03.12.2010 [22:30], Evelyn, ze série Klavírista, komentováno 42×, zobrazeno 7741×

Po "menším" zpoždění, ale přece :-)

,,Jak se člověk změní v upíra? Jen abych věděla, co mě čeká.”

Měl jsem pocit, že svět se přestal točit. Čas se zastavil. Všechny zvuky utichly a světla přestala svítit. Obklopovalo mě ticho a tma a jediné, co jsem dokázal vnímat, byla Bella dívající se mi přímo do očí a trpělivě čekající na mou odpověď.

V hlavě mi stále zněla její otázka. Pár slov, jejichž účinek měl sílu exploze. Zatřásla s mnou představou o životě, o lidech a jejich přáních. Tedy, ne že by mě nenapadlo, že mnoho lidí by za možnost být nesmrtelný a věčně mladý ochotně zaplatilo požadovanou cenu, duši. Ale Bella? Nevinná, sladká, tak dobrá a čistá. Ona se podobala andělovi. Nechápal jsem, proč by měla chtít zaprodat přístup k nebeské bráně za krvežíznivou existenci upíra.

Tedy, byla tu jedna věc, kvůli které by to mohla chtít. Něco, pro co by si mohla přát stát se bájnou bytostí. Pouhá myšlenka na tuhle možnost mi způsobovala závrať. Na jednu stranu jsem snad po ničem netoužil víc, než aby má teorie byla pravdivá. Na
stranu druhou jsem si uvědomoval, jak moc špatné a sobecké to ode mě je.

Mohla to chtít kvůli mně, abychom mohli být spolu. Napořád.

Ta myšlenka byla lákavá, slastná a omamná. Viděl jsem sebe a Bellu, bok po boku, se stejnýma zlatýma očima. Upřímně jsem si přál, aby se tahle moje vize splnila.

Jenže… Byla tu žízeň. Ta věčná a neodbytná společnice všech jedinců mého druhu. Mučila mě, trýznila a nutila dělat věci, příšerné věci, za které jsem sám sebe nenáviděl. Bylo tak snadné podlehnout jí a nechat ji, aby mě vedla. Aby mě vedla až ke člověku, který byl ve špatný čas na špatném místě. Vedla mě k zabíjení. Vedla mě ke strži pekelné a popoháněla, abych spadl dovnitř a do skonání světa trpěl v plamenech.

Příliš dobře jsem si uvědomoval, jak těžké je zůstat silný a lidský. Nenechat tu zrůdu v sobě vyhrát. Příliš dobře jsem věděl, co znamená pustit ji ze řetězů a vzít život. Příliš dobře jsem znal výčitky svědomí. V živé paměti jsem měl všechny ty chvíle, kdy jsem se nedokázal podívat na vlastní odraz do zrcadla, protože bych viděl netvora, kterému jeho zločiny doslova koukají z očí.

Nemohl, nesměl jsem být tak do sebe zahleděný a na své osobní štěstí myslící sobec. Nesměl jsem toužit po ničem z toho, po čem jsem tak prahl. Nemohl jsem dopustit, aby se Bella vzdala svého já a přijala temná podstatu upíra. Ničilo mě, jak moc by se trápila, jak moc by ji bolelo, kdyby se neovládala. Tak jako já. Nenávidět se za vlastní slabost a hříchy nebylo nic v porovnání s tím, jak moc bych se nesnášel za hříchy a selhání milované bytosti.

Milované bytosti… Zvláštní, že jsem tak Bellu automaticky nazval. Měl jsem ji rád, vábila mě k sobě a způsobovala, že jsem se cítil poprvé po všech těch letech hezky. Ale miloval jsem ji? Copak to bylo možné po tak krátké době? Znal jsem ji jen nepatrný zlomek své existence. Náš společný čas se dal přirovnat k zrnku písku na poušti. Přesto mi na ní záleželo tak moc, že to musela být láska.

,,Bolí to. Opravdu hodně bolí. Přeměna trvá tři dny a ten, kdo jí prochází, má pocit, že se mu žilami rozlévá vřelá láva a spaluje a leptá vše, čeho se dotkne. Těch dvaasedmdesát hodin je jako věčnost. Každá vteřina se zdá být jako celý rok. Rok naplněný příšernou agónií a trýzní tak velkou, že nutí prosit o smilování, o smrt. Nikdo, kdo přeměnu prožil, na ni nezapomene. Vryje se do paměti a jen vzpomínka na ni je děsivá a  živoucí víc než cokoliv jiného. Celý lidský život, všechny vzpomínky z doby před přeměnou, to všechno vybledne a ztratí se v jakési mlze,” pronesl jsem do toho zvláštního napjatého ticha ledově věcným hlasem.

Bella na mě upírala nevěřící pohled, kterým jako kdyby mě vyzívala, abych svá slova popřel. Dýchala zrychleně a povrchně. Srdce zvýšilo své tempo. Tváře jí zrůžověly. Oči se horečnatě leskly.

Čekal jsem na její reakci. Čekal jsem, že vystoupí z auta a uteče. Uteče ode mě a bude doufat, že na mě zapomene. Bylo by to pro ni nejlepší. Vyhnula by se všemu špatnému, co jsem s sebou přinášel. Nikdy by nezažila tu bolest, kterou jsem jí právě popsal. Nevěděl jsem o nikom, kdo by si proměnou prošel dobrovolně se znalostí všeho, co obnáší.

,,A jak k… přeměně dojde? Co musí člověk udělat, aby se stal upírem?” zeptala se náhle a vyrazila mi tím dech. Nepozastavila se nad bolestí, nad ztrátou vzpomínek a lidství. Překvapovala mě víc a víc.

,,Člověk nemusí udělat vůbec nic. Jen musí mít tu smůlu, že se střetne s upírem. My, náš druh, máme krom rychlosti, síly a jakéhosi osobního kouzla, kterým vábíme své oběti, ještě něco navíc. Další zbraň. Jsme jedovatí. Když máme žízeň, když nás láká něčí krev, když jsme na lovu, zuby se nám naplní jedem. Jakmile prokousneme lidskou kůži, náš jed pronikne do krevního oběhu oběti. Ochromí ji. Upír vysaje všechnu krev, do poslední kapky. Pokud se ale odtrhne včas, pokud jen kousne, ale nenapojí se, jed kolující v oběhu člověku započne přeměnu. Zahojí všechna zranění, promění tělo, znehybní srdce a zničí duši.”

Bella svraštila obočí, jak usilovně přemýšlela.

,,Ty si myslíš, že nemáš duši?” Další otázka, kterou bych v žádném případě neočekával.

,,Nemyslím si to. Jsem si tím jistý,” odpověděl jsem tiše a i já sám slyšel tu hořkost ve svém hlase.

,,Nesouhlasím s tebou, “usmála se na mě. Neměl jsem sílu ji přesvědčovat o opaku a své pravdě. Znamenalo by to, že bych jí musel vypovědět i něco o svých zločinech, o všech těch lidech, kteří doplatili na to, čím jsem. Přes všechno, čím mě Bella překvapovala a vyváděla z míry, jsem si uměl představit, jak by vzala mé sdělení, že jsem mnohonásobný vrah. Její krev mě stále vábila, ani na okamžik jsem tu vůni stoprocentně nedokázal vytěsnit z mysli, její tělo mě nevědomky svádělo a přivádělo na myšlenky do té doby cizí. Pociťoval jsem vášeň vyvolanou jen její blízkostí. Oči, které jsem měl v Bellině nepřítomnosti dokonale rudé, tmavly a černaly. Jejich pravá barva zůstávala skryta a i s ní i mé nedávné selhání.

,,Mám po dnešku hodně o čem uvažovat. Děkuji, že jsi ke mně byl upřímný,” vytrhla mě z těch chmurných úvah a chystala se k rozloučení a vystoupení.

,,Bello, počkej, tohle není všechno,” zadržel jsem ji a chytil za ruku.

Tiše sykla a okamžitě se snažila zakrýt to kašlem. Umělým a zcela jasně hraným. Bylo to, jako kdyby mě šlehla bičem. Ostrá bolest vědomí toho, že jsem jí opět ublížil, projela mým tělem a donutila mě ve zlomku vteřiny ruku stáhnout. Nejraději bych ji býval byl schoval za záda, ale to by bylo jen dětinské a k ničemu.

,,Přeměnou ten oheň, který spaluje a mění každou buňku těla, nezmizí. Nezmizí už nikdy. Jen se přesune. Navěky ho cítíme v hrdle, nikdy nekončící žízeň má nad námi přímo magickou moc. Po většinu naší existence, po většinu našeho času, se alespoň částí mysli stále zabýváme touhou po krvi. Být pár let po přeměně v blízkosti člověka a nezabít ho, to je zhola nemožné. A pro některé z nás je to velmi těžké a vyčerpávající i po celém století,” šeptal jsem naléhavě a díval se, jak se jí úžasem a strachem rozšiřují panenky a pokožka pomalu bledne.

,,Ty trpíš, když jsi se mnou?” otázala se tak tiše, že jsem ji téměř neslyšel.  

Jedna moje část nechápala, jak teď může myslet zrovna na mou bolest a mé pocity. Druhá radostně zpívala, že jí na mně záleží. Věděl jsem, že bych jí měl říct pravdu, přiznat, jak mě její blízkost spaluje a že jsem kvůli vůni její krve podlehl té bestii v sobě a vzal lidský život. Věděl jsem, že bych ji měl od sebe odehnat. Ale pomyšlení, že už ji neuvidím, že se mě bude bát a považovat mě za zrůdu, to mě ničilo a trhalo na kusy. Sobectví se rozhodně řadilo mezi mé hříchy.

,,Tvá krev mě stále láká, ano. Přímo mi zpívá a vábí mě, abych ji ochutnal,” doznal jsem se upřímně. ,,Ale není to nic proti tomu, jakou radost mi tvá blízkost způsobuje. S tebou se cítím šťastný a věř mi, že to je něco, co jsem nezažil už několik desetiletí.”

Sklopila hlavu a usmála se. Měl jsem chuť ji pohladit po tváři, něžně pozvednout prsty její bradu a políbit ji. Netroufl jsem si. Ne po tom, jak jsem ji pohmoždil rameno a před chvílí neodhadl sílu stisku. Pohledem jsem zabloudil k jejímu zápěstí. Nebylo to tak zlé jako rameno, ale i na něm se jí začínala rýsovat modřina. Ne, dotýkat se jí jsem si zakázal.

Jako kdyby to vycítila, jako kdyby znala mé rozhodnutí ještě lépe než já sám, položila svou dlaň na mou tvář a pohladila mě.
,,Mně je s tebou taky… dobře, no spíš krásně. Pochybuju, že je to tím, co ty nazýváš nalákávacím kouzlem osobnosti upíra, ale něco mě k tobě táhne tak silně, že mi nezáleží na tom, čím jsi. Nepoznávám sama sebe, od té chvíle v uličce u Plamenů. Není pro mě zrovna běžné, aby mi muži skákali oknem do pokoje a já bych se s nimi přeochotně pomilovala, i když nemám ani zdáni, co jsou zač.”

Domluvila a zrudla. Tak temný odstín červené barvy jsem na jejích lících ještě neviděl. Uvědomil jsem si, že se stydí za to, co tak upřímně řekla, ale já z toho měl radost. Má blízkost na ni působila stejně jako její na mě.

,,To jsem rád, nechtěl bych se o tebe dělit,” vylítlo mi z úst dříve, než jsem domyslel, co to vůbec říkám.

Rty se jí roztáhly do širokého úsměvu a konečně se na mě zase podívala.

,,Chceš zítra zase přijít a hrát?” pozval jsem ji bez uvážení na další den k sobě. Někde v koutku mysli jsem věděl, jak moc riskuji a zahrávám si s ohněm.

,,Raději bych přišla a poslouchala, jak hraješ ty bez mého kažení,” odpověděla už zase zvesela a zamrkala na mě.

Rozloučili jsme se rychle a poněkud rozpačitě. Ani jeden z nás najednou nevěděl, jak se k tomu druhému chovat, co říkat, jak se tvářit. Vystoupili jsme z jejího auta, pokud se tak tomu starobylému náklaďáčku dalo říkat, a ona ho zamknula. Chvilku jsme nerozhodně přešlapovali naproti sobě a očima bloudili po štěrku na zemi. Nakonec jsem to už nevydržel a velmi opatrně ji přitiskl na pár vteřin rty na čelo. Bez slov, která v ten okamžik byla zbytečná, jsem se rozeběhl do lesa a Bellu nechal samotnou před domem.

Musel jsem na lov a pak ke klavíru. Uplynulý den mi dal mnoho námětů na novou skladbu.

…………………

Zůstala jsem stát na místě jako opařená a snažila se pochopit, co se právě stalo. Jistě, říkal, že je velmi rychlý, ale nějak mě ani nenapadlo, že tím rychlý myslí až tak rychlý. V jednu chvíli mi dával polibek na čelo a já zřetelně cítila, jak jsou jeho rty ledové a nepoddajné. Líbilo se mi to. A pak jsem byla sama. Edward jednoduše zmizel.

Roztěkaná a myšlenkami úplně někde jinde jsem vešla domů a vydala se rovnou do koupelny, kde plným proudem pustila vodu z kohoutku umyvadla a strčila do něj hlavu. Studená voda mě trochu probrala, ale jen natolik, abych se dokázala převléknout a v rámci běžných stereotypních činností jakžtakž fungovat.

Před Edwardem jsem to na sobě nemohla dát znát, ale jeho popis přeměny a věčné žízně mě děsil. Všeobecně není upír považován za zrovna milého a laskavého tvora, ale Edwardovým líčením pro mě získali novou, temnější tvář.

Bála jsem se. Bála jsem se všeho, co mi mohl udělat, aniž by bylo jeho cílem mi ublížit. V rameni mi tupě pulzovalo a ta bolest mi nedovolovala na jeho chvilkovou ztrátu sebekontroly zapomenout. Měl příliš velkou sílu a já byla příliš křehká a směšně snadno zranitelná. Myslela jsem si, že fyzická bolest je pro mě něčím tak důvěrně známým, že mě už nemůže překvapit. Mýlila jsem se. Všechna moje zranění a drobné nehody způsobené vlastní vinou byly  ničím oproti tomuhle. Ne, že by mě pohmožděné rameno až tak moc bolelo samo o sobě, povědomí o prožívané bolesti násobil fakt, jak lehce, rychle a nečekaně ke zranění došlo. Plus jsem tušila, že Edward tím trpí mnohem víc než já.

Bála jsem se toho, jak moc jsme si, člověk a upír, na první zběžný pohled podobní, ale jak moc jsme ve skutečnosti rozdílní. Jasně jsem si uvědomovala, že pokud budeme chtít být spolu, musíme být stejní. On se změnit nemohl, já ano. Ale děsilo mě to.

Děsilo mě, čím bych musela projít. Děsila mě všechna ta bolest a všudypřítomná žízeň. Děsilo mě, že bych mohla ztratit sebe samu. Děsilo mě, že bych mohla selhat a zklamat tak Edwarda a jeho víru ve mně.

Ohřála jsem si mléko a nesla si sklenici k sobě do pokoje, když mě napadlo něco, co jsem do té chvíle úspěšně ignorovala.

Hladké sklo mi proklouzlo dlaní a s hlasitou ránou se roztříštilo na stovky střepů a střípků.

Edward mi několikrát zdůrazňoval, že je nebezpečný. Přiznal, že ho moje krev láká. Nezabil mě, ani se o to nepokusil, ale já nebyla jediný člověk, kterého kdy potkal. Neuplynula snad ještě ani hodina od chvíle, kdy mi řekl, že v prvních letech po přeměně žízni podlehne snad každý.

Kolik lidí přišlo o život kvůli tomu, čím Edward byl?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

2)  Michangela (03.12.2010 22:41)

1)  sfinga (03.12.2010 22:36)

Nevím koho litovat dřív. Edwarda? Upíra, který trpí výčitkami svědomí a bojí se o milovanou bytost? Nebo Bellu? Tu naivní, nevinnou Bellu, která miluje tak moc, že se nebojí v přítomnosti upíra. Jaký to musel být asi pro ni otřes, když zjistila, že její anděl zabil? Že je vrah.

«   1 2 3