23.11.2010 [20:15], Evelyn, ze série Klavírista, komentováno 50×, zobrazeno 7865×

Třetí setkání :-) Jak to viděl Edward...

Polkl jsem a to tak hlasitě, že to snad musela přes celý pokoj slyšet. Najednou jsem se bál dýchat. Na tohle jsem nebyl připravený. Ještě ne. Chtěl jsem utéct. Zbaběle se někam ukrýt a topit se v sebelítosti a užírat se představami co by kdyby. Její pohled a její přítomnost mě ale přikovaly na místě. Nedovolovaly mi ani o milimetr se pohnout.

,,Ahoj,” zašeptala tiše a nesměle se usmála.

Přestal jsem uvažovat a logicky myslet, ne že bych to do teď nějak moc dělal, a úsměv jí poněkud strnule oplatil.

,,Včera jsi navštívil ty mě, tak jsem si řekla, že dneska jsem na řadě já,” pronesla a pak se zarazila. Překvapeně zamrkala a mírně se na okamžik zamračila. Roztomile se začervenala. Jako kdyby nevěřila, že něco takového vypustila z úst. Jako kdyby uvažovala, kde se v ní něco takového vůbec vzalo.

Mé napětí tím trochu opadlo. Ani ona nevěděla, co dělá. Byli jsme na tom úplně stejně. Ovšem s jedním podstatným rozdílem. Já ji mohl během zlomku vteřiny zabít. Ona mi nemohla nijak ublížit, ani kdyby sebevíc chtěla. Ne, to vlastně nebyla pravda. Ona mi mohla ublížit. Mohla mi do očí říct, že jsem zrůda a hnusím se jí. Mohla se vysmát mým citům. Mohla mi říct, že mi přišla jen oznámit, abych ji už nevyhledával, a odejít. Mohla mě zničit a donutit mě nenávidět se ještě víc a hlouběji. Pouhými slovy a gesty.

,,Můžu dál?” zeptala se opatrně a zkoumavě na mě hleděla. Její srdce bilo rychleji než běžně, ale ne zběsile a vyděšeně. Tenhle druh tlukotu jsem nedokázal identifikovat.
Chtěl jsem zavrtět hlavou a nějak jí vysvětlit, pokusit se, že tohle nejde. Že stačí tak hrozně málo a oba budeme litovat. Namísto toho jsem přikývl a dokonce rukou naznačil, aby vstoupila.

Vešla a pak se rozhlédla kolem sebe. V mém bývalém pokoji právě hodně nábytku a míst k sezení nebylo. Vlastně kromě bedny, kterou jsem okupoval já, nic. Tenhle pokoj nebyl nikdy moc vybavený. Zůstával strohý a po většinu času prázdný. Hodil se ke mně. Zdvořile a jako pravý gentleman jsem vstal a poodstoupil od bedny. Bella se podívala na ni, pak na mě a znovu se rozhlédla. Až po pár vteřinách, které se mi zdály být dlouhé jako věčnost, mě napadlo, že přemýšlí, kam se posadím já. Netušila, že u mého druhu na poloze těla nezáleží. Nevěděla, že nejsem člověk jako ona. Pravděpodobně ji ani nenapadlo, že jak moc jiný jsem.

,,Postojím, posaď se. Prosím,” zašeptal jsem poněkud chraplavě. Chtěl jsem mluvit normálně hlasitě a běžným tónem, ale vlastní tělo mě zradilo.

Zkoumavě si mě prohlížela, přičemž si mírně skousla spodní ret. To gesto neudělala poprvé. Už jednou jsem si toho všiml a opět se jí tím, nevědomky, podařilo přivábit mou pozornost ke svým ústům. Jak moc jsem toužil znovu cítit jejich chuť… A jak moc mě rozčilovalo a vyvádělo z míry, že zrovna její myšlenky jsou mi utajeny. Byl bych dal snad cokoliv za náhled do její mysli.

Rozpačitě se zhoupla na patách a s lehkým pokrčením ramen a pohledem stále upřeným na mě, došla až k bedně a posadila se na ni. Zaujala stejnou pozici jako já před tím, jen nohy měla obě pokrčené a přitažené blíž k tělu. Byla nádherná. Působila na mě zranitelně jako právě vylíhnuté ptáče. A vyvolávala ve mně potřebu ji chránit a dát jí vše, po čem jen zatouží.

Ticho a napětí houstlo. Nervózně si odkašlala a propletla si prsty na kolenou. Podívala se na ně a zase je rozpletla. Zabubnovala si o kolena a ruce spojila. Rozpojila je a promnula si dlaně. Položila jednu ruku na druhou a po chvíli je nechala obě sklouznout do klína. Stydlivě se pousmála vědoma si mého pohledu na sobě a vyhlédla ven.

Přesně jsem poznal okamžik, kdy přestala myslet na to, kde je a co tu vlastně dělá, a zaměřila se na výhled. Okouzleně vzdychla a v očích se jí nadšením zatřpytily jiskřičky.

,,To je nádhera,” vydechla. ,,Jako z pohádky.”

,,To ano. Skutečná krása,” přitakal jsem.

,,Ale ty se díváš na mě a ne ven,” špitla pobaveně a do tváří se jí vlila nová červeň. Nepodívala se na mě, ale já z ní nemohl spustit oči.

Usmála se a uklonila hlavu k pravému rameni. Zvedla levou ruku a opatrně položila prsty na sklo. Bez hlesu sledovala krajinu před námi a já se si vychutnával každičkou ukradenou vteřinu, kdy jsem sledoval její tvář.

,,Tohle byl tvůj pokoj?” zeptala se náhle. Až jsem se zvuku jejího hlasu po tom dlouhém tichu lekl. Musel jsem zamrkat, abych se vzpamatoval a byl schopný odpovědět.

,,Ano, když jsem navštívil rodinu, bydlel jsem tady v té místnosti.” Zoufale jsem se přemýšlel, co teď, protože na tak zbytečně dlouhou odpověď jsem vyplýtval většinu vzduchu z plic.

,,Proč jsi tu nežil s ostatními?” pokračovala v ptaní a já zalitoval, že jsem nezmizel, když jsem měl příležitost. Nyní bylo už příliš pozdě. Byl jsem lapen jejím kouzlem.

,,Měl jsem, ehm, určité… problémy. Je to moc složité,” vysoukal jsem ze sebe a ani můj tak skvělý mozek nedokázal vymyslet, jak se nadechnout, aniž bych ucítil její vůni a ohrozil ji tak.

,,A už je nemáš?” Otočila se na mě a zadívala se mi do očí.

,,Jsou snad ještě horší než kdy dříve,” přiznal jsem tiše a zahanbeně. Styděl jsem se před ní. Nenáviděl jsem svou slabost a tu zrůdu lačnící po krvi.

,,Nebojím se tě,” usmála se a vstala. Nechápal jsem, jak to myslí, ale vzhledem k tomu, že se ke mně pomalu blížila, jsem nebyl sto uvažovat a soustředit se. Polkl jsem a cítil se jako zhypnotizovaný tím čokoládovým pohledem.

,,Měla bych se bát. Sám jsi řekl, že jsi nebezpečný. A já ti to věřím. Ale nedokážu to. Nemůžu se od tebe držet stranou. Nesnesu pomyšlení, že tě už nespatřím. Je to k smíchu, že? Neznám tě. Takřka nic o tobě nevím, a přesto mě to k tobě táhne tak silně, že mi na ničem jiném nezáleží. Taková zvláštní, nadpřirozená magie,” říkala tiše a stále se přibližovala. Měl jsem dojem deja vu. Stejně pomalu ke mně šla i včera. A stejně obezřetně. Jako by měla strach, že já se budu bát jí a prudký pohyb mě může vylekat.

,,Nebo je to u vás běžné? Že tak vábíte lidi, až k vám přijdou sami a dobrovolně?” zašeptala tak tichoulince, že člověk by ji neslyšel. A to v tom to bylo. Já člověk dávno nebyl a mé smysly se daly nazvat dokonalými. Přesto jsem měl pocit, že tohle se mi zdálo. Že jsem špatně rozuměl. V hloubi duše jsem ale nepochyboval, že problémy se sluchem nemám.

Vytřeštil jsem na ni oči a automaticky zalapal po dechu. Její vůně mě udeřila takovou silou a intenzitou, že mi podklesla kolena. Všechno kolem mě se zahalilo do rudé mlhy. Zavřel jsem oči a víčka pevně semkl k sobě. Hlavu jsem schoval do dlaní a snažil se potlačit vrčení deroucí se z mého nitra. Byla tak blízko, tak moc blízko! Mohl bych jen natáhnout ruce, stáhnout ji k sobě a nesytit se. Mohl bych cítit tu nejsladší a nejlahodnější tekutinu ve svých ústech. Mohl bych uhasit tu šílenou a spalující žízeň. Mohl bych ji během zlomku vteřinu zabít. Byl bych tak rychlý, že by si ani nestačila uvědomit, co se děje. Ani by nepocítila strach.

A pak bych znovu zemřel. Definitivně a konečně. Mé tělo by možná dál fungovalo, ale už bych to nebyl já. Edward Antony Masen Cullen by v bolestech shořel v plamenech pekelných a za sebou na světě zanechal jen prázdnou schránku, která by s ním, se mnou, neměla nic společného. To pomyšlení mě ničilo víc než žízeň po Bellině krvi.

,,Neublížíš mi. Nepochybuji o tobě. Kdybys byl zlý a chtěl mě zabít, udělal bys to už v té uličce. Ale tys mě dokonce zachránil od pádu a seznámení se se špinavým asfaltem. Nemusel jsi, ale pomohl jsi mi. Skládáš tu nejkrásnější hudbu. Nikdo, kdo hraje na klavír tak jako ty, nemůže být zlý a špatný. Já jsem tady a věřím, že mi neublížíš,” doléhal ke mně její hlas.

Zmučeně jsem otevřel oči a zjistil, že Bella klečí naproti mně. Stačilo natáhnout paži a dotkl bych se jí. Vztáhla ke mně svou drobnou ruku a velmi pomalu mi ji položila na tvář. Cukla sebou. Tak rychle a náhle, že si toho možná sama nevšimla. Já to zpozoroval. Její dlaň mě hřála a ač mě měla popouzet k větší žízni a touze okusit chuť její krve, klidnila mě. Automaticky a bez přemýšlení jsem svou ledovou rukou přikryl tu její krásně teplou a jemnou.

,,Jsem zrůda, ale to už zjevně víš,” přiznal jsem svou pravou tvář. Svou temnou postatu. Než stihla cokoliv říct, pokračoval jsem otázkou, která byla velmi důležitá.
,,Jak o mně víš?”

Olízla si rty a mírně svraštila obočí. Byla úchvatná. A byla u mě. I když věděla. Moje kamenné srdce se radost tetelilo a já zřetelně cítil příjemné a až omamující teplo kolem něj. Přehlušilo i oheň v mém hrdle. Bylo tak čisté a nečekané, že mi až vykouzlilo šťastný úsměv na tváři. Bella byla u mě, dotýkala se mě, já vdechoval její vůni a přesto jsem jí neublížil.

,,Mám přátele mezi vlky,” ošila se a usmála se téměř omluvně. ,,Jeden z nich mi vyprávěl jejich legendy v době, kdy jim ještě nevěřil a považoval je za fajn způsob strašení holek.”

Projel mnou strach. Ostrý a bodavý. Věděla, co jsem zač, o tom už nebylo pochyb. A přátelila se s vlky. Ta představa mě ničila a způsobovala chuť řvát. Nebál jsem se o sebe a své bezpečí. Bál jsem se o ni. Vlci byli tak nestálí, impulzivní a nebezpeční. Stačilo tak málo a místo kamaráda indiána se před ní mohl tyčit obrovský vlk… Který ale velmi pravděpodobně nikdy žádného člověka nezabil. To já byl hrozba. To mně se měla vyhýbat.

,,Ty legendy většinou říkají pravdu. Neměla bys tu být. Zahráváš si s něčím, co neznáš a nemůžeš pochopit. Naše žízeň je… nepopsatelná. A ty tak překrásně voníš,” odhalil jsem svou slabost a přiznal tu temnou touhu.

,,Neublížíš mi,” zopakovala. ,,Tvoje hudba je odrazem tvá duše. Krásná, čistá a jedinečná,” zašeptala a já se navzdory všemu cítil báječně. Líbily se jí mé skladby…

,,Mohl bych ti zahrát?” Připadal jsem si jako malý kluk, ale ta chuť udělat jí radost, touha být u ní a sdílet s ní hudbu, to bylo silnější než rozum. Navzdory situaci a vlastně všemu, jsem cítil, že musím hrát. Nová skladba zněla v mé hlavě a prsty mě svrběly přáním přenést ji na klavír. Uskutečnit ji.

,,V obývacím pokoji, nebo tedy tam, kde byl, zůstal klavír. Je starý a nebude naladěný, ale Esmé, moje matka, ho tu chtěla mít, aby jí mě připomínal. Nebude to nic dokonalého, když budu hrát na něj, ale žádný lepší blízko není,” překotně jsem jí sděloval a přirozenou rychlostí se vyšvihl do stoje. Šokovaně na mě zamrkala a já si někde v koutku mysli uvědomil, že asi ví, čím jsem, ale nezná všechny naše charakteristiky a vlastnosti. Omluvně jsem se usmál a pomohl na nohy i jí. Nedal jsem jí prostor k případným protestům.

Vzal jsem ji do náručí a než si stihla uvědomit, co se děje, seděla na rozvrzané stoličce u klavíru. Rychle jsem odstranil zaprášený igelit a odkryl klávesy. Nebylo, na co bych se posadil já. Vrátil jsem se k sobě do pokoje pro dřevěnou bednu a aniž by Bella zpozorovala, že jsem byl pryč, usadil jsem se vedle ní a začal hrát. Bellinu píseň. A ani jednomu z nás nevadilo, že klavír není naladěný. Bylo v tom něco víc než hudba.

Byli jsme to my.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

10)  Luciana (23.11.2010 20:48)

Dneska můj druhý komentář k tvojí povídce. Jen navážu na to, co jsem napsala k předchozí kapitole.
Napětím jsem ani nedýchala, čekala jsem, jak se Edward zachová. Bella v tvém podání je jedinečná, silná osobnost, která se nebojí a jde si za svou touhou. Edward je úžasný svou odvahou v překonávání vábení lahodné krve. Napětím ani nedýchám a čekám, jaké komplikace jim nachystáš do cesty
Jediné, co mě mrzí, je to, že nějak rychle mi ubíhají písmenka a já jsem vždycky najednou na konci. Proto se pomalu stává pravidlem, že si kapitolu přečtu znovu, abych si ten dojem z ní podržela v hlavě co nejdéle.

9)  churinka (23.11.2010 20:46)

Asi se furt opakuju.Skvělé, velmi skvělé a nejskvělejší. Umíš krásně popsat pocity bez zdlouhavého patosu. Pro mě je tady děj a citovost dokonale vyvážená. Gratuluju

3)  sfinga (23.11.2010 20:38)

Ježíší, to byla nádhera. Celou kapitolu jsem trnula strachy, že se Edward nepovládne, ale on je fakt frajer. Zvládl to! Tedy prozatím. Už se těším na to, jak to bude pokračovat dál
Bravo

«   1 2 3