05.12.2010 [17:45], Evelyn, ze série Klavírista, komentováno 38×, zobrazeno 6107×

Opožděná reakce

Seděla jsem na schodech a třásla se. Byla mi zima, ale zároveň jsem cítila, jak mi hoří a žhnou tváře. K Edwardovi mě něco silně táhlo. Od chvíle, kdy jsem ho potkala, zapadl do mého života tak přirozeně a definitivně, že jsem si už po těch několika málo dnech neuměla představit, že by do něj nepatřil. Jen myšlenka na budoucnost bez něj mi připadala absurdní a absolutně nereálná. Ale bylo tu to veliké ale.

Znala jsem indiánské legendy a Edwardovo vyprávění mi doplnilo obrázek o upírech. A ten nebyl zrovna hezký. Neměla jsem daleko k hysterii. Poznání, čím ten tajemný muž, který mi uloupil srdce, je, mě vlastně ani nijak moc nešokovalo. Smířila jsem se s tím a přijala to jako fakt až nepřirozeně rychle. Prostě to tak bylo. Ale nedomyslela jsem, co to obnáší a znamená. Záměrně jsem se úvahám na to téma vyhýbala, nebo mi to skutečně ani na chvíli nepřišlo na mysl? Nevěděla jsem.

Ocitla jsem se ve světě plném bytostí, které měly patřit jen do bájí, mýtů, pohádek, legend či hororů. Ale ony byly skutečné, znala jsem se s nimi. Jacoba jsem dokonce považovala za mladšího brášku.

Jake!

Jako smyslů zbavená jsem vyskočila do stoje a seběhla schody. Jen zázrakem jsem neupadla, neuklouzla nebo špatně nešlápla. V kuchyni jsem se vrhla na telefon a přednastavenou rychlou volbou vytočila číslo Blacků. V tu chvíli jsem byla vděčná, že stačí zmáčknout jedinou klávesu. Kvůli třesu prstů a vnitřnímu neklidu bych nedokázala vytočit celé číslo.

Jedno zazvonění, druhé, třetí, čtvrté… Měla jsem chuť zoufale zavýt. Nutně jsem musela s Jacobem mluvit. Potřebovala jsem všechno probrat s někým, kdo do toho druhého světa sám patřil. Po sedmé ozvě vyzváněcího tónu se spustil záznamník.

Rukou jsem zamáčkla vidlici a nezdařený hovor ukončila. S vypětím všech sil jsem v sešitě na stolku u telefonu našla číslo k Bonnie a s veškerým soustředěním ho vytočila. Modlila jsem se, aby u ní Jake byl. Mobil neměl a jet ve svém stavu do La Push, kde jsem ho ani nemusela zastihnout, jsem nemínila. Nezvládla bych bezpečně řídit.

,,Haló?” rozespale se ozvala Bonnie. Skoro jsem výskla úlevou a radostí.
,,Ahoj, Bonnie. Tady Bella. Prosím, je u tebe Jacob?” I já sama slyšela tu naléhavost ve svém hlase.
,,Ahoj, není. Billy je na zítra objednaný na kontrolu s páteří. Poslední dobou ho bolí záda a jizvy se nemůže ani dotknout. Tady ve Forks ani v Port Angels není žádný specialista, takže ho poslali do Seattlu. Jake ho tam dneska vezl a vrátí se až pozítří večer. Jake ti to neříkal?” vzala mi všechny naděje na brzký rozhovor s Jakem.
,,Aha, no, ne. Posledně jsme se trochu nepohodli a od té doby spolu nemluvili. Děkuju a měj se hezky,” spěšně jsem se rozloučila a naprosto neslušně a nevhodně položila sluchátko dříve, než Bonnie stihla cokoliv říct. Věděla jsem, že bych se měla stydět, že nevím něco tak podstatného jako je návštěva lékařského odborníka kvůli Billyho problémům s páteří. Ale nedokázala jsem se soustředit na nic kromě sebe a svého zmatku v hlavě. Bylo to sobecké a ne zrovna projev přátelství, ale nešlo to jinak.

Vyčerpaně jsem se opřela hlavou o futra dveří. Z hloubi duše jsem toužila po společnosti, po blízkosti jiné bytosti. Musela jsem s někým mluvit. Musela jsem se někomu svěřit a vypovídat se z toho všeho, co jsem nemohla říct Edwardovi. Musela jsem si utříbit myšlenky a rozhodnout se, co dělat dál.

,,Se mnou mluvit můžeš, o všem.”

Lekla jsem se, až jsem nadskočila. Bleskově jsem se otočila za hlasem a spatřila Alici sedící u našeho kuchyňského stolu a smutně na mě hledící.

,,Alice?” vydechla jsem nechápavě. Nějak jsem si nedokázala dát dohromady, jak se tu vzala.

,,Potřebuješ se o něčem poradit a já jsem k takovému rozhovoru ve všech ohledech vhodná,” usmála se na mě a ač vypadala jako vždy nádherně, zdála se být unavená.
,,Edward k tobě byl upřímný, ale neřekl ti úplně všechno. Někteří našeho druhu mají ještě něco navíc, oproti ostatním. Zvláštní dary a schopnosti. Například já vidím budoucnost,” vysvětlila mi a těsně před tím, než jsem se mi podlomila kolena a svezla jsem se na zem, jsem ucítila něco ledového a pevného a najednou seděla na židli naproti Alici.

Uvědomovala jsem si, jak rychle mi bije srdce i jak se mi točí hlava. Alice mi chlácholivě stiskla ruku. Věděla jsem, že by mi ten dotyk měl vadit a děsit mě, ale nebylo tomu tak. Alici jsem znala skoro tři roky, denně jsem si vídala ve škole, občas jsem tajně ji a Jaspera pozorovala při nudných hodinách a byla fascinovaná tím kouzlem, které z nich vyzařovalo.
Alice mě pozorovala svýma zářivě zlatýma očima a já se jí kdoví proč bát nemohla. Připadalo mi absurdní, že by mi mohla ublížit. Něco na ní bylo jiné než na Edwardovi, něco na ní mě uklidňovalo a dávalo mi pocit důvěry.

Přesto mi vyschlo v hrdle i ústech a zatoužila jsem po sklenici vody. V podstatě ve stejný okamžik, kdy jsem na pití pomyslela, přede mnou stála po okraj naplněná sklenka.
,,Má schopnost funguje tak, že vidím tvá rozhodnutí. Budoucnost není neměnná, spíš právě naopak. Chtěla jsi se napít a já to viděla. Tohle je jednoduché. Pak jsou ale rozhodnutí, která ještě nepadla, ale přesto o nich vím předem. Všechno kolem k nim směřuje a budoucnost, kterou vidím, se stává nevyhnutelnou,” smutně zašeptala.

Připadala jsem si jako zhypnotizovaná Alicinou blízkostí, pohledem i jejím tak zvláštně zpěvným hlasem. Najednou jsem chápala, co Edward myslel kouzlem osobnosti upíra. Uměla jsem si představit, že jiný upír než Alice by díky tomuhle mohl vábit lidi do temných uliček a skrytých zákoutí. Přesto jsem si byla zcela jistá, že s Edwardem je to jinak. I on na mě jistě působil, ale to, co mě k němu tak táhlo, nemělo s jeho upírstvím nic společného.
Aniž bych z Alice spustila oči, přiložila jsem skleničku ke rtům a zplna hrdla se napila. Alice se na mě povzbudivě usmála a dala mi čas, abych se mohla trochu vzpamatovat.

,,Ty jsi… ehm, viděla, že si budu s někým potřebovat popovídat?” vysoukala jsem ze sebe a snažila se představit si, jaké to je dívat se do cizí budoucnosti, stejně jako jsem chtěla přijít na důvod, proč viděla zrovna mé rozhodnutí někomu se svěřit.
,,Víš, Bello, ty jsi zasáhla do Edwardova života a svého bratra sleduji téměř neustále. Tím, že jste spolu strávili určitý čas a tím, že on na tebe stále myslí, ovlivňuješ jeho budoucnost.”
,,Jak ji ovlivňuji?” vydechla jsem překvapeně a napjatě Alici pozorovala. Nedala na sobě nic znát, ale já poznala, že tahle otázka se jí nelíbí. Že doufala, že nepadne. Nechtělo se jí odpovídat.

Povzdychla a pohlédla z okna. Jako kdyby si chtěla urovnat myšlenky a odpověď dobře promyslet. Obě jsme byly úplně tiše. Slyšela jsem tikot hodin z obýváku a musela se silou držet, abych nepoklepávala nohou nebo alespoň prsty. Alice se vůbec nehýbala, ani nemrkala. V tu chvíli působila až strašidelně.

,,Už když jsem tě poprvé viděla ve škole, měla jsem vizi, v níž jsi byla upírkou. Rudé oči, porcelánově bílá pleť, dokonalé rysy. Nemohla jsem se mýlit. Ať jsem se ale snažila, jak jsem chtěla, nikdy jsem nezjistila, jak a proč by ke tvé přeměně došlo. A ta vize nemizela, naopak. Pokaždé, když jsme se potkaly na chodbě nebo spolu měly společnou hodinu, jsem se utvrzovala v tom, že se to jednou stane. A bála jsem se toho, protože jsem nikdy neviděla nic víc.
Střední skončila, ty jsi odjela studovat na vysokou a už jsme neměly přijít do kontaktu. A já tě přeci vídala. Vždy, když jsem si na tebe vzpomněla, automaticky přišla ta vize. Až do tohohle pátku večer. Viděla jsem tebe a Edwarda a měla pocit, že jsem tu záhadu pochopila, že můj bratr neodolá vůni tvé krve. Že se ale včas vzpamatuje, nebo ho něco vyruší a místo, aby tě zabil, přemění tě.
Nestalo se. Utekl a… no, žízeň zahnal jinak. Měla jsem se radovat, ale něco mě v oslavách jeho vítězství brzdilo,” odmlčela se a zadívala se mi přímo do očí.

Až, když přestala mluvit, došlo mi, že nedýchám. Lapavě jsem nabrala vzduch do plic a snažila se ignorovat hučení v uších. Mrazilo mě v zádech a věta, že žízeň zahnal jinak, mi způsobovala husí kůži. Neměla jsem však odvahu ptát se na tohle téma. Alice nepokračovala a já zoufale potřebovala vědět zbytek.

,,Co se má stát?” dokázala jsem zformulovat smysluplnou otázku.
,,Já nevím. A to je něco, co se mi ještě nikdy nestalo. Ve chvíli, kdy se ty a Edward setkáte, jeho vidím, ale ty se mi rozostřuješ a celá tvoje budoucnost se ponoří do tmy. Zmizí. Ty zmizíš.”
,,Jako že umřu?” zeptala jsem se nepřirozeně vysokým a cizím hlasem.
,,Nevím, co to znamená. Když se rozloučíte a jste zase každý sám, znovu se mi objevíš. Ale jen nejbližší budoucnost. Pár hodin dopředu.
Snažila jsem se zabránit vám, abyste se stýkali, ale neúspěšně. Edward si schválně zničil telefon a zkontaktoval tě, i přes všechna má varování. Poslal ti své skladby. Doufala jsem, že když nedostane odpověď, nechá tě být. Byla jsem bláhová a hloupá. Zrušila jsem vám připojení na internet, ale jeho tvé mlčení ještě popohnalo.
Něco se musí stát. Nevím co a nevím ani, jak to zastavit.”

Zavřela jsem oči, pevně semkla víčka a přála si, aby celá tahle šílenost s upíry byla jen snem. Aby byl Edward obyčejný člověk. Nebyla jsem si jistá, jestli se s ním teď budu moct vidět. Jestli to dokážu. Když jsem se ho před několika málo hodinami ptala, jak se člověk stane upírem, nemyslela jsem na brzkou budoucnost, ale na dobu za pár let. Až se budeme opravdu znát, až si budeme jistí, že tak definitivní krok chceme oba. A taky jsem byla obyčejně zvědavá na jeho svět. Neplánovala jsem nechat se změnit teď. A už vůbec ne nechat se zabít.

,,Myslím, že tak je to správné, Bello. Potřebujete oba čas. Mimochodem, internet už vám jde,” předpověděla Alice mé rozhodnutí o zlomek vteřiny později, kdy jsem k němu sama dospěla.

……………….

Alice stála u okna a dívala se ven. Nemyslela na nic konkrétního, za což jsem jí byl vděčný. Svými myšlenkami a vzpomínkami mi už řekla dost.

Ukázala mi Bellu po našem rozhovoru. Připadal jsem si jako hňup, že mě nenapadlo, že ji to tak vezme. Nadával jsem si za svou možná zbytečně podrobnou upřímnost.

Nyní jsem seděl u notebooku a nahrával novou skladbu. První z mnoha, které jsem podle Alice měl Belle v následujících měsících poslat. První z mnoha emailů, které jsme si měli vyměnit, dokud se mé sebeovládání nezlepší. A já si věřil. Zklamal jsem již mnohokrát, ale teď jsem měl ten nejlepší důvod vytrvat a překonat tu krvežíznivou bestii v sobě.

Pro Bellu a její bezpečí bych udělal cokoliv.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

16)  SarkaS (05.12.2010 21:14)

hm, tak odmlka jo? To jsem zvědavá jak do té odmlky a jejích rozhodnutí zasáhne rada od vlkodlaka, i když je zadaný a o ni nestojí víc než jako o sestru...

14)  Nosska (05.12.2010 19:59)

No to snad ne?! Přece ke nemůže jen tak rozdělit? Ačkoli oni stejně nebudou mít sílu být od sebe

12)  Michangela (05.12.2010 19:34)

Láska na dálku má výhodu, že jsou oba v bezpečí. A mohou si říct i to, co by se báli vyslovit. Jsem zvědavá jak si to užijí a jak dlouho to vydrží.

11)  Janeba (05.12.2010 19:27)

Evelynko - věřím Ti! Jsem opravdu a vážně přesvědčená, že Edward s Bellou ustojí menší odmlku, během které si uvědomí, že bez sebe stejně dál nemohou být ani žít! Že láska je silnější než všechny svody na světě ! Evelynko - moc krásná kapitolka s otazníkem na konci, ale máš mou důvěru! Děkuji!
P.S.

10)  Lenka326 (05.12.2010 19:12)

Je mi z toho do beču, ale naprosto tomu rozumím. Když orig. Bella tak klidně přešla Edwardovu minulost, dalo se to pochopit, stalo se to před desítkami let a od té doby neuklouzl a i tak její odvaha hraničila s bláhovostí. Tihle dva to mají jinak. Tak strašně jsem Edwardovi držela palce, aby se ovládl a měla jsem radost, když se mu to povedlo. Ale je to jen krátká doba, kdy si místo Belly vybral k uhašení žízně náhradu. A to se se zdravým rozumem opravdu přejít nedá.
Moc jim držím palce, jsem za šťastné konce, ale někdy k nim prostě vede delší cesta. A budu doufat, že to bude platit i pro tyhle dva.

9)  Baruu (05.12.2010 19:06)

Tohle rozhodnutí se dá překousnout, ale jenom pod jednou podmínkou. Musí být spolu, to je snad jasné Je to zajímavý, vážně a tvoje povídka mě vždycky vtáhne do děje

8)  Hanetka (05.12.2010 18:47)

No, já myslím, že to není špatný nápad, dát si odstup. Bella je vyděšená a edward zase žíznivý a opravdu se moc ovládat zatím neuměl... Takhle se můžou po netu mnohem líp poznat, seznámit se, vybudovat přátelství, ujasnit si, co chtějí a co ne. Líbí se mi to. A vím, že i láska takhle může rozkvést, zvlášt tam, kde už začala klíčit. Oba potřebují najít důvěru, jak k sobě navzájem, tak k sobě samému. Těším se, jak to dopadne, a jsem optimista. Myslím, že dobře.

7)  julie (05.12.2010 18:32)

O-u... tohle by taky mohlo skončit kdovíjak...

6)  Ree (05.12.2010 18:28)

koukám, že tohle bude ještě napínavé

5)  Katie (05.12.2010 18:23)

Wow... A budu se zase opakovat. Je to naprosto dokonalé, překrásné, dechberoucí, že tady sedím ztuhle jako socha a jediné, co dokážu, je pohybovat kolečkem na myši, abych si stránku posouvala dolů.
Tahle kapitola byla překrásná. Konečně se objevila Alice, moje nejoblíbenější postava. Ale ty její vize... no, upřímně - dost mě děsí. Pořád se mi hlavou honí jen ty nejčernější myšlenky typu: Co když to ta Evelyn nechá skončit špatně?
Takže tě prosím, tohle nedělej! Jestli Bellu zabiješ, tak... si mě nepřej.

4)  Carlie (05.12.2010 18:11)

Ježkovo oko... To bylo napínavé, ty Aliciny tajemné vize , proč se Bella rozostřuje, proč mizí? Milostná korespondence? Tady se ještě budou dít věci, wow...
Supeeeer, Evelyn

3)  Texie (05.12.2010 18:11)

To je idiot! (jak by řekla Hermiona) Ale kapitola byla opět krásná!

«   1 2