jen mým vzhledem a zvláštní podobou s Carlislem a ne mou inteligencí. Mile mi vysvětlila cestu a popřála hezký den.

Výtah byl narvaný k prasknutí, ale já se do něj přece jen vecpal. Dotýkal jsem se nejméně tří lidí. Dýchal jsem velmi těžkou vůni krve a potu. Slyšel symfonii několika srdcí. A vydržel jsem to. Ani jsem neztuhl a nemusel zadržet dech.

Chodbou jsem přešel kolem pohotovosti a tváří v tvář se setkal se ženou, která si držela obvaz nasáknutý krví na odhaleném rameni. Intenzita plamenů v mém hrdle byla takřka nesnesitelná. Viděl jsem všechno kolem v závoji rudé mlhy, ale v okamžiku, kdy se mi hruď tiše rozvibrovala a já už téměř vrčel, před očima se mi objevil obrázek Belly. Viděl jsem ji, jak se opírá o parapet okna a dívá se na hvězdy. V tu chvíli byla nejkrásnější a já si asi prvně přiznal, co k ní cítím. Vzpomínka mě na zlomek vteřiny vytrhla z reality a já najednou nepociťoval tu známou vražednou touhu.

S úsměvem jsem zaťukal na Carlislovu ordinaci a trpělivě vyčkal celou půl minutu, než mi můj otec otevřel. Pohled na něj a jeho vyraz byl k nezaplacení. Překvapeně zamrkal, otevřel pusu a zase ji zavřel. Pak se mě opatrně dotkl, jako kdybych se pod jeho prsty rozplynul a on si tím potvrdil, že jsem jen výplodem jeho fantasie. A jeho myšlenky! Brilantní mysl se na několik vteřin roztříštila do nesouvislých obrazů.

,,Ahoj, přišel jsem se za tebou podívat,” usmál jsem se na něj vesele. Hluboko uvnitř sebe jsem s naprostou jistotou věděl, že tentokrát jsem vyhrál.

………………

Měla jsem pocit, že se mi paže vykloubí z ramenou a vyvěsí se až k zemi. Se zaťatými zuby a ne právě hezkými myšlenkami jsem odhodlaně nesla dvě neuvěřitelně těžké tašky plné jídla. Skoro jsem se rozplakala úlevou, když jsem je odložila v kuchyni na zemi. Pohoršeně jsem si prohlížela své bolavé ruce a nechápala, jak mi mohly konečky prstů tak rychle zfialovět a zledovatět. Stejně jako jsem nechápala, jak může Kate nést úplně stejně těžké tašky, usmívat se přitom a mluvit do hands free sady svého telefonu. Vypadala křehce jako jarní květinka, ale zdání v jejím případě zatraceně hodně klamalo.

Než došla má nastávající nevlastní matka do kuchyně, vytratila jsem se do patra a zavřela dveře pokoje. Tom se rozvaloval na posteli, v uších mp3 a tiše si broukal. Zaúpěla jsem. Soukromí v Charlieho domě už pár dní neexistovalo. Tom mě zpozoroval a provinile se posadil. Náš vztah bratr - sestra byl stále dost rozpačitý a fakt, že on právě okupoval můj pokoj a já spala na rozkládacím gauči v obýváku, mu zabraňoval  chovat se v mojí přítomnosti přirozeně a nenuceně.

,,Ehm, promiň, myslel jsem, že jsi s mamkou jela nakupovat a to je u ní záležitost na delší dobu. Jestli tu chceš být, půjdu třeba někam ven,” mumlal stydlivě a pokukoval přitom po dveřích.

,,Ne, to je v pořádku. Je to tu sice malé, ale myslím, že se sem vejdeme oba, ne?” usmála jsem se na něj a přešla ke křeslu.

Vzala jsem si cestou z poličky knížku a Tom si zase lehnul, ale to ticho v pokoji mělo do uvolněné atmosféry daleko. Chtělo se mi křičet. Původně jsem měla v plánu zůstat na koleji, dokud se Charlie s Kate nebudou stěhovat do nového a většího domu. Jenže táta mě požádal, jestli bych jim s přípravami na stěhování nepomohla. Kate už svůj byt prodala a i s Tomem bydleli u Charlieho. Všichni jsme čekali jako na smilování na převod dost vysoké částky peněz z Katina a Charlieho účtu do banky a od ní k majiteli domu na druhém konci Forks, tedy nijak zvlášť daleko. Dům měl čtyři ložnice, z nichž jedna se měla předělat na Katinu pracovnu, dvě koupelny a prostornou kuchyň spojenou s obývacím pokojem. Pro mě v současné domě představa ráje.

Pro tátu bylo těžké smířit se se stěhováním a svůj dům prodat. Stejně palčivě jako já a Tom s ale uvědomoval, že sem se prostě všichni nevejdeme. A taky chtěl začít nový život s novou ženou jinde. Tady bylo příliš mnoho vzpomínek na maminku a její náhlý odchod. Všechno to bylo logické a já to chápala, jen jsem se nemohla dočkat, až budu mít zase postel, která bude jenom moje, v pokoji, který mi bude plně patřit.

,,Ehm, Bello, nechtěla by sis třeba zahrát jednu hru na počítači? Jako se mnou?” ozval se tiše Tom. Neměla jsem ráda počítačové hry a nikdy jsem pořádně žádnou nehrála, ale v rámci vzájemného sblížení jsem souhlasila. Tom poněkud nadšeněji vytáhl z brašny notebook (vážně nechápu, na co ho má osmiletý kluk) a velmi podrobně mi začal vysvětlovat pravidla. Vypadala docela jednoduše. Moje figurka zeleného draka mohla skákat, chodit dopředu, sbírat zlaté penízky a překonávat překážky v podobě nepřátelských želv, které musela zašlápnout. Tom měl úplně stejnou figurku, jen v modré barvě.

Nikdy bych nevěřila, že mě to bude tak bavit. Tom mě důležitě poučoval a povzbuzoval, když on byl už dávno schovaný v domečku a já se lopotila s první želvou. Radil mi a fandil. Smáli jsme se spolu a mně bylo dobře. S překvapením jsem si uvědomila, že mít mladšího brášku je vlastně docela fajn. Vyrůstala jsem jako jedináček a najednou na prahu dospělosti dostanu hned dva zbrusu nové sourozence. Carolin jsem viděla všehovšudy pětkrát. Byl jí rok a kousek a byla moc malá na cestu letadlem. Já zase moc vytížená povinnostmi ve škole a ne tak bohatá, abych na Floridu létala nějak často. Tom byl sice nevlastní, ale i za tu krátkou dobu jsem ho měla ráda. A po dnešku jsem věřila tomu, že si jednou budeme vážně rozumět.

Vysmátí jsme se jako velká voda společně nahrnuli do kuchyně, kde mi Tom ukázal, kam Kate schovává kolu. Otevřeli jsme si k tomu brambůrky a přesunuli se do obýváku k televizi. Dávali Shreka a podruhé za večer mě překvapilo, že se bavím.

Charlie s Kate jeli do realitky podepsat snad už poslední papíry k novému domu. Když se vrátili, jsem na mě a Toma nevěřícně koukali, ale na obou bylo vidět, jakou mají radost. Kate dokonce nijak nekomentovala poloprázdnou láhev koly, kterou měl Tom na noc zakázanou.

Večer jsem si ohřívala mléko, když za mnou do kuchyně přišel táta. Chvíli postával mezi dveřmi, pak přešel k lince a opřel se o ni. Mlčel a očividně se k něčemu odhodlával. Posadila jsem se ke stolu a jednu židli odsunula i pro něj. S úlevou se na mě pousmál a sedl si naproti mně. Tyhle hovory rodiče s dítětem jsem z duše nesnášela, ale chápala jsem, že někdy k nim asi musí docházet. Charlie s Kate se chtěli na podzim vzít, táta byl v tomhle legračně staromódní a představa, že by spolu jen žili na hromádce mu působila osypky. Tak nějak jsem předpokládala, že se bude chtít bavit o svatbě. Bohužel ne.

,,Víš, Bello, dělá mi trochu starosti ten tvůj vztah,” začal a já okamžitě cítila, jak rudnu. Kdyby Charlie neměl Kate, nejspíš by ho ani nenapadlo, že bych mohla být zamilovaná, ale Kate to na mně poznala. Řekla jsem, že Edwarda jsem potkala v restauraci (pravda), že je to příbuzný Cullenových, které měl Charlie docela rád (pravda), že dočasně žije dál od Seattlu kvůli studiu (částečná pravda) a že si zatím spíš jen píšeme a voláme (poloviční pravda, po telefonu a zvuku jeho hlasu jsem marně toužila).

,,Hm,” zabručela jsem a doufala, že Charlieho moje neochota o tomhle mluvit odradí. Neodradila.

,,Bello, já se trochu bojím, že tě ten kluk jen tahá za nos. Jak dlouho jste se neviděli?” pokračoval a já se jen s vypětím všech sil ubránila zasténání. Byly chvíle, kdy jsem z Kate tak nadšená nebyla. Tohle jistě nepocházelo z Charlieho hlavy. Tomu by vyhovovalo, kdybych měla vztah na dálku a nehrozilo by tak, že se náš vztah stane jaksi i fyzickým. Charliemu to tak jistě poskytovalo klidnější spaní, než kdyby můj přítel bydlel v bytě vedle mě.

,,No, to už je pár měsíců, ale brzy se už uvidíme znovu,” zašeptala jsem a modlila se, aby to byla pravda. I když jsme spolu strávili hodně málo času, zasáhl do mého života tak mocně, že nešlo na něj zapomenout. Chyběl mi. Hrozně moc mi chyběl.

,,Rád bych ho poznal. Přece jen se sluší a patří, aby otec znal potenciálního partnera své dcery,” vynesl táta další úžasný trumf. ,,Mohla bys ho třeba pozvat na svatbu.”

Vytřeštila jsem oči a hlasitě polkla. Táta to myslel očividně vážně.

,,Pozvu ho,” odpověděla jsem dutě.

Charlie se usmál, popřál mi dobrou noc a spokojeně odešel do ložnice. Já zůstala sedět na místě. Přemýšlela jsem a hlavou se mi honilo na milion věcí. Nakonec jsem dospěla k rozhodnutí, že by se Edward mohl seznámit s mou rodinou. Tátovi se bude určitě líbit a až s ním pak odejdu, bude vědět, že jsem v dobrých rukách a šťastná.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

17)  Ewik (10.12.2010 22:47)

Nádhera.
Zvládnul to, já mu věřila. A teď honem za Bellou.
Děkuji a moc se těším na další díl.

16)  Michangela (10.12.2010 22:40)

15)  Lenka326 (10.12.2010 22:10)

Krásná kapitolka , Edward je úúúžasný, zvládl to, všechny zkoušky od Alice i tu, kterou si vymyslel sám. Teď už to musí vyjít, on to nezkazí, já mu věřím . I Bella už si zaslouží vidět Edwarda . Můžu se těšit, že už příště???

14)  milica (10.12.2010 21:48)

Krása, fakt
Jsem ráda že se Edward takhle pěkně drží
A chudák Bella s Charliem se těžko mluví
Nádhera, honem další

12)  Bye (10.12.2010 21:04)

Ááááááááá, Hani, ten obchoďák! Já vím, že to byla vážná věc, ale ty předem vymyšlené úkoly - to bylo fakt perfektní. U zastřihávání konečků vlasů a vytváření rozcuchu jsem se nehorázně řezala!
Gay, metrosexuá, taškonosič
Ale... Návšteva nemocnice... to už taková taškařice nebyla. Zvlášť, když jsi mě nakonec rozbila větou:
"Brilantní mysl se na několik vteřin roztříštila do nesouvislých obrazů."
No a Charlie mě překvapil, stejně jako Bellu. (Která marně touží po zvuku Edwardova hlasu... )

8)  eMuska (10.12.2010 19:14)

Tak to bolo úžasné! Edwardova skúška ohňom bola jedna báseň... Krása!

7)  Luciana (10.12.2010 19:11)

Paráda. Edward to zvládnul, tleskám mu a honem, honem, další kapitolu

3)  sfinga (10.12.2010 18:57)

Tedy, říct, že jsem si užila každé písmenko téhle kapitoly, je málo. Hani, víš jak jsem se po celou dobu Edwardova vyprávění bála, že selže? A ty ho ještě klidně pošleš do nemocnice
Ten kluk je pašák, zvládl to, hurá!
Teď jsem zvědavá na to, zda se skutečně sejde s Bellinou rodinou

Díky, bylo to jako vždy od tebe dokonalé a dechberoucí (Dechberoucí doslova, protože jsem v několika okamžicích tajila dech a zapomínala dýchat)

2)  Texie (10.12.2010 18:41)

Kouzelná kapitola, ale přesto to bylo jako by mi někdo chytil za kšandy a táhl. Stále se přede mnou vznáší vidina toho plesknutí, kdy se konečně zase uvidí...

1)  Janeba (10.12.2010 18:39)

Evelynko, to je krása, prosím, přidej honem další! Vždyť Edward už je připravený, tak proč jsi to v nejlepším utla?! Eda je jednička, naprosto bezvadně se připravil! On to zvládne! Děkuji!

«   1 2