07.12.2010 [20:00], Evelyn, ze série Klavírista, komentováno 38×, zobrazeno 6167×

Odloučení, taková přemosťující kapitola

Otevřeným oknem do pokoje svítilo sluníčko a krásně hřálo. Tady v Seattlu ani léta nebývala zrovna horká, ale nyní, na konci května, se teplota pohybovala kolem příjemných dvaceti stupňů. Přitáhla jsem si křeslo k oknu a nastavila ho tak, aby sluneční paprsky dopadaly přímo na něj. S úsměvem jsem se posadila, pokrčila si nohy a bradou se opřela o kolena.

Měla jsem volný den a rozhodla se pro jednou zapomenout na učení a užívat si volno podle svého. Obě mé spolubydlící vyrazily do víru města a především na návštěvu nově otevřeného obchodního domu v centru, kde podle milionu letáků všude po fakultě a zaplňujících naše poštovní schránky měly první týden obrovské slevy. Pozvaly mě taky, ale všechny jsme předem věděly, že nákupy nepatří k mým oblíbeným činnostem a ráda se jim vyhnu. Jakmile mi u snídaně řekly, co mají přes den v plánu, nemohla jsem se dočkat, až odejdou. Ne že bych je neměla ráda, ale být v bytě sama se mi poštěstilo tak málokdy, že jsem si každičkou osamělou chvíli užívala plnými doušky. Vždy, když jsem byla doma jen já, dělala jsem to samé. Poslouchala jsem hudbu, jeho hudbu, a nechávala se unášet její krásou a vzpomínkami na těch pár ukradených okamžiků, které jsme strávili spolu. Ani dnešek nebyl výjimkou.

Dálkovým ovladačem jsem pustila svou stereo soupravu. Věc, za kterou jsem utratila dvouměsíční výplatu. Těch peněz jsem ani na vteřinu nelitovala. Kvalitnější vybavení se snad ani v běžných obchodech s elektronikou nedalo pořídit. A já chtěla to nejkvalitnější a nejlepší. Měla jsem pocit, že CD, která jsem do sterea vkládala, si to zaslouží.

Pár vteřin ticha, kdy jsem jako obvykle tajila dech a cítila natěšené chvění celého těla, a pak se ozval první něžný tón a mně bylo krásně. Kdyby mě něco trápilo, v tu chvíli ta starost zmizí. Kdyby mě něco bolelo, zapomněla bych na to.

Zavřela jsem oči a vybavila si jeho tvář. Hnědé vlasy, které se i ve tmě měděně leskly, světlou pokožku bez jediného kazu, mužnou bradu, na které se při úsměvu objevil maličký dolíček, rty, které jsem toužila znovu cítit na těch svých, aristokratický nos a temně černé oči. Už jsem si ani neuměla představit tu zvláštní a znepokojující barvu z našeho prvního setkání. Nebyla jsem si ani jistá, jestli jsem si ji nevyfantazírovala. Pamatovala jsem si už jen tu černočernou čerň, ve které bych se s chutí topila celou věčnost.

Přála jsem si vzpomenout si i na jeho hlas, ale to se mi nedařilo. Tři měsíce, nepříliš dlouhá doba, ale vzpomínka během ní dočista vybledla. Mrzelo mě to. Hrozně moc mě to mrzelo. Pamatovala jsem si, jak na mě jeho hlas působil, a chtěla jsem to zažít znovu. Chtěla jsem znovu cítit ten příjemný a vzrušující mráz na zádech, nechat si zrychlit srdeční tep. Chtěla jsem ho slyšet, třeba jen přes telefon, ale Alice mi to vymlouvala. Přiznala mi, že její bratr koutkem mysli stále myslí na porušení toho nedohodnutého pravidla, že si dáme čas a neuvidíme se, dokud si všechno nepromyslíme. Šestým smyslem jsem tušila, že u Edwarda je v tom něco víc. Že on potřebuje čas z jiných důvodů než já. Nedokázala jsem to vysvětlit, ale byla jsem si tímhle svým dojmem téměř stoprocentně jistá.

Nevím, co bych dělala, kdyby nebyl internet. Využívala jsem ho snad vždy. Hledala na něm informace do školy, psala si s mamkou a občas zjišťovala počasí nebo dopravní situaci, když jsem se chytala do Forks. Bylo fajn moct se připojit a hned si všechno pohodlně najít. Nyní se ale internet stal nepostradatelným. Neuměla jsem si ani představit, že bych šla spát bez kontroly emailu. Pokaždé jsem pociťovala mírnou nervozitu, než se můj mail otevřel a zobrazily se nově příchozí zprávy. Měla jsem strach, že jednou žádné nebudou. V tom případě bych se asi zbláznila. Ale nezapomněl na mě. Den co den jsem na mailu našla novou skladbu, poděkování za mé sáhodlouhé ódy na tu minulou a několik málo zkazek o jeho životě a uběhlém dni. Skoro to podle toho vypadalo, že až na pár minut denně jen sedí u klavíru a skládá a hraje.

Po dvou týdnech od našeho posledního setkání a té nešťastné nehody, kdy mi pohmoždil rameno, jsem měla čtrnáct nádherných písní a chtěla si je vypálit na CD. Den na to mi poštou přišel první dopis a první cédéčko. Byly chvíle, kdy jsem milovala Alicinu jinak poněkud děsivou schopnost. V současné době jsem cédéček od Edwarda vlastnila šest a sedmé mělo přijít za tři dny. Snad tisíckrát jsem se podivovala nad jeho činorodostí a umem. Nevynechal jediný den. Každých čtyřiadvacet hodin složil skladbu, která, ač se mi to zdálo nemožné, byla snad ještě krásnější než ta předešlá.

V dopisech doprovázejících cédéčka, v emailech nikdy, mi přibližoval a osvětloval svůj svět. Psal o svém lidském životě, na který měl jen mlhavé vzpomínky, i tom upířím, z něhož si dokonale pamatovat každou vteřinu. Psal o žízni, která ho trápí a někdy až dohání k šílenství, i o své snaze být lepší a definitivně nad ní zvítězit. Bála jsem se zeptat, co to znamená. Psal o své rodině, o jejich přáních, snech a vlastnostech. Bavil mě historkami o Emmettovi a Rose, kteří k sobě podle něj dokonale pasovali i přes jejich naprostou rozdílnost. Líčil, jak všechny Alice a její vševědoucnost vytáčí na pokraj zuřivost a jak se jí Jasper i po společném půlstoletí stále snaží překvapit. Psal o restauraci, kde nyní po večerech hraje. Jmenovala se U Rohů a kopyta. Zdálo se mu to být symbolické a docela vtipné vzhledem k tomu, že jeho minulé působiště neslo název Pekelné plameny. Pro něj prý vydržet mezi tolika lidmi a jejich myšlenkami, které slyšel jako normální řeč (jak se mi ulevilo, když jsem se dočetla, že ty mé mu zůstávají utajeny), bylo téměř jako posezení v pekle. Považoval to za pouze nepatrný trest za své bytí. Nikdy neříkal, že žije. Svůj život po přeměně nazýval existencí. Nenáviděl ji. Jednou se zmínil, že naše setkání tomu všemu dalo smysl. Prý konečně pochopil, proč nemohl zemřít na španělskou chřipku.

Ten dopis jsem měla schovaný pod polštářem. Každý večer před spaním jsem k němu nejprve se zavřenýma očima přičichla a, možná jsem si to jen namlouvala, ucítila slabý závan jeho vůně. Pak jsem přelétla očima všechny řádky a jako motlitbu si jednotlivá slova složená do celku opakovala. Po týdnu jsem dopis uměla zpaměti.

I teď jsem si jeho text téměř neslyšně šeptala k pomalé a jako vánek něžné písni. Myslela jsem na něj a strach z toho druhého, nadpřirozeného světa mě pomalu, ale jistě opouštěl.

………………

Zalepil jsem obálku a do pravého horního rohu přidal známku. Lehce se chvějícími prsty jsem pod ni napsal Bellino jméno a adresu. Bylo to až směšné. Nám upírům se ruce nikdy netřesou. Jen v opravdu výjimečných situacích. Líbilo se mi, že mně se to stává, když myslím na ni. Když píšu její jméno. Isabella Marie Swanová.

Sedmý disk plný mé hudby složené pro ni. Usmál jsem se sám pro sebe. Bál jsem se a očekával jsem, že to bude těžké. Že mě lidská krev bude stále tak lákat a vábit, a ač budu mít hodně dobrý důvod odolat, nezvládnu to a podlehnu. Tak jako vždy. Zase budu slabý a zklamu. Jenže tentokrát by to bylo mnohem horší. Neuměl jsem si představit, že o tomhle bych jí někdy psal, ale pouhé vědomí toho, že jsem někoho zabil, i když znám ji a cítím k ní to, co cítím, mi způsobovalo muka. Měl jsem pocit, že bych tím něco zničil. Ublížil její čistotě a nevinnosti. K mému neskonalému překvapení to tentokrát bylo jiné.

Ne že bych nevnímal tu sladkou vůni a jednou svou částí netoužil cítit tu lahodnou chuť na jazyku, ale byl jsem silnější. Měl jsem tu nejlepší motivaci, abych to dokázal. Každé ráno jsem sledoval svůj odraz v zrcadle. Moje oči už nebyly krvavě rudé, pomalu zlátly a stávaly se stejnými jako u zbytku mé rodiny. Zkoumal jsem ty poslední načervenalé žilky a těšil se, až zmizí úplně.

Dnes mě před zrcadlem přistihla Rose. Byl jsem tak zabraný do pozorování aktuální barvy svých duhovek, že jsem ji úplně přeslechl. Moje sestra se opřela o rám dveří, ruce si založila na prsou a několik minut dokonale tiše vyčkávala a pozorovala mě. Pak si odkašlala. U upíra zcela jasně hraně. I z toho jejího uhm uhm byl slyšet smích. Lekl jsem se. Otočil jsem se na ni a její úsměv mě rozladil. Čekal jsem rádobyvtipné řeči o bručounovi, který se změnil na fiflenu, ale zjistil jsem, že Rosalie je vlastně moc fajn a milá žena.
Po většinu času až do té chvíle před zrcadlem jsem se na ni díval stále ovlivněný těmi prvními roky, kdy se stala členem tehdy ještě malé rodiny Cullenů. Rozčilovala mě a vadila mi její afektovanost, zaobírání se sama sebou, myšlenky na vlastní krásu a dokonalost. Když si nedávala pozor nebo o mně nevěděla, myslívala i na ty nepříliš šťastné aspekty svého života i bytí. Truchlila pro všechno, co ztratila, a kolikrát si přála, aby ji Carlisle nebyl zachránil. Nevyčítala mu to, chápala jeho pohnutky a snahu, ale kdyby se dal vrátit čas, přeměnu by odmítla. Tohle jsem schválně ignoroval a předstíral, že o tom nevím. Nehodilo se mi to do krámu, jak se říká. Její postoj se po příchodu Emmetta změnil. Ona sama se změnila, ale já ji stále viděl jako tu namyšlenou, pyšnou dívku z bohaté rodiny, která znala jen samá privilegia a nevážila si jich.

Byl jsem slepý a hloupý, že jsem nezaznamenal změny, které se s ní udály. Došla až ke mně a posadila se vedle mě. Beze slova mě natočila zpět k zrcadlu. V duchu odříkávala text nějaké šílené moderní písničky, kterou pořád hráli v rádiu. Nechápal jsem, co tím sleduje.

,,Ještě pár dní a tvoje oči budou úplně stejně medové jako ty moje. Podívej. A já nikdy lidskou krev neokusila. Brzy na tobě nikdy to temné období nepozná,” usmála se na mě a prstem ukázala nejprve na odraz jejích očí a pak na odraz těch mých. Přestala si hlídat myšlenky a já viděl, jakou radost z toho má.

Ani ona se ještě plně nepřenesla přes prvních pár měsíců se mnou. Moje tehdejší přehlížení její krásy a to, že jsem se nesnažil se jí zalíbit a získat si její přízeň, ji stále dokázalo rozčílit. Ale byl jsem jejím bratrem a ona pro rodinu dýchala. Bezpečí a pohodlí jejích blízkých pro ni bylo nadmíru důležité. Měla mě ráda, i když věděla o mých chybách.

Sledoval jsem střídavě své i její oči a neubránil se úsměvu. Rose se usmála taky. Když vstala, aby mi dala ještě chvíli soukromí, dokonce mě počechrala ve vlasech.

Mezi dveřmi se na mě otočila.
,,Věřím ti, bráško. Tentokrát to dokážeš. Nevěřila bych, že to řeknu, ale jsem ráda, že jsi Bellu potkal.”

Dveře se za ní zavřely dříve, než jsem stihl zareagovat. Rosaliina důvěra mi dodala sílu. Ještě pár týdnů a budu moct Bellu navštívit, pokud bude chtít.

V nejlepší náladě jsem dopis odnesl na poštu. Přál jsem si být u toho, až ho dostane, ale uvědomoval jsem si, že zatím to není dobrý nápad. Ale už brzy, velmi brzy se zase setkáme. A já budu mít dost síly, abych jí už nikdy nijak neublížil.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

18)  Nosska (07.12.2010 22:59)

Ach já nemám slov, tohle je zkrátka jedna z nejlepších povídek, co jsem kdy četla.

17)  julie (07.12.2010 22:54)

16)  Michangela (07.12.2010 22:51)

12)  Dennniii (07.12.2010 21:25)

ahhhhh to bylo tak nádherný Edwardova vůle je den ode dne silnější a každý den jí posílá novou skladbu to je tak romantický a Rose byla úžasná už se nemůžu dočkat pokračování

11)  Texie (07.12.2010 21:15)

Krása. Vždy mě další a další kapitolou úplně dostaneš. Je to jako dostat se do jiného světa a žít jej s nimi.

10)  Katie (07.12.2010 21:10)

Teda, tahle kapitola na mě měla zpočátku takový... depresivní vliv. Ale nemůžu říct, že by se mi nelíbila, to spíš naopak, byla to jedna z nejlepších (i když je těžké mezi tím vším vybírat, když je všechno tak dokonalé ). Tři měsíce jsou skutečně dlouhá doba, ale docela závidím Belle ty CD s písničkami, taky by se mi něco takového líbilo. Tak romantické...
A ten konec. Ách, já se těším, až ty tři týdny uběhnou! Tak mě ani je moc nenapínej.
Tuhle povídku naprosto nehorázně zbožňuju! A zase budu omývat to samé, co vždycky. Úžasná povídka a ještě úžasnější Evelyn!

9)  Janeba (07.12.2010 20:58)

Ach! Krásné a poetické! I přes to odloučení, jejich láska prýští a zasahuje a ovlivňuje ty okolo! Nádherná Rosalie!Pevně věřím, že to společně, i přes vzdálenost, která je rozděluje, zvládnou! Evelynko - dáváš nádhernou naději!!!
Děkuji!

8)  plyshovymedvidek (07.12.2010 20:56)

7)  Baruu (07.12.2010 20:55)

6)  Ree (07.12.2010 20:52)

No huráááááá, konečně nějaká povídka, kde Rose není ta protivná holka, která vede spolek AntiBella Bylo to super

4)  Lenka326 (07.12.2010 20:31)

Tohle bylo dokonalé. Dvě duše, momentálně osamělé, žijící jen pro svou naději . Díky.

3)  sfinga (07.12.2010 20:22)

Panebože, jak já těm dvěma fandím. Tedy hlavně Edwardovi, za jeho vůli, která stále sílí
Panebože, prosím, ať nezakopne, ať se s Bellou co nejdříve setká
Chtěla bych si jednou poslechnout jeho skladby, které jsou inspirované Bellinou existencí

1)  eMuska (07.12.2010 20:16)

Mňa asi klepne! To bolo úžasne dokonalé a na to, že si to nazvala len akýmsi mostom, to bol totálne okúzľujúci most. Verím, že im to čoskoro vyjde. A Rose bola v dnešnej kapitoke perfektná! Skladám ti poklonu a s večným obdivom čakám na pokračovanie!

«   1 2